Stáže v zahraničí

Austrálie

Petra Grmolcová (APA)

Na to, že to byla původně britská trestanecká kolonie, je dnes Austrálie pěkná a vyspělá země, říká studentka navazujících magisterských aplikovaných pohybových aktivit Petra Grmolcová. V Austrálii absolvovala tříměsíční pracovní stáž a na následujících řádcích nejen o ní leccos zajímavého prozradí.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Tato myšlenka byla v mé hlavě již tři roky. V akademickém roce 2014/2015 jsem absolvovala můj první Erasmus ve Finsku ve Vierumäki, kde jedním z našich zahraničních lektorů byla Kati Karinharju z Finska. Kati vedla svou hodinu přes Skype až z daleké Austrálie. Jak jsme se později dověděli, Kati pracovala v organizaci, která sídlila v Gold Coast, tedy ve východní Austrálii, na jednom z nejkrásnějších pobřeží celé Austrálie. Organizace se zaměřovala na lidi s postižením, převážně mentálním, a poskytovala jim různé druhy nejen sportovních, ale i uměleckých a kulturních aktivit. Kati se zaměřovala na sportovní aktivity, převážně na surfing. Dosud si pamatuji mé ohromení z celé její hodiny. V tu chvíli mě napadla myšlenka, že by nebylo od věci si takovou práci vyzkoušet a ještě k tomu v Austrálii. Tak jsem si okamžitě začala shánět informace, zda bych si mohla nějakým způsobem vyzkoušet tuto práci na pro nás nejvzdálenějším světadíle, Austrálii. No a za pár let přišla ta pravá chvíle a já jsem měla tu úžasnou možnost  pracovat v Gold Coast Recreation and Sport Inc.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Jelikož jsem si tuto stáž našla sama a naše fakulta neměla s Austrálií žádnou zkušenost, bylo potřeba udělat hodně práce, než jsem vůbec mohla na stáž vyrazit. Nejprve jsem kontaktovala samotnou organizaci, zda bych vůbec mohla u nich pracovat. Naštěstí mi odpověděli kladně a byli moc rádi, že jim pomůže člověk, který se přímo pohybuje v této oblasti. Poté byla řada na schválení této destinace a organizace pro moji stáž mou univerzitou. Ze začátku to nevypadalo moc nadějně, ale společně s paní Hanelovou a docentem Kudláčkem jsme tuto myšlenku prosadili, a to hlavně z důvodu, že Austrálie není ještě na seznamu partnerů naší fakulty, ale mohla by se stát celkem atraktivní destinací pro další studenty. Tak jsem se stala takovým pokusným králíkem, který jel tuto oblast prozkoumat jako první. Samozřejmě jsem vděčná naší univerzitě, protože bez ní by bylo těžké vycestovat, a to hlavně kvůli financím.

Po vyplnění dokumentů Letter of Admisson a Training Agreement od dané organizace a schválení ze strany Univerzity Palackého jsem si ještě musela zařídit víza do Austrálie. S tím jsem bohužel měla menší problémy, jelikož organizace Gold Coast Recreation and Sport Inc. neměla skoro žádnou zkušenost s dobrovolníky mimo Austrálii a nedokázali mi poradit s typem víz, které si mám zařídit. Nakonec jsem si tedy zařídila jen turistická víza, která by ale správně dobrovolník v Austrálii mít neměl. Vědomí, že nemám správné dokumenty, mě stálo tolik nervů, že bych tohle řešení nikomu rozhodně nedoporučovala.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Do práce jsem chodila od pondělí do pátku, od 9:00 do 14:30. Ráno jsem většinou chodívala o něco dříve, abych mohla pomoci s přípravou aktivit a měla také čas na přivítání kolegů a klientů. Pracovní den byl rozdělen do dvou částí – dopolední a odpolední program. Díky kolegyni, která měla na starosti administrativu a rozvržení programu, jsem si vybrala aktivity, které jsem chtěla vést, popřípadě při nich asistovat. Každý den jsem měla jiné aktivity, které jsem si narámně užívala. Vyzkoušela jsem si opravdu širokou škálu programů, jako například surfing, kayaking, plachtění, fitness, paddleboarding, golf, tenis, plavání, yoga, tanec, divadlo, MMA, čínské bojové umění, ale také vaření či hudební program.

Rána bývala velmi hektická. Pomáhalo se klientům posnídat a poté jsme se přesouvali na určitá místa, kde probíhaly dané aktivity. Aktivity trvaly hodinu a půl. V poledne jsme měli hodinovou pauzu na oběd a poté jsme se opět přesouvali na další stanoviště. Po odpoledním programu jsme většinu klientů sváželi zpátky do hlavní budovy organizace a poté si je rodiče  již vyzvedli. 

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Bydlela jsem v apartmá se třemi dalšími lidmi. Rozhodla jsem se hledat ubytování až na místě, jelikož jsem chtěla na prohlídku bytů osobně. Hledala jsem přes různé stránky na internetu, až jsem našla pár dobrých nabídek, jak po finanční stránce, tak i co se umístění týče. Hodně jsem zvažovala, zda bydlet u pláže, nebo raději blízko práce, ale nakonec jsem si vyzkoušela obojí. Během mého pobytu v Gold Coast jsem vystřídala dva nádherné apartmány, jeden ve 34. patře a druhý ve 14. patře, oba s nádherným výhledem na celé město. Stravování bylo také na mně, takže jsem si připravovala jídla sama, a to i do práce.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Jelikož jsem končila v práci mezi 14:30 a 15:00, měla jsem hodně volného času na poznávání města i okolí. Bydlela jsem blízko moře, tak jsem velice často chodívala aspoň na chvíli na pláž nebo jen tak na promenádu kolem pláže. V Gold Coast bylo pořád co dělat. Velice často jsem si také vyrážela na projížďku na kole podél pobřeží, po parcích či jen tak po městě. Každý víkend jsem navštívila nějaký národní park, kterých bylo v mém okolí hned několik. Bohužel člověk potřebuje k jejich navštívení auto, ale já jsem měla štěstí na spolubydlící, kteří byli také aktivní a vůbec se nebránili nějakým výletům. Anebo jsem si přes internet našla nějakou skupinku lidí, kteří každý víkend podnikali nějaké výlety do okolí.

Po skončení tříměsíční stáže jsem ještě navštívila Sydney, Perth a jihozápadní Austrálii. A jelikož jsem se nacházela na východním pobřeží, nemohla jsem si nechat ujít návštěvu Nového Zélandu, což bylo vždy mým snem.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Stipendium jsem dostala celkem vysoké, ale musela jsem zažádat ještě o více. Austrálie je hodně drahá země a ceny se tam pohybují opravdu někde jinde. Překvapily mě například nájmy. Neplatilo se měsíčně, ale týdně, a to částky, které my tady zaplatíme za měsíc. Dopravné bylo také velmi drahé. Studenti sice měli někdy až 50% slevu, ale já jsem bohužel na takovou slevu nárok neměla. Cena potravin se hodně lišila. Jedla jsem hlavně zeleninu a ovoce, což mi nepřišlo až tak drahé – a hlavně bylo kvalitní a čerstvé. Samozřejmě záleželo, v jakém obchodním řetězci jsem nakupovala, ale převážně jsem byla vždy spokojená. S financemi jsem nakonec vyšla, ale člověk musí vědět, jak šetřit a kde nakupovat.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Před Austrálií jsem žila půl roku v Belgii, kde jsem studovala přes Erasmus, a po Austrálii jsem byla na měsíc v Indii. Pokud žijete někde déle než měsíc, chcete se cítit bezpečně a vědět, že vás nic neohrožuje. A tento pocit jsem za celý můj školní rok měla jen v Austrálii. A s jistotou musím konstatovat, že jsem se nikdy necítila více bezpečně jako právě v této zemi.

Na co by si studenti chystající se do Austrálie měli dát pozor?

Určitě si pořešit víza a zjistit si kolem nich všechny potřebné informace. Do Austrálie bez víz určitě nejezděte. Studenta nemine ani přísná kontrola na letišti – dovoz veškerých potravin a léků je striktně zakázán. V letadle před příletem dostanete dlouhý soupis potravin a věcí, které nemůžete do země dovážet a potvrzujete, že nic takového nevezete, jinak dostanete pokutu.

Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

S odlišnou kulturou jsem neměla problém, nastalo jen pár nedorozumění. Jak jsem se již zmínila o placení nájmu, tak ze začátku jsem chtěla platit měsíčně, přičemž nájemce byl velice zaskočen. Nepovažuji to za problém, ale spíš za komickou situaci, kdy mě nezbývalo než se tomu jen zasmát. Co mě také velice zaskočilo, byl australský přízvuk. Nemůžu křivdit všem Australanům, ale spoustě z nich jsem ze začátku rozuměla jen každé třetí slovo. Mnohokrát se mě jen ptali, jak se mám, a já jim nebyla schopna odpovědět a ještě jsem se jich třikrát zeptala, co říkali, a nakonec jsem stejně nerozuměla, tak jsem odpověděla, že ano (smích). Po měsíci jsem si naštěstí zvykla a začínala jsem rozumět.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Spousta lidí si myslí, že převážná část Austrálie je buš obydlená klokany a původními domorodci a vyspělá města, průmysl a kultura jsou jen na pobřeží. Jak jsem stačila tuto zemi poznat, je to z velké části pravda. Avšak na východním pobřeží, kde jsem pobývala, leží spousta pěkných měst s kosmopolitní kulturou, na rozdíl od západní části Austrálie, kde osídlení není tak velké. Můžeme zde opravdu jet po dlouhých rovných silnicích buší, kde po stovce kilometrů nenarazíte na zatáčku a snad jedinou překážkou může být ten klokan. Na to, že to byla původně britská trestanecká kolonie, je dnes Austrálie pěkná a vyspělá země.

Dalším mýtem je, že potkáte jedovatého hada nebo pavouka na každém kroku. Myslím si, že tato země není až tak nebezpečná, když člověk dodržuje nějaká pravidla.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Austrálii?

Já považuji celý můj pobyt v Austrálii za velký přínos do života. Obrovskou zkušeností pro mě bylo žít pár měsíců na druhé straně zeměkoule, v odlišné kultuře a vyzkoušet si pracovní život v této zemi. Australané se rozhodně nemají špatně, ale pro lidi z jiné země je velice těžké žít a plně pracovat v Austrálii, mnoho z nich má hlavně problém s vízy a pracovní nabídkou. Dalším velkým přínosem, a to hlavně v mém oboru, bylo pozorovat, jak si organizace, kde jsem vykonávala stáž, vede a jakým stylem pracuje s lidmi s postižením. Byla jsem z jejich koncepce a filozofie hodně nadšená a pracovalo se mi nadmíru dobře. Určitě dalším přínosem je mnohonásobné zlepšení mé angličtiny. Když někde žijete sami, izolovaně od Čechů, prostě si musíte všechno vyřizovat sami, a to v anglickém jazyce, jinak to nejde. A v neposlední řadě jsem také poznala další část světa a spoustu nových lidí.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

To rozhodně. Pokud máte dobrodružného a odvážného ducha, určitě jeďte. Je to zkušenost, na kterou budete vzpomínat celý život, tedy já budu rozhodně. Jako každé zahraniční studium, stáž či jen cesta do jiné země vás to nějakým způsobem posune. Vyzkoušíte si, jaké je žít v jiné zemi, v jiné kultuře…  A co je hlavně super – zjistíte, že v Austrálii lidé opravdu žijí tzv. relaxed a nic neřeší. 

Marek Mynář (APA)

Studentovi 4. ročníku Aplikované tělesné výchovy, Marku Mynářovi, se splnil sen, když vyjel na tříměsíční stáž do Austrálie, kde ve městě Gold Coast vedl sportovní aktivity pro lidi s mentálním postižením. Pokud budete po přečtení našeho rozhovoru Markovi tajně závidět, tak připomínáme, že jeho tamní zaměstnavatel, Gold Coast Recreation and Sport Inc., má zájem o dlouhodobou spolupráci s naší fakultou, nic vám tedy nebrání v tom to také zkusit.

Jak ses dostal právě k této stáži?

Úplně náhodou. Zbýval mi půlrok do státnic a měl jsem uzavřené téměř všechny předměty, tak jsem toho chtěl nějak využít. Začal jsem se tedy zajímat o stáže, a protože jsem již byl na Erasmu ve Finsku, tak jsem chtěl nabyté znalosti někde využít. Nejprve jsem chtěl vyjet do německy mluvících zemí, abych si procvičil jazyk, ale když jsem přišel na konzultaci, má studijní referentka mi doporučila Austrálii a řekla, že tam právě vyjíždí ještě jedna studentka. Tak jsem ji tedy kontaktoval a bylo jasno.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

V Austrálii je vízová povinnost, naštěstí pro dobrovolníka stážistu do tří měsíců stačí turistická víza, která jsou zdarma. Stačilo si tedy obstarat ubytování, které jsem si zařídil na vlastní pěst, a samozřejmě bylo potřeba komunikovat s organizací ohledně průběhu stáže. Pak jsem si jen pořídil letenky a mohl jsem vyrazit.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Vstával jsem brzy ráno, šel jsem si zasurfovat a po sprše jsem vyrazil na kole do práce. Tam jsem dostal pokyny, který sport se kterou skupinkou lidí s mentálním postižením budu mít na starost. Program byl rozdělen na dopolední a odpolední a každý trval s dopravou asi dvě a půl hodiny, některé byly ale celodenní. Pro klienty bylo na výběr z více než 100 druhů sportovních a rekreačních aktivit, proto i pro mě byl každý den jiný a zajímavý. Mé oblíbené programy byly gym, fishing, sailing, golf, surfing, kayaking, swimming, bowling, gardening, cooking, self defence a také jsme občas jezdili na farmu nebo na drama či muzikoterapii. Po práci jsem jel domů zase na kole nebo tramvají, která jela od organizace přímo až do míst, kde jsem bydlel. Poté jsem si šel vždy podle energie zasportovat a každý den jsem ukončil velkým vařením, které sloužilo jako večeře a pak i oběd na druhý den.

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

Bydlení i stravu jsem si zajišťoval sám, takže jsem volil nízký nájem v horších podmínkách a vaření byla jedna velká improvizace ze základních surovin.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Svůj volný čas jsem vyplňoval sportem. Přidal jsem se do klubu "Field hockey", hry která velice připomínala florbal, dále jsem hrál aktivně discgolf a jezdil trénovat s místními AFL - australský fotbal podobný americkému sportu rugby. Když jsem měl hodně energie, tak jsem chodíval trénovat s místním triatlonovým klubem a reprezentoval je v pravidelných běžeckých soutěžích. Díky velkému počtu přistěhovalců z Jižní Ameriky jsem večery vyplňoval tancem salsy a bachaty.  O víkendu jsem stopem cestoval všude možně, kam se jen dalo vyjet na dva a půl dne, a to například do Sydney, na poušť, nebo třeba do australské džungle.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Stipendium mi nestačilo, i když jsem se snažil neutrácet. Nicméně když člověk jede tak daleko, tak musí počítat s tím, že bude potřeba něco investovat.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Austrálie je velice bezpečná země. Ale jak už to bývá, čím větší město, tím větší nebezpečí. V přírodě si člověk musel dávat pozor spíše na hady, pavouky a krokodýly, kterých je plná Austrálie, a to především na severu země.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Základem je najít si kvalitní ubytování, protože ne vždy je nejlevnější varianta opravdu nejvýhodnější. Pokud jedete v době české zimy, nezapomeňte, že tou dobou v Austrálii teploty neklesají pod 30 stupňů, a i když je zataženo, tak se kvůli ozonové díře snadno spálíte. Takže mazat, mazat, mazat!

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Australani mají Evropany poměrně rádi, takže má národnost byla spíše výhodou.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Já upřímně o Austrálii před odjezdem věděl jen to, že tam žijí klokani a že zajímavé město je Sydney. Teď vím, že je to země neomezených možností, nekonečného slunce a vysokých platů.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Austrálii?

Jednoznačně poznání nových kultur a to jak té novodobé, tak i tradiční aboriginské kultury z místních teritorií, také asijské a jihoamerické (především brazilské) kultury, a mnoha dalších, kterých je na východním pobřeží nespočet. Bezpochyby největší přínos je samotná stáž a působení v obrovské organizaci s více než 200 klienty, kde jsem se v rámci stáže udržoval v kondici a aplikoval to, co jsem se za bakalářské studium naučil jako hrdý student Aplikované tělesné výchovy!

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Ano! Kdybych neměl možnost vyjet přes školu s nějakým posláním a cílem, sám bych asi na tak velkou cestu kolem světa nikdy nevyjel. Reprezentujete univerzitu a jako student máte po světě spoustu výhod. Využijte toho, protože po dokončení studia budete mít daleko víc výmluv proč nejet, než máte teď!

Belgie

Iva Polcrová (Fyzioterapie)

Jak si v době koronaviru poradila se zahraniční stáží naše studentka fyzioterapie Iva Polcrová? V následujícím rozhovoru se dozvíte, jakým nástrahám musela Iva čelit během jejího působení na neurorehabilitační klinice TRAINM v Antverpách, a také jakým specialitám belgické kuchyně se raději vyhnout, pokud se nechcete vrátit domů o pár kilo těžší.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Ke stáži v Antverpách jsem se dostala docela náhodou. Kvůli vysoké úrovni zdravotní péče jsem si vybrala právě Belgii a pak už mi stačilo jen jedno volné odpoledne s internetem a o mojí destinaci bylo rozhodnuto. Klinika mě zaujala svou specializací v neurorehabilitaci a využíváním nejrůznějších moderních technologií, se kterými jsem se předtím na praxích nesetkala.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Stáž jsem si zařizovala sama za sebe, takže před odjezdem bylo potřeba zařídit pár důležitých věcí. Nejdřív jsem musela oslovit zahraniční organizaci, jestli mě vůbec na stáž přijmou. Po jejich kladné odpovědi už zbývalo jen zažádat o finanční podporu přes Erasmus+ na zahraničním oddělení a vyřídit všechno potřebné papírování. Dalším důležitým úkolem bylo požádat o povolení k pobytu v Belgii. Pokud člověk zůstává v zemi déle než tři měsíce, musí se nahlásit na úřadech, dát jim adresu svého pobytu a poslat potvrzení o studiu, zaměstnání, nebo v mém případě absolvování stáže.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Každé ráno, když jsem přišla na kliniku, jsem si z denního rozvrhu zjistila, kteří pacienti mají daný den terapii. Pacienti mají na klinice intenzivní rehabilitaci, takže je jich méně, ale za to tam tráví klidně i několik hodin denně. Po pár dnech už jsem některé z nich znala lépe a věděla jsem, kdo umí anglicky, takže jsem pracovala hlavně s nimi a sledovala jejich pokrok. Ve volných chvílích jsem se připojila k rehabilitaci pacientů se zajímavými diagnózami nebo jsem se učila lépe pracovat s ostatními přístroji. Takto to alespoň vypadalo první dva týdny, když ještě všechno normálně fungovalo. Potom se celé město kvůli koronaviru uzavřelo a já jsem trávila dny doma s teoretickou prací od mého mentora. Znovu jsem do práce nastoupila na začátku května, ale vzhledem k situaci už moje pracovní dny probíhaly trochu jinak. Hodně klientů nechtělo, aby při jejich terapii bylo kolem více lidí, než bylo potřeba, takže jsem trávila větší množství času administrativní prací. Stále jsem se dostala do kontaktu s pacienty, ale jejich počet se dost snížil.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Bydlela jsem v bytě v centru města asi deset minut chůze od kliniky. Před odjezdem jsem dlouhou dobu nemohla najít nic, co by mi vyhovovalo, ale na poslední chvíli se na mě usmálo štěstí v jedné facebookové skupině, kde se objevil inzerát, že někdo hledá spolubydlící. Co se týče stravování, využívala jsem hlavně svých základních kuchařských schopností a občas trochy improvizace.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Člověk si v takové zvláštní době nemohl moc vymýšlet a cestovat, takže jsem spíše objevovala krásy Antverp a vůbec toho nelituji. Většinu času jsem trávila se spolubydlící nebo s kamarádkou ze stáže. Po ukončení stáže jsem ale přeci jen měla pár dní na cestování a opatření v Belgii už nebyla tak přísná, a tak jsem se podívala do přímořského města Oostende nebo do známých měst jako třeba Bruggy a Gent.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Prasátko jsem rozbíjet nemusela, ale něco málo ze svého bylo nutné ke stipendiu přidat. Je třeba počítat s tím, že Belgie je v Evropě jednou z těch dražších zemí.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Ačkoliv jsem věděla o místech a čtvrtích, kterým je lepší se ve městě vyhnout, bezpečně jsem se cítila. Je pravda, že sama městem bych určitě pozdě v noci nechodila, ale myslím, že taková opatrnost je vždy namístě.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Pozor bych si dala hlavně na to, že když člověk stráví nějaký čas v zemi výborných vaflí, hranolek a čokolády, je docela možné, že se domů vrátí o pár kilo těžší. Jinak asi jediné, co mě napadá, je, že ne všechny obchody v Belgii berou Mastercard platební karty, takže je lepší mít vždy po ruce nějakou hotovost.

Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Vůbec ne. Na cizince jsou v Antverpách zvyklí, takže není problém tam zapadnout.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Vím jen, že je Belgie považována za malou, plochou a deštivou zemi, kde lidé rádi pijí pivo a jedí hranolky. Během mého pobytu většinu času krásně svítilo sluníčko, takže tím deštěm si nejsem až tak jistá, ale zbytek vlastně sedí.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Belgii?

Pobyt v Belgii byl pro mě vzhledem k událostem spíš příležitost k osobnímu rozvoji. Nicméně i tak to byla zkušenost, které rozhodně nelituji. Naučila jsem se řešit nejrůznější situace více samostatně a nespoléhat na to, že mě vždycky někdo zachrání. Člověk se tak naučí být jistější a vlastně celkově spokojenější sám se sebou.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Určitě ano. Myslím, že jde o nejlepší příležitost, jak získat tolik jedinečných zkušeností, zlepšit se v komunikaci v cizím jazyce a na pár měsíců si vyzkoušet, jak to funguje v zahraničí.

Dánsko

David Janda (Kinantropologie)

Možností, kam vyrazit na stáž v rámci doktorského studia, je opravdu nespočet a nemusí se jednat pouze o partnerské instituce FTK. Někdy i taková stáž může přinést cenné podklady pro zahájení nové spolupráce a případného partnerství se zahraniční univerzitou. Právě to by se dalo říct o měsíční stáži Davida Jandy, studenta 1. ročníku doktorského programu Kinantropologie, který se v květnu vydal na University of Southern Denmark v dánském Odense. Jaký byl Davidům krátký vhled do života v Dánsku a jestli by návštěvu univerzity doporučil i ostatním se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Proč jsi zvolil právě tuto destinaci?

University of Southern Denmark mi byla doporučena přes kontakty mého školitele, a to především proto, že se zde zabývají typem analýzy, který využívám ve své práci. Mimo to se mi Dánsko líbilo pro jeho vyspělou ekonomiku a životní styl – kvalitní cyklo infrastruktura apod.

Cítil jsi podporu ze strany zahraničního koordinátora na hostitelské univerzitě?

Stáž jsem řešil přímo s profesorkou Karen Søgaard, která je vedoucí pracovní jednotky, ve které jsem stáž absolvoval. Konkrétní věci ohledně mého pobytu jsem řešil tedy s Karen, popřípadě s oddělením pro ubytování.

Můžeš popsat své zkušenosti s ubytováním a stravováním? Kde konkrétně jsi bydlel?

Byl jsem ubytován v „hotelu“ pro krátkodobé pobyty, který se nachází přibližně 6 km od kampusu univerzity v Odense. Ubytování jsem si zařizoval přes accommodation office, kterou jsem kontaktoval emailem přibližně 3 týdny před mým příjezdem. Po specifikování mého požadavku na ubytování jsem dostal během pár hodin nabídku a následně řešil zaplacení. Ubytování zahrnovalo samostatný pokoj plus sdílenou koupelnu s dalším pokojem a kuchyň pro celé patro, kde se nacházelo 6 pokojů. Kartu od ubytování jsem si mohl vyzvednout kdykoliv, a tedy nebyl problém s mým příjezdem v půl 1 ráno. Stravování jsem většinou řešil vlastním vařením. Nicméně v univerzitním kampusu byla kantýna ve formě „švédských stolů“, kde si mohl každý nabrat, na co měl chuť, a následně zaplatit na základě váhy. Možnosti výběru většinou zahrnovali zeleninu, luštěniny, sendviče apod., obecně šlo o lehký a zdravý typ jídla.

Jak probíhalo Tvé studium?

V mém případě se jednalo o vzdělávací stáž, kde jsem studium řešil individuálními či skupinovými konzultacemi.

Jaký jsi měl na zahraniční univerzitě studijní jazyk? Měl jsi kvůli cizímu jazyku problém s výukou?

V Dánsku dokáže většina lidí komunikovat anglicky a s jazykem tedy nebyl problém.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Volný čas jsem trávil projížďkami nebo procházkami po okolí. Delší cesty jsem absolvoval především na kole, které jsem měl půjčené od mé supervizorky. Vlaky jsou v Dánsku poměrně drahé, pokud si je nekoupíte s dostatečným předstihem.

Když si odmyslíš cestování a bohatý společenský život, jak jsi vyšel se stipendiem?

Stáž jsem měl hrazenou z mého grantu a měl jsem tedy již předem vypočítané, kolik peněz budu potřebovat. Ze zákona jsem měl dané stravné 55 euro na den (pozor domovská měna je DKK), se kterými jsem hezky vyšel v případě, že jsem si vařil. Pokud bych navštěvoval restaurace a podobně, tak bych nejspíš nevyšel.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Ano, Odense je velmi hezké a čisté město a při nočních výletech jsem měl stejný pocit bezpečí jako ve dne. V Dánsku mají dobře propracovaný systém sociálního zabezpečení a je zde tedy i minimum bezdomovců.

Na co by si studenti chystající se do této destinace měli dát pozor?

Rozhodně si předem zajistit kolo, protože se jedná o nejlepší způsob dopravy. Potom možná dostatek financí, protože v Dánsku je vše tak 2x-3x dražší než v ČR.

Co Tě v této zemi nejvíce zaujalo či zaskočilo?

Nejvíce mě zaujala infrastruktura města a množství kol. Všude se dá hezky dostat na kole, a to bez ohrožení okolními auty.

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo náboženství?

Vůbec ne, Dánové jsou milý a přátelský národ. Většina lidí, se kterými jsem se setkal, se chovala mile a všichni se usmívali.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií, od reality?

Pravděpodobně ne, ale možná bych musel v zemi strávit delší dobu. Četl jsem, že jsou Dánové chladnější a drží si odstup, což je asi pravda.

Co považuješ za největší přínos svého studijního pobytu?

Především možnost podívat se do jiného pracovního prostředí a získání mnoha hodnotných kontaktů. A samozřejmě také podněty pro mou disertaci.

Závěrem…

SDU se nachází ve více Dánských městech, přičemž hlavní kampus má v Odense kde jsem stáž absolvoval. Jedná se o moderní univerzitu s kvalitním zázemím a jednu z předních univerzit ve výzkumu v oblastech sportu a pohybu. Každému, kdo má zájem o kvalitu mohu tuto univerzitu tedy jen doporučit.

Francie

Eliška Byrtusová (TVS)

V čem se liší francouzský školský systém od našeho a zda je vhodné jíst sýr jako hlavní chod, se dočtete v další části našeho seriálu o zahraničních zkušenostech studentů naší fakulty. Aktérkou je tentokrát Eliška Byrtusová, studující navazující magisterský obor Tělesná výchova a sport, jejímž působištěm v rámci pracovní stáže byla střední škola Lycée Ker Anna ve francouzském městě Kervignac.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Nabídka pracovní stáže ve Francii se ke mně dostala již během bakalářského studia v době, kdy jsem byla na studijním pobytu ve Francii. Nabídka mě ihned upoutala, ale zároveň jsem chtěla dokončit bakalářské studium, a proto jsem stáž odložila až na magisterské studium.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Kromě povinností spojených s Learning Agreementem a stipendiem skoro nic. Byla jsem čtvrtá studentka z naší univerzity (třetí z FTK), která právě na tuto stáž vyjela, takže veškeré zařizování probíhalo velmi hladce.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Ještě před odjezdem jsem obdržela svůj rozvrh od koordinátorky z Francie. Nicméně musím říct, že kromě prvního týdne jsem měla každý týden úplně jiný rozvrh. Francouzský školský systém funguje naprosto odlišně od toho českého. Každý den mají žáci šest vyučovacích hodin, které na rozdíl od našich trvají 55 minut. Já měla každý den pět vyučovacích hodin. Mou hlavní náplní byla asistence v hodinách tělesné výchovy a anglického jazyka. Kromě těchto hodin jsem měla možnost se účastnit kterékoliv jiné hodiny, vždy po domluvě s vyučujícím. Pojďme ale zpět k tomu různorodému rozvrhu. Pracovala jsem na střední odborné škole, kde mají studenti třikrát do roka povinnou praxi v oboru a navíc musí plnit další projekty (hlavně maturitní ročníky), za které jsou hodnoceni. Téměř každý týden mi tak alespoň jedna třída vypadla, protože měla zrovna praxi nebo jiný projekt. Měla jsem možnost zapojit se do projektů a dalších vedlejších aktivit, například jsem celý týden strávila s maturitními ročníky v divadle, kde jsme nacvičovali taneční muzikál zakončený večerním představením pro veřejnost.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Bydlení bylo naprosto fantastické. Bydlela jsem na internátě, který byl asi 10 kroků od školy. Ve Francii je standard jednolůžkový pokoj a ani internát nebyl výjimkou. Měla jsem tedy vlastní pokoj s koupelnou. Co se týká stravy, snídani, oběd a večeři jsem přes týden měla zajištěnou ve škole, protože na internátě spolu se mnou bydlelo dalších 40 studentů. O víkendu jsem měla k dispozici pokoj s malou kuchyní, kde jsem si mohla vařit, ale většinou jsem se stravovala „venku“.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Svůj volný čas jsem trávila hlavně cestováním. Škola mi dala k dispozici kolo i auto, což mi usnadnilo hodně věcí. Přes týden jsem jezdila po okolí na kole, o víkendech na výlety autem. K cestování mi také pomohl školský systém Francie, protože po každém trimestru (něco jako pololetí u nás) mají žáci dvoutýdenní prázdniny a já přijela na konci druhého trimestru a odjížděla na konci třetího trimestru, takže jsem měla dokonce dvakrát dvoutýdenní prázdniny. Díky nim jsem procestovala Bretaň křížem krážem a také jsem se zaletěla podívat do Portugalska.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Se stipendiem jsem vyšla více než výborně. Škola mi poskytla ubytování a stravu přes týden zadarmo. Utrácela jsem, dá se říct, jenom za benzin a jídlo o víkendu. Kromě toho se jednalo o placenou pracovní stáž, takže jsem ještě něco málo dostávala i od školy.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Navštívila jsem už více částí Francie a musím říct, že v Bretani jsem se cítila nejbezpečněji. Často se mě známí ptali, jak je to tam s imigranty, a byli překvapeni, že v Bretani opravdu skoro žádní nejsou.

Na co by si studenti chystající se do Francie měli dát pozor?

Konkrétně v Bretani na slané máslo a palačinky, které jsou vysoce návykové. Jinak také, jak je o Francii známo, je potřeba se naučit alespoň základy francouzštiny, protože anglicky se tam moc nedomluvíte.

Dostala ses někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Ne nikdy. Odlišnou kulturu jsem pocítila akorát u oběda s učiteli, kteří nedokázali pochopit, jak můžu jíst sýr u hlavního chodu, když pro ně je to výhradně dezert.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Když se řekne Francie, plno Čechů si představí víno, sýr, bagetu a Eiffelovu věž. Francii chápeme (a taky je) jako vyspělou zemi, byla jsem však překvapena školským systémem, který ne tak úplně funguje, jak bychom očekávali.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu ve Francii?

Samozřejmě zlepšení jazyka, ale také navázání nových kontaktů, získání praxe a mnoho skvělých zážitků.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Výjezd do zahraničí doporučuji všemi deseti. Už nepřemýšlej a přihlas se! Konkrétně tahle stáž je přesně v oboru a bude o tebe dobře postaráno. Francouzština není podmínkou, ale je výhodou.

Tereza Křížová (TV-FF)

Pro Terezu Křížovou, studentku učitelství tělesné výchovy a francouzské filologie, byla pracovní stáž na Lycée Ker Anna ve Francii perfektní volbou, jak získat zkušenosti a rozvíjet se v obou svých studovaných oborech. Pro Terezu se Bretagne stala druhým domovem, kam se plánuje pravidelně vracet i v budoucnu, a v tomto rozhovoru popisuje proč tomu tak je a jak její pobyt ve Francii probíhal.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Zcela náhodou. Na chodbě Filozofické fakulty jsem narazila na nabídku stáže v podobě letáčku vyvěšeného na univerzitní nástěnce. Možnost vyučovat tělocvik ve francouzštině na střední škole zcela odpovídá mé studijní kombinaci, proto jsem neváhala a na danou stáž se přihlásila.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Veškerá komunikace probíhá mezi Univerzitou Palackého a hostitelskou organizací. Nejdříve musíte být schváleni zahraničním koordinátorem v podobě menšího pohovoru přes video chat. Dále postupujete dle instrukcí vašich koordinátorů. Nezbytnou součástí zařizování představuje vyplnění Learning Agreementu a žádost o finanční podporu.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Hlavní náplní pracovní stáže je zejména asistence v hodinách tělesné výchovy a angličtiny. Mimo jiné máte však možnost zapojit se do rozmanitých školních aktivit a tímto způsobem přispět rozvoji multikulturního kontextu na škole. Ať se již jedná o "Open Mind Café“, kdy s vámi studenti mohou otevřeně mluvit v polední přestávce o svých problémech, nebo se vás ptají na cokoliv zajímavého z vašeho života v České republice. Další zajímavou aktivitou bylo večerní cvičení se studenty z internátu, jehož cílem je zprostředkovat spektrum sportovních aktivit, se kterými nemají možnost se běžně setkat během hodin tělocviku. S nejstaršími studenty jsem zároveň provedla výzkum ohledně pohybové aktivity, který představuje část mé diplomové práce.

Stáž byla částečně narušena nepříjemnou situací Covid-19, jež zasáhla rovněž severozápadní část Francie. Kvůli tomu jsem pokračovala ve své práci ve formě home office a vytvářela jsem dokumenty do hodin angličtiny a sportu pro studenty.
Po ukončení karantény zůstala Lycée Ker Anna až do konce školního roku zavřená. Proto jsem pokračovala tvorbou sportovních tutoriálů pro studenty. Zároveň jsem měla možnost se podílet na školním životě na základní škole v Hennebont, kde jsem každý den vedla hodiny sportu pro všechny třídy. S celou školou jsem nacvičila závěrečné taneční představení, kterým jsme úspěšně zakončili školní rok.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Ubytování mi bylo zajištěno hostitelskou organizací. Jednalo se o moderní jednolůžkový pokoj s vlastní koupelnou, připojením na internet a veškerým potřebným vybavením. Bydlela jsem na internátu společně s ostatními studenty Ker Anna a s další asistentkou Easterií z Ghany. Snídaně a večeře jsem tedy měla možnost trávit v rodinném okruhu studentů z internátu a úžasných vychovatelek. Obědy trvají ve Francii zpravidla mnohem déle než u nás. V jídelně pro profesory se začíná předkrmem a dlouhou debatou (nejčastěji o neustále se měnícím bretonském počasí). Hlavní chod se nesmí obejít bez klasické stereotypní francouzské bagety a sklenky vína. Francouzi mají také širokou škálu výběru odlišných druhů dezertů – jogurty, sýry, ovoce a sladké dezerty. Mimo školní jídelnu je pro asistentky k dispozici menší kuchyň k přípravě vlastního jídla.

Francouzské speciality jsem nadále poznávala cestováním po jednotlivých departementech Bretagne a rovněž díky rodinám profesorů, u kterých jsem často trávila víkendy. Nejvíce jsem si oblíbila kombinaci mušlí s hranolky – Moules frites, koláče – Far breton či Kouign Amann, karamelové Riz au lait a samozřejmě slané palačinky z tmavé mouky – Galettes.

Po uzavření lycea v polovině stáže, mi bylo nalezeno nové útočiště po dobu 2 měsíců v rodinném domě mé francouzské koordinátorky Gwen. Usměvavá, akční a velmi ochotná rodina Le Mélédo se stala nedílnou součástí mého života. Společně jsme vytvořili neobyčejně pevné přátelské pouto, díky kterému mám důvod se do Bretagne stále vracet.
 
Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Cestování je mou vášní, proto jsem na internátu trávila minimum svého času a naplno využila krásného počasí k uskutečnění svých cest. Pár týdnů po příjezdu mě v únoru čekaly dvoutýdenní zimní prázdniny, během kterých jsem podnikla menší Tour de Bretagne. Veškerý volný čas jsem měla možnost trávit v okruhu svých francouzských přátel. Bretonské toulky byly bohužel znepříjemněny pandemií koronaviru. Po uklidnění situace jsem naštěstí nadále pokračovala ve vytváření těch nejkrásnějších vzpomínek v kouzelném prostředí s báječnými lidmi.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Ubytování a stravu během týdne jsem měla zadarmo. Jídlo jsem si zajišťovala pouze přes víkendy. Kromě univerzitního stipendia mi škola poskytla měsíční plat. Se stipendiem jsem si tedy vyšla naprosto dokonale.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Ačkoli Bretagne patří k prvotním regionům nakaženým koronavirem, počet úmrtí byl v průběhu pandemie paradoxně nejmenší z celého území Francie. Dodržováním nezbytných opatření jsem se cítila bezpečně, a proto jsem se rozhodla o pokračování a měsíční prodloužení své stáže. Na základní škole byly v rámci opatření zavedeny nezbytné rozestupy 1 metru, umývání a dezinfekce rukou před a po přestávkách mezi vyučováním, omezení sdíleného sportovního materiálu a povinné nošení roušky ze strany personálu. Se zlepšující se situací nakonec docházelo k postupnému uvolňování opatření. Pandemii jsme však nepodcenili a bojovali za ochranu sebe i druhých až do konce školního roku.
Obyvatelé Bretagne žijí poklidným, přátelským a bezstarostným životem, z toho důvodu se není potřeba strachovat o bezpečnost v regionu. Jediné nebezpečí spočívá při vašem odjezdu, kdy si vás chtějí nechat v Bretagni napořád a návrat domů je téměř nemožný.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

K usnadnění vašich cest máte k dispozici školní auto. Počítejte však s tím, že Bretagne je všeobecně známá největším počtem kruhových objezdů ve Francii. Situace na silnicích není tedy vždy úplně přehledná.  
Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?
Nikdy jsem se naštěstí do žádných multikulturních problémů ve Francii nedostala. Naopak jsem velmi ocenila vzájemný respekt, objevování a propojení české, francouzské i ghanské kultury v kombinaci s  ojedinělými zvyklostmi každého národa.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Ve spojitosti s francouzským pečivem si každý jako první představí bagetu. Tu však Francouzi nenazývají klasickou bagetou, nýbrž obyčejně chlebem – le pain. Na druhou stranu, masivní konzumaci baget vnímám nadále jedním z největších reálných stereotypů. Nacionalismus patří k dalším pravdivým stereotypům. Francouzi jsou hrdí na svou vlast, tím pádem občas odmítají komunikaci s turisty v angličtině.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu ve Francii?

Abych byla upřímná, ze všeho nejvíc si vážím nalezení mnoha přátel a vytvoření těch nejkrásnějších vzpomínek, na které budu nostalgicky vzpomínat celý život. Ještě nikdy jsem necítila, že někam ve světě patřím právě tak, jako do Bretagne. Dále značně oceňuji zlepšení úrovně francouzštiny, obohacení slovní zásoby bretonského jazyka a možnost rozvoje vlastní kreativity.

Merci za tuto jedinečnou příležitost a kenavo Bretagne!

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Danou stáž vřele doporučuji všem, kteří se chtějí zlepšit v komunikačních dovednostech francouzského jazyka. Pokud chcete zároveň prožít část stáže objevováním místních tajemných útesů, skal a kamenných domečků, Bretagne je ideální příležitostí. Mé nadšení snad ani nelze popsat slovy, musíte to prostě zažít na vlastní kůži!

Tereza Křížová (TV-FF) druhá stáž

S Terezou Křížovou byl na webových stránkách FTK nedávno zveřejněn rozhovor o její stáži v Lycée Ker Anna ve Francii a jelikož je Tereza nadšená studentka i cestovatelka, dostala možnost absolvovat krátce na to stáž další, opět ve Francii, tentokrát však v oblasti Pyrenejí ve Vertige de l'Adour. Zde působila jako instruktorka v centru via ferraty. V jejím druhém rozhovoru se dočtete, jak se k této stáži dostala, co obnášela a co nového jí přinesla.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Ke konci mé předchozí pracovní stáže v Bretagni jsem dostala nabídku ze strany koordinátorky zahraničních praktických stáží Univerzity Palackého pokračovat ve svém francouzském dobrodružství a vyjet na letní stáž do Pyrenejí. Zprvu jsem váhala kvůli svému programu na prázdniny, avšak po nalezení informací o kouzelném francouzském departementu Hautes-Pyrénées jsem veškeré plány odložila a znenadání se ocitla v přátelském, spontánním a bezstarostném kolektivu centra via ferraty Vertige de l'Adour.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Jelikož daná stáž nebyla předem plánovaná, veškeré formální náležitosti byly na poslední chvíli vyřešeny velmi rychlou komunikací mezi Univerzitou Palackého a hostitelskou organizací Vertige de l'Adour. Pracovní pohovor s mým budoucím šéfem Stéphanem probíhal formou video hovoru po cestě autobusem ze základní školy v Bretagni, na které jsem působila za nepříznivé situace koronaviru. Během zařizování stáže se mi tudíž potvrdilo známé pravidlo o neplánovaných či samovolných akcích, které jsou ve výsledku nezapomenutelné a nejlepší.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Bydlela jsem v pitoreskním lázeňském městečku Bagnères-de-Bigorre, které bylo vzdálené od centra via ferraty v Artigues zhruba 30 minut autem. Cesta do práce však občas trvala značně déle. Nejčastějším důvodem byly záplavy cyklistů na oblíbené bývalé horské trase Tour de France, která vede až na majestátní vrchol Col de Tourmalet. Další příčinu mnohdy představovala řada volně procházejících se krav či ovcí uprostřed silnice, nejen narušujících dopravní situaci, ale také nejednou blokujících suché toalety našim zákazníkům. Po absolvování nevšední, nýbrž velmi zábavné cesty do práce, jsme společně s ostatními instruktory přivítali naše klienty a rozdali jim potřebnou výstroj. K mé hlavní pracovní náplni patřila instruktáž těch nejmladších klientů. Jednalo se o dvě odlišné varianty dětského parkouru. Pokud se rodiče účastnili ferraty pro dospělé, hlídala jsem děti po celou dobu jejich výstupu formou babysittingu. V druhém případě mohly být děti doprovázeny rodiči, kdy délka instruktorování trvala 45 minut.
Zdolávání překážek nad divokou řekou Adour a horolezení zakončené atraktivní lanovkou ve stromech – tyrolienne jsou součástí běžně vykonávaných aktivit parkouru. Co se týče babysittingu, základní adrenalinové disciplíny jsem dále obohatila procházkou k vodopádu Cascade du Garet, odkud mohly děti zpovzdálí pozorovat rodiče při jejich výstupu. Následně stavěly domečky ze dřeva či z kamínků u řeky. V případě nepříznivého počasí jsme si malovali uvnitř horské chaty.
Z důvodu nepříjemné situace Covid-19 jsme s instruktory dodržovali veškerá opatření včetně nezbytné dezinfekce použitého materiálu.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

S ubytováním jsem byla nadmíru spokojená, zejména díky přátelskému a vlídnému prostředí rodinného domu, který obývala majitelka Alex se svými dvěma dětmi a horským pejskem Rockym. K dispozici jsem měla vlastní studio s koupelnou, kuchyňkou, gaučem, televizí, připojením na internet a dalším běžným vybavením. V případě potřeb byla Alex velmi ochotna zajistit nezbytné, a to včetně společného trénování jógy na zahradě, sledování francouzských komedií či organizovaného výběhu do pyrenejských kopců.
Snídaně a večeře jsem si zajišťovala sama. Nedaleko místa ubytování je však spousta možností nákupu potravin v supermarketech – Carrefour, Intermarché nebo Lidl. Dále můžete navštívit mnohé pekárny, bary a restaurace k ochutnání místních specialit. V práci jsme pokaždé obědvali v horské chatě Gîte Auberge les Cascades, která se pyšní svými výtečnými borůvkovými koláči.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

V Pyrenejích jsem byla doslova pánem svého vlastního času. Jakmile jsem v práci skončila, šla jsem se buď projít do města nebo si zaběhat do krásného parku poblíž ubytování. Pokud chcete podniknout horskou túru, instruktoři vám rádi poradí a přepraví vás na místo začátku zvolené trasy. Za zmínku určitě stojí nejvyšší vrchol dané oblasti Pyrenejí Pic du Midi s jezerem Lac d'Oncet, dále jezera Lac de Peyrelade, Lac de Payolle či Vallée du Campana de Cloutou a mnoho jiných kouzelných míst. K načerpání sil na další pracovní den můžete navštívit místní vodní park Aquensis. Volný čas jsem rovněž trávila se svým šéfem, jeho rodinou, přáteli nebo s ostatními instruktory. Díky tomu jsem měla dokonalou příležitost k propojení multikulturního kontextu francouzské kultury s naší tradiční českou kulturou. Ze sportovních aktivit mohu dále zmínit absolvování via ferraty a canyoningu při sesouvání se z úžasných kaskád vodopádů.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Protože se jednalo o pracovní zahraniční stáž, kromě univerzitního stipendia jsem dostávala měsíční výplatu, která mi pokryla veškeré výdaje. Když si odmyslím cestování, jednalo se z převážné části pouze o stravování.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Jak v místě ubytování, tak i v práci jsem byla pokaždé doprovázena svými milovanými čtyřnohými kamarády, kteří dokázali odehnat i stádo krav. Proto jsem se v Pyrenejích nikdy necítila ohroženě.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Pokud plánujete vyrazit na celodenní túru, může na vás čekat spousta překvapení a nástrah, kterým je potřeba věnovat pozornost.
-    Přestože jsou turistické trasy značené, ne vždy je označení časté a správné.
-    Krávy a lamy jsou sice roztomilá stvoření, v Pyrenejích ale mohou být hodně agresivní.
-    Čistá a průzračná horská řeka láká k osvěžení, ne však k doplnění tekutin!
Ikdyž vyrazíte na túru s dostatečným předstihem, raději si svůj čas neustále hlídejte. Může se totiž klidně stát, že budete zcela naprosto uchváceni okouzlujícími přírodními scenériemi a strávíte spoustu času otužováním se v azurových horských jezerech.

Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Francouzské kultuře jsem se velmi ráda a velmi brzy dokázala přizpůsobit. Nikdy jsem se do žádných problémů kvůli své národnostní odlišnosti nedostala a vzájemně jsem respektovala tradice a zvyklosti jiných etnických skupin.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Obyvatelé francouzských Pyrenejí jsou blízko Španělsku nejenom hraničním územím, ale především i svou mluvou, kulturou a temperamentem. Všude jinde ve Francii mi říkají Tereza, v Pyrenejích jsem byla automaticky Terezita. S organizací dne zde vůbec nepočítejte. Pyrenejci nechávají vše plynout a žijí nadmíru samovolným způsobem života.
Mé stereotypní představy se mi potvrdily, a díky spontánnímu plynutí dne jsem si odnesla inspirativní ponaučení.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Pyrenejích?

Jak již počáteční název centra Vertige (závrať) de l'Adour napovídá, při zdolávání via ferraty mohou nastat menší obtíže v podobě strachu z výšek. Zde jsem svůj celoživotní strach překonala a parkour se stal dokonce po dobu mého pobytu obrovskou vášní, a toho si nesmírně vážím.
Stáž je převážně uzpůsobena k posílení komunikačních schopností nejenom na mezinárodní, ale i na interpersonální úrovni. Kromě zlepšení každodenního užívání francouzštiny, se mi také občas naskytla možnost komunikovat s cizinci v anglickém jazyce. Vedle komunikace, vidím obrovskou výhodu v nalezení nových kontaktů ve Francii.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Pokud chcete prožít dobrodružství, cestovat či si vyzkoušet neobvyklé sportovní aktivity, naskytne se vám jedinečná příležitost, které rozhodně nebudete litovat!

Nikaragujská republika

Michal Királyi (REK)

Zahraniční stáž můžete přes FTK absolvovat opravdu na nejrůznějších místech. Michal Királyi, student magisterského studia tělesné výchovy a sportu v kombinaci s rekreologií, se rozhodl pro opravdu neobvyklou destinaci – Nikaragujskou republiku. V následujícím rozhovoru se dočtete, jak taková stáž ve Střední Americe může vypadat, a mimo jiné se dozvíte, jak tenká je pro obyvatele Nikaragui hranice mezi jógou a čarodějnictvím.

Jak ses dostal právě k této stáži?

Doporučil mi ji můj irský kamarád. V dubnu 2018 jsem v Irsku absolvoval kurz "Sports and Global Education", kde jsem se zmínil, že jsem zrovna v zimě byl na stáži v Tanzanii. Shane O’Connor, jeden z hlavních lektorů kurzu, mi poskytl kontakty na další neziskové organizace, se kterými spolupracoval, nebo u nich působil jako dobrovolník, a já si tak mohl vybrat, kde budu absolvovat svou další stáž. Z několika zemí jsem si vybral právě Nikaraguu, o které jsem toho moc nevěděl, a tak jsem si řekl, že bych se tam při téhle příležitosti mohl podívat, něco se o ní dozvědět a zároveň být nějakým způsobem užitečný.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Teď zpětně si říkám, že jsem toho tolik zařizovat nemusel. Navíc po zkušenostech s odjezdem na stáž z Univerzity Karlovy, to tady v Olomouci byla úplná pohodička, především díky paní Rakové z rektorátu a Mgr. Michalu Petrovi. Oba mi celý proces zařizování velmi usnadnili. Domluvil jsem se s přijímací organizací na délce a termínu stáže, náplni práce, možnosti bydlení, stravování a přepravy. S univerzitou jsem poté vyřizoval dokumenty nezbytné pro získání stipendia a uznání volitelné stáže. V Nikaragui jsem po příletu, na doporučení přijímací organizace, příslušným orgánům nahlásil, že jsem pouze turista, a tudíž jsem získal tříměsíční turistické vízum za 10 amerických dolarů a vyhnul jsem se tak složitému papírování s Nikaragujskou vládou. Po třech měsících jsem si turistické vízum na Nikaragujském imigračním úřadě jen prodloužil za 530 nikaragujských córdob.

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

Bydlel jsem na velikém ranči nedaleko města Somoto, který patřil Donu Franciscovi, bývalému vojákovi a v současnosti podnikateli se stavebninami. Na ranči choval krávy, ovce, koně a osly. U jeho domu byly ještě slepice, husy a králík. Ale ze všeho nejvíc jsem uvítal společnost pěti psů (dvou čivav, pitbula, ohaře a malého teriéra). Kousek od domu bylo malé fotbalové hřiště s umělou trávou, které nechala vybudovat Georgina, dcera Dona Francisca, a kde v současnosti vede soukromou fotbalovou akademii La Rocka Madriz. V domě jsem tedy bydlel s Franciscem, jeho ženou Soniou a na víkendy jezdil domů i jejich studující syn. Často u nich přebývala i jejich dcera s malým synem a od pondělí do soboty v domě také pracovala služebná. Měsíčně jsem platil 350 amerických dolarů za všechno, ale dostával jsem mnohem víc. Nejčastěji vařila služebná, nebo Sonia a podávaly se všechny možné nikaragujské pokrmy. Typická snídaně jsou červené fazole, vejce, avokádo, domácí sýr, kukuřičné tortilly a kafe. Oběd je různý mix červených fazolí, rýže, vejce, avokáda, sýru, pikantní směsi čili s cibulí a mrkví a samozřejmě tortilly. Vždy byl také připravený čerstvý džus z nějakého lokálního ovoce jako například manga, ananasu, pomerančů, dračího ovoce, papáji, jocote, zapoty, sapote, mamejí a dalších. K večeři byly pro změnu červené fazole, rýže, avokádo, tortilly a sýr. Každý den také bylo nějaké maso, ale po měsíci jsem se ho přejedl a přešel na vegetariánskou stravu. Jen když se zabila slepice, tak jsem si maso dal.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Po ranním pozdravu slunci a snídani jsem jel na kole do města Somoto do své kanceláře v areálu nejstarší nikaragujské neziskové organizace El Instituto de Promoción Humana. Odtud jsme s kolegou Arielem vyráželi „do terénu“. Jezdívali jsme do horských komunit v regionu Somoto a měli dopolední a odpolední programy pro děti. Naším cílem byla především prevence dětské práce, užívání drog, domácího násilí a rozvoj rovnosti pohlaví. Oběd nám vždy udělal někdo z komunity – rýži s fazolemi a avokádem. Po odpoledním „fotbalu pro rozvoj“, jejichž metodologii jsem pro děti implementoval, jsme se vrátili do města a já na kole jel na hřiště u ranče a vedl fotbalové tréninky pro nejmenší (5 – 8 let) a pro nejstarší (11 – 13 let) hráče. Po trénincích ještě přišly místní ženy a vedl jsem pro ně lekci jógy. To už byla tma, došel jsem se navečeřet a poměrně brzy šel spát, abych měl dost energie na další den.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Nejčastěji a nejraději jsem svůj volný čas trávil na procházce po kopcích s pejsky, jízdou na koni po ranči, nebo individuálním tréninkem na hřišti. Cestovat jsem mohl pouze po Nikaragui kvůli zavřeným hranicím, ale nakonec to bohatě stačilo. Vzhledem k situaci byla země bez turistů a ti, kteří na své dovolené v Nikaragui uvízli, se navzájem všichni znali, pronajímali si bydlení a žili podobně jako místní, i když přeci jen trochu jinak.
Nikaragua je země s krásnou přírodou, s jediný jezerem na světě, kde žije sladkovodní žralok, se spoustou vulkánů, s bílými plážemi u Pacifiku, nebo u Karibiku, s deštným pralesem, s horami (nejvyšší bod Mogotón s 2438 m) a především s vynikající kávou.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Jakž takž.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Nikaragua je jednou z nejbezpečnějších středoamerických i jihoamerických zemí, ale na druhou stranu se potýkají se složitou sociopolitickou situací. V zemi je v současnosti u moci „diktátor“ Daniel Ortega s jeho ženou. Před dvěma lety byla v zemi občanská válka, ve které se někteří vzbouřili proti diktátorskému režimu, ale ten své odpůrce zlikvidoval. Země je tím pádem velmi bezpečná pro cizince, protože se u nich režim snaží prezentovat Nikaraguu jako bezpečnou a bezproblémovou, ale pro místní to zase tak jednoduché není. Obzvlášť pokud s režimem nesouhlasí. Je to jedna z mála zemí, kde jsou eliminovány drogové kartely a drogy zemí „pouze projíždí“, vzhledem ke strategické poloze Nikaraguy (střed Střední Ameriky).

Na co by si studenti chystající se do Nikaraguy měli dát pozor?

Na všechno, na co by si měli dát pozor kdekoliv jinde. V noci to samozřejmě není nejbezpečnější. Ale na severu v horách, kde jsem bydlel, jsem se cítil velmi bezpečně. Každý mě tam po pár týdnech už znal a mimo jiné tam byl každý ozbrojen, tudíž tam žádní banditos neměli šanci. Dále by se měli mít na pozoru před předraženými taxikáři i některými autobusáky, kteří cizincům účtují více než by se mělo. Ale když si své věci hlídáte, nevytahujete na veřejnosti velké sumy peněz a mluvíte španělsky, tak je to bezpečné.

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Když jsem cestoval, tak mě někteří místní, v turisticky rušnějších oblastech, považovali za Američana a měli mě za chodící peněženku. Ale „doma“ v Somotu všichni respektovali mé zvyklosti. Stále je tam velmi populární křesťanství a rodina, u které jsem bydlel, například nepila alkohol, takže jsem jim dvěma Pilsnery a Becherovkou moc radost neudělal. Také jsem tam působil i jako instruktor jógového cvičení, které bylo některými považováno za čistě dámskou záležitost, dokonce až za čarodějnictví.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Jelikož jsem o Nikarague předem moc neslyšel, pouze z filmů o Pablu Escobarovi, tak to nedokážu posoudit. Země je, jak jsem už říkal, bezpečná. Nevládnou tam drogové kartely, nýbrž diktátor, který kdysi právě s Escobarem spolupracoval, ale sám Ortega by na to řekl, že je to jen kapitalistická propaganda. Nikaragua ve světové politice nachází nejlepší přátele například v Rusku, Kubě a Venezuele. Někteří starší muži znali i Československo. Především díky zbraním, které od nás byly dováženy během Sandinistické revoluce na podporu Sandinovské fronty národního osvobození proti Contras, kteří byli naopak podporováni Spojenými státy americkými.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Nikaragui?

Zdokonalil jsem se ve španělštině, naučil jsem se toho hodně o nové zemi, jejích obyvatelích, historii, tradicích, jídle a samozřejmě i o sobě. Můj zážitek nejlépe vystihují slova z knihy Krajiny vnitřní a vnější; „Měl jsem pocit, že jsem rozdělený sekyrou, a když jsem začal srůstat, spojil jsem se jiným způsobem.“

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Nikaragua je zemí kontrastů. Je to sice klišé, ale hodí se. Pokud jsou studenti dobrodružnější povahy a dokážou se vnitřně vypořádat s diktátorským režimem v druhé nejchudší zemi na západní polokouli, kde lidé v odlehlých rurálních oblastech žijí stejně jako před padesáti lety, tak jim to vřele doporučuji.

Norsko

Martina Hájková (REK)

Studentka rekreologie Martina Hájková absolvovala půlroční stáž v organizaci Oslo og Omland Friluftsråd, kde se podílela na realizaci outdoorových programů pro imigranty. Jak se jí v Norsku žilo a co jí stáž dala? To si můžete přečíst na následujících řádcích, ale i na jejím blogu – odkaz na něj najdete na konci rozhovoru.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Ve škole mi bylo doporučeno Norsko, že je tam skvělá stáž pro rekreology. Zároveň dostal přítel možnost si vybrat mezi třemi destinacemi na Erasmus, kde bylo i Norsko. Takže to byla jasná věc.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Sehnat dostatek zimního oblečení. (smích) Ale asi největší zádrhel byl u ubytování. Musela jsem si zajistit ubytování po dobu stáže, sama a na dálku. Bylo to šílené období, kdy jsem obepisovala, volala, zjišťovala... Ubytování bylo neskutečně drahé anebo nechtěli ubytovat nikoho takto na dálku.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Každý den byl jiný. Většinou ale sestával z nějakého outdoorového programu pro imigranty nebo uprchlíky. Jednalo se o jízdu na běžkách, rybaření, bruslení na ledě, jízdu na kánoích a spoustu dalšího.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

První měsíc jsem bydlela přes Airb’n‘b za šílených 20 tisíc korun. Druhý měsíc jsem se „schovávala“ u přítele na koleji. Následně přišlo parádní období, kdy jsme měli s přítelem společný byt na koleji a každý svoje vlastní klíče.

Ohledně stravování bylo zapotřebí pochopit, jak se která potravina jmenuje. Někdy to bylo totiž docela překvapení, když zjistíte, že to, co jste koupili, není to, co jste chtěli. Celkově ale byly potraviny kvalitní a ne tak drahé, když jste se v tom trochu zorientovali.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Měla jsem daný rozpis pracovních dní, takže jsem víceméně věděla předem, kdy budu mít volno. Tím pádem jsem pak podnikala výlety po okolí. V polovině pobytu jsem dostala téměř měsíční volno. Tak jsme s přítelem vyrazili na sever, až za polární kruh na souostroví Lofoty. Bylo to v dubnu, kdy tam ještě byla hodně zima, ale žádní turisté. Nádhera!

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Krásně. Díky sdílenému bydlení s přítelem na koleji jsem dokázala s penězi vyjít. Organizace mi ještě přispívala nějaký ten peníz na ubytování a dopravu po Oslu.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Ano. Severské země jsou vyspělé a velmi bezpečné země.

Na co by si studenti chystající se do Norska měli dát pozor?

Připravit se na tu krásnou zemi, ze které se jim nebude chtít zpět.

Dostala ses někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Ne. Navíc jsem se díky mé práci setkávala denně s imigranty a uprchlíky, ale vždy se s nimi dalo domluvit, někdy jen rukama a úsměvem, když neuměli anglicky.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Neřekla bych.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Norsku?

Zlepšení angličtiny, samostatnost, zdokonalení ve vaření, společné bydlení s přítelem, pracovní zkušenost... je toho mnoho.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Vyjeďte - kdy jindy než teď. Možností je spoustu a je to jednoduché, stačí jen chtít a je to vaše. Budete na to vzpomínat celý život.

blog Tučňák na severu

Portugalsko

Vít Musil (FYZ)

Jaké to bylo 10 měsíců na stáži v Portu si můžete přečíst v následujícím rozhovoru s Vítkem. Díky jeho píli a preciznosti, napsal během svého působení v Riedel, Research & Development Hub Portugal diplomovou práci, která ho přivedla na navržení nového produktu, se kterým se přihlásil do univerzitní soutěže Podnikavá hlava, kterou vyhrál.

Jak ses dostal právě k této stáži?

Ke stáži vedla poměrně trnitá cesta, ale s ohledem na získané zkušenosti to stálo za to. Na začátku prvního ročníku Mgr. studia jsem věděl, že potřebuji dělat něco, co mi dává smysl a tomu budu ochoten věnovat svůj čas, spoustu času. Usiloval jsem o spojení surfingu a rehabilitace. Z jednoduchosti věci se nabízel výzkum, který bych zároveň mohl použít jako podklad pro závěrečnou práci. Začal jsem tedy na portálu researchgate.com, kde jsem vyhledal kontakty na vědce zabývající se surfingem. Rozeslal jsem desítky e-mailů a čekal jsem. Ze zmiňovaných desítek se vrátily jednotky a kontakt jsem udržel nakonec s jediným výzkumníkem, který se později stal mým mentorem.

 

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Na stáž jsem odjížděl vloni v únoru, kdy epidemiologická situace nebyla pro cestovatele úplně nejšťastnější. Zvláště, pokud se rozhodnete cestovat osobním automobilem. Výsledek PCR testů ještě nebyl během jednoho dne, a tak se mohlo stát, že Vás v Rozvadově vrátili policejním doprovodem zpátky do Čech. Ani předem připravený dokument podepsaný výzkumníky Česka a Portugalska nebyl dostačující. Vše nakonec dobře dopadlo a průjezd přes hranice Francie, Španělska a Portugalska byl už bez problémů. Dále jsem připravoval návrh samotného projektu, jeho realizaci, zvací dopis. Do toho všeho jsem ukončoval povinnosti k uzavření posledního semestru a k tomu klasické papírování spojené s Erasmus mobilitou.

 

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Dostával jsem poměrně hodně prostoru, což mi v tu chvíli nevyhovovalo. „Ztrácel“ jsem tak čas na věci, které nebyly zase tak důležité. Vedoucí při každém sezení otevíral pomyslná vrátka a já tak zjišťoval, jak toho moc nevím a kde se můžu zlepšit. Do Research & Developmentu Hubu, kde sídlila firma školitele jsem přijížděl na kole okolo 10 hodiny a končil častokrát po 18. hodině. Úkoly byly pestré, což bylo dáno přípravou celého výzkumu od A po Z. Dostával jsem spoustu úkolů na základě konzultací, které byly většinou v pátek. Měl jsem tedy spoustu času je dělat přes víkend :-)

 

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

S ohledem na svůj věk jsem měl určité požadavky na lokalitu ubytování. Chtěl jsem být blízko oceánu, mít svůj pokoj a bydlet nedaleko od práce. Říkal jsem si, že dva měsíce musí stačit. Bohužel. Moje nároky mě přivedly do situace, kdy v den odjezdu jsem neměl kde bydlet. Naštěstí vše se v dobré obrátilo a při cestě do Portugalska, konkrétně v Santanderu, jsem u kamarádky podepisoval smlouvu online a platil první zálohu. Stravování jsem řešil vlastním způsobem. Tím, že pracoviště je mimo univerzitu, nebylo možné využít menzu.

 

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Bydlel jsem na ubytování, kde, kdo neměl surfboard, nežil. Proto jsem často před prací nebo odpoledne chodíval do vody. Párty ve městě pro mě už nebyly a skrz víkendové povinnosti jsem toho moc nenacestoval. Většina známých, co mě navštívila na pár dnů, mi tak z fotek ukazovala, jaké Portugalsko vlastně je.

 

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Se stipendiem jsem vyšel bez problému. Největším nákladem bylo ubytování a surfboard. Tím, že jsem do práce používal kolo, stravoval se za svoje, jsem i něco ušetřil.

 

Cítil ses v zemi bezpečně?

Ano. Nikdy jsem se nedostal do situace, kde bych se cítil nebezpečně. Avšak způsob mentoringu mě z bezpečného komfortu často dostával, až jsem přemýšlel, že stáž přeruším.

 

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Jiná mentalita lidí a s tím spojené pracovní tempo. Hodně lidí tráví v práci skoro celý den. Začíná se později a stejně tak se i končí. Obdobně tomu je i na univerzitě.

 

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Neřekl bych do problému, ale spíše do diskomfortu. Když si myslíte, že vaše organizovanost není úplně nejhorší a hlavně, pokud čerpáte inspiraci ze zkušeností českých akademiků, tak si za tím stůjte. Mohli byste se tak vyhnout situaci, kdy experimentální skupinu, která v jedné fázi výzkumu měla 20 lidí, vedete jen pomocí WhatsAppu. Naprostý chaos a neustálá reorganizace termínů mi každý den vzala aspoň dvě hodiny času (pro pochopení celkové situace: součástí výzkumu byla experimentální část. Účastníci cvičili pod mým vedením, a tak bylo nutné se domlouvat na konkrétní termíny. Každý absolvoval osm cvičebních jednotek během jednoho měsíce). Dále jsem si všiml, že všichni jsou k Vám vřelí, pozorní, slíbí kdeco. Horší je potom realizace. Češi jsou v tomto trochu opatrnější a skromnější.

 

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Nedokážu posoudit. Redaktoři médií často zemi popíšou na základě jedné návštěvy, což může zkreslovat realitu. Nadále platí, že je to jedna ze zemí jižní Evropy, kde se kultura opírá o dobré jídlo a pití. Rekreační centra a aktivity jsou poblíž oceánu, kde se soustřeďují primárně zahraniční cestovatelé. Místní naopak často využívají rurální turistiky ve vnitrozemí.

 

Co považuješ za největší přínos svého pobytu?

Zdárné dokončení celého projektu a odevzdání diplomové práce. Když mě mentor upozorňoval, že to bude „very difficult“, tak jsem neočekával to, co jsem prožil. Současně mám sebevědomí na to plánovat, organizovat a myslet na jiné úrovni než před odjezdem. Celou diplomovou práci jsem psal v angličtině, proto i její úroveň se vlivem specifik vědeckého jazyka posunula. Dále jsem stihl vytvořit dva plakáty na dvě různé konference. Prezentovat projekt v hodině profesora Boase (specializace – plavání a akvatická lokomoce) před doktorandy a také prezentace a současně pobyt v High Performance Center Viana de Castelo pro budoucí trenéry surfingu. Mimo jiné, na základě procházené literatury a získaných výsledků, jsem přišel s nápadem na vytvoření snad revolučního produktu. Ten jsem prozatím prezentoval na univerzitní soutěži Podnikavá hlava, kde jsem vyhrál cenu Podnikatel z UP. Tak mi držte při realizaci prosím palce!

 

Doporučil/a bys stáž v zahraničí i ostatním studentům. Pokud ano proč?

Rozhodně! Doporučil bych být specifický při hledání stáže. Nehledat jakoukoliv, ale takovou, při které vydáte svoje maximum. Zpětně to člověk vždy docení :-)

Na druhou stranu, rozhodně tato zkušenost není pro každého. Zájemci o seberozvoj – rozhodně ano. Zatímco konzervativnější typ člověka, co má rád věci ve svých rukou s jasnými pravidly by nejspíš pobrečel víc než já.

 

Popis fotek:

  1. Školitel s experimentálním surfboardem před pilotním testováním
  2. Instruktáž před funkčnímu testováním
  3. Poster na konferenci pořádané Strength and Conditioning Society (SCS)
  4. Prezentace projektu v High Performance Centre Viana de Castelo
  5. Závěrečná práce připravena k odevzdání
  6. Výkonnostní protokol specifických testů pro každého účastníka experimentu
  7. Video z experimentu

 

Denisa Zmeškalová (FYZ)

Posledně jsme v našem seriálu zamířili do Portugalska, nyní se přesuneme k sousedům.  Studentka fyzioterapie Denisa Zmeškalová totiž ve španělském Toledu absolvovala tříměsíční pracovní stáž v National Hospital for Paraplegics. Co tam dělala a jestli stihla i něco více než jen práci, prozradí na následujících řádcích.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Šťastnou náhodou. Dlouho jsem marně sháněla stáž ve Španělsku, jelikož jsem chtěla využít oba své jazyky – angličtinu a španělštinu. V létě 2017 jsem jela na pětidenní výlet do Madridu, tam jsme se rozhodli si na jeden den zajet i do Toleda. Dva týdny po návratu ze Španělska mi v době, kdy už jsem začínala být zoufalá, napsala spolužačka Marta Navaříková. Nabídla mi možnost stáže ve Španělsku, a to konkrétně v Biomechanics and Technical Aids UnitNational Hospital for Paraplegics, přímo v Toledu. Ona sama dostala doporučení na stáž díky kontaktům z jejího studijního pobytu v Izraeli. A tak se stalo, že jsem se za dva měsíce ocitla v toledských ulicích znovu.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Nejtěžší bylo najít samotnou stáž. Poté už šlo vše ráz naráz. Stačilo pár návštěv zahraničního oddělení a e-mailová komunikace s hostitelskou organizací.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Pracovní den začínal poměrně brzo ráno, protože jsem do nemocnice chodila celé tři měsíce pěšky, ale samozřejmě tam jezdil i autobus. Nemocnice byla vzdálená asi 40 minut chůze od centra, na okraji města. Moje pracovní začátky mi velmi ulehčil fakt, že Marta do Toleda přijela o měsíc dřív než já, a proto mi pomohla se do pracovního procesu i kolektivu rychle zařadit. V dopoledních hodinách jsme prováděli s jedním z našich kolegů inženýrů kinematickou analýzu chůze. Našim úkolem bylo připravit laboratoř a následně asistovat při samotné analýze. Ze zkoušky z biomechaniky mě jako naprostého antitalenta pan profesor milosrdně vyprovodil se známkou D se slovy, že už mě nechce nikdy vidět, takže jsem ze začátku měla strach, abych to zvládla. Na konci jsme byly samostatné, bavilo nás to a dokonce jsme byly i užitečné. A to byla velká satisfakce a motivace.

Kromě analýzy chůze jsme každá dostaly ještě za úkol napsat literární rešerši na dané aktuální téma. Občas jsme měly možnost asistovat kolegyni při práci s přístrojem zaměřeným na rehabilitaci ruky nebo našemu ergoterapeutovi při výběru ergonomických podsedáků pro pacienty na vozíku. Bohužel až po odjezdu Marty se rozjel dlouho očekávaný projekt roboticky asistované chůze v exoskeletonech, který jsme měli na starosti se šéfem a ergoterapeutem. Celý tým se k nám choval velmi pěkně a poradili nám kdykoliv i v rámci našeho pobytu a cestování.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Ubytování nám domluvil náš šéf přes jeden manželský pár v nemocnici. Byt se nacházel přímo v historickém centru u katedrály. Byl to menší, starší byt bez topení a WiFi, ale vše se dalo vyřešit. K volání s rodinou jsem využívala připojení v toledské knihovně nebo jsem volala na rožku jednoho hotelu, a když už mi byla velká zima, tak jsem si přitápěla malým přímotopem.

Co se týče stravování, v tom jsem se přes týden držela dost zkrátka, aby mi zbylo na cestování, kulturu a na Vánoce. (smích) V supermarketu jsme zdravé jídlo sháněly marně, převládá trvanlivé bílé pečivo, smažená a prefabrikovaná jídla, žádná středomořská dieta, jak si mnozí představují. Lepší jídlo a potraviny byly k dostání v Madridu, ale v Toledu v centru byste na zdravou snídani sehnali tak maximálně ovesné vločky v regálu pro celiaky. Vyváží to ale vynikající zelenina, ovoce, mořské plody, maso a sýry. Španělé večeří v deset večer a do klubů jdou někdy až v jednu, ve dvě ráno.

V nemocnici jsme obědvaly většinou tortillu de patatas, na kterou jsme dostaly „za bílý plášť“ slevu. Jinak jsem si hlavně vařila doma zeleninová jídla, polévky, párkrát jsem si o víkendu udělala radost čerstvými krevetami nebo si koupila místní marcipán. Kousek od bytu se nacházel úžasný obchod s kořením, cereáliemi a luštěninami na váhu. Ve Španělsku je vynikající kvalitní červené víno, které je často i velmi levné. Do restaurací jsem sama v Toledu nechodila vůbec, ale vynahradila jsem si to bohatě s rodinou a při cestování na místních trzích.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Cestovala jsem skoro každý víkend (Valencie, Cádiz, Sierra de Guadarrama, Cabañeros..) pomocí blabla car, vlakem nebo autobusem. Národní doprava ve Španělsku je po krizi v roce 2012 naprosto katastrofální. K bydlení na cestách jsem využila airbnb, přes Toledo prochází hodně poutníků, cestovatelů a nomádů, takže jsem byt nabídla jednou jako couchsurf. Jinak jsem volnější dny prokládala návštěvami toledských muzeí, do kterých byly v určité dny vstupy zdarma. V klubu jsem byla v Toledu jen dvakrát, za hudbou a kvalitní kávou jsem jezdila hlavně do Madridu, kde to pro ty, kteří se zajímají víc, stálo rozhodně za to!

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Nájem byl o něco vyšší, ale chtěla jsem do Toleda pozvat na dva prodloužené víkendy i rodinu, takže jsem nakonec v tomto bytě zůstala. Na začátku mi pomohly i peníze z brigády v Česku a velkou měrou také samozřejmě podpora rodičů. Stipendium mi situaci hodně ulehčilo.

Cítila ses v zemi bezpečně?

V Toledu i v horách jsem se cítila naprosto bezpečně. Moc jistá jsem si nebyla, když jsem čekala v noci na nádraží ve Valencii a Seville. Platí, že by se člověk určitým rizikům měl snažit předcházet a nezapomínat, že je v cizí zemi, kde se případné problémy řeší složitěji než doma. (smích) Na druhou stranu platí, že kdo nic nedělá, nic nepokazí, ale ani nic nezíská. Přestože Španělskem proudí davy cestovatelů a především cestovatelek, sami Španělé se na mladé holky s batohem dívají trochu nedůvěřivě.

Na co by si studenti chystající se do Španělska měli dát pozor?

Nevím o žádném riziku. Možná si s sebou vzít kromě kreditní karty i debetní nálepku jako jistotu, kdyby vám ji náhodou v Madridu na nádraží Atocha snědl automat na lístky jako mně. Také nepočítat s tím, že ve Španělsku je i v zimě jenom teplo a sluníčko. Prší málokdy, ale když už, tak řádně. Ráno je od listopadu v Toledu i jinovatka.

Dostala ses někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Do problémů asi ne, ale je potřeba rozdíly vnímat. Rozdíly vznikaly například na pracovišti, kde zdravotnictví funguje trochu jinak než u nás.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Především naše předpotopní představa o tom, že Španělé žijí ve stylu „mañana“. Je sice velký rozdíl v různých oblastech Španělska, ale pracovní doba Španělů začíná většinou v osm, při odpolední siestě se stačí často tak akorát najíst, vyzvednout děti ze škol, předat je chůvám a vrátit se zpět do práce, kde jsou do večera. Mateřská dovolená je ve Španělsku v řádu měsíců.

Jinak je to stejné jako u nás, záleží na povaze jedince. V Toledu jsou lidé více uzavření než na jihu, kde jsou lidé hodně otevření a hlasití, ale pořád u nich převládá španělský temperament, jsou galantní a mají skvělý smysl pro humor.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu ve Španělsku?

Doma se mnou už nebylo k vydržení. Na konci studií člověk často neví co dál. Takže stoprocentně usazení v čase, prostoru, životě, prostě v sobě.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Doporučila bych ji všemi deseti. Nechtěla jsem jet na klasický Erasmus, kde bych chodila do školy a musela plnit předměty. Chtěla jsem dělat něco praktického, kde uplatním svůj obor, jazyky a posune mě to osobnostně dál. Stáž na konci magisterského studia byla ideální volba, jak se rozhodnout, kterým směrem se v oboru dál vydat.

Španělsko

Marek Polach (Kinantropologie)

Ještě týden před odletem si Marek Polach, student doktorského programu v oboru Kinantropologie, stále nebyl jistý, zda mu pandemie covidu-19 nepřekazí jeho zahraniční stáž ve španělské Granadě. Nakonec vše dobře dopadlo, a Marek tak měl možnost poznat, jak probíhá výuka na tamní univerzitě a mimo jiné se například účastnit tréninků olympijských medailistů. Pokud byste ještě v tomto akademickém roce rádi vycestovali a bojíte se překážek způsobených koronavirem, určitě si přečtěte následující rozhovor o Markově měsíčním pobytu na jihu Španělska. Dozvíte se, na co nezapomenout před odjezdem, jak se vyvarovat střetům s granadskou policií a zjistíte, že i v současné situaci může být taková stáž úžasnou a cennou zkušeností.

Jak ses dostal právě k této stáži?

Absolvovat zahraniční stáž mám jako student doktorského programu v popisu práce, tak jsem si řekl, že bych současnou situaci plnou opatření a zákazů v důsledku koronaviru mohl zkusit efektivně využít právě pro tyto účely. Destinaci jsem si vybral záměrně, kvůli zaměření svojí disertační práce a problematice analýzy závodního výkonu v plavání, které se věnuji. Mimo doktorské studium pracuji s několika dalšími kolegy pro českou, rakouskou a slovenskou plaveckou federaci na pozici video-analytika, a jsem tak v pravidelném kontaktu s ostatními kolegy ze zahraničních federací. S profesorem Raulem Arellanem, který působí jako vedoucí Aquaticslab na sportovní fakultě v Granadě a je jedním z nejuznávanějších světových odborníků v této oblasti, se tak znám již z loňského MS v Koreji. Bude to znít jednoduše, ale začátkem října jsem „na drzo“ zkusil napsat prof. Arellanovi do společného chatu přes WhatsApp, zda by bylo možné přijet na stáž k nim do Španělska a on souhlasil.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Jelikož vše proběhlo docela narychlo a do poslední chvíle jsem si nebyl jist, zda skutečně odjedu kvůli zhoršující se pandemii covidu-19, musel jsem si neustále hlídat situaci jak ve Španělsku, tak v ČR.  Během jednoho týdne jsem tak musel na studijním oddělení v rychlosti zjistit, zda je možno vycestovat, následně proběhla opakovaná komunikace s oddělením v Granadě, a na rektorátu UPOL ohledně vyplnění nezbytných dokumentů, včetně neustálé kontroly vývoje situace v zahraničí. Jelikož jsem vycestoval pouze na měsíc, neřešil jsem tyto záležitosti přes program Erasmus, nýbrž přímo přes fakultu v rámci podpory mezinárodní mobility studentů VŠ. Musel jsem si rovněž zařídit více druhů cestovního pojištění kvůli aktuálním rizikům pandemie a z ní plynoucích případných důsledků. Čtyři dny před odletem jsem zakoupil letenku z Vídně a jako naschvál, necelé dva dny před odjezdem Rakousko vyhlásilo zákaz cestování přes hranice. Musel jsem tedy vyplnit celou řadu doplňujících dokumentů ohledně prohlášení o zdravotní způsobilosti, důvodu vycestování do Rakouska a záměru svojí cesty, včetně osoby, která mě na letiště vezla. Zhruba o týden mě pak minulo povinné testování po příletu do Španělska, takže na letišti mi akorát změřili teplotu, a mohl jsem vyrazit za vzděláním.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Můj pracovní den začínal cca v 9 hodin, když místní kolegové, kteří měli klíče od kanceláře v poklidu dosnídali a dorazili do práce – ve Španělsku nikdo nikam moc nespěchá. Většinou jsem si přivstal už okolo 6.00 ráno a šel jsem si zaběhat, popř. do fitka, jelikož na rozdíl od ČR zde byla otevřená. Můj místní školitel byl na můj příjezd velmi dobře připraven a hned od prvního dne po příjezdu jsem dostal k prostudování celou řadu materiálů a studií, takže téměř každý den jsem začínal tím, že jsem přečetl v průměru 4-5 článků. Některé dny v týdnu jsem se účastnil výuky, případně jsme spolu s dalšími kolegy testovali zařízení a softwary, které byli v rámci jejich práce momentálně aktuální. Vyzkoušel jsem si práci s aktuálně nejmodernějším softwarem pro analýzu závodního výkonu na světě a v průběhu pobytu jsem měl rovněž možnost účastnit se testování a tréninků španělské reprezentace, včetně olympijských medailistů. Po obědě jsem chodil na pravidelné konzultace ohledně DSP a zhruba kolem 15.00 jsem s ostatními kolegy opouštěl kancelář. Potom jsem většinou ještě chvíli pokračoval v práci na bytě nebo v přilehlé kavárně a náležitě si užíval, že jsou tyto podniky ve Španělsku otevřené. Navečer jsem měl rovněž možnost chodit si na bazén zatrénovat s místním plaveckým klubem.

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

S ubytováním to byl ze začátku docela oříšek hned z několika důvodů. Jednak není úplně jednoduché sehnat v rozumném okolí fakulty ubytování za přijatelnou cenu, a navíc v současné situaci bylo vhodnější a zároveň žádoucí zařídit si samostatné bydlení z důvodu prevence. Veškeré studentské byty a koleje navíc nabízeli možnost ubytování pouze na 6 a více měsíců, tudíž jsem měl se svým „měsíčním výletem“ smůlu. Nakonec jsem měl štěstí a povedlo se mi domluvit samostatné ubytování v turistickém apartmánu hned naproti fakultě. Ačkoliv byla původní cena relativně vysoká a jeho pronajmutí jsem okamžitě zavrhnul, ubytovací centrum mi na druhý pokus (patrně v důsledku aktuálně nízkého zájmu turistů) nabídlo zvýhodněné podmínky, a tak jsem toho využil. V závislosti na barvě semaforu na přechodu jsem tedy bydlel 10-30 vteřin chůze od vchodu do hlavní budovy.
Stravoval jsem se střídavě v bistru a z toho co jsem si uvařil, většinou podle času a energie. Nějakou chvíli byly restaurace a další podniky zavřené, ale například oběd šel vždycky vyřešit formou „take away“, kam jsme většinou chodili s ostatními. Kousek od ubytování jsem měl i Lidl a jeden další supermarket, takže hlady jsem netrpěl. V průběhu pobytu jsme taky párkrát zašli s ostatními kolegy na místní specialitu či snídani. Doporučuji ochutnat jakékoliv sušené maso, naopak co mě nezaujalo bylo snídaňové „churros“.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Cestovat jsem bohužel z důvodu bezpečnostních opatření nemohl, což je jedna z věcí, která mě na celém pobytu trochu mrzela. Služby a obchody sice byly otevřené, ale zhruba od druhého týdne byla Granda kompletně izolována, takže nikdo nesměl z města ani do města. Původně jsem plánoval víkendový trek do pohoří Sierra Nevada a taky mě lákal výlet na Gibraltar, který je zhruba 230 km daleko. Nakonec jsem se ale musel spokojit s častějšími prohlídkami města, které je patrně jedno z nejhezčích, co jsem kdy viděl. Kombinace výhledu na zasněžené vrcholky hor s rostoucími palmami v popředí a krásnými historickými budovami v Maurském stylu všude okolo působí skutečně fantasticky. Ne nadarmo spadá Granada pod památky UNESCO. Ve volném čase jsem většinou chodil do fitka nebo běhat. Několikrát jsem si rovněž udělal výlet po okolí a místních památkách. Pokud se někdo chystá do Granady určitě by si neměl nechat ujít prohlídku Alhambry a večerní výhled ze San Miguel (obdoba Svatého Kopečku).

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Jak jsem říkal, cestování bohužel možné moc nebylo, takže vyšší náklady za cestování jsem neměl. Naopak jsem si musel spíš připlatit za několik druhů pojištění a komfortnější samostatné ubytování. Se stipendiem jsem však vyšel v pořádku.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Ano cítil. Musím říct, že po celou dobu pobytu jsem téměř zapomněl na to, že nějaký COVID existuje. Samozřejmě jsme nosili roušky a spousta běžných aktivit a možností byla omezená, nicméně ve Španělsku jsem to tolik nevnímal. Možná je to tím, že jsem denně neposlouchal zprávy, takže jsem v tomto směru necítil takový mediální nátlak jako v ČR. Navíc musím říct, že všichni Španělé jsou v oblasti prevence velmi zodpovědní a veškerá nařízení dodržují na 150 % bez jakýchkoliv pochybností či negativních ohlasů. Prostě to přijímají, tak jak to je a neřeší, zda bylo rozhodnuto správně nebo špatně. Možná právě kvůli této ukázněnosti, si potom vláda může dovolit zpřístupnit občanům více služeb, i přes stejně nepříznivé statistiky jako v ČR. Lidé navíc byli milý a přátelští. Jediné, s čím jsem ve Španělsku moc nepochodil je angličtina. Vyjma univerzitních pracovníků s ní nemáte moc šanci. Zjistil jsem, že pokud chcete ve Španělsku trávit delší dobu, prostě se holt musíte naučit španělsky, protože anglicky ani německy tu moc lidí neumí anebo nejsou ochotni se přizpůsobit. Maximálně vám občas nabídnou francouzštinu, což mi bohužel moc nepomohlo.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Nevím, asi by si mohli projít základy španělštiny (sám jsem trénoval sledováním seriálů na Netflixu, kde jich je ve španělštině dostatek) a pokud se vydají do podobné destinace v zimních měsících tak na teplotní šok a zhruba o 5 hodin dřívější stmívání při návratu zpět do ČR.

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Kvůli kultuře nebo odlišnostem ne, ale stala se mi vtipná příhoda, když jsem si byl zaběhat. Od druhého týdne (v neděli) došlo k uzavření hranic města, což jsem si během víkendu bohužel nezjistil. V neděli navečer jsem vyběhl cca 15 km za hranice města a když jsem se vracel u cedule „Granada“ stály 3 policejní auta, jejichž posádka kontrolovala přijíždějící vozidla a významně odháněla každého kolemjdoucího, který se jen trochu přiblížil. Bez osobních dokladů a s udiveným výrazem na tváři jsem byl tedy ideální adept na výslech. Vzhledem k tomu, že nikdo z osmi přítomných policistů ve věkovém rozpětí cca 20 – 50let neuměl jediné slovo anglicky, celý proces probíhal velmi vtipně a zhruba po půlhodině nesmyslné konverzace ve dvoumetrové vzdálenosti a výzvách abych s nimi odjel na stanici, to strážci zákona vzdali a se smutným výrazem v očích mi mávnutím ruky dali najevo ať okamžitě zmizím. Následně jsem touto historkou pobavil kolegy na studijním oddělení, kteří mi pro tento případ sepsali krátký dokument ve španělštině. Ten jsem po zbytek pobytu nosil v telefonu a v případě dalšího střetu s policisty jsem byl připraven použít ho ke své obhajobě.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Asi ne. Většina lidí jezdí v autech značky SEAT, fandí fotbalu a má srandovní přízvuk, když se pokouší mluvit anglicky. Ačkoliv to mají konkrétně v Granadě cca 30 km do 3000 m vysokých zasněžených hor, tak většina Španělů neumí lyžovat a podle jejich slov je tam na ně zima, draho a sníh zblízka viděli zhruba dvakrát za život. Raději si do hor vyrazí na kole, což je obecně ve Španělsku jedna z nejpopulárnějších aktivit.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Granadě?

Pro mě osobně byl největší přínos v ujasnění si priorit v rámci záměrů DSP a možnost spolupracovat s nejlepšími odborníky na světě během přípravy olympijské vítězky a dalších medailistů. Zaujal mě taky moderní styl výuky sportovních předmětů a jejich propojenost do tréninku sportovců ve Španělsku. Velmi úzce zde funguje např. propojení s přípravou cyklistů ze stáje Movistar. Získal jsem rovněž výborné kontakty pro budoucí práci a v neposlední řadě jsem se hodně rozmluvil v angličtině. V průběhu stáže se mi ještě naskytla možnost prodloužit si pobyt o týdenní účast na tréninkovém kempu fotbalistů FC Barcelona, na což jsem se upřímně velmi těšil. Bohužel z důvodu náhlých karanténních opatření některých členů realizačního týmu jsem tuto část pobytu musel na poslední chvíli zrušit.

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Zahraniční stáž bych určitě všem doporučil. Každý na ní může získat super zkušenosti, poznat nové lidi a kamarády a vidět mnohdy naprosto odlišné přístupy ať už k výuce, k výzkumu nebo k běžnému životu. Navíc se každý může trochu zdokonalit v jazykových dovednostech, což určitě není na škodu.
Pokud máte možnost a čas, určitě někam vyjeďte, stojí to za to. Navíc v téhle divné době je  to rozhodně lepší než sedět doma na zadku.

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)