absolventka studijního programu Fyzioterapie |
vedoucí fyzioterapeutka Centra pohybové medicíny Pavla Koláře, mistryně světa v týmech | step aerobik
Učit se praxí
Kultura.
Dnes už vidím, jak je tohle slovo v názvu fakulty podstatné.
Jako prvačka na nově otevřeném oboru fyzioterapie jsem to tak na konci devadesátých let samozřejmě ještě nevnímala. Místo toho si vybavím, že všechno bylo docela přísné. Já a moji spolužáci jsme se od studentů jiných směrů docela lišili.
Nejezdili jsme na žádné kurzy, místo toho jsme se pořád šprtali. Já tedy rozhodně, zkoušky jsem obvykle dělala na první pokusy.
Co si pamatuji, v mém vývoji hrála vždy docela zásadní roli urputnost a snaha o preciznost.
Bydlela jsem na kolejích a vnímala, že si tělocvikáři a rekreologové užívají studentského života víc než já. Tak jsem si to ale sama vybrala. V mém oboru, který je široký a specifický, to ani jinak nejde.
Po víc než dvaceti letech praxe jsem o tom přesvědčená.
Vezměte si, že k vám na terapii přijde člověk, který má neurologické, revmatologické i ortopedické onemocnění a věří, že mu pomůžete. Spoléhá se na to, že vnímáte fungování těla v celém kontextu a v souvislostech.
Tohle dnes říkám i studentům nebo posluchačům na přednáškách. Někdy v České republice, někdy v Evropě, někdy v zámoří. Podle toho, kam mě pozvou jako lektora konceptu Dynamické neuromuskulární stabilizace profesora Pavla Koláře.
Je to docela úsměvné. Spolupracuji s největší kapacitou v oboru i díky tomu, že jsem se na FTK seznámila ve čtvrtém ročníku s manželem Vladimírem, který je mistrem světa ve sportovním aerobiku. Když jsem se za partnerem po dokončení studia přestěhovala do Prahy, poslala jsem svůj životopis do největších nemocnic, protože jsem chtěla pracovat na klinice s lůžkovými pacienty. Chvíli se nic moc nedělo a pak si mě pozvali na pohovor do Motola, kde byl rovnou pan Kolář…
Dodnes si vzpomínám, že ho na první pohled nic moc nezajímalo. Jen se zeptal, co mám za sebou a kdo mě učil, za deset minut bylo hotovo. Jak jsem později pochopila, stejně vůbec nezáleželo, co o sobě řeknu, protože se v mém oboru pravda ukáže hned během praxe.
Jelikož jsem byla vždycky snaživka, šla jsem do všeho, co mě zajímalo.
Byla jsem rozjetá a v rozletu mi dost pomohlo, že jsem na fakultě zvládla doktorát. Studium sice bylo časově náročné, ale šlo o odrazový můstek, který mi dal možnost věnovat se víc vědeckým záležitostem a jít do hloubky.
Pavel Kolář si toho všimnul, začali jsme společně publikovat a s tím se nabalovala práce, která mě naučila, že se můj kalendář neřídí tím, jestli je víkend, svátek, nebo půlnoc. Hodně jsem se věnovala metodě „povrchové polyEMG“, která měří elektrické aktivity svalů a nervů, a slouží tak k diagnostice poruch nervosvalového aparátu.
Práci jsem věnovala tolik času, kolik bylo potřeba, vedle toho jsem ale žila i normálně… Dokonce tak, že jsem se začala intenzivněji věnovat sportu.
Původně jsem dělala moderní tanec. Už na univerzitě jsem ale několikrát týdně předcvičovala aerobik, který byl v devadesátých letech dost populární především díky tomu, jakou reklamu mu udělala mistryně světa Olga Šípková. Díky manželovi, který také patřil k předním tvářím, jsem v Praze měla podmínky, abych se v něm dál rozvíjela. Chodila jsem na akademické mistrovství republiky, měli jsme na sobě čísla a cvičili podle lektora, který pak vyhodnocoval pořadí. Po jedné akci mě oslovila rozhodčí s tím, že potřebuje někým doplnit svůj tým v kategorii step aerobiku.
Dopadlo to nakonec tak, že jsem pár let závodila. Zvládat se to dalo, šlo o amatérský sport, trénovalo se třikrát týdně a sem tam jsme o víkendu předcvičovali na fitness maratonech, které byly populární a navštěvovaly je stovky lidí. Tím, že jsem byla urputná, jsem stačila holkám s gymnastickou průpravou, a nakonec jsme s týmem nazvaným „Těžká směs“ v roce 2003 vyhrály mistrovství světa v Praze. Zlatou medaili měl v jiné kategorii i můj manžel.
Byla to pěkná epizoda, hlavní energii jsem přitom pořád směřovala do fyzioterapie.
S Pavlem Kolářem jsem postupně začala učit i na kurzech, pak se k tomu přidala výuka a přednášky v zahraničí. Dospělo to do bodu, kdy dnes na klinice CPM vedu padesát lidí a vedle toho mám vlastní klienty. Díky konceptu, který prosazujeme, jsme známí tím, že hodně dbáme na preciznost. Tím, co děláme, jsme nároční. Někdy je nám to skoro vyčítáno, obzvlášť ve vrcholovém sportu, kde je tělo přetěžované.
Celou dobu, co s panem profesorem Kolářem spolupracuji, mě udivuje, jaká je okolo jeho osoby aura. Jeho genialita je ve znalosti neurofyziologie i v jednoduchosti, s jakou lze poslouchat své tělo, které má vlastní reparační schopnost. Přirozeností organismu je, že se chce uzdravit, my jako fyzioterapeuti jen naťukneme cestu, jak svalům, kloubům a šlachám umožnit, aby mohly dobře fungovat.
Kvůli tomu lidé chodí „ke Kolářovi“, ačkoliv se na klinice jen málokdo dostane skutečně do jeho rukou. Pro nás ostatní je s tím spojený pocit určitého závazku a vděčnosti. Pro mě určitě. Spolupracuji s člověkem, od kterého jsem se naučila to, co bych nikde jinde nenašla. Ráda tuhle energii předávám pacientům i studentům. Kladu jim na srdce, aby si uvědomili, že své tělo nemusí do ničeho tlačit, cílem není bombardovat člověka cvičením, které by mu mohlo uškodit. K problémům a nemocem si každý dojde nějakou nevhodnou cestou, vadnými pohybovými stereotypy a přetěžováním.
Vhodnější je vždy naslouchat vlastnímu tělu a učit se praxí.
Skvělým příkladem jsou většinou ti nejlepší sportovci, kteří mají vnímání v tomto ohledu velice dobré. Záleží i na tom, jak dlouho sport dělají. Kombinace vědomostí a zkušeností mě pak vede k tomu, abych vše označila jedním slovem.
Kultura.
Na základě toho si uvědomuji, že jakkoliv mě celou dobu jako fyzioterapeutku provází postupné vzdělávání a rozšiřování obzorů, můžu vždycky vycházet do určité míry z toho, co mi dala má alma mater v Olomouci.