absolvent studijního programu Aplikovaná tělesná výchova |
vedoucí trenér ASO Dukla Prostějov, absolutní mistr světa a Evropy v akrobacii | parašutismus
Ten papír
Ptá se mě na to skoro každý, takže to klidně hned řeknu i vám.
Ano, už se mi párkrát jako parašutistovi stalo, že se mi neotevřel padák tak, jak měl.
Problémy přišly za celou kariéru, během které jsem se stal absolutním mistrem světa v akrobacii, celkem pětkrát.
Může se zdát, že je to hodně, záleží na úhlu pohledu. Jelikož mám na kontě přes dvanáct tisíc seskoků, dělám z vlastního úhlu pohledu velmi bezpečný sport. Někde jsem dokonce četl, že v průměru skončí tragicky jeden ze čtvrt milionu seskoků.
Krize zkrátka přijde jen výjimečně. Většinou to není tak, že by se padák neotevřel, ale je nějak poškozený nebo zamotaný. Například u těch malých, které používáme na akrobacii, stačí lehké protočení při otevření a už je problém. Následuje velká rotace s obrovským přetížením, kdy je potřeba reagovat co nejdříve. Do pěti vteřin. V takovou chvíli musím padák odhodit, jinak by se smotal se záložním. Orientace se ztrácí při velkých točkách a na malém padáku bych kvůli přetížení ztratil přehled a bylo by zle. Teprve potom, kdy tohle zvládnu, otevírám záložní.
Během problémů jsem nikdy nebyl v šoku. Spíš jsem si ve stresu ulevil pár ostrými slovy a zároveň plnil nacvičený bezpečnostní postup, abych měl na druhý pokus vše pod kontrolou.
Jako sportovec a zároveň voják z povolání se snažím v náročnějších situacích zachovat klid.
Tak to koneckonců bylo i při mém studiu na Fakultě tělesné kultury, kde jsem jako dálkař absolvoval obor aplikovaná tělesná výchova. Musím se přiznat, že mi primárně nešlo o to stát se odborníkem na pohybové aktivity pro osoby se specifickými potřebami, včetně tělesných postižení. Tehdy to bylo to jediné, co jsem mohl skloubit se svou prací, jiné obory pro kombinované studium otevřené nebyly.
Coby voják jsem jednoduše přišel na to, že se mi vyplatí mít univerzitní vzdělání, protože s tím v armádě souvisí získání hodnosti i platové ohodnocení. Vzhledem k členství České republiky v NATO už musí každý splňovat určité mezinárodní požadavky.
Když jsem začal studovat, byla ještě situace jiná. Udělal jsem to vyloženě z nudy, protože jsem jako sportovní parašutista patřící pod Duklu Prostějov neměl úplně ideální podmínky. Letadla a vrtulníky byly hodně vytěžovány vojáky. Měli vždy přednost a stávalo se, že jsem třeba týden nemohl skákat. Tím, že máme doma vzhledem k počasí sezonu jen od jara do podzimu, je potřeba využít každý příznivý den. Bohužel to nebylo možné, takže jsem si našel FTK jako něco, co mi je blízké a čím vyplním čas.
Nemám problém přiznat, že jsem chodil na přednášky a na zkoušky, abych ve finále dostal „ten papír“. Tak to má přece hodně lidí a není to nic proti ničemu.
Školu a její význam jsem začal doceňovat až s odstupem.
Naplno se přínos v tom, co dělám, ukázal v roce 2021. Ukončil jsem závodní kariéru a přešel v Dukle, která si coby armádní klub drží parašutismus jako jediný neolympijský sport, na manažerskou a trenérskou pozici. Dostal jsem hodnost kapitána a od té doby poznávám úplně jiný svět, kde můžu využít řadu informací, které jsem na FTK načerpal. Začal jsem si uvědomovat, že je někdy jednodušší vyhrát mistrovství světa než někoho naučit skočit s padákem.
Nejvíc čerpám z přednášek z pedagogiky, protože každý je jiný a vyplatí se mít individuální přístup. V parašutismu je navíc potřeba vychovávat lidi od juniorů, protože všechno trvá docela dlouho a je fajn každého nadchnout tak, aby vždy měl důvod u sportu zůstat. Sám jsem těžil hlavně z toho, že jsem absolvoval první tři seskoky už v patnácti letech a zbláznil jsem se do toho. Mohli za to rodiče, kteří taky skákali a já byl díky nim celé dětství na letišti.
Na vysoké jsem věděl hned, že se aplikované tělesné výchově téměř jistě nebudu věnovat. Obor mi ale umožnil získat rozhled, a také pokoru k tomu, co mám.
Jsem zvyklý, že coby parašutista nejsem součástí hlavního proudu, takže mi nedělalo problém zkoušet věci, které nejsou úplně běžné. Jako člověka, jenž preferuje praxi před teorií, mě hodně ovlivnila zkušenost z lyžařského kurzu, kde jsem dostal na starost čtrnáctiletou nevidomou slečnu. Musel jsem se o ni starat, vžít se do ní a uvědomit si, co všechno si v jiných podmínkách můžu a nemůžu dovolit. Vyzkoušel jsem si třeba, jaké to je, jet se zavázanýma očima na vleku.
Podobné poznání přišlo i v rámci zápočtů z basketbalu na vozíku nebo ze sledge hokeje. Je to možná klišé, ale všechny neobvyklé věci mi daly uvědomění, že nemusím řešit prkotiny.
Absolutním mistrem světa v parašutismu, kde jsou dvě disciplíny – seskok na přesnost a individuální akrobacie – jsem se stal těsně před státnicemi v roce 2008. O titulu měl rozhodnout poslední seskok na závodech ve slovenském Lučenci a vzpomínám si, že jsem se nervy snažil zahnat i učením. Oči mi ale jezdily po stránkách úplně nesmyslně, takže jsem knížku zase rychle zahodil. Titul jsem sice vyhrál, ale upřímně… Po návratu do školy tohle okolí moc nezajímalo, na rozdíl od toho, co jsem měl v hlavě. Dopadlo to tak, že jsem musel finální zkoušky dvakrát opakovat.
Smířil jsem se s tím docela v klidu, protože jsem nikdy nebyl vyloženě studijní typ.
Nejlíp to koneckonců vystihovala gymnastika. Řeklo by se, že v ní jako nejlepší akrobatický parašutista, který má v této jednotlivé disciplíně šest světových titulů, budu vynikat, ale opak byl pravdou. Za moc to nestálo a prošel jsem jen tak tak.
Kantoři se divili, že skoro nedokážu udělat hvězdu, nebo přeskočit kozu.
Ptali se, čím to je, když mi nedělá problém vypadnout z letadla ve výšce čtyř kilometrů, nabrat rychlost tři sta kilometrů v hodině a dělat u toho rychlá salta a přesné otočky přímo do osy. Marně jsem jim vysvětloval, že se bojím lézt i na strom, když nemám na zádech padák, a že mám ve vzduchu rád hlavně to, že je na všechny triky dostatek času. Čím blíž jsem naopak zemi, tím je to s mojí obratností horší.
Naštěstí jsem se pokaždé dostal na úroveň, která stačila, abych mohl postoupit do dalšího ročníku.
O to vděčnější dnes jsem, protože vidím, jak mi vzdělání umožnuje dělat na úrovni profese vojáka i trenéra. Jsem rád, že jsem to zvládnul, ačkoliv jsem nebyl premiant.
Díky tomu dnes vidím, že mi studium dalo mnohem víc než jen „ten papír“.