Covid mě zaujal svou nevyzpytatelností, říká odbornice na plicní rehabilitaci Kateřina Neumannová

Kateřina Neumannová.
Foto: archiv KN
Středa 10. březen 2021, 8:00 – Text: Martin Višňa

Jak by měla vypadat plicní rehabilitace pacientů s onemocněním covid-19, jak se jeho epidemie promítla do práce fyzioterapeutů nebo jak dobu plnou omezení přežít. O tom jsme si povídali s Kateřinou Neumannovou z Fakulty tělesné kultury UP, která má velký podíl na rozvoji plicní rehabilitace a respirační fyzioterapie v České republice.

Docentka Kateřina Neumannová působí na katedře fyzioterapie FTK UP a v RRR centru – centru léčby bolestivých stavů a pohybových poruch. Je mimo jiné spoluautorkou doporučeného postupu plicní rehabilitace, doporučeného postupu plicní rehabilitace u onemocnění covid-19 či doporučeného postupu pro diagnostiku a léčbu stabilní chronické obstrukční plicní nemoci. Její medailonek jsme již dříve přinesli v magazínu Žurnál zde (str. 35).

S epidemií covidu-19 se potýkáme už rok. Jak se projevila ve vaší práci?

Začátek epidemie byl náročný, nevěděli jsme, co a jak, celá rehabilitace byla na chvíli uzavřena. Postupně jsme ale začali normálně fungovat, podařilo se nám sehnat respirátory a obličejové štíty a pacienty s dechovými obtížemi jsme poučili, ať při zhoršení jejich běžných symptomů na rehabilitaci nechodí a kontaktují svého ošetřujícího lékaře. S podzimní vlnou začala být situace komplikovanější, už jsme činnost ale nepřerušovali a přijímali i dechové pacienty. Dohodli jsme se přitom s Klinikou plicních onemocnění a tuberkulózy Fakultní nemocnice Olomouc, se kterou úzce spolupracujeme, že můžeme požádat o provedení testu u jejich pacientů, u nichž by nebylo jisté, zda jsou covid negativní. Oproti dříve obvyklým diagnózám nám také z plicní kliniky, kde funguje postcovidové centrum, v poslední době přibývá pacientů, u kterých po prodělaném covidu přetrvávají nějaké obtíže a jsou posláni na plicní rehabilitaci.

Nutno ještě dodat, že řada dechových pacientů měla a má strach na rehabilitace přijít, píšou nám, volají, jestli je to bezpečné. Nákaza se nám ale i přes velké riziko zatím vyhnula, přestože například při nastavování na kašlacího asistenta je třeba, aby si pacient roušku nebo respirátor sundal. S dechovými pacienty pracujeme individuálně, v místnosti, která se pravidelně větrá a dezinfikuje, samozřejmě používáme respirátory.

Jak se vypořádávají s aktuálními opatřeními vaši „běžní“ pacienti, kteří mají nějaké chronické dýchací potíže?

Určitě pro ně není situace jednoduchá, ale myslím, že pacienti, kteří mají nějaké závažné plicní onemocnění a ví, co znamená špatně dýchat, nemají problém dodržovat ochranná opatření.  A například pro pacienty po transplantaci plic bylo již dříve běžné, že k nám na plicní rehabilitaci chodili v chirurgických rouškách. Jsou zvyklí se chránit, aby něco nechytli. A jak už jsem zmínila, někteří pacienti mají obavu k nám na rehabilitaci přijet, zvlášť pokud jsou vyššího věku. Pokud u nás ale již dříve byli, tak vědí, že jim to pomůže. Na druhou stranu musím uznat, že ne přes všechny respirátory se dýchá dobře a i já občas při dobíhání tramvaje s respirátorem sotva popadám dech.

V souvislosti s epidemií se mluví o tom, že jde o velký impulz pro rozvoj telemedicíny a vůbec elektronizace zdravotnictví. Jak je telemedicína využitelná ve fyzioterapii, resp. plicní rehabilitaci?

S telerehabilitací máme zkušenosti, již dříve jsme ji využívali u pacientů s diagnózami, jako sarkoidóza, chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN), dokonce i po transplantaci plic. Pro některé přespolní pacienty totiž je složité dojíždět pravidelně na rehabilitaci do Olomouce. Při vstupním setkání jsme jim tedy vysvětlili, co je čeká, vyšetřili, nastavili určitou terapii, provedli například trénink dýchacích svalů a poté jsme pravidelně po telefonu zjišťovali, jestli cvičení probíhá v pořádku, případně jej upravovali. Plicní rehabilitace ale většinou provádíme ambulantně, je důležité být face to face. Přes online hovor sice můžu poradit, jak má pacient dechová cvičení provádět, jak si má pacient protáhnout svaly, ale nikdy to nebude takové, jako když protažení udělám já, a je snazší kontrola cvičení než přes kameru. 

Je něco, čím vás covid-19 z odborného hlediska zaujal?

Svojí nevyzpytatelností a následky po odeznění akutní fáze. Člověk nějak vnitřně chápe, že u osmdesátiletého pacienta může i nachlazení skončit těžkými komplikacemi. Ale nejsme na to zvyklí u mladých pacientů. V mém okolí jsou mladí lidé, kolem 25 let, kteří prodělali covid a po dvou třech měsících se stále nedostali zpět do stavu, v jakém byli před nákazou. Byli zvyklí sportovat, ale nyní nejsou schopní pohyb v té intenzitě vykonávat, což má samozřejmě vliv i na jejich psychiku.

Dá se podle vás nějak na možnou infekci připravit nebo jí předejít?

Připravit se určitě dá. Organismus, který je pozitivně naladěný a má dobrou toleranci zátěže, má větší pravděpodobnost, že lépe zvládne jakýkoliv infekt, nejen covid-19. Možná to někomu přijde jako klišé, ale základem je zdravý životní styl, tedy pravidelná pestrá strava, pravidelný pohyb, pravidelný spánek. Zároveň je ale nutné myslet i na doporučenou ochranu. Nosit respirátor, dezinfikovat si ruce, ve vnitřních prostorech větrat.

Co vy a očkování proti covidu-19?

Očkování podporuji a myslím si, že je to jediná šance, jak začít znovu normálně fungovat.

V posledních týdnech se stále častěji mluví o takzvaném postcovidovém syndromu. Co si pod tímto termínem můžeme představit?

O postcovid syndromu mluvíme, pokud u pacienta s prokázaným covidem přetrvávají i po 12 týdnech nějaké symptomy, které nejsou vysvětlitelné jinou příčinou. Může to být například dušnost související s pozánětlivými změnami plicní tkáně po prodělané covidové pneumonii nebo nedostatečně silné svaly kvůli delší imobilizaci. Například u starších pacientů může vést i čtrnáct dní na lůžku k výraznému snížení svalové hmoty, nemohou pak vykonávat aktivity, které dříve dělali. Častý bývá také postvirový únavový syndrom, kdy se člověk cítí stále unavený. Postcovidoví pacienti jsou sledováni a léčeni podle nálezů, jednou z možností, která se jeví jako velmi prospěšná, je právě plicní rehabilitace.

Společně s odbornicemi z Kliniky tělovýchovného lékařství a kardiovaskulární rehabilitace LF UP a Fakultní nemocnice Olomouc jste před nedávnem připravila edukační brožurku věnovanou možnostem rehabilitace pacientů po covidu-19, ten je ke stažení na webu kliniky. Nyní jste dokončili i doporučený postup plicní rehabilitace covidových pacientů. Můžete ho přiblížit?

Doporučený postup je rozdělený na dvě části. První se věnuje možnostem plicní rehabilitace v akutní fázi onemocnění, tedy zaměřuje se především na hospitalizované pacienty. Plicní rehabilitace se po základní stabilizaci zdravotního stavu pacienta snaží zachovat maximální pohybovou složku dýchání, aby byla usnadněna dechová mechanika. S ohledem na stav pacienta je možné využít řadu technik pomáhajících s čištěním dýchacích cest nebo při odpojování pacienta z ventilace. Důležité také je, aby nedocházelo ke zkrácení svalů a ztuhnutí kloubů, je třeba pacienta polohovat, což také pomáhá s ventilací v oblasti plic, a pokud je to možné, postupně pacienta vertikalizovat. Samozřejmě záleží, jak těžký ten akutní stav je. Postupně se pak přidávají další techniky respirační fyzioterapie a pohybová léčba.

Druhá část doporučeného postupu pak rozebírá možnosti plicní rehabilitace po odeznění akutní fáze onemocnění pro ambulantní rehabilitace, léčebné ústavy, rehabilitační zařízení či lázeňskou léčbu. Prim hraje silový a vytrvalostní pohybový trénink nastavený individuálně pro každého pacienta. Zdatnějšího pacienta posadíme například na rotoped nebo postavíme na chodicí pás, u starších nebo polymorbidních pacientů se vytrvalostní trénink například dělá s využitím rehabilitačního šlapadla či prostou chůzí. Silový trénink se skládá z jednoduchých cviků, u zdatnějších pacientů s přidáním zevního odporu pomocí činek či pružných tahů. K tomu se přidávají techniky respirační fyzioterapie pro podporu dechového vzoru a zvýšení síly dýchacích svalů a další postupy. Nechybí samozřejmě důkladná edukace. A důležitá je i nutriční, případně psychosociální podpora.

S kým jste na doporučeném postupu spolupracovala?

Kromě mě se z katedry fyzioterapie FTK UP na postupu podílel ještě docent Ivan Vařeka, který je zároveň přednostou Rehabilitační kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové. Z této nemocnice s námi spolupracoval i přednosta plicní kliniky docent Vladimír Koblížek a doktor Michal Kopecký z tamního centra postcovidové péče. Další spolupracovníkem je náš absolvent Jakub Zatloukal, který působí v univerzitní nemocnici v britském Leicesteru. Text doporučeného postupu je již dostupný na webu Unie fyzioterapeutů a České pneumologické a ftizeologické společnosti. Dokument byl zaslán i Společnosti rehabilitační a fyzikální medicíny, aby byla co nejrychleji informována odborná veřejnost.

Otázka na závěr: máte nějaký svůj recept, jak se z aktuálního života plného omezení nezbláznit?

Asi žít život, jak je člověk zvyklý, jen se vyvarovat toho, chodit někam bez respirátoru. Já se nijak zvlášť neomezuji, sportuji, chodím na procházky, funguji, jak se dá. Ale hlídám si, abych nebyla nikde ani chvíli s nikým bez ochrany dýchacích cest. A zatím to funguje. Jsem opatrná, protože za mnou jezdí například děti se závažnými onemocněními a nákaza covidem-19 by je mohla ohrozit na životě. Přišlo by mi děsně nefér a neprofesionální, když za mnou jedou s důvěrou a očekávají pomoc, že bych na ně něco přenesla.

Zpět