Absolventi Bez frází: Radek Škarka

Foto: Jana Mensatorová
Pondělí 29. duben 2024, 8:00 – Text: Bez Frází

absolvent studijního programu Učitelství tělesné výchovy a historie
ředitel základní školy | lyžování

 

Punkový ředitel

Zapisování předmětů přes STAG? Kdepak, ve druhé polovině devadesátých let ještě něco takového neexistovalo. Na FTK byl rozvrh jasně daný. Na filozofické fakultě byl na stole jednoduše položený papírový rozvrh, do něhož si každý zapsal svá cvičení nebo semináře. Filda jako jediná fakulta neměla s FTK domluvu o rozdělených dnech na mezifakultní studium. Proto jsme se spolužáky tělocvikáři do rozvrhu na začátku prváku civěli a rozmýšleli, jaké předměty budou nejvhodnější, abychom stíhali i dojíždění na Neředín. První setkání s tamním prostředím bylo následující:

„Hmm. Mně se zdá, že ideální rozvrh nemůže existovat,“ pronesl zadumaně jeden ze studentů.

„Může existovat,“ odpověděl mu záhy druhý. „Akorát je nereálný.“

Otočili jsme se na ně s údivem, co jsou zač.

No… filozofové.

Museli jsme se naučit s nimi fungovat. Nastoupil jsem totiž do Olomouce na učitelský obor pro střední školy, kombinace tělesná výchova a historie, která se tam tehdy studovala ne jako učitelský obor, ale všeobecný na filozofické fakultě. O veselé historky nebyla nouze. Obrovský střet dvou kultur. Na jedné straně my, tělocvikáři, co byli se vším hned hotoví a uměli si poradit, někdy i ne úplně podle pravidel a pomocí ostrých loktů. Vedle nás tihle zahloubaní historici, odtržení od reálného světa. A to v některých případech doslova.

Ptal jsem se sám sebe, kam jsem se to dostal. Zatímco na FTK jsem byl po dvou týdnech jako doma, na historii mně trvalo tak tři roky pochopit, co po mně vlastně chtějí.

Ale zase to s sebou neslo jednu zajímavou výhodu. Zatímco všechny fakulty okolo postupně přecházely na kreditní systém, což se týkalo třeba spolužáků se zaměřením na zeměpis nebo přírodopis, filozofická fakulta zůstávala stranou tohoto systému. Právě toho jsme, nezastírám, nepokrytě využívali. Naučili jsme se v tom bruslit, a protože nikdo pořádně nevěděl, co se po nás při mezifakultním studiu vlastně chce, zapisovali jsme si jen předměty, které nám pasovaly do rozvrhu, a potom samozřejmě ty, kdy výstup nepatřil k těm nejtěžším. S trochou nadsázky můžu tvrdit, že jsme jim tam takhle v podstatě udávali směr.

Filozofické prostředí se nakonec stalo pevnou součástí našeho studia. Na semináři jsme se skamarádili s řádovými sestrami, které tam s námi studovaly. Po škole jsme s nimi chodili na pivo – ony tedy na limču – a poslouchali vtipy a historky z jejich prostředí. Vyráželi jsme i na jejich akce. Tehdy jsem pochopil, jak důležité je naučit se dívat na svět i pohledem z jiných sociálních bublin, což využívám ve své práci i v přístupu k životu dodnes.

Teď po letech už taky můžu říct, jak jsem tehdy vyzrál na boj o koleje, na které se jinak dělaly dlouhatánské pořadníky. Všechno se řešilo papírově, byl v tom strašný nepořádek. Jelikož jsem jako Oušťák, tedy člověk z Ústí nad Orlicí, neměl na kolej nárok, zařídil jsem si trvalé bydliště na chalupě v Říčkách v Orlických horách, což už bylo dostatečně daleko na to, abych formálně nebydlel v dojezdové vzdálenosti. Kvůli zisku koleje se dělaly různé věci. Kamarád s námi bydlel na černo na koleji, protože jeho podnájem zatopily povodně v roce 1997. Dařilo se nám to skrývat celý jeden semestr. Průser jako Brno vyřešila bonboniéra a rozumný přístup paní na vrátnici.

Pocházím ze sportovní rodiny, která má mimo jiné tradici v dobrovolnickém vedení lyžařského klubu v Říčkách, v níž pokračuju i já. Vyzkoušel jsem odmalička spoustu různých sportovních disciplín. Vedle lyžování, tenis, volejbal, gymnastiku… Vždycky bez ambice být nejlepším, ale spíš s chutí se toho co nejvíc naučit. Mít co nejširší záběr. To je mi blízké. Na gymnáziu jsme se spolužáky chodili do Sokola. Cvičili jsme na všem možném, nechali nás na nářadí blbnout. Tehdy jsem si uvědomil, že tohle je směr, jímž bych se chtěl vydat, že i ve studiu půjdu cestou tělovýchovy. Jednak mi připadalo, že pro jiné nemám extra zájem, a navíc mamka a strejda byli učitelé a taťka v každé možné chvíli dělal instruktora lyžování. Pedagogický směr mi dával smysl.

Dostal jsem se tehdy na dvě školy. Vedle Olomouce i do Hradce Králové, kam přijímačky udělala i většina mých známých. Věrný své touze poznávat něco nového jsem si řekl, že přece nepůjdu někam, kde budu všechny okolo znát, že radši půjdu do Olomouce. V Hradci navíc bylo učitelství pouze pro základní školy. Jedno z mých nejlepších rozhodnutí ever.

Celoživotní inspirací je pro mě řada osobností z FTK: Bank, Svozil, Tomajko, Zavřel, Nitka, Novosad a další. Typický přístup k výuce na fakultě lze ukázat na hodinách pana docenta Mazala. Známého odborníka na pohybové hry. To byl člověk, který po nás nechtěl recitovat nadrcené pojmy. Každou hru, kterou jsme hráli (ať už zaběhlou nebo právě vynalezenou), jsme společně rozebírali ze všech úhlů. Zajímaly ho naše názory a pohledy, co bychom z jednotlivých her nechali, co naopak upravili, co nás bavilo a co ne.

„Kde si myslíte, že máte mezery? Co si myslíte, že se vám povedlo, nebo nepovedlo?“ Takové byly jeho otázky. Na základě celkového přehledu nás i hodnotil. Dnes už je to vcelku běžný přístup, ale tehdy to působilo ohromně svěžím dojmem.

Dalo nám to hrozně moc a mně osobně to ukázalo, že takový přístup mi je přirozený a můžu ho přenést i do školství. Mimo mě docent Mazal motivoval třeba i doktora Jana Bělku, který nyní učí na FTK pohybové hry a tehdy jsme byli spolužáci. Jsem přesvědčený, že díky tomu má zdejší výuka pohybových her nadále vysokou úroveň.

Jako tělocvikář s dvěma hodinami dějepisu týdně na gymnáziu v Žamberku, kde jsem navíc trénoval školní volejbalový tým, jsem si užíval ideální pozici na rozjezd své učitelské kariéry. V blízkosti jsou Pastviny, takže v létě jsem po práci často jen skočil na kolo a stihl se zajet vykoupat. V zimě jsem vyrážel na běžky do místního parku. Být středoškolským profesorem jsem vydržel sedm let. Za tu dobu jsem se sporťáctví tak nějak přesytil. Také mě začaly unavovat i formální škatule, jimiž bylo mé pracovní okolí obklopené. Ač vedení školy nechyběl liberální přístup, moji kolegové byli vesměs velké konzervy, což mně jakožto člověku, který se svým přístupem odlišoval, dávali znát. Už tehdy, v roce 2005, jsem například zkoušel typy výuky, o nichž se dnes mluví jako moderních, a setkal jsem se s nevolí. Ve čtvrtém ročníku jsme probírali historii dvacátého století. Velké události jsme si představovali přes takzvanou malou historii, třeba na rodinných příbězích, rozebírali jsme, jak se daný člověk rozhodl a jak přemýšleli lidi v době, kdy ještě nebyly tak rozvinuté informační technologie. Pochopit historii a soudobé myšlení – to byl můj cíl.

Nešlo o to, aby se někdo nadrtil nezáživná data a po písemce nebo zkoušení je nahradil hned něčím jiným. Fakta si dneska ve vteřině vygooglujete. Pro mě je podstatnější, aby žáci či studenti o věcech přemýšleli. Zde jsem pochopil, že to byl přístup jako na filozofické fakultě.

Nemám rád slovo referát, nesedí mi ani označení prezentace. Za mě stačí pouze termín povídání nebo vyprávění. Chci si se studenty o věcech povídat. Nepotřebuju, aby byl žák jako jukebox, do kterého hodíte desetikorunu, a on jen zarecituje text z učebnice. S tímto přístupem jsem na gymnáziu moc nepochodil.

Kolegové mi to nedávali najevo napřímo, ale okolo sebe jsem slýchal, jak všem dám jedničky za nic. Já se chtěl bavit o tom, jak učit jinak a záživně, a neměl jsem úplně s kým. V civilu byli kolegové všechno fajn lidi. Ale běda, jak zazvonilo. To nasadili kamenný výraz a hotovo.

Celá tahle situace vedla k tomu, že jsem se přihlásil do Pardubic na ekonomicko-správní fakultu, abych tam získal bakalářský titul, který v mých očích představoval volnou vstupenku do jakéhokoliv pedagogického konkursu. Když jste učitel s praxí, a navíc s ekonomickým vzděláním, otevírají se vám dveře i na vyšší pozice.

Za tři roky dalšího studia jsem si vybudoval obdiv ke každému, kdo studuje při zaměstnání. Musel jsem se velmi přemlouvat a hecnout. Hlavně ve zkouškovém období. Všichni vysedávali na zahrádkách nebo sportovali, v zimě zase vyráželi na lyže, a já místo toho musel opět ležet ve skriptech. Já, který jsem si kdysi na FTK předsevzal, že už takhle nikdy.

Vždycky jsem si ale říkal: „Pojď to vydržet.“ A vyplatilo se. Vystudoval jsem sice s velkým sebezapřením, ale dneska si mohu za to poklepat po rameni, že jsem to zvládnul. Velmi mně to pomohlo. Nejen co se týká samotného papíru, ale hlavně se ve své pozici dokážu orientovat v ekonomických záležitostech, které se nejen v rámci školství řeší.

V době, kdy se moje pardubická studia blížila ke konci, jsem už jen čekal na vhodnou dobu ke změně zaměstnání. Ta přišla v podobě pracovní nabídky na pozici ředitele Domů dětí a mládeže. „Jdu!“ odpověděl jsem bez váhání. Cítil jsem, že je to tak správně.

Konkurs jsem absolvoval ve svých třiceti letech. Byl jsem široko daleko zdaleka nejmladší adept. Druhá nejmladší uchazečka byla o nějakých dvacet let starší než já. Při pohovoru se mě ptali, jestli si myslím, že v takovém věku můžu zvládnout vedení něčeho tak velkého.

Odpověděl jsem aktualitou. Premiérem se totiž zrovna stal Stanislav Gross, jemuž bylo šestatřicet. „Nějaký borec je pouze o pár let starší a může řídit celou zemi, tak proč bych já nezvládl příspěvkovou organizaci v menším městě,“ řekl jsem.

Tím jsem všechny rozesmál.

Potom se ale zadívali do mého životopisu a zaujalo je, že jsem studoval ekonomickou školu, ale chybí tam datum, kdy jsem ji dokončil.

„Víte, já mám státnice až zítra,“ reagoval jsem. A byla to pravda.

Zvládl jsem nakonec obojí. Dokončit školu i vyhrát konkurz.

Domek, v němž sídlilo DDM, nám padal na hlavu a nedalo se s tím moc dělat. Vinou předávání majetku mezi Městem a Krajem jsem se totiž ocitl uprostřed dohadování a sporů. Bylo to otravné a úmorné období, kdy jsem řešil všechno možné, jen ne jak nadchnout co nejvíc dětí pro nejrůznější kroužky. To bych přitom býval měl mít na starosti především. Tohle mě totiž naplňuje, ne politikaření a jednání s lidmi, s nimiž jednat neumím a hlavně nechci. Výhružkám pracovníků z Kraje, že nemají povinnost DDM zřizovat, se dnes mohu už jen usmívat.

V té době se mi podařilo najít nové prostory pro činnost DDM v jedné staré továrně blízko centra. Na Kraji mně můj záměr posvětili, slíbili, že to v rámci majetkového vyrovnání půjde zařídit a objekt dostaneme. Byli se tam podívat i krajští papaláši.

Architekti už si tam všechno potřebné zaměřovali. Plánovali jsme, kreslili si křídou, kde bude horolezecká stěna a kde taneční sál… Za dva týdny jsem jel na Kraj probrat, jak budeme postupovat dále. Vyrazil jsem plný nadšení představit své další plány.

Jenže na odboru školství se mi vysmáli. Celé to bylo jenom tak, protože se to zrovna hodilo před volbami. Pohledy a úsměvy, které mířily mým směrem, když jsem se tohle dozvěděl, mi naznačovaly, jak moc naivní důvěřivec jsem, když mi něco takového nedocvaklo. Největší potupa mého života. Pocit, kdy jsem si připadal vyloženě trapně. Velké zkušenosti mladého ředitele. Celá situace vyústila v poznání, že mě to takhle nebaví a politika je špína.

I tahle událost mě nakonec dovedla zpět do školství, na pozici ředitele základní školy v Ústí nad Orlicí. Zajímavostí je, že jsem zde chodil do školy, mamka zde pracovala jako zástupce ředitele a jako záskok jsem zde začínal pedagogickou kariéru.

Skládací ukulele. Symbol toho, jak inovativně se snažím o výuce přemýšlet.

Kdysi jsem je viděl kdesi na veletrhu a hned mi to vnuknulo nápad. Na zkoušku jsem je pořídil svým dětem. Složily je a začaly na ně brnkat. Došlo mně, že by to bylo skvělé i pro školu. Jsme spádová škola. Od šesté třídy k nám chodí spousta žáků z okolních malotřídek, které se se svými spolužáky často mimo vyučování nemají šanci potkat. Je potřeba z nich udělat partu. Dopřát jim společné zážitky a společné téma. Domluvili jsme se tedy s rodiči a ukulele pořídili.

Děti je v pracovním vyučování sestaví, ve výtvarce každý podle svého nabarví a v hudební výchově si ho naladí a učí se hrát. Ukulele se stává společným tématem a ještě máme díky tomu možnost uspořádat velký koncert, kde žáci předvedou, co se všechno naučili. Pro mnohé z nich je to první příležitost vůbec stát na nějakém pódiu. Pro někoho i poslední.

Ve své práci se inspiruji nápady ze zahraničí. Rád s partou podobně smýšlejících kolegů ředitelů absolvuju stáže v jiných zemích. Takto jsem třeba objevil, jak zapojit do výuky komiks.

Je to báječná pomůcka, jak se něco naučit. Sám jsem tomu velmi propadl a využívám ho třeba jako systém zápisků. Komiks se stal i součástí mých písemek. Nedávno měli žáci nakreslit pomocí čtyř rámečků, jak se stavěly pyramidy. Díla sice neoplývala mistrným ztvárněním, ale některé myšlenky byly geniální.

Takové drobnosti mě velmi baví. A jsem si jistý, že i žáky. I ve škole platí, že na detailech záleží. Velmi podporuji humor ve výuce. Pomáhá k pozitivní atmosféře a žákům k pochopení učiva. Když se při výuce usmívají a současně se vzdělávají, je to něco neskutečného. Ano, pořád jsem tam od toho, abych je učil vědomosti, ale používám k tomu zkrátka jiné formy než tradiční pedagogický mainstream. Ve výuce je pro mě velmi důležité, aby žáci sami přišli na to, co je baví.

I co je nebaví.

A proč je to nebaví. Protože i to je důležité.

Každý den vstávám do práce s tím, že svým přístupem a chováním můžu v dobrém ovlivnit nebo se alespoň podílet na ovlivnění výchovy žáků a jejich vnímání světa. Třeba už jen tím, že je vlídně pozdravím na chodbě, poděkuju jim, když mi něco přinesou.

Podobný přístup mám i ke svým kolegům. Posláním ředitele je připravit pro učitele takové podmínky pro výuku, aby je to bavilo a naplňovalo. Když bude učení bavit kantory, tak žáky také. Negativní prostředí, špatné klima, osobní spory, pavlačové drby nemají ve škole co dělat.

Tělesnou výchovu neučím. Občas ji jen supluji a vždy se velmi těším. Okolo sebe slýchám, jak jsou dnešní děti líné a tlusté. Dělají se na to všelijaké studie, projekty, granty atd. Situace se ale moc nezlepšuje. Mojí hlavní zbraní je kamarádský a férový přístup. V dnešní době je také důležité, jak žákům učivo podat. Suploval jsem jednou třídu děvčat, která při tělocviku nedělala absolutně nic. Kolega mi nadhodil, že jestli je naučím skákat přes kozu, tak jsem dobrej.

Fajn.

Začal jsem tím, že jsem na telefonu našel youtubery, jak přes něco skáčou, a zeptal se holek, jestli mi to můžou vysvětlit. „No, to jsou parkouristi,“ zasvětily mě nadšeně. Navrhnul jsem, že si tedy dáme takovou malou průpravu na parkour, co by na to říkaly.

Další hodinu už jsme zkoušeli odrazovou techniku a za půl hodiny jsme zapojili základní překážku parkouru v tělocvičně - kozu. Zkusily to i ty, co původně nechtěly nebo se styděly, protože opravdu neměly ani náznak pohybového nadání. Ale o to přece vůbec nejde. Jde o to, aby se nestyděly a naučily se věci aspoň vyzkoušet.

Přístup je to, co je ve výuce velmi důležité. Bohužel většinou také velmi opomíjené. Chuť děti pochopit, zkusit si představit svět jejich očima a podat jim to, co je třeba, tak, aby to pro ně bylo atraktivní a bavilo je to. Osoba učitele nebo i trenéra ve sportu má v tomhle ohromný vliv. Pořád slýchám, jak na reformu našeho školství nejsou finance, ale za mě se v těchto debatách zapomíná na to nejdůležitější, a to je personální stránka toho všeho.

Obsazení těch úplně nejzákladnějších pozic nadšenými lidmi.

Věřím, že já takový jsem. Sám sebe charakterizuju jako punkového ředitele. Ne proto, že bych snad poslouchal jen punkovu muziku a rozbíjel věci. Punk je pro mě o porušování hranic, což ke mně sedí. Ale pozor. Být punker v pedagogice neznamená, že si můžu dělat, co chci. Znám přesně svůj prostor, kde můžu své punkové věci realizovat. To mi dává velmi dobrou šanci reagovat na negativní odezvy. Punk je jednoduchý a jde hned ke kořenu věci. Tak má jít i školství - jednoduše a bez zbytečných zatáček. Pro punkovou hudbu je charakteristické, že se snaží z minima akordů a postupů vytřískat maximum.

Tak by to mělo být i ve školství.

Pro výše uvedené jsem stvořil pedagogický směr s názvem Aprobace punk. Jde o nový pohled jak učit jinak, a jak učit po svém. Přirozeně se dotýká i dalších oblastí jako jsou povinnosti, práva, příprava, kreativita, vztahy, vnitřní nastavení, materiální zabezpečení atd. Zabývá se i úlohou humoru ve výuce a punkovým vedením lidí. Je to jednoduché a je to pro každého, kdo chce malinko vybočit z nezáživných a stále složitějších cest českého školství. Jsem člověk, který zkouší nové a nové věci. Pokud mě nadchnou, rád je předávám dál. Mým cílem je snažit se svojí prací a přístupem ovlivnit své okolí a hlavně žáky tak, aby byli aktivní, přemýšleli o věcech a hledali vlastní řešení.

Jsem založením střelec, který, pokud nejde o zdraví dětí, zkouší, co jen ho napadne. Nechybí mi energie ani chuť pouštět se do něčeho nového, jít proti zakořeněným představám a vzorcům. Pro mnohé jiné ředitele tohle není tak běžné, jak mám šanci je poznávat. To mě odlišuje.

A i to jsem se naučil na FTK, když jsme občas nedělali všechno úplně přesně tak, jak by se mělo. Ale zkusili jsme to. A když to vyšlo, super, když ne, tak jsem se naučil převzít zodpovědnost. I v mé současné pozici jsem takhle párkrát musel oželet sesekané odměny, protože něco neklaplo. Ale pokud je tohle to nejhorší, tak co? Za ten risk to přece stojí. S tím se musí počítat. Asi nejlépe to vystihuje můj oblíbený slogan: „Je lepší mířit ke hvězdám a netrefit se, než mířit do sr.ček a trefit se.“

Vítejte v mém světě.

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)