Absolventi Bez frází: Petr Petřikov

Fokty: Jana Mensatorová
Pondělí 21. únor 2022, 8:00 – Text: Bez Frází

absolvent studijního programu Trenérství a management sportu |
trenér juniorské reprezentace, účastník OH | judo

 

Vnitřní svět

Odhodlával jsem se k tomu docela dlouho.

Nejdřív to byly týdny, pak i měsíce. Mezitím v mých zápasech přicházely další chyby a kvůli nim další prohry, které pramenily ze změn v pravidlech juda. Nové regule zakazovaly útočit v postoji rukama na nohy, tím jsem přišel o svou hlavní zbraň a vůbec se s tím nesrovnal. Postupně jsem kvůli tomu vypadnul ze světové špičky ve váze do 60 kilogramů, kam jsem roky předtím patřil.

Moje sebevědomí sletělo hodně dolů, než jsem to opravdu udělal. Než jsem si řekl o pomoc.

Vždy, když si vzpomenu na své studium Fakulty tělesné kultury, vím, že pro mě bylo a vlastně dodnes je zásadní setkání s Michalem Šafářem. Tehdy ještě nebyl děkanem, přednášel psychologii sportu a vedle toho jsem věděl, že v tomto ohledu spolupracuje s mnoha známými osobnostmi, například s tenistkou Petrou Kvitovou. Nejdřív jsem ho jen poslouchal na přednáškách, tím jsem k němu postupně získával důvěru a sbíral odvahu, abych ho nakonec sám oslovil s prosbou o konzultaci.

Poprvé jsme se sešli asi tři měsíce před koncem dvouleté kvalifikace na olympiádu do Londýna 2012. Tam jsem se sice ještě coby trápící se judista nakonec nedostal, zároveň tím začal můj velký restart. Díky tomu nám to vydrželo až do mého konce kariéry v roce 2020.

Na první schůzce jsem byl upřímně ve srabu. Název mého sportu vychází z japonštiny a v překladu znamená "jemná cesta". Na vrcholové úrovni, kde jsem se celou kariéru pral s brutálními soupeři, kteří to hodně tlačili silou, jsem však vnímal spíš cestu plnou dřiny. Jemnost mi v jednu chvíli úplně unikla.

Získal jsem ji zpět až tím, co jsem poznal díky studiu a díky povídání s Michalem.

Bál jsem se, co ze mě bude jako psycholog tahat. Potěšilo mě, že šlo místo terapie o normální pokec, kdy jsem mohl popisovat situace, které mě trápí a díky tomu si uvědomit, co změnit.

Dovedli jsme můj přístup zpět do roviny, kdy jsem mohl respektovat pravidla i náročnost juda a zároveň si uchovat vnitřní jemnost.

Prvním úkolem bylo přiznat si, že jsem nic ze svých schopností nezapomněl, jen jsem si vůbec nevěřil. Byl jsem svázaný a v zápasech mě rozhodčí neustále trestali za pasivitu, stalo se mi to třeba pětkrát za sebou v prvním kole a už jsem věděl, že to nebyla náhoda. Coby docela úspěšný reprezentant jsem přišel o svoji hlavní zbraň, protože jsem byl technikami na nohy známý, často jsem si v nich vymýšlel vlastní věci a dost mi vycházely. Když mi tuhle možnost vzali, bylo to podobné, jako kdyby tenistovi zakázali smečovat.

Hlava z toho byla v háji a začal jsem mít strach zápasit.

Když jsem tyhle pocity vylíčil Michalovi, podíval se na mě a s lehkým úsměvem řekl větu, ve které bylo schované všechno. "Tak se kurva per."

Byl to začátek, díky němuž jsem překonal, co mě trápilo. Rozhodl jsem se hodit za hlavu to, co bylo, přestal jsem asi na čtyři měsíce trénovat judo a postupně jsem úplně překopal přípravu.

Tím, že mě od dětství trénoval táta, bývalý vicemistr světa a jedna z velkých osobností našeho sportu, bylo důležité sednout si a domluvit se, že změníme náš přístup nejen po psychické, ale i po kondiční a technické stránce. Chvaty jsem pořád uměl, ale zvládal jsem je jen v pohodových podmínkách na tréninku, v zápasech to zkrátka nešlo. Měl jsem od mládí zažité určité stereotypy, ze kterých se vyklubaly problémy.

Jednoduše jsem se musel začít učit většinu věcí úplně od nuly.

Zpětně vidím, že mi studium pomohlo k tomu, abych o vrcholovém judu mohl uvažovat jinak. Coby dálkař v oboru "tělesná výchova" jsem jezdil do školy jednou za měsíc na víkend, mezitím jsem za Michalem cestoval i individuálně a vykouknul jsem ze své uzavřené komunity, kde bylo hodně věcí daných i tím, že mě vedl otec. S ním jsem řešil především sport, na vnitřní svět jsme nekladli důraz a mysleli jsme si, že to není potřeba. V jednu chvíli to přestalo stačit a já mohl i díky poznatkům od psychologa všechno uchopit jinak. Potřeboval jsem to a v provázanosti s tátou jsme našli nový směr.

V praxi to znamenalo, že jsme veškeré techniky pilovali od základů, jako bych byl úplný nováček se žlutým páskem. Nejdřív mě čekaly tisíce a tisíce nástupů do technik, až pak jsme k nim přidali pohyb, abychom vše mohli nakonec dávat do kombinací.

Těžké to bylo v tom, že už mi nebylo sedmnáct, kdy se člověk učí všechno rychle, ale pětadvacet, kdy jsem byl hotový judista. Z mistrovské úrovně jsem musel sejít na žákovskou a najít něco nového. Judo člověka nutí, aby se formoval, pokud si neosvojí techniku a neuvědomí si své chyby, ustrne. Když tomu jdete naproti a hledáte vlastní balanc, pochopíte, že je to výchovně vzdělávací systém.

Ačkoliv Michal judu na začátku nerozuměl, cítil jsem, že to vnímá. Sám za mnou přišel s tím, že to, o co se snažím, je hrozně těžké, a že se za to mám ocenit. V zápase je totiž potřeba být pořád ve střehu a nenechat se rozhodit chybou. Stejně důležité je přijmout neúspěchy a jít dál.

Zhruba po půl roce jsem začal cítit, že jsem schopný nové vjemy vstřebat a aplikovat je při "randori", tedy cvičných zápasech. Až v té chvíli jsem věděl, že je šance to dokázat i v turnaji.

Přestal jsem se bát a zlom nastal se startem kvalifikace na další olympiádu do Ria 2016.

V roce 2013 jsem skončil pátý na Grand Prix v Číně, kde jsem porazil mistra Evropy a v další sezoně už jsem viděl, že jsem opět připravený na všechno. Vracel jsem se do širší špičky, vyhrál jsem dva Světové poháry a bylo to dobré.

Mezitím jsem dokončil studium, které mě drželo v náladě, kdy jsem viděl, že svět není jen o tom, jak hezky si poskládám kimono. S partou dálkařů, kde jsem byl ročníkově jeden z nejmladších, jsme si to uměli udělat pěkné. Když byla možnost, nebáli jsme se poznávat olomoucké bary a já si dovolil nebrat sám sebe jako sportovce přehnaně vážně.

Start na olympiádě v Riu byl v tomhle ohledu odměna za to, že se mi moje proměna povedla.

Čerpám z toho pořád.

Dnes si jako trenér mladých judistů troufám tvrdit, že beru jejich vnitřní svět zodpovědně. Když vidím, že jsou nervózní, snažím se je neodbýt klišé větami, ale chci, ať popíšou sami sobě, co je trápí. Pokud to řeknou nahlas někomu, kdo je pochopí, může to být ku prospěchu věci.

Tohle mě naučil Michal. Byl v mém životě první člověk mimo judo, se kterým jsem se bavil o judu a dost to pro mě znamenalo. Asi jsem mu to naznačoval, ale nikdy jsem mu to neřekl naplno. Proto je to právě on, na koho si vzpomenu vždy, když se řekne Olomouc a FTK. Hned si vybavím, jak si proti mně prošlapuje po chodbě fakulty klidně úplně naboso, řekne "nazdar bojovníku", a ze mě najednou spadne veškeré napětí.

Jako sportovci mi to dalo úplně jiný náhled na to, co dělám.

Zpět

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)