absolventka studijního programu Aplikovaná tělesná výchova |
vedoucí trenérka mládeže VK Slavia Praha, držitelka hlavní ceny Českého klubu fair play 2019 | veslování
Nový rozměr
Jsme někde u lesa. Ani nevím, jak se to tam přesně jmenuje. Jde o místo našeho prvního setkání, seznámení studentů rekreologie.
Hotel byl spíše ubytovnou, ale to mě nijak zvlášť neexcitovalo. Z různých kempů a soustředění jsem byla zvyklá bydlet v ledačems, i s více lidmi.
Ovšem ne s cizími, což pro mě v tu chvíli moji spolužáci byli. Spousta cizích tváří.
Děsila jsem se, co se po nás bude chtít. Z přijímaček na jiné školy jsem naštěstí poznala dívku, se kterou už dřív bavila. A byla jsem za ten jeden známý obličej moc ráda.
Vše začalo „hrou“.
Pro mě to bylo v tu chvíli naprosto šílená představa, že jde čtyřicet studentů ve věku okolo dvaceti let „něco“ hrát. Prostě hry v přírodě. A dokonce se řeklo, že budeme rozděleni do družstev, nebo do dvojic.
Další šok. Já se jako budu muset intenzivně kamarádit?
Dělala jsem v tu chvíli individuální sport. Pokud jsem s někým jako veslařky usedla do posádky, znala jsem ho roky. Pro neurotypickou společnost může být vše, co popisuju, zcela normální. Mně byl ale až nyní v dospělosti diagnostikován
Aspergerův syndrom. Vysvětlila se mi tím spousta věcí a vám to může vysvětlit mé pocity.
Povinně jsem tedy vytvořila družstvo. Povinně jsem vytvořila dvojici. S velkým sebezapřením jsem hrála hry.
Zjistila jsem, že to většinu okolo baví.
Dokonce i já jsem získala pocit, že oproti výkonnostnímu sportu tohle umí vytvořit určitý příjemný dojem.
Všichni se smáli a spousta aktivit byla opravdu zábavná. Méně zábavná situace nastala, když nám kantoři zavázali oči a připravili stezku odvahy. V určitých chvílích si myslím, že jsem se brodila potokem. V botách a na těle jsem několikrát pocítila dost bláta. Bylo nutné se oválet na různých místech, kde jednou byl štěrk, pak hlína, nakonec mech a jehličí. A protože jsme byli tým, nesměli jsme se rozdělit.
Tu hrůzu, že někoho cizího držím déle než hodinu za ruku, si vybavím i teď.
Vedle toho jsem pozorovala spolužáky, jak vše zvládají. Měla jsem pocit, že mají nekonečno energie.
Byla jsem zvyklá sportovat, ale tohle mě překvapilo… Celý den byl proložen neustálým tlakem na kreativitu, pohyb a zábavu. Ráno rozcvička, ve dvě v noci bojovka. A spolužáci vypadali fit a nadšení.
„To není možný, jak to můžou vydržet?“ Tuhle otázku jsem v sobě měla celou dobu.
Postupně, kdy byly studium a všechny podobné kurzy naplněny až po okraj tak, aby se maximálně využit čas, jsem pochopila, s jak skvělými lidmi jsem. Bez ohledu na to, že nejde o aspiranty na olympiádu. Všichni celý život sportovali stylem „hýbu se a učím se všem dovednostem“. Překvapilo mě, jak lyžují, jak dobře jezdí na snowboardu, jak zvládnou a vydrží orientační běh, jak jsou technicky zdatní při míčových hrách a raketových sportech.
A to je to, co mi škola dala, a s čím jsem mohla pracovat i v trenérské činnosti.
Je určitě fajn mít cíl a chtít být nejlepší v jedné disciplíně, ale tělo pracuje daleko lépe, pokud má pestrost a výběr. Pro mě bylo největší hodnotou to, že jsem se vlastně až na vysoké naučila „hýbat“.
Měla jsem možnost vyzkoušet tolik sportů.
Díky své kamarádce a spolubydlící jsem se obstojně naučila tenis, který jsem do té doby nikdy nehrála. Všechny ty zimní kurzy mě naučily jakžtakž lyžovat a jezdit na prkně. Milovala jsem netradiční hry a možnost zkusit třeba lakros, naučit se lépe frisbee, střílet z luku a odpálit na golfu nejen travní porost.
Zamilovala jsem se do jógy, kdy první hodina byla takový nepochopitelný matrix. V mé divoké energii jsem měla ležet a pozorovat, jak „umím předpažit“. Pamatuji si i ten podzimní den, kdy se dívám na ruku, na kterou září slunce a já mám obdivovat to, že s ní mohu hýbat. Je to zvláštní, ale když jsem na pokraji svých sil, často si tuhle vzpomínku vybavím. Nový rozměr myšlení mi nastavila sociologie a psychologie. Jestli existuje něco, co pomohlo formovat a kultivovat mé fyzické i mentální nastavení, bylo to právě studium, všichni vyučující fakulty, moji spolužáci.
Spíše to byl obdiv.
Mohla jsem zažít sport jinak. Mohla jsem vidět tolik nadšených a talentovaných lidí.
Odnesla jsem si program, že sport nemusí být dřina, že vrcholový trénink je nutné doplnit spoustou jiných aktivit, že lidé mají rádi hru. Já bohužel ne a moc se to nezmění. Ale vím, že mě obklopují i ostatní a jejich radost je pro mě dvojnásobná.
Ráda lidi inspiruji svým množstvím energie, ale daleko víc si vážím toho, když vidím spokojenost a radost z pohybu.
Ze srdce své fakultě děkuji, vybavila mě do všech mých profesí a do života, ve kterém jsem vždy pozorností balancovala na hraně uměleckých ambicí a velkého zájmu o pohyb. Obojí byla určitá nutnost, jak zacházet s mojí energií. Jako dítě neumíte moc identifikovat, co se uvnitř vás děje a jakou strategii na zpracování máte zvolit. Intuitivně tedy pracujete s kreativitou a určitou láskou k dané věci. Když jsem se unavila fyzicky, stále jsem potřebovala pracovat s tím, co mi běželo hlavou.
Ráda jsem malovala, tvořila, psala a vymýšlela.
Když se podívám na program mého vystudovaného oboru, bylo to právě o hře, o pohybu, o vymýšlení, o zábava i o sdílení cenných zkušeností. Jen jsem si neuměla představit, kolik lidí u toho bude se mnou.
Spolužáci byla „hromada“ různých osobností a příběhů.
Jsem nyní v roli trenérky, manažerky komunikace a mámy dvou dětí. Jsem vděčná, že všechno výše popsané mohu uplatnit a zůstat v tom, co jsem jako dítě intuitivně používala a cítila se při tom dobře.
Navzdory tomu, že můj život nebyl vždy tak jednoduchý.
Často jsem chtěla uspět a úspěch tkvěl v mé konzistentnosti a cílení. Když jsem měla jako veslařka cíl a sen zúčastnit se olympijských her, musela jsem se zcela oddat sportu. Jít jen směrem velké dřiny a úsilí. I když se mi to nepovedlo, vím, kolik energie stojí, když se toho snažíte dosáhnout.
Když jsem chtěla jít studovat kulturologii, snažila jsem se maximálně připravit, učit se ve dne v noci. Nakonec mě nepřijali a zjistila jsem, že na hranách extrému nebudu nikdy šťastná.
V tom přišla do cesta Fakulta tělesné kultury.
Už u přijímaček mě přesvědčili, že to je místo, kde budou skvělí lidé a zábavná výuka. Mám v sobě pozitivní vzpomínky a převládá ve mně pocit spokojenosti. Na univerzitu jsem šla ve svém období přípravy na vrcholné závody ve veslování s myšlenkou, že jdu na „sportovní“ školu, která mě podpoří, a vlastně chce mít takto úspěšné absolventy. Už na úvodním kurzu jsem zjistila, že to byl můj omyl, který mě nejprve dost naštval, ale v rámci mé profese jsem za to dnes ohromně ráda.
Vše se odehrávalo tak, jak mělo.