absolventi studijního programu Rekreologie | Tělesná výchova + Zeměpis |
osobní trenéři, lektoři a garanti 3D FITNESS Academy a 3D FITNESS Gym | lední hokej
Zeptej se mě… …na zážitky
Filip: Spojila nás škola a holky. Oba jsme před mini chtěli vypadat chytře a dobře…
Když se nám to povedlo a našli jsme si manželky, rozhodli jsme se, že to ukážeme i ostatním. Tak jsme otevřeli 3D FITNESS Academy a 3D FITNESS Gym, kde vedeme osobní lekce pro ty, kteří se chtějí správně hýbat, i certifikované trenérské kurzy.
Jakub: Popsal jsi to dokonale, ale zapomněl jsi na hokej. Já jsem odchovanec z Olomouce, ty z Karviné a dotáhnul jsi to i na kondičáka ženské reprezentace. Navíc spolu každý týden oslňujeme protihráče v pražské lize.
F: Pravda. Co se týče původního zaměření, jsme ale oba úplně jinde.
J: Ano, v tom stojíme nesmiřitelně na opačné straně.
Na vysoké jsem si zvolil rekreologii, ve které jsem měl možnost ve třetím ročníku přidat žurnalistiku. Věděl jsem, že jestli někde mám silnou stránku, je to práce s lidmi, chtěl jsem jim předávat informace o sportu. Dávat inspiraci pohybem a mluveným slovem.
Kudy chodím, tudy říkám, že jsem pyšný chatař, a myslím to v pozitivním smyslu. Mým cílem bylo zprostředkovávat zážitky a dělat věci jinak. Prostě nebýt ovce.
F: Já chtěl být původně chirurg, protože jsem hodně koukal na seriál Nemocnice Chicago Hope. Fakt.
Jenže jsem ve třeťáku na gymplu zjistil, že mi absolutně nejde chemie, ani tahák jsem si napsat neuměl. Začal jsem přemýšlet, kdo vlastně jsem a co chci dělat a pak jsem se potkal se svým kamarádem Zdeňkem, který mě učil tělocvik a zeměpis. Vlastně jsem díky tomu zjistil, že mi jde a baví mě to, co jeho. Šel jsem na klasické švihadlo do Olomouce, která pro mě byla číslo jedna.
J: Nezapomenu na svůj první den na fakultě.
Na imatrikulaci, kdy jsem přišel za největší kantorskou autoritou rekreologů Tomášem Dohnalem, a řekl mu, že mám takový menší problém, protože plácám hokej a kvůli tomu bych v určitých ohledech uvítal vstřícná gesta ve výuce. A jestli by to nešlo zařídit. Pan docent se na mě podíval a odpověděl: „Hele, zeptej se mě, jestli mě to zajímá…“
Dodnes nezapomenu na ten pocit, kdy jsem si uvědomil, že už mi nikdo neřekne, co mám udělat, ale že je to na mě. Že si vše sám musím zjistit, vyhledat a být samostatný. To je něco, co mi univerzita moc dala. Z toho čerpám dodnes.
I tu větu, která mi to celé vyjevila, od té doby v odlehčené a pozitivní formě používám.
F: Měl jsem stejný náraz, i když v jiné podobě.
Nejsilnější zážitek, který mi ukázal směr, byla první hodina gymnastiky s učitelem Jirkou Bubnem. Živě si vybavím jeho výrazný úsměv a šusťákovku s nápisem Team Gym Olomouc, když studentům, z nichž výraznou část tvořili neohební fotbalisté a hokejisté, ukazoval a předváděl zápočtové požadavky.
Hned jsem si položil otázku, co tady dělám… Bylo to tak silné, že jsem získal motivaci splnit tenhle předmět hned v prvním roce, což zvládal tak jeden člověk z deseti. Takže jsem začal každý večer chodit do tělocvičny na Hynaisce, kde jsme mohli trénovat a stala se ze mě trochu záhadná osoba. Nechodil jsem s ostatními po hospodách, místo toho jsem makal. Chtěl jsem udělat víceboj, který se hodnotila strháváním bodů stejně jako na oficiálních soutěžích, tak, aby o ní nebylo pochyb, protože jiná šance nebyla. Tehdy byla gymnastika rozdílový předmět. Hrazda, bradla, kruhy, kůň, přeskok, prostná. Všechno. Lidi z týmových sportů kvůli tomu nezřídka končili a já věděl, že dopadnu stejně, pokud k tomu nepřistoupím zodpovědně.
První učební pomůcka, kterou jsem si na vysoké pořídil, byla mozolník…
Společenské povinnosti jsem proto dohnal až na prvním sportovním kurzu na Pastvinách, kde jsem se zřezal jak dobytek, protože Řecko vyhrálo fotbalové EURO 2004. Společně s dnešním děkanem Michalem Šafářem a proděkanem Pavlem Hápem jsme jako jediní nefandili během semifinále České republice. Já, protože je táta Řek, a oni, protože v sobě mají kus rebela.
J: Moc hezky jste se k tomu tehdy probránili…
F: Stálo to za to, i když mi pak chtěli dát spolužáci přes držku. Pořád se usmívám, když vidím Michala, jak za mnou přišel před semifinále s jasným požadavkem: „Hele, Rapťáku, musíš mě naučit nějaké řecké pokřiky.“
J: Neznám absolventa, který by řekl, že si kurzy na FTK neužíval, nebo si je aspoň nezapamatoval.
Na rekreologii jsem nastoupil v roce 1998, tehdy to byl hodně trendy obor, který jinde neexistoval, a nebylo jednoduché se na něj dostat. Výuka byla hodně založena na zážitkové pedagogice. Nás takhle hned na úvod zimního kurzu o půlnoci probudili a šlo se s čelovkou na Praděd a přitom jsme museli nést “zraněného”. Ve skupině, která musela držet kontakt. V té chvíli to proklínáš, ale jsi v týmu a je to neopakovatelný zážitek, který později doceníš. V té chvíli jsem si uvědomil, že nejsem nesmrtelný stroj. Myslel jsem si, jak jsem dobrej, ale poznal jsem, že můžu být, jak silný chci, ale bez ostatních se neobejdu.
To mi zůstalo a dalo základ, díky kterému si troufnu tvrdit, že se nám s Filipem povedlo vybudovat kolem sebe tým lidí, který si věří, který dělá věci dobře a rád, a dobrý je ve finále i celkový pocit.
F: Osobně můžu těžit z toho, že jsem kombinoval mezifakultní studium na tělesné kultuře a na přírodovědné fakultě. Dodnes si pamatuju paní Dostálovou ze studijního oddělení, která uměla zařídit nemožné na počkání. Díky ní dostudovalo spousta lidí, protože byla vstřícná. Děkuju Bohu, že jsem tyhle věci řešil na FTK, kde byl férový přístup, tlak na to, aby každý splnil potřebné požadavky, byl namíchaný s lidskostí i zábavou.
Při studiu zeměpisu na nás někdy měli tendenci pohlížet skrz prsty a musel jsem se naopak naučit potlačit vnitřního rebela, kterému se to nelíbilo. Celý náš ročník jednou kvůli určitému vzdoru nepřipustili na zkoušky po třeťáku a kvůli tomu jsme si nemohli zapsat určité předměty v dalším ročníku. Tohle moc o zábavě nebylo, spíš o snaze prosadit se i jako „ten tělocvikář“.
V tomhle jsem záviděl Kubovi, rekreologie byla plná zážitků.
J: Nejsi jediný, kdo to říká, protož vždycky panovala rivalita mezi švihadlama a chatařema.
My jsme neměli tak těžké fyzické limity, třeba desetiboj byl v našem podání spíš dětská olympiáda. Pedagogové k nám byli mírnější, věděli, že my jsme orientovaní na zážitky, jež vycházely i z určitých bizarností, kdy bylo cílem dostat nás mimo komfortní zónu. Když jsem se ve dvaceti plazil po břiše do neosvětlená jeskyně, která byla nepřístupná pro veřejnost a musel v ní vydržet úplně sám několik hodin bez jakýchkoliv instrukcí a čumět do tmy. Poté jsme skupinově rozebírali, co jsme prožívali. Dodnes cítím lehký stud, že to jediné, co jsem cítil, byl hlad. Uvědomil jsem si, že ani to, co dělám já, není pro každého a byla to cenná lekce.
Dnes, kdy jako lektor investuju docela dost peněz, abych jel na nějaké školení a sympoziu, vidím zřetelně, že jsme měli na FTK některé věci na zlatém podnose a neuvědomovali si to.
Na mém oboru bylo cílem navodit zvláštní atmosféru, vytvořit důvěru mezi lidmi a přimět každého, ať najde a ukáže svou kvalitu. Ať se dostane do své hloubky. To je vlastně úkol rekreologie, udělat z ničeho něco, nejít nejlehčí cestou, ale zabojovat „uplést z hovna bič“ a získat zkušenost.
F: Kamaráde, přesně proto jsi mě tak oslovil, když jsme se poznali.
Vím, že v určité chvíli jsem bral sám sebe jako tělocvikáře až příliš vážně. Pamatuju si, jak mě štvalo, že si rekrouši v klidu zapaří i v době, kdy si to nikdo jiný nedovolil. Vnitřně jsem jim záviděl, že jsou tak semknutí a vysmátí.
Při studiu jsem osobně potřeboval hlavně klid a jistotu, uvolnění přišlo až mnohem později. Nikdy jsem nedělal zkoušky po termínu a v testech jsem odpovídal i na doplňující otázky. Kamarádi se mi dodnes smějí, že jsem jediný na FTK, kdo měl ze čtyř testů čtyři sta třicet procent…
Mým cílem bylo hlavně dobře studovat, proto mě události už v páťáku navedly tak, že jsem dostal možnost pracovat na sportovní základce v Karviné. Byly tam neskutečné podmínky. Vyhřívaná hřiště na plážový volejbal, umělá tráva na fotbal, tři tenisové kurty...
Vydržel jsem tam nakonec deset let. Do chvíle, než jsme se dali dohromady.
J: Bylo štěstí, že jsi mě nepoznal v době, kdy jsem uvažoval docela jinak. Jako student jsem měl zázemí v Olomouci a dosah maminky, byt, auto i pár korun z plácání hokeje, díky kterému jsem nemusel chodit na brigády. Někdy si říkám, jak bych dnes asi vypadal, kdybych tenhle komfort měl pořád.
Ke změně jsem se donutil až po škole v roce 2003, kdy jsem chtěl poznat svět a naučit se jazyk.
Odjel jsem do Anglie, kde Čechy brali krátce po vstupu do Evropské unie pořád spíš jako opice. Měl jsem sice magisterský titul, ale to pro ně byl jen papír, který jim nic neříkal. Místo oficialit jsem si musel vystačit s tím, co jsem se naučil a díky tomu jsem vydržel v Londýně pět let.
Nejkratší cesta, jak se prosadit, byla udělat si licenci plavčíka. Zvládnul jsem to ještě se dvěma kamarády pak jsme dostali možnost pracovat v posilovně, ve velkém čtyřpatrovém fitness. Byly to směny 24/7, dělali jsme, co bylo potřeba a nestěžovali si, že s univerzitním diplomem musíme začínat od nuly. Věděli jsme, proč tam jsme.
Poznal jsem kulturu komerčních trenérů, která u nás ještě vůbec neexistovalo, později jsem si sám udělal mezinárodní certifikaci a najednou mi v kombinaci s akademickým vzděláním noty rychle zapadaly do sebe. Začal jsem chápat, co to znamená stát před lidmi, jak jim poskytovat servis a jak vše prezentovat.
V klubu jsem se pak dostal na manažerskou pozici a naučil se starat sám o sebe.
Potkal jsem i svoji ženu, která je z Polska a byla trenérkou plavání. Je pro mě tím nejlepším kritikem, vždy, když si myslím, že lepší být nemůžu, řádně mě uzemní a postrčí dobrým směrem. Od 2009 spolu žijeme v Praze, kde jsem hned po návratu z Anglie nastoupil do fitness center Holmes Place, která kupovala dva kluby a potřebovala někoho, kdo zaštítí sekci osobních trenérů. Rozhodli jsme se uvést do praxe to, co jsem poznal venku. Do té doby se bralo za osobní trénink pár stovek, my z toho najednou udělali servis za tisícovku. Trenéři to nedali, vesměs všichni odešli a nabrali jsme nové lidi, které jsme si vychovali. Najednou nebylo jedno, jak je člověk oblečený, oholený a jak své tréninky vede.
Postupně jsme přinášeli i nové cvičební metody. Můj parťák, který distribuoval TRX, mi pak nabídnul, abych dělal garanta školení pro Česko-Slovensko. Takhle jsme na sebe narazili, Filip přišel v roce 2009 na kurz v Žamberku.
F: Úplně přesně si už nepamatuju, proč mi tehdy ředitel dovolil jít na školení o cvičení na závěsném systému, který byl tehdy docela průlomem. Možná proto, že jsem se už tehdy staral o kondici pár mladých sportovců.
Líbilo se mi, že to nebyla jen „dávačka“ certifikátu. Bylo to postavené na tom, jak Kuba všechno prezentoval a vnímal jsem detaily. Ukázal mi nejen to, jak trénovat, ale i způsob chování.
J: Jako lektor potkáš soustu lidí, o kterých druhý den nevíš.
A pak i ty, o kterých víš, že to tam je, že jim svítí oči. Osud nás takhle svedl dohromady ještě několikrát a vždy jsme na sebe dobře reagovali. V roce 2015 jsme chtěli ve firmě udělat vzdělávací akademii v Praze a potkali jsme se s Filipem na Fitness kongresu v Benicích. Jako účastníka jsem ho pošťouchnul s informací, že budeme otevírat provoz a dobrých lidí není nikdy dost.
F: Tehdy jsem už chodil se svojí budoucí ženou, která pochází z Prahy.
Díky tomu jsem ji jednou doprovázel na letiště a navázal na to kongresem v Benicích, kam jsem se dostal dřív, takže jsme se s Kubou zapovídali. Viděl jsem možnost spálit mosty a začít něco nového, i když mi v Karviné všechno fungovalo.
Lákalo mě to, takže jsem opravdu všeho nechal, ukončil svůj dosavadní život a přijel s holým zadkem do Prahy. Tím začalo naše partnerství a vznikla 3D FITNESS Academy.
J: Jsme software, ukazujeme ostatním, jak cvičit a jak si sami mají najít vlastní přístup. Máme ještě parťáka, který dělá hardware a prodává to, co reprezentujeme.
Před deseti lety jsem si myslel, že je nejdůležitější naučit člověka dřep. Jako mladý jsem cítil každou vteřinu a bál jsem se, že mi něco uteče. Teď mám za sebou i pár kostlivců, ne každý potřebuje trénink ve stylu “vražda, smrt, zabití”. Ba právě naopak… Vidím, že možná to nejlepší, co můžu pro klienta udělat, je povolit a nesnažit se toho udělat tolik.
Obvykle se to vrátí jinak.
Vidím, že devadesát procent je psychologie a schopnost navnímat lidi. Poznat, v jaké jsou fázi a s čím jim lze pomoct. Hodně se zaměřujeme také na trénink dětí a mládeže, vidíme, jak se v nich zrcadlí dospělí. Máme sice uvolněný přístup a může to vypadat tak, že jsme pořád vysmátí, ale stejně tak jsme i zodpovědní.
Není to rozhodně jen o pohybu.
F: Jsme v profesionálním slova smyslu domácí fitness, kde se lidi cítí dobře.
Máme sice svůj projekt, ale nechceme přijít o interakci a o realitu, která se děje venku. Tohle je naše silná stránka. Stále vedeme lidi, máme s nimi vztahy. Díky tomu víme, co nám funguje a co ne.
J: Paradoxem k tomu, kde jsme studovali, je to, že sídlíme na Letné. Jsme teď hrdí UPOLáci v Praze. Máme ale i kolegy z FTVS a nebojíme se v práci zdravé rivality. Pokud nás to posouvá správným směrem, je to úplně v pohodě. Stejně víme, že to ve finále není o titulu na vizitce, ale o tom, co si kdo z jaké instituce odnesl.
F: Jestli mi FTK něco dalo, tedy kromě toho, že si pořád spoustu věcí pamatuju, je to, že jsem se naučil, jak někoho něco naučit. Metodiku, která fungovala na mě, jsem se snažil aplikovat i na ostatní.
Proto kdekoliv moc rád řeknu, kde jsem studoval. Vím, že se tím můžu pochlubit.