My, studenti z Neředína ve světě: Pavlína Tomisová

friday 8. february 2019, 8:30 – Text: Tereza Kučerová

Studentka 2. ročníku magisterského studia Rekreologie strávila minulý semestr na University of Trás-os-Montes and Alto Douro v portugalském Vila Real. Přečtěte si, jestli by tuto studijní destinaci doporučila i ostatním a proč se vyplatí si s sebou do Portugalska sbalit teplou deku. 

 

Proč jsi zvolila právě tuto destinaci?

Portugalsko pro mě bylo jednou z mála evropských zemí, kterou jsem ještě nenavštívila. Byla jsem ve Španělsku, které se mi strašně líbilo, a lidé říkali, že Španělsko a Portugalsko jsou si dost podobné.

O Erasmu jsem slyšela již dříve od mých spolužáků ještě z liberecké univerzity. Dále samozřejmě i od olomouckých spolužáků, konkrétně od jedné mé liberecké spolužačky, která jako já navázala na olomouckou univerzitu a jela na Erasmus do Portugalska - díky jejímu vyprávění a zážitkům se mi otevřely oči.

Byla jsem v tu dobu trochu zmatená a nevěděla jsem, jestli už jsem připravená na práci, nebo jestli chci ještě studovat. K obojímu mi však chyběla jedna věc - a to komunikace v cizím jazyce. Samozřejmě nějaké základy jsem měla, ale ze své zkušenosti mohu říct, že to byly opravdu jen základy, které mě mnohokrát limitovaly. Také mě stresovalo a styděla jsem se, když na mě začal mluvit někdo anglicky. Proto jsem se rozhodla prolomit ledy a prostě jet a zkusit to.

 

Cítila jsi podporu ze strany zahraničního koordinátora na hostitelské univerzitě?

Nevím, jestli bych to nazvala přímo podporou. Každopádně kdykoli jsem něco potřebovala, šla jsem se osobně zeptat koordinátorky Kelly, která si na mě vždy nějakou tu minutu našla, aby se mi pokusila vše vysvětlit.

 

Můžeš popsat své zkušenosti s ubytováním a stravováním?

Já osobně jsem bydlela v domě zvaném "House of 10". Byl to dvoupatrový dům s terasou, ve kterém nás bydlelo deset. Se mnou bydlel jeden Čech, dvě Řekyně, tři Rumuni, dvě Polky a Ital. Z osobní zkušenosti mohu říci, že v tomto směru to bylo skvělé. Bylo nemožné se vyhnout denní komunikaci, což mi určitě pomohlo prolomit svůj stud komunikovat. Navíc jakýkoliv problém, jakákoliv událost, oslava, party, ale i řešení nepříjemných záležitostí, jako byl třeba nedostatek dřeva nebo to, že tekla jen studená voda... všechno nás ještě víc dalo dohromady. Žili jsme skutečně jako rodina, nejlepší přátelé, zažili spoustu emočních situací, od radosti k slzám, a vytvořili si přátelství (nebojím se říci, že na celý život).

S tímto soužitím bylo spojené i stravování. Měli jsme jednu velikou kuchyň, což pro mě ze začátku byl trochu problém, protože ne každý si po sobě uklízí věci tak, jak by mi to vyhovovalo. Později jsme o tom začali mluvit, zvykli si jeden na druhého a začali dělat kompromisy, což si myslím, že byl další přínos do budoucího života. Jinak si každý nakupoval své suroviny, ale většinou jsme dělali často jídla společně, hlavně večeře. Většinou se každý měsíc vystřídaly večeře všech národností.

Jedinkrát jsem okusila tamní jídelnu / menzu, ale už jsem do ní víckrát nevkročila. Asi ne proto, že by to nebylo dobré (bylo to i vcelku levné, platili jsme asi 3 Eura za polévku, hlavní jídlo, dezert, pití a nějaké ovoce), ale spíše proto, že jsem nebyla zvyklá na tamní druh potravin. Byla jsem v šoku, když mi první den ve školní jídelně na stůl přistála chobotnice.

Teď bych si jí dala s oblibou, protože jsem se jí tam naučila jíst. Stejně jako ryby, které jsem předtím nejedla. Jen ten první dojem udělal svoje.

 

Jak probíhalo tvé studium?

Zapsala jsem si Adventure Sports, což bylo vlastně horolezectví, ale na začátečnické úrovni, takže pro nás to bylo trochu nudné. Později jsme pochopili, že to musí být základy, protože je to vlastně učení se tomu, jak to správně učit malé děti.

Dalším předmětem byl Orienteering, což byl Orientační běh. Pro mě to byla novinka a to mě donutilo se podívat na nějaké věci před zkouškou (jako například kompasy, azimuty, orientační mapy, vrstevnice a jiné). A tím, že jsem byla v dobré fyzické kondici, dalo se to zvládnout. Mimochodem, profesor byl skvělý.

Dále jsem si zapsala hodiny Handball a Basketball, které se vlastně skládaly z učení se pravidel, a zkoušky probíhaly tak, že jednotlivec si připravil hodinu, kterou pak vedl. Opravoval chyby, chválil. Bylo to určitě užitečné do praxe. V těchto hodinách jsem měla štěstí na opravdu skvělé spolužáky, kteří se mi snažili se vším pomoci a začlenili mě mezi sebe, jako kdybych byla Portugalka.

 

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Svůj volný čas jsem trávila především s lidmi z našeho domu. Pokud ne s nimi, tak s již zmíněnými Portugalci z mé třídy. Bylo to dost různorodé - jednou jsme vedli konverzaci o náboženství a historii našich zemí, podruhé jsme se smáli a hráli hry, potřetí jsme zpívali u kytary, nebo jsme jen seděli na terase a pozorovali hvězdy, chodili sportovat... O zážitcích bych mohla vyprávět do nekonečna. To si člověk musí zažít. Pokud jsem zrovna nebyla s nimi, byla jsem na volejbalovém tréninku. V ČR jsem se dříve věnovala volejbalu a hrála ho na extraligové, poté ligové úrovni. Ve Vila si mě všiml kluk, který volejbal hrál, a ihned mi řekl o trénincích. Díky tomu jsem měla možnost hrát turnaj za univerzitu ve vzdáleném Faro, což pro mě byl další velký úspěch, splněný sen a obrovský zážitek.

Možnost cestovat jsem měla nejen díky volejbalu. Žila jsem na severu ve městě Vila Real, z toho jsem měla možnost vyjet do okolních městeček, jako bylo Guimares, Amarante, Lamego, Peso de Régua, ale samozřejmě jsem navštívila i vzdálenější a větší místa, jako bylo Porto, kde jsme dokonce spali v noci na pláži. Dále Lisabon, Coimbra nebo Leiria.

 

Jak jsi vyšla se stipendiem?

Já osobně jsem měla nějaké peníze našetřené bokem, do kterých jsem původně nechtěla sahat, ale díky svému cestování a svému životnímu stylu, ve kterém rozhodně nechci rozpočítávat, jestli něco stojí o 3 Euro víc nebo míň, tak jsem si ve finále do svých zásob sáhnout musela. Vyžít se ale samozřejmě dá jen ze stipendia, spousta lidí to tak měla. A kdybych se uskromnila, vyšla bych také. Je to jen o tom, co člověk chce a nechce a za co chce a nechce utrácet. Já si vybrala život a přátele a s nimi trávený volný čas.

Zarazily mě ale ceny v barech a klubech. Nejen že každou středu byla "Ladies night", kde holky neplatí vstup v žádném z barů a ještě dostanou čtyři nápoje zdarma, ale také ceny panáků, které se pohybovaly okolo 50 centů, nebo piva, které bylo za 1 Euro.

 

Cítila ses v zemi bezpečně?

Naprosto. Bylo to asi i tím, že jsem se od začátku pohybovala mezi Portugalci a vytvořila si s nimi vazby. Tím, že Vila Real je malé město, tak skoro všude, když jsem někam přišla, tak jsem někoho znala. Ať už lidi z Erasmu nebo lidi ze školy. Tak jako tak se mi nezdálo nic nebezpečné. Snad možná jen Lisabon, kde vám na každém rohu chtějí prodat drogy. Toho jsem se ale nezalekla, protože vím, že takto to chodí bohužel i v naší matičce Praze.

 

Na co by si studenti chystající se do této destinace měli dát pozor?

Rozhodně si dejte pozor, kdo jedete na zimní semestr, že Portugalci nemají doma topení. Což znamená, že já jsem chodívala spát v teplákách, mikině, spacáku a přes sebe ještě deku. U nás byl problém, že párkrát vyhořela i teplá voda, takže to pro mě bylo spíš utužování imunity. I když se přiznám, že ze začátku nás tam všechny semlela nějaká chřipka, možná protože jsme na to nebyli zvyklí tak jako Portugalci.

 

Dostala ses někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo náboženství?

Dostala jsem se jednou jedinkrát do konfliktu, a to na začátku. Myslím si, že to spíše bylo z důvodu neporozumění. Byl tam kluk z Pákistánu, který tam žije už asi čtyři roky. Začal si se mnou povídat a já jsem se s ním necítila úplně komfortně, tak jsem z toho chtěla elegantně vybruslit a odejít s úsměvem. Jenže pro něj to bylo spíš pobuřující, takže se mě zeptal, co se mi jako první vybaví, když se řekne Pákistán, a proč se ho bojím. Tak jsem mu řekla, ať se nezlobí, ale že se mi vybaví teroristé a útoky. To ho samozřejmě urazilo, takže odešel. Potkávala jsem ho i nadále, jak čas plynul, přestala jsem z něj mít strach a začala si s ním normálně povídat. Tím se vysvětlilo nepochopení se v různých otázkách, ve finále jsme se tomu oba zasmáli a nyní jsme přátelé. Teď už se mi nevybaví teroristé a útoky, teď se mi vybaví jako první on a kebab.

 

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

O Portugalcích se říká, že jsou "always late" a ano, je tomu tak. Chodí všude pozdě a na vše mají hodně času. Dále se říká, že jsou horká krev, což také potvrdit. Ze začátku jsem měla problém s častým objímáním, polibky na tvář a podobně, postupně jsem si ale zvykla a úplně mě to chytlo za srdce.

Dále jsem četla, že Portugalsko je hornaté, se změnami počasí a srážek, to je také pravda.

 

Co považuješ za největší přínos svého studijního pobytu?

Jak jsem již zmínila, naučila jsem se nebát se komunikovat s kýmkoliv, kdykoliv a kdekoliv.

Největším přínosem jsou pro mě samozřejmě kontakty. Už teď mám koupenou letenku na 14 dní do Řecka za Řekyněmi. Už teď vím, že se pojedu podívat za svojí Tureckou kamarádkou a už teď vím, že jsem v Portugalsku a konkrétně ve Vila Real nebyla poprvé, ani naposledy. Co se školy týče, tak se mi podařilo objevit různé nedostatky portugalských škol - například to, že lidé, kteří s námi mluvili anglicky, znají angličtinu jen z filmů a písniček. Na školách nemají vůbec angličtinu, což mě hodně zarazilo.

 

Doporučila bys studium v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Neváhej a jeď! Nemáš co ztratit, můžeš jen získat a obohatit sám sebe do budoucna. Jak se říká: "Jít do neznáma je lepší než zůstat tam, kde nic není."