My, studenti z Neředína ve světě: Michal Királyi

Thursday 22 October 2020, 9:00 – Text: Oddělení pro zahraniční spolupráci

Zahraniční stáž můžete přes FTK absolvovat opravdu na nejrůznějších místech. Michal Királyi, student magisterského studia tělesné výchovy a sportu v kombinaci s rekreologií, se rozhodl pro opravdu neobvyklou destinaci – Nikaragujskou republiku. V následujícím rozhovoru se dočtete, jak taková stáž ve Střední Americe může vypadat, a mimo jiné se dozvíte, jak tenká je pro obyvatele Nikaragui hranice mezi jógou a čarodějnictvím.

 

Jak ses dostal právě k této stáži?

Doporučil mi ji můj irský kamarád. V dubnu 2018 jsem v Irsku absolvoval kurz "Sports and Global Education", kde jsem se zmínil, že jsem zrovna v zimě byl na stáži v Tanzanii. Shane O’Connor, jeden z hlavních lektorů kurzu, mi poskytl kontakty na další neziskové organizace, se kterými spolupracoval, nebo u nich působil jako dobrovolník, a já si tak mohl vybrat, kde budu absolvovat svou další stáž. Z několika zemí jsem si vybral právě Nikaraguu, o které jsem toho moc nevěděl, a tak jsem si řekl, že bych se tam při téhle příležitosti mohl podívat, něco se o ní dozvědět a zároveň být nějakým způsobem užitečný.

 

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Teď zpětně si říkám, že jsem toho tolik zařizovat nemusel. Navíc po zkušenostech s odjezdem na stáž z Univerzity Karlovy, to tady v Olomouci byla úplná pohodička, především díky paní Rakové z rektorátu a Mgr. Michalu Petrovi. Oba mi celý proces zařizování velmi usnadnili. Domluvil jsem se s přijímací organizací na délce a termínu stáže, náplni práce, možnosti bydlení, stravování a přepravy. S univerzitou jsem poté vyřizoval dokumenty nezbytné pro získání stipendia a uznání volitelné stáže. V Nikaragui jsem po příletu, na doporučení přijímací organizace, příslušným orgánům nahlásil, že jsem pouze turista, a tudíž jsem získal tříměsíční turistické vízum za 10 amerických dolarů a vyhnul jsem se tak složitému papírování s Nikaragujskou vládou. Po třech měsících jsem si turistické vízum na Nikaragujském imigračním úřadě jen prodloužil za 530 nikaragujských córdob.

 

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

Bydlel jsem na velikém ranči nedaleko města Somoto, který patřil Donu Franciscovi, bývalému vojákovi a v současnosti podnikateli se stavebninami. Na ranči choval krávy, ovce, koně a osly. U jeho domu byly ještě slepice, husy a králík. Ale ze všeho nejvíc jsem uvítal společnost pěti psů (dvou čivav, pitbula, ohaře a malého teriéra). Kousek od domu bylo malé fotbalové hřiště s umělou trávou, které nechala vybudovat Georgina, dcera Dona Francisca, a kde v současnosti vede soukromou fotbalovou akademii La Rocka Madriz. V domě jsem tedy bydlel s Franciscem, jeho ženou Soniou a na víkendy jezdil domů i jejich studující syn. Často u nich přebývala i jejich dcera s malým synem a od pondělí do soboty v domě také pracovala služebná. Měsíčně jsem platil 350 amerických dolarů za všechno, ale dostával jsem mnohem víc. Nejčastěji vařila služebná, nebo Sonia a podávaly se všechny možné nikaragujské pokrmy. Typická snídaně jsou červené fazole, vejce, avokádo, domácí sýr, kukuřičné tortilly a kafe. Oběd je různý mix červených fazolí, rýže, vejce, avokáda, sýru, pikantní směsi čili s cibulí a mrkví a samozřejmě tortilly. Vždy byl také připravený čerstvý džus z nějakého lokálního ovoce jako například manga, ananasu, pomerančů, dračího ovoce, papáji, jocote, zapoty, sapote, mamejí a dalších. K večeři byly pro změnu červené fazole, rýže, avokádo, tortilly a sýr. Každý den také bylo nějaké maso, ale po měsíci jsem se ho přejedl a přešel na vegetariánskou stravu. Jen když se zabila slepice, tak jsem si maso dal.

 

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Po ranním pozdravu slunci a snídani jsem jel na kole do města Somoto do své kanceláře v areálu nejstarší nikaragujské neziskové organizace El Instituto de Promoción Humana. Odtud jsme s kolegou Arielem vyráželi „do terénu“. Jezdívali jsme do horských komunit v regionu Somoto a měli dopolední a odpolední programy pro děti. Naším cílem byla především prevence dětské práce, užívání drog, domácího násilí a rozvoj rovnosti pohlaví. Oběd nám vždy udělal někdo z komunity – rýži s fazolemi a avokádem. Po odpoledním „fotbalu pro rozvoj“, jejichž metodologii jsem pro děti implementoval, jsme se vrátili do města a já na kole jel na hřiště u ranče a vedl fotbalové tréninky pro nejmenší (5 – 8 let) a pro nejstarší (11 – 13 let) hráče. Po trénincích ještě přišly místní ženy a vedl jsem pro ně lekci jógy. To už byla tma, došel jsem se navečeřet a poměrně brzy šel spát, abych měl dost energie na další den.

 

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Nejčastěji a nejraději jsem svůj volný čas trávil na procházce po kopcích s pejsky, jízdou na koni po ranči, nebo individuálním tréninkem na hřišti. Cestovat jsem mohl pouze po Nikaragui kvůli zavřeným hranicím, ale nakonec to bohatě stačilo. Vzhledem k situaci byla země bez turistů a ti, kteří na své dovolené v Nikaragui uvízli, se navzájem všichni znali, pronajímali si bydlení a žili podobně jako místní, i když přeci jen trochu jinak.
Nikaragua je země s krásnou přírodou, s jediný jezerem na světě, kde žije sladkovodní žralok, se spoustou vulkánů, s bílými plážemi u Pacifiku, nebo u Karibiku, s deštným pralesem, s horami (nejvyšší bod Mogotón s 2438 m) a především s vynikající kávou.

 

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Jakž takž.

 

Cítil ses v zemi bezpečně?

Nikaragua je jednou z nejbezpečnějších středoamerických i jihoamerických zemí, ale na druhou stranu se potýkají se složitou sociopolitickou situací. V zemi je v současnosti u moci „diktátor“ Daniel Ortega s jeho ženou. Před dvěma lety byla v zemi občanská válka, ve které se někteří vzbouřili proti diktátorskému režimu, ale ten své odpůrce zlikvidoval. Země je tím pádem velmi bezpečná pro cizince, protože se u nich režim snaží prezentovat Nikaraguu jako bezpečnou a bezproblémovou, ale pro místní to zase tak jednoduché není. Obzvlášť pokud s režimem nesouhlasí. Je to jedna z mála zemí, kde jsou eliminovány drogové kartely a drogy zemí „pouze projíždí“, vzhledem ke strategické poloze Nikaraguy (střed Střední Ameriky).

 

Na co by si studenti chystající se do Nikaraguy měli dát pozor?

Na všechno, na co by si měli dát pozor kdekoliv jinde. V noci to samozřejmě není nejbezpečnější. Ale na severu v horách, kde jsem bydlel, jsem se cítil velmi bezpečně. Každý mě tam po pár týdnech už znal a mimo jiné tam byl každý ozbrojen, tudíž tam žádní banditos neměli šanci. Dále by se měli mít na pozoru před předraženými taxikáři i některými autobusáky, kteří cizincům účtují více než by se mělo. Ale když si své věci hlídáte, nevytahujete na veřejnosti velké sumy peněz a mluvíte španělsky, tak je to bezpečné.

 

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Když jsem cestoval, tak mě někteří místní, v turisticky rušnějších oblastech, považovali za Američana a měli mě za chodící peněženku. Ale „doma“ v Somotu všichni respektovali mé zvyklosti. Stále je tam velmi populární křesťanství a rodina, u které jsem bydlel, například nepila alkohol, takže jsem jim dvěma Pilsnery a Becherovkou moc radost neudělal. Také jsem tam působil i jako instruktor jógového cvičení, které bylo některými považováno za čistě dámskou záležitost, dokonce až za čarodějnictví.

 

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Jelikož jsem o Nikarague předem moc neslyšel, pouze z filmů o Pablu Escobarovi, tak to nedokážu posoudit. Země je, jak jsem už říkal, bezpečná. Nevládnou tam drogové kartely, nýbrž diktátor, který kdysi právě s Escobarem spolupracoval, ale sám Ortega by na to řekl, že je to jen kapitalistická propaganda. Nikaragua ve světové politice nachází nejlepší přátele například v Rusku, Kubě a Venezuele. Někteří starší muži znali i Československo. Především díky zbraním, které od nás byly dováženy během Sandinistické revoluce na podporu Sandinovské fronty národního osvobození proti Contras, kteří byli naopak podporováni Spojenými státy americkými.

 

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Nikaragui?

Zdokonalil jsem se ve španělštině, naučil jsem se toho hodně o nové zemi, jejích obyvatelích, historii, tradicích, jídle a samozřejmě i o sobě. Můj zážitek nejlépe vystihují slova z knihy Krajiny vnitřní a vnější; „Měl jsem pocit, že jsem rozdělený sekyrou, a když jsem začal srůstat, spojil jsem se jiným způsobem.“

 

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Nikaragua je zemí kontrastů. Je to sice klišé, ale hodí se. Pokud jsou studenti dobrodružnější povahy a dokážou se vnitřně vypořádat s diktátorským režimem v druhé nejchudší zemi na západní polokouli, kde lidé v odlehlých rurálních oblastech žijí stejně jako před padesáti lety, tak jim to vřele doporučuji.

Back

Privacy settings

We use cookies and any other network identifiers on our website that may contain personal data (e.g. about how you browse our website). We and some of the service providers we use have access to or store this data on your device. This data helps us to operate and improve our services. For some purposes, your consent is required to process data collected in this way. You can change or revoke your consent at any time (see the link at the bottom the page).

(Essential cookies enable basic functions and are necessary for the website to function properly.)
(Statistics cookies collect information anonymously. This information helps us to understand how our visitors use our website.)
(They are designed for promotional purposes, measuring the success of promotional campaigns, etc.)