Uvažujete nad tím, že strávíte semestr na studijním pobytu ve Velké Británii? Tuto možnost využila studentka Tělesné výchovy a Geografie Helena Hiklová, která si na vlastní kůži vyzkoušela studium na University of Worcester.
Proč jsi zvolila právě tuto destinaci?
Mým snem bylo studovat v Anglii. Naše fakulta má smlouvy se čtyřmi školami (Brighton, Gloucester, nově Lincoln a Worcester). Vloni mi paní Hanelová doporučovala Lincoln, že bych mohla být první vlaštovkou, ale když jsem se podívala na nabízené moduly, nenašla jsem nic praktického, jen teorii, kterou jsem většinou prošla na bakalářském studiu. Ve Worcesteru byla navíc rok přede mnou moje spolužačka Barča Houšková, která zdejší univerzitu vychvalovala. Zároveň však říkala, že je tam velké množství Čechů. Toho jsem se trošku bála, chtěla jsem být vyloženě nucená mluvit anglicky a nemít na výběr. Nicméně jsem se i přesto rozhodla pro Worcester s plánem, že se budu držet dalších mezinárodních studentů.
Cítila jsi podporu ze strany zahraničního koordinátora na hostitelské univerzitě?
Univerzita má program pro výměnné studenty, o kterém se mi ani nesnilo. Měli tam výborný úvodní program, kde nás seznámili nejen s chodem univerzity, ale prostřednictvím různých her nás provedli po městě, dali nám všechny možné kontakty pro případy nouze a zprostředkovali nám i shopping trip, kdy nás školní autobus odvezl do obchodů, kde jsme si nakoupili kuchyňské vybavení a podobně. Měli jsme obrovskou podporu.
Můžeš popsat své zkušenosti s ubytováním a stravováním? Kde konkrétně jsi bydlela?
Bydlela jsem na kolejích v St. John’s Campus. O ubytování jsme si mohli zažádat ještě před letními prázdninami. Byla spousta variant ubytování podle ceny i vybavení, nicméně kdokoli z Erasmus studentů bydlel na tomto kampusu, byl zařazen do kategorie Standard+, která byla dost drahá, vycházelo to na 134 liber/týden.
Na kolejích má pokoj každý sám pro sebe. Já měla s pokojem problémy; měla jsem špatná okna a neustále na mě táhlo. Mohli jsme podat tzv. Maintenance Request, což byl dotazník, kde jsme zadali náš problém, a ubytovací tým se rozhodoval, co spěchá a co ne. Můj problém neřešili až do prosince, kdy jsem jim napsala email, že musím spát v čepici a rukavicích. Proto doporučuji všem, kdo tam pojedou, aby přímo napsali email i ubytovacímu týmu.
Jak probíhalo Tvé studium?
Pro mezinárodní studenty měli hned na začátku připravený výborný úvodní program, takže jsme měli dojet už týden a půl před studiem – první čtyři dny byly čistě pro výměnné studenty, další týden byl úvodním týdnem pro všechny studenty. Předměty jsem si zvolila ještě před letními prázdninami, ale na místě byla ještě možnost jejich změny. Tuto možnost jsem využila, protože sylaby předmětů vždy neodpovídaly realitě. Změnila jsem Child Development in Sport za Academic Writing for Non-native Speakers. Tento předmět mi byl doporučen naší zahraniční koordinátorkou, a přestože jsem absolvovala velmi podobný předmět i na Pedagogické fakultě UP, řekla jsem si, že procvičování angličtiny mi nemůže ublížit. Semestr trval 15 týdnů, z toho jeden byl tzv. catch-up week, kdy se nevyučovalo, aby měli všichni čas dořešit své resty, a dva týdny byly po Vánočních prázdninách. Po Vánocích už jsem měla jen Tanec a gymnastiku, ostatní moduly byly ukončeny již před nimi.
Ve Worcesteru byly zkoušky jen u některých předmětů a spíše výjimečně, nejčastějším zakončením pro mě byly eseje (u tří modulů) a prezentace. Na rozdíl od UP je tam na odevzdání jen jeden pokus - když neprojdete napoprvé, musíte modul opakovat.
Jaké předměty jsi absolvovala? Můžeš popsat jejich průběh/problémy/výzvy, komunikaci s vyučujícími?
Celkem jsem absolvovala čtyři předměty (moduly). Volně přeloženo se jednalo o Tanec a gymnastiku, Intrapersonální dovednosti trenéra, Akademické psaní a učení Anglického jazyka jako cizího jazyka. Všechny moduly trvaly tři hodiny a vyučovaly se jednou týdně.
Tanec a gymnastika byl čistě praktický modul. Musím říct, že tyto hodiny na mě měly asi největší vliv, protože jsem si uvědomila, jak rozdílný přístup máme na UP. My se v tanci učíme klasiku – waltz, jive, nebo letkis – tam se učí pochodovat do rytmu, ztvárnit vlastní nápady a tanečně je předvést. Zápočet byl skupinový, vytvářeli jsme vlastní taneční představení ve skupinkách o dvou až čtyřech lidech. Zezačátku jsem nechápala, jak je možné, že tělocvikáři mají problém s krok-sun-krok a střídání rukou. Vysvětlili mi, že oni se dostávají ke studiu na základě motivačního dopisu, nemají žádné praktické přijímací zkoušky. Začala jsem si tam všímat, že hodně studentů sportovních studií ve Worcesteru by se k nám na UP nemohlo ani dostat. Byli obézní, neschopni hodit basketbalový míč, nebo dokonce udělat stojku o stěnu. Zezačátku mi z toho bylo smutno, protože jsem si myslela, že studovat ve Spojeném království musí být náročné a výzva, a konec konců, budeme mít stejný diplom, s tím, že oni jej budou mít ze země, která je pátou největší ekonomikou světa, nicméně po pár hodinách jsem se rozhodla nerozčilovat se a modul si užít. Když teď budu žádat o práci v cizině, budu vědět, že mám za sebou výbornou školu a mohu se odvolávat na tuto mou zkušenost.
Jaký jsi měla na zahraniční univerzitě studijní jazyk? Měla jsi kvůli cizímu jazyku problém s výukou?
Studijním jazykem byla angličtina. Předměty probíhají s domácími studenty, nebyly tam předměty přímo pro nás. Problém s komunikací jsem nikdy neměla. Většina učitelů se snažila mluvit krásně zřetelně a vždycky jsme se mohli zeptat. Byla tam i možnost zažádat o individuální hodiny angličtiny, kdy jste mohli probrat, co bylo potřeba – od individuálního zlepšování v gramatice, až po kontrolu angličtiny v našich esejích.
Problém s komunikací byl spíše s rodilými mluvčími – se spolužáky. Mluvili rychle a slangem, a když jsme je poprosili, aby se snažili mluvit zřetelně, některým to nešlo, někteří se ani nepokusili. Jak nám vysvětlovala naše tamější koordinátorka, nejsou moc empatičtí, tím, že mluví angličtinou, která je globálním jazykem, nejsou nuceni se učit cizí jazyk tak, jako například my angličtinu, a neumí se vžít do naší kůže.
Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?
Volného času tam byla spousta, většinou jsme podnikali něco s ostatními studenty Erasmu. Škola nám v průběhu semestru zařídila dva výlety, jeden do Walesu a jeden do Oxfordu a na vánoční trhy k Blenheim Palace.
Mimo to jsme si menší výlety organizovali sami. Je dobré pořídit si kartu Rail Card na vlaky. Stojí 30 liber, ale máte slevu 30 % na každou cestu vlakem. Jinak na univerzitě funguje tzv. Student’s Union, kde se můžete přihlásit na různé programy – buď do sportů, nebo do societies (spolků). Já byla v Debate Society, kde jsme se scházeli jednou týdně. Většina sportů nebo spolků pak pořádala i večery, kdy jsme se společně chodili bavit. Nabídka těchto aktivit tam byla obrovská a rozhodně doporučuji se do nich přihlásit. Z mé zkušenosti byli tamější studenti otevřenější právě v těchto spolcích než normálně na hodinách.
Když si odmyslíš cestování a bohatý společenský život, jak jsi vyšla se stipendiem?
Vzhledem k ceně kolejí mi stipendium nepokrylo ani ubytování. Velká Británie je opravdu drahou destinací; a především co se služeb týče. Člověk, který tam jede, musí počítat s tím, že finanční spoluúčast bude vyšší, než je u Erasmu standardní.
Cítila ses v zemi bezpečně?
Ano, nikdy jsem tam neměla pocit, že bych tím, že jsem z jiné země, nějak vyčnívala, anebo že by si toho někdo moc všímal. Worcester je navíc jedno z nejbezpečnějších měst, jak nám říkali v úvodním programu. Navíc tam mají úžasný program v klubech. Když řeknete komukoli z personálu, že potřebujete „Angelu“, tak vám pomohou například od osob, které by se k vám moc měli, nebo z jakékoli nepříjemné situace, a dostanou vás do bezpečí.
Na co by si studenti chystající se do této destinace měli dát pozor?
Neobejdete se bez chytrého telefonu a kreditní karty. Bez chytrého telefonu si nemůžete dokonce ani vyprat (opravdu, pračka tam funguje přes aplikaci), za celou dobu pobytu jsem narazila jen na jednu kavárnu, kde se mohlo platit kartou až od pěti liber, jinak všude brali karty a někde dokonce výhradně karty (například v Londýně v autobusech).
Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo náboženství?
Vůbec, na kolejích jsme byli zástupci křesťanství, islámu, ateismu… A nikdy jsme neměli jakýkoli problém. Spíše jsme se sami poučovali o tom, co je pro naše země typické. Moje spolubydlící z Turecka nám například říkala, že smrkání nahlas je u nich nepřijatelné, ale vykládala to jen jako zajímavost, nikdy s tím sama neměla problém (naštěstí, rýma tam byla častým návštěvníkem).
Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií, od reality?
Já vždycky slyšela, že Britové jsou konzervativní a velmi nepřístupní. Když jsem dojela, byla jsem nesmírně překvapená tím, jak byli všichni otevření a připraveni pomoct. Nejen univerzitní sbor, ale i lidé na ulici, kohokoli jsme se zeptali nebo požádali o pomoc, vždycky ochotně poradili a nasměrovali nás, kam bylo potřeba.
Co považuješ za největší přínos svého studijního pobytu?
Uvědomila jsem si, jak jsem ráda, že studuji v ČR. Z toho, co jsem viděla, mám pocit, že studium ve Spojeném království by ze mě nedostalo ani polovinu z toho, co Univerzita Palackého.
Také jsem strašně ráda za nové přátele napříč celým světem, zkušenosti, a hlavně za příležitost procvičit si angličtinu. Navíc jsem měla úžasnou možnost podívat se pod pokličku ostatních kultur – Holanďanky nás seznámily s jejich slavením Mikuláše a Vánoc (Mikuláš je pro ně důležitější a někteří Vánoce ani neslaví), v Číně se necitují zdroje v esejích a Japonka nám vysvětlovala, jak je to s pojištěním domů v určitých oblastech. Pro mě, budoucí učitelku zeměpisu, jsou všechny tyto informace neskutečně cenné.
