Protože se blíží deadline přihlášek pro doktorské studium na naší fakultě, rozhodli jsme se vyzpovídat čerstvého doktora Michala Vorlíčka. Prozradí vám jeho největší úspěchy, přiblíží zkušenosti ze zahraničí, nakousne kontroverzní téma doktorandského stipendia a doufáme, že namotivuje pár studentů.
Kde se zrodila myšlenka jít na doktorát?
V roce 2013 jsem končil magisterské studium učitelství pro střední školy TV a Geografie na UP. Měl jsem v ten čas tři směry kam dál, o kterých jsem reálně uvažoval. První byla hasičina, kterou jsem několik let dělal dobrovolně, a to prostředí mne lákalo. Na stole byla nabídka učitelského postu na ZŠ a asi nejvíce ve mne rezonovala představa vycestování tzv. na blind do Kanady a začít svůj nový život někde mezi surfem a snowboardem ve Vancouveru. Zpětně jsem moc rád, že všechny tyhle životní plány překazila fakultní Konference plná barev. Můj vedoucí diplomové práce docent Svoboda mi navrhl, zda bych nechtěl výsledky naší práce prezentovat na zmíněné konferenci. Nervozita to byla nemalá, ale nakonec jsem si prezentaci i celou akci užil a výsledné první místo v soutěži prezentací byl asi ten zásadní element, který směrovku mého života nasměřoval na doktorské studium oboru Kinantropologie.
Jaký byl název tvého projektu a koho sis vybral jako svého školitele?
Výběr školitele, a tudíž i jeho týmu a katedry, kam se na několik dalších let upíšete, je podle mého názoru snad nejdůležitější rozhodnutí v rámci celého postgraduálního studia. Osobně jsem si obešel asi čtyři různé potenciální školitele, jejichž výzkumná témata pro mne byla zajímavá. Jsem velmi rád, že jsem nakonec zakotvil na Institutu aktivního životního stylu pod vedením profesora Josefa Mitáše. Grantové aktivity katedry a napojení školitele na významné mezinárodní vědecké týmy mi otevřeli nejedny dveře a vytvořili opravdu prvotřídní podmínky pro dokončení studia, za což bych celému týmu IZS FTK a svému školiteli chtěl moc poděkovat.
Jak probíhá život Ph.D. studenta a v čem se liší třeba do Mgr. studia?
Za mne je to takový příjemný, ne až tak bolestivý přechod mezi studiem a full time pracovním životem. První rok jsme měli ještě společné semináře, tudíž neoddiskutovatelnou potřebu konzultovat společné předměty a to ideálně večer u dobrého jídla a pití. Dokonce si pamatuji, že jsme v té době měli i „kulturní referentku“, která naše doktorandské sedánky pořádala. Vzhledem k její aktuální nemálo významné pozici na fakultě zůstanu raději anonymní. Bylo super, že je člověk stále ve studentském městě a mezi přáteli. Nemuselo proběhnout takové to jednorázové odstřižení od alma mater. Jak čas plynul, člověk se pomalu přenastavil ze studentského na pracovní/rodinný život. Byla to ale na rozdíl od nástupu do jiné práce po Mgr. mnohem příjemnější a pozvolnější transformace.
Jak dlouho jsi doktorát studoval?
Počkej, počkej, tuhle otázku jsme si nedomluvili! Mo(u)dří už ale stejně tuší, jelikož jsem již zmínil konec Mgr. studia v roce 2013 a finišoval jsem letos na jaře. Ono těch 7,5 let čtyřletého studia možná vypadá ostudně, ale jsem hrdý, že jsem nikdy nemusel vytáhnout žádost o přerušení studia, to pro mne byl milník, kterému jsem se chtěl vyhnout. Standartní doba jsou 4 roky plus 3 se dá prodlužovat, ale nepobíráte již finanční podporu ve formě stipendia. Mně přiskočil ještě půlroční bonus za zavřené knihovny v době pandemie. Prodloužení jsem využil hlavně proto, že jsem ve druhém ročníku studia dostal ke studiu nabídku zaměstnání, jehož obsah se postupně měnil a narůstal až na plný úvazek. V posledních 4 letech „studia“ jsem se již plně věnoval pracovním povinnostem a až zásah z hůry (pandemie) mi rozvázal ruce a mohl jsem se konečně vrhnout na disertační práci.
Jaký je tvůj nejsilnější zážitek?
Silných momentů jsem díky Ph.D. studiu zažil nespočet, ale nejsilnější? No jasně, když jsem jako fotograf jedné z konferencí pořádaných v Aplikačním centru BALUO poprvé uviděl svou nynější manželku. To si tak jde člověk s foťákem něco přivydělat a ani netuší, jak moc mu to změní život (v pozitivním slova smyslu, jak jinak). Další dva velmi silné momenty mám spojené s cestováním. Pohled na hvězdné nebe ze dna Grand Canyonu, kde jsme přespávali s partou studentů z univerzity, na které jsem v USA učil. Druhá velmi silná emoce mne doprovázela v rámci konference v Hong Kongu, kde jsme s kolegy přebírali klíč od pořádání jedné z největších mezinárodních akcí v našem oboru. Právě v okolí pětihvězdičkového hotelu, kde akce probíhala, jsem pozoroval největší kontrast mezi chudobou a bohatstvím, který jsem kdy zažil. Vlastně asi všechno kolem těch zahraničních zkušeností (výuka, konference, organizace, vědecká spolupráce, atd.) bylo dost silné a obohacující.
Kolikrát jsi byl během studia v zahraničí?
Z počátku, když jsem se vzdal snu o životě v Kanadě, jsem se domníval, že tím moje cestování končí. Tolik jsem se mýlil. Tak jako na doktorátu jsem necestoval nikdy v životě a jsem za to neskutečně vděčný. Díky kontaktům naší fakulty jsem půl roku prožil v USA a přednášel na Valdosta State University. V pokročilejší fázi studia jsem strávil tři měsíce na výzkumné stáži v Dánsku na Southern Denmark University. Tyto dlouhodobější pobyty byly doplněny účastí na deseti zahraničních konferencích (USA, UK, Maroko, Bosna, Lucembursko, Polsko, Hong-Kong, Turecko, Irsko, Španělsko). Pokud má někdo rád cestování a poznávání nových lidí a kultur, domnívám se, že právě univerzitní prostředí disponuje obrovským zdrojem možností.
Stipendium doktorandů je bezesporu velké téma. Co k tomu dodáš ty?
Ano, je to, jak říkáš, velké téma. Řešil jsem to od počátku studia a hodně uchazečů se mne na to ptá. Na úvod chci objasnit, že v letech 2013-2017, kdy jsem doktorandské stipendium pobíral já, činilo 7 000 Kč. Zprvu se to zdálo děsivě málo a hodně lidí to odradilo. Aktuálně je příspěvek nastaven, tuším, někde kolem 12 000 Kč. Naše fakulta má jeden z nejlepší stipendijních systémů na univerzitě. Stípko se každý rok zvedá plus existuje bonus za publikace nad rámec studia. Máme zde taktéž velmi dobrý grantový program IGA, ze kterého mohou doktorandi čerpat nemalé finanční prostředky. Ale hlavně, tohle všechno by měl být pouze pomyslný základ. Fakulta i celá univerzita disponuje nepřeberným množství příležitostí jak si přivydělat. Nejlepší varianta je, pokud se dostanete do projektu, který vás financuje a je v linii vašeho výzkumného záměru. Taktéž je dobré se koukat i za okraj své katedry či fakulty. Já jsem například dva roky pracoval na Pevnosti poznání (PřF UP) jako vedoucí sekce pohybových aktivit a byly to pro mne úžasné zkušenosti, v oboru a hlavně mezi skvělými lidmi. Když jsem následně veškeré tyto aktivity finančně posčítal, dostával jsem se v průměru na plat učitele na ZŠ/SŠ a zároveň jsem pracoval v neskutečně inspirujícím a rozmanitém prostředí. Obavu z finanční stránky doktorského studia se vždy snažím rozptýlit pohledem na vlastní život. Nikdy jsem v rámci studia finančně nestrádal a zpětně tohoto rozhodnutí nikdy nelitoval.
Co považuješ za svůj největší úspěch?
Osobně pro mne byly největší výzvy ty zahraniční pobyty. Tři měsíce před nástupem na univerzitu ve Valdostě jsem dostal cca 600-ti stránkovou knihu se slovy „…a podle tohoto tam budeš učit.“ V té chvíli jsem měl opravdu obavy a nedokázal si to vůbec představit (moje angličtina není žádná hitparáda). To, že jsem to zvládl a že mi na závěr psali studenti, že to bylo fajn, něco se naučili a ve druhé půlce semestru mi už i rozuměli, to považuji za velký úspěch. Podobně to bylo se stáží v dánském elitním vědeckém týmu. Z toho jsem měl takové obavy, že jsem se schválně půl roku neholil a řekl si, že se oholím až za odměnu, až to zvládnu. Zvládl jsem to, oholil jsem se, jen se mě tam bohužel prý všichni trochu báli, jelikož jsem vypadal, no, řekněme trochu neformálně. Naštěstí jsem měl příležitost svou vizáž na příštím setkání (už oholen) vysvětlit a společně jsme se tomu zasmáli. No a z aktuálních činností, kde se snažíme všemožně motivovat, převážně adolescenty, k pohybu, je pro mne úspěchem každý jeden účastník a jeho každý jeden krok (nebo jiná PA), který udělá díky naší intervenci. Tohle mám na své práci opravdu rád a naplňuje mě to (možná i o kapku více, než psaní vědeckých článků, ale asi to bude i číst i šéf, tak, to sem raději nepište).
Zelená stěna naší kotelny je neodmyslitelnou součástí fakultních sociálních sítí, navíc se u ní fotí čerstvě odstátnicovaní studenti. Málokdo ví, že idea makerem jsi právě ty. Jak tento punkový počin vznikl?
Ha, on je punkový, jo? No vidíš, to jsem ani nevěděl. Jednoduše, poté, co jsme se přestěhovali do budovy CKV jsem chodil každý den kolem té nehezky vypadající kotelny a říkal si, takový krásný kampus máme a uprostřed takový děs. Vzhledem k tomu, že učím skateboarding a v té kultuře jsem vyrost, nemám úplně nouzi o kontakty na lidi, kteří by tomu neuměli dát hezkou, reprezentativní a nevšední fasádu. Stačilo pár hovorů, podpora naší nadčasové proděkanky Ivy Dostálové a už stál street-artový umělec IGA u stěny s válečkem a spreji. Sem moc rád, že se kotelna líbí a stala se častou kulisou focení.
Jaká je tvá pracovní pozice na FTK?
Jsem vědecko-pedagogický pracovník na Institutu aktivního životního stylu. V rámci tohoto úvazku jsem spoluřešitelem několika projektů, které se zabývají pohybovou aktivitou a učím skateboarding a snowboarding. Taktéž vypomáhám s chodem oddělení vědy a výzkumu na pozici referenta.
Proč jít na doktorát?
Moje hlavní pohnutka byla neustrnout. Nechtěl jsem zapadnout do pracovního procesu, který budu několik dalších let opakovat. Chtěl jsem se neustále rozvíjet v mnoha oblastech, poznávat zajímavé a inspirativní osobnosti, hledat, učit se, objevovat. To všechno mi doktorské studium dopřálo plnými doušky.
Motivační řeč pro ty, kteří se stále rozhodují, zda se na Ph.D. cestu vydat?
Tak teď jsem dlouho tápal a chtěl se z toho nějak vykroutit, ale nakonec si pomůžu citátem Sexta Propertia, který praví, že „ve velkých věcech i chtít, znamená mnoho“.