absolventka studijního programu Tělesná výchova + Geografie
poradce v oblasti zdravého životního stylu | házená
Práva by byly fajn.
Ale na medicínu bych taky klidně mohla jít. Vždyť je máma lékařka. Taková očekávání okolo mého studia panovala v době, kdy jsem se rozhodovala, kam dál. Co půjdu po víceletém gymnáziu studovat. Prospívala jsem dobře, mohla jsem si vybírat. A rodiče mě naštěstí vybírat nechali. „Chci studovat tělocvik,” rozhodla jsem se.
Dobře.
Mé přání bylo doma respektováno. Jen tu a tam padla nesmělá otázka: „A nechceš přece jen ta práva…?” Ne, láká mě pohyb. Chci tělák. Navíc jsem věděla, že na právech je hodně dějepisu. Ten jsem nenáviděla.
Tehdy jsem sportovala na vysoké úrovni. Všechno to k tomu tak nějak směřovalo. I tělocvikáři mě tam směřovali. „Určitě to zkus,” říkali mi na sportovních soutěžích, kde jsem reprezentovala náš gympl.
A tak jsem to zkusila.
Za tím vším stála házená. Hrála ji spolužačka, tak jsem šla jednou s ní. Do té doby jsem žádný sport nedělala, navštěvovala jsem jen kroužky angličtiny a malování. Házená byla můj první sport. Můj jediný. Kamarádka o pár let později skončila, já pokračovala. Pár holek, se kterýma jsem tam v té druhé třídě začínala, se mnou došlo až do ženských. Propluly jsme to společně. Byla to super parta. Vlastně pořád je. Scházíme se i teď. Staly se z nás takové ty kamarádky, se kterýma se nepotřebujete vidět každý týden. Stačí třeba dvakrát do roka. A vždycky je to fajn. Vždycky si máme co říct.
Naše házenkářská parta drží. Občas si děláme srandu, že se brzy začneme scházet na takových těch akcích typu: Oslavme naše seniorky, které tady před šestadvaceti lety něco vybudovaly.
Až se z těch vtípků stala skutečnost.
Jednoho dne nám všem ve schránce přistála pozvánka na oslavu stého výročí založení házenkářského klubu Zora. Kdysi jsme totiž vybojovaly šňůru mistryň republiky.
Byly jsme tu.
Najednou jsme stály mezi aktuálním ženským týmem a nadějnými dorostenkami. My, maminy. Odnesly jsme si plaketku sto let a historku, která nás vždycky rozesměje. A já věřím, že není poslední.
Když se na to dívám zpětně, medicína už by mi teď tolik nevadila. Ale tehdy jsem se rozhodla pro ten tělák. A bylo to dobré rozhodnutí. Získala jsem skvělé základy z fyziologie, biochemie i anatomie. Při nahlédnutí do sylabů kurzů pro výživové poradce tam nacházím jen zlomek toho, co jsem se naučila ve škole. Dokážu i s mamkou a jinými lékaři diskutovat na velmi odborné úrovni.
„Hele, v rámci obezitologie se budou letos konat tyto akce…” hlásí mi pravidelně mamka. Ví, že mě to zajímá. Že si ráda poslechnu o nejnovějších studiích od uznávaných kapacit. A že jim budu rozumět. Tedy většinou. Někdy na to také čučím jako puk a pak doma dohledávám potřebné informace. Čtu a čtu, než mi to celé začne dávat smysl. Baví mě to.
Třeba teď jsem na jedné takové konferenci byla. Přednášel tam klučina, který pracuje v Dánsku na soukromé klinice pro obézní pacienty. Tam to celé pojímají trošku jinak. Působí zde nutriční terapeuti, ti počítají kalorie. A zároveň tam mají i lifestyle terapeuty, ti dělají vše okolo. Řeší psychiku, spánek i třeba výchovu a dětství. To se mi líbí.
Gró toho, co já dělám, je výživa. Ale při práci beru v potaz spoustu dalších věcí. Zajímá mě, jak můj klient spal, kdy vstal, v kolik si půjde lehnout. A všechno mezi tím. Jídlo v tom hraje třeba jen 50% roli. Záleží na cíli. Někdy jde o jídlo víc, jindy jde úplně o něco jiného. A já to potřebuji rozklíčovat.
Najít ten problém.
Za těch 15 let praxe v oboru jsem došla ještě k jedné důležité věci - fakt nemá smysl naložit lidem batoh úkolů na záda. A čekat, jestli to unesou. Klienti tohle vnímají. Na mě se třeba obrací řada maminek, pro které je důležité, že i já sama jsem mámou. Že vím, o co jde. Že to chápu.
V životech klientů se snažím objevit drobné skulinky a tam vměstnat dobré věci. Nedávno jsem třeba přednášela o výživě dětí sportovním trenérům a padl zde dotaz: „Co mám dělat s obézním dítětem, které má zaneprázdněné rodiče. Doma nikdo nevaří a celá rodina se stravuje ve fast foodech. Kdo má pak přijít a zakázat mu to?” Nikdo. Tohle je v rodině tak hluboce zakořeněné, že se to jen tak nezmění. Cesta je najít v tom fast foodu nejmenší zlo. Třeba grilované maso se zeleninou ve wrapu bez zálivky. Většinou to jde. Já rozhodně nejsem zastáncem rychlého občerstvení, ale zároveň nechci dělat z jídla další stresor. Což by krabičky s navařeným jídlem na každý den pro tuto rodinu asi byly.
Výživa sportujících dětí pro mě představuje velké téma. Spousta dospělých sportovců správné základy nemá a hazarduje tak se svým zdravím. Mají obrovskou fyzickou zátěž, psychickou taky a jaká je kompenzace v jídle? Žádná. Jídlo většinou perfektní není, nebo je naopak perfektní až moc. Ale je ho málo.
Přála bych si, aby děti uměly už od malička s jídlem pracovat. Aby ho vnímaly jako něco, co jim pomáhá. Ne aby se ho bály. Chci spojit síly s trenéry i s rodiči a pořádně do toho šlápnout. A chci začít v Olomouci. Moji spolužáci, kteří dříve hráli fotbal, teď působí jako funkcionáři. Ze spolužaček volejbalistek se zase staly trenérky.
V Olomouci mám dobrou základnu.
Tu jsem ovšem nezískala zadarmo. Protože jestli si myslíte, že to moje studium bylo nějak příjemné, tak nebylo. Vůbec ne. V momentě, kdy člověk projde tím magisterským programem, naučí se toho vážně dost. Bylo to hodně náročné, ale čerpám z toho doteď.
Obor jsem si tehdy zvolila Tělesná výchova a Geografie. Házená ve mně probudila lásku k pohybu i k cestování. Když se teď podívám na mapu Evropy, s házenou jsem byla téměř všude. Jak probíhají zahraniční turnaje dětí dnes? Dopraví se na sportoviště, odsportují si to a šup domů. My jsme to měli jinak. Zahraniční výpravy pro nás představovaly malé prázdniny. Získali jsme dostatek času si celý region prohlédnout, poznat ho.
Měla jsem to moc ráda.
Myslela jsem, že i v rámci studia Geografie se budeme učit zajímavosti o různých zemích. Omyl. Nejprve jsme studovali klimatologii. Vykoukli jsme z okna a rozebírali, co je nad námi za mrak. A jaký je ten druhý? Také jsme studovali geologii neboli šutrologii. A nakonec i hydrologii. Nazpaměť jsme museli umět všechny říčky v České republice. Byl to opruz. Opruz, který trval tři roky. Kdo studium vzdal, krásu regionální geografie si neužil. Ta začala až ve čtvrtém ročníku. Až tehdy jsem si přišla na své.
Co se týče tělocviku, ten byl super. Pro mě bylo v pohodě se tam dostat, na pohovoru jsem se z házené s některými profesory už znala. Ale chtěla bych zdůraznit, že jsem se tam dostala sama. Ne díky házené. Profesoři si se mnou příjemně povídali, chtěli hlavně zjistit, jestli patřím mezi srdcaře.
Jestli mě to fakt baví.
Moje pohybová průprava pro mě při studiu představovala výhodu jen někdy, jindy tomu bylo přesně naopak. Například v gymnastice. Z házené jsem měla tak ztuhlá ramena, že některé pozice byly velký problém. U zkoušky jsme pak museli předvést salto, přemet a takové věci. Hodně jsem se na to připravovala. A stejně jsem tu zkoušku dělala nadvakrát. Nebo plavání, to byl předmět, u kterého jsme nechali duši. Normálně jsem se ve vodě zapotila. Vůbec jsem netušila, že to jde.
Ale po takové dřině vždy přišla nějaká odměna. Třeba ta, když kluci ze třídy v rámci rytmické gymnastiky předváděli sestavu se stužkama. Na perfektní provedení dohlížela velmi precizní paní profesorka a do toho jim hrál pan Ludvík na klavír.
Byla to sranda.
Teď jsem slyšela zvěsti, že už studium Tělesné výchovy tak náročné není. Že polevili. Ale jestli to je pravda? Netuším. Já svého rozhodnutí nelituji. Ze školy mám znalosti, zážitky i kamarády. Jsem ráda, že jsem tehdy nešla na práva. A že jsem nešla ani na tu medicínu. Že jsem šla na tělák.