absolvent studijního programu Tělesná výchova a sport |
hlavní trenér SK Sigma Olomouc | fotbal
Důsledně i přirozeně
„Jílku, kdybych si toho všimnul dřív, tak musíte jít zákonitě na opravný termín.“
Tahle věta je jedním ze styčných bodů mého studia na Fakultě tělesné kultury.
Řekl mi ji pan docent Pavel Stejskal, který nás měl na fyziologii. Měl pověst kata, který vyhazoval od zkoušky na počkání. Navíc šlo o náročný předmět, jehož se skoro každý bál. Nebyl jsem výjimkou, ale byl jsem schopen se na zkoušky poctivě učit. Na tuhle jsem se připravoval šest týdnů a šel na ní v před termínu, abych ji měl rychle za sebou.
Pamatuji si, že byly čtyři okruhy a celkem sto dvacet otázek, čtyři z nich jsem vypustil a jednu si samozřejmě vytáhnul. Takže přesto, že první tři byly bez problému, u poslední jsem se dost trápil a už to vypadalo, že to nedotáhnu.
Pan docent se nakonec slitoval.
Zapsal mi známku do indexu a hned vzápětí si všimnul, že mám v kolonce předmětu napsáno FYZYOLOGIE. Způsob, jakým mi gramatickou chybu vytknul, mi připomíná, jak je v určitých ohledech důležitá důslednost. Právě ta často rozhoduje o tom, jestli danou věc dotáhnete ke zdárnému cíli.
Ale to si člověk uvědomil až postupem času. Moje studium naopak začalo tím, že jsem se po gymplu nedostal na práva.
Abych nemusel na vojnu, musel jsem zvolit „únikové“ řešení, takže jsem šel na rok na zemědělku do Brna, kam mě vzali bez přijímaček. Věděl jsem, že je to jen dočasná varianta. Myslím, že tenkrát jsem nabyl přesvědčení, dělat v životě něco, co mě bude bavit a k čemu mám vztah. Tím byl jednoznačně sport.
Rozhodně jsem nikdy neměl předsevzetí, že se budu věnovat profesionálnímu fotbalu. Že se jednou postavím jako hlavní trenér na lavičku Sigmy Olomouc nebo Sparty Praha.
Jako kluk z Litomyšle jsem sice patřil do krajských fotbalových výběrů, ale na nejvyšší úroveň to nebylo. K tomu se přidaly i zdravotní trable, když jsem v sedmnácti letech absolvoval první operaci menisku. Fotbal jsem miloval, ale už tou dobou bylo jasné, že aktivní hraní půjde trochu stranou.
U sportu jsem chtěl zůstat a jelikož mě kromě toho bavila historie, zvolil jsem si na FTK dvoj obor tělocvik – dějepis, který byl nově otevřený a náš ročník patřil k průkopníkům. Hned si vybavím, jak nám to vyučující i studenti na fildě dávali najevo.
Předsudek, že jsme „švihadla“, byl cítit. Svým způsobem jsme asi mezi lidi, kteří byli schopni trávit mnoho času v archivech, úplně nepatřili. K tomu ta náročnost v podobě kombinování fyzického a duševního „výkonu“. Našlo by se hodně chvil, kdy jsem trávil výuku historie v polospánku, protože jsem předtím absolvoval plavání, gymnastiku nebo míčové hry.
Osobně jsem to vnímal tak, že musím zvládnout historii, ale primárně studuju sport. S výhledem, že budu tělocvikář.
Zásadní v tom, jak vše nakonec dopadlo, byl druhý ročník.
Právě v něm jsem blíže poznal svou životní partnerku, která měla úplně stejnou aprobaci. Jsme spolu už pětadvacet let a máme tři děti. Měl jsem vedle sebe člověka, jež mi byl blízký a trávili jsme spolu hodně času. Během studia pomáhala spíš ona mě, spoustu přednášek jsem od ní opisoval nebo se učil jejích zápisek. Pomáhala mi třeba i s gymnastikou, se kterou jsem dost bojoval.
Zhruba v tom samém období sháněla Sigma z řad studentů trenéry pro přípravku, což funguje vlastně dodnes. Profesor Mazal, který měl na FTK na starost pohybové hry, přišel s tím, že potřebuje trenéry pro předškoláky. Mě, a ještě další dva spolužáky to oslovilo, a šli jsme to zkusit. Vše probíhalo odpoledne ve školních tělocvičnách a nebylo to o fotbale, ale o rozvoji pohybových dovedností a vedení dětí ke všestrannosti.
To byl můj trenérský bod nula. Odtud jsem začal postupně stoupat, procházel jsem jednotlivé věkové kategorie až „na vrchol“, kde jsem dnes.
Trénování jsem bral jako přirozenou možnost zůstat u fotbalu, který mě provázel od mých dětských let. Neměl jsem ambici trénovat ligu. Možná to byla výhoda, neubíjelo mě vědomí, co budu dělat, pokud nebudu součástí profesionálního fotbalu.
Moje cesta byla postupná a jako konzervativní člověk, který se cítí dobře ve známém prostředí, ve mě změny a přechody ke starším kategoriím vždy vyvolávaly určitou míru nejistoty. Když jsem končil v roce 2000 vysokou školu, vedl jsem desetileté kluky, ročník 1990. Měl jsem tenkrát skvělé asistenty z řad rodičů a celkově se tam vytvořila výborná parta a trávila spolu hodně času. Na to vzpomínám strašně rád.
Po roční odmlce, kdy jsem si odskočil splnit základní vojenskou službu, jsem nastoupil jako tělocvikář na sportovní školu Heyrovského. Na Heyráku jsem vedl žákovské týmy Sigmy a vydržel tam šest let. V závěru přišla nabídka posunout se k dorostu a k tomu jsem přijal poloviční úvazek na svazu jako sekretář.
Fotbal začínal být mým hlavním zaměstnáním.
Představu, že bych mohl být ligovým trenérem, jsem ale pořád neměl. Tohle vlastně platilo i v roce 2009, kdy si mě vybral Jarda Hřebík jako asistenta k reprezentační devatenáctce.
Do své současné role jsem dospěl tak nějak přirozeně.
Během studia jsem si několikrát ověřil, že když do něčeho dám maximum, vyjde to. To jsem se snažil praktikovat i ve své profesionální trenérské kariéře, zpočátku v roli asistenta. Postupem času jsem nabíral zkušenosti, získával sebevědomí, jistotu, a myslím, že i respekt hráčů. Člověk se cítil připraven i na větší výzvu. Příležitost přišla v roce 2015, když jsem dostal nabídku koučovat jako hlavní trenér v klubu mého srdce – v Sigmě Olomouc.
Určitě to vnímám tak, že tým, který jako trenér vedu, musí mít nějakou vizi. Tím, jakou nastavím kulturu, ovlivňuji všechny ostatní a vytvářím tak cestu k jejímu naplnění. Celý proces je jedna velká interakce a musím říct, že spolupracovat s hotovými sportovci je v něčem podobné jako učit malé děti. Hlavní je vést obě skupiny k samostatnosti a k zodpovědnosti, ukazovat jim příležitosti ke zlepšení a dodávat jim energii. Jen u dospělých do toho vstupuje ve velké míře ego, takže je to víc o psychologii než o pedagogice. Můj přístup k hráčům je spíše přátelský, jsou ale mantinely, které nemohou překročit. A zde hraje důležitou roli ona důslednost.
Snažím se svou práci dělat na sto procent.
Jakmile není něco z mého pohledu dokonalé, nejsem v pohodě. Mám rád, když všechno ladí a je to do puntíku splněné. Ukazuje se to například při stříhání videí ze zápasů, které dávám dohromady dlouhé hodiny, dokud vše není tak, jak si představuju.
Život s fotbalovým trenérem je podle mě extrémně náročný, což by mohla nejlépe potvrdit má partnerka, která na rozdíl ode mě zůstala v oboru a učí na základce tělocvik a dějepis. Pokud pominu stavy po prohraném utkání, tak už jenom samotná organizace času je velmi složitá. Obvykle má jeden z nás volno v době, kdy ho druhý nemá. Společné dovolené jsou tak velký problém. Ale zvládáme to a jsem moc rád, že stojí již dlouhé roky vedle mě a je mi velkou oporou.
Studiu na univerzitě tak vlastně vděčím za to, že mi otevřelo pomyslné dveře, jak na cestu pracovní – fotbalovou, tak na cestu soukromou - partnerskou.