absolventka studijního programu rekreologie,
vedoucí reprezentační komise Českého lukostřeleckého svazu,
členka Coaches committee World Archery
Trefa do žlutého
Tělocvik.
Milovala jsem ho a nerozuměla jsem tomu, proč to tak nemají všichni. Vždyť vás tam nikdo nezkouší, jen si hrajete, hýbete se. Pro mě ideální svět.
Sport jsem chtěla studovat. Když jsem se rozhodovala, kam podat přihlášku, zeptala jsem se mého známého, také lukostřelce, který studoval myslím aplikovanou tělesnou výchovu. Rekreologii tenkrát popisoval s jistým opovržením. Že prý chataři, jak se oboru přezdívalo. Ale právě to mě zaujalo. Neměla jsem ambice jít učitelským směrem a čím víc jsem si o rekreologii zjišťovala, tím víc jsem cítila, že je to můj obor.
Na názor známého jsem nedala a rekreologii si vybrala. Do dneška říkám, že to bylo asi jedno z nejlepších rozhodnutí mého života.
Bavil mě ten širší záběr studia, školu jsem milovala. Jak způsob studia, tak tu interakci. Byli jsme i s pedagogy v daleko bližším kontaktu. Měla jsem pocit, že se konečně učím věci, které mi dávají smysl a které chci používat. Připadalo mi to jako škola hrou.
Ale vždy to jednoduché nebylo. Všichni jsme málem skončili ve třeťáku na fyziologii, to bylo docela síto. Pro lidi, kteří neměli gymnázium, to bylo dost náročné, tedy i pro mě. Přišla jsem z oděvní průmyslovky a byla jsem pravděpodobně jediná, která odtamtud šla na školu s tělovýchovným zaměřením.
Se spolužáky z vysoké se vídáme dodnes. Všichni pořád vypadají výborně, žijí aktivně a vedou k tomu i své děti. Líbí se mi, jak má škola i po tolika letech pozitivní vliv na osobní i rodinný život.
Díky rekreologii mám taky spoustu kontaktů, na které se můžu zpětně v různých tématech obrátit. Nedávno jsem si takhle pro radu přišla za Michalem Šafářem: „Hele, potřebuju vědět, jestli mám klapky na očích, jestli to už nevidím, anebo lidi, kterým to vysvětluju, mě prostě nechtějí slyšet?“
„Ne, děláš to správně. Dej tomu čas,“ odpověděl.
 |  |  |
Narodila jsem se do lukostřelecké rodiny. Jsem střelnicové dítě. U nás doma byla lukostřelba hlavní komunikační kanál. Součást identity. A taky diagnóza.
Na vysoké jsem ještě střílela intenzivně, dalo se to se studiem skloubit. Zpětně ale lituju, že jsem nejela na žádný Erasmus. Doma mi to vyloženě nezakazovali, ale když jsou závody, musí se střílet. A odjet na půl roku? Kam bys jela, když máš poháry a ligu?
To je právě trochu to neštěstí rodinného lukostřeleckého osudu. Čemu jinému jsem měla dávat přednost, než střele do žlutého středu?
Postupně jsem ale začala zjišťovat, že mě to k cestování opravdu táhne, a před diplomkou jsem si snad i sama před sebou konečně obhájila, že bych měla odjet. A tak jsme se spolužáky využili statutu studenta a odjeli cestovat a pracovat na Nový Zéland. Dá se říct, že tohle byl začátek mého cestovatelského života.
Po vysoké jsem s aktivním střílením pomalu končila. Neměla jsem až takové výsledky, čím dál víc jsem řešila vše okolo a o to méně mi zbývalo času na vlastní trénink. Možná, že jsem si ten čas už ani najít nechtěla…
Začala jsem působit v trenérsko-metodické komisi, která pořádá kurzy a semináře pro trenéry, a pomalu jsem proplouvala i do svazové části. Vše se nabalovalo, až mě oslovili, jestli bych si pod sebe nechtěla vzít lukostřeleckou reprezentaci. Dneska to je 9 let, co jsem na nabídku kývla.
 |  |  |
Tuzemský lukostřelecký svět je plný šikovných lidí, kteří se většinou vedle své práce na plný úvazek a na úkor volného času po večerech stávají trenéry. Náš sport disponuje mnoha nadšenci a dobrovolníky a já jsem za ně ráda. Bez takových lidí by to nemohlo fungovat. Jsem jedna z mála, která má ve svazu tělovýchovné vzdělání. Díky tomu se na sport dívám komplexněji.
Je pro mě náročnější ukočírovat vlastní představy a očekávání. Po škole jsem měla spoustu nápadů a myšlenek a čekala jsem, že některé změny půjdou rychleji. No, nešly. Myslela jsem si, že to, co se nakonec povedlo za osm let, zvládnu za dva roky. Být ve vedoucí pozici sportovního svazu je obrovská balanční plocha, na které je někdy těžké se udržet. Až mě to skoro demotivovalo a kolikrát jsem si připadala jako osamělý voják v poli. S koncem vysoké ale učení zdaleka nekončí, pokud se v oboru chcete rozvíjet dál. Já jsem se hlavně musela naučit ubrat a leckdy i přistoupit na kompromis.
Dlouho jsem měla pocit, že když o tom sportu komplexně uvažuju já, budou o něm přeci stejně uvažovat všichni ostatní.
Třeba kondiční příprava.
Ve všech sportech je důležité na trénincích taky běhat, je to součást vytrvalostního tréninku. Díky tomu, že mi vysoká dala široké spektrum argumentů a znalostí ohledně fyzické přípravy, jsem toho názoru, že pro lukostřelbu je fyzička a výdrž klíčová stejně tak, jako střelba samotná. Jasně, stojíme na místě, snažíme se nerozklepat, musíme udržet chladnou hlavu a chceme trefit desítky metrů vzdálený terč, nejlépe do žlutého kolečka uprostřed. Spousta trenérů i lukostřelců u nás se fokusovala právě jen na tohle a jakákoliv jiná pohybová aktivita během tréninků šla stranou. Měli to tak zažité. Natáhneš, zamíříš, vystřelíš a znova. No a já jsem tady mimo jiné od toho, abych jim vysvětlila, že běh je neméně důležitý jako všechno ostatní. Ta kondička je fakt potřeba. Spousta lidí měla za to, že když začne lukostřelec chodit do posilovny, přijde o cit a techniku. Jenže tak to právě vůbec není.
Po několika letech se to konečně začalo otáčet. Děláme praktické semináře, v klubech začali zařazovat tréninky kondice, naši nejlepší reprezentanti už mají komplexní přípravu – takovou, jak by měla vypadat. Tohle jsem vždycky chtěla. Aby naši mladí nebyli jen lukostřelci, ale sportovci.
Ze školy jsem při těchto krocích hrozně moc těžila a stále těžím. Předměty samotné se týkaly sportovní přípravy – ať už fyzické části nebo té obecné, psychologické a pedagogické. Učila jsem mladé lukostřelce na soustředěních se správně rozcvičovat, kreslila jim cviky na ramenní klouby a dodnes stále přináším spoustu inovací, při kterých čerpám právě ze studia. Vždycky si říkám, že mi ten obor k profesi, které se věnuju, pomohl maximálně.
Kromě pozice rozhodčího znám lukostřelbu ze všech pohledů. Teď mě asi nejvíc baví, když jsem na soustředěních a výjezdech. Neřeším svazovou stránku věci, pracuju tam se skupinkou střelců a makám taky sama na sobě. Záleží mi na tom, abych pro střelce byla tou nejlepší možnou oporou, abych byla někým, za kým se nebojí přijít si pro radu nebo prostě jen pro vlídné slovo. Aby věděli, že jsem tam hlavně pro ně.
Po postupném zavedení změn se na nás dívají jinak i ve světě.
Když koukám na některé zahraniční svazy a pak na ten náš, říkám si: „Ty brďo, vždyť to u nás funguje hezky!“ Pořádáme kvalitní národní i mezinárodní soutěže, vzděláváme trenéry a reprezentace má taky výsledky.
V zahraničí mě začali vnímat jako rovnocenného partnera. A když mě nominovali do funkce v Coaches committee a pak v Jury of Appeal na olympijské hry v Tokiu i Paříži, došlo mi, že jsem to zvládla. Kus práce za mnou asi přeci jen zůstal.
Vlastně mi to doplnilo něco, co v Česku bohužel moc nepociťuju. Lidé mají tendenci brát jako samozřejmost, když se daří a vše funguje. No a když se nedaří, většinou se najde někdo, kdo na to začne nepříjemně poukazovat. Vždycky to není trefa do žlutého středu terče, ale tak to prostě je. V lukostřelbě i v životě. Mnohdy mě to stálo víc sil, než bych si přála. Ale nikdy jsem se nechtěla po prvním nezdaru vzdát, obzvlášť když jsem v jasných obrysech viděla cíl. Od té doby, co působím na mezinárodní úrovni, se mi mé snažení najednou vrací ve větší míře zpátky. Mám své místo ve světové lukostřelbě. Naši střelci mi dávají najevo, že mou práci vidí a váží si jí. A to jsou lidé, na kterých mi v tom mém snažení záleží vlastně úplně nejvíc.
V tyto momenty si uvědomuju jediné.
„Jo, povedlo se to.“
