absolvent studijního programu Rekreologie |
zakladatel Ololoďě, Ološplapu a Olodvorku, držitel ceny města Olomouc za počin roku 2018 | sjezd na divoké vodě
Olo…
Vím, že řeka Morava má hlubokou duši. Neumím do detailu vysvětlit, jakou. Jde o neuchopitelnou věc, se kterou jsem spjatý, ale prostě to vím.
Říkám to jako ten, kdo si díky vodě došel ke všem zásadním okamžikům a zážitkům.
Říkám to jako místňák z Olomouce, který chtěl ukázat, jak krásné je prostředí, kde žije.
Proto jsem nakonec postavil Ololoď. Právě na ní organizuju netradiční plavby skrze město, ať už jde o naučnou historickou přednášku s odborným výkladem, školní výlet, nebo o rozlučku se svobodou.
Proto jsem dal dohromady i vozítko Ološlap, na kterém mohou lidé dojet k vodě, nebo projíždět historickým centrem města. Ještě nedávno si u toho mohli dát i nějaké to pivo, než image celého zážitku zkazily pražské beerbiky s opilými turisty.
Proto jsem místo toho sehnal volkswagen T1, který plní stejnou funkci a má ještě větší styl.
Proto jsem otevřel na Dolním náměstí Olodvorek, aby se měli lidé kde scházet a tvořit v kulturně příjemném prostoru.
Proto vše zmíněné rámuje každý rok festival nazvaný „Řeka má duši“, při kterém lidi ze břehu nebo z raftu sledují, jak probíhá kousek od nich na hladině koncert nebo scénické divadelní vystoupení vytvořené pro tematický večer.
Všechno pospané spojuje voda a Olomouc. Tak jsem si to vždycky přál.
Když mi bylo třináct, táta koupil loď, dovezl ji na chatu a mě hned chytla kanoistika. Fyzicky jsem měl na tenhle sport nadání, a tu zimu jsem se docela rychle naučil eskymáka. Na jaře jsem sice ještě neuměl jezdit rovně, ale v klubu mě hned vzali na divokou vodu. Takže když jsem vjel do prvního vracáku, otočil jsem se a následně eskymoval. To se během prvního tréninku opakovalo asi šedesátkrát.
Nevadilo mi to, protože mě bavilo být ve vodě.
Myslím, že právě proto se mi začalo dařit, když jsem si vybral disciplínu sjezd na divoké vodě, kdy zdoláváte řeku v přírodních podmínkách z jednoho bodu do druhého. Mezi juniory jsem v roce 2003 získal tituly mistra světa a Evropy v hlídkách a vedle toho si všechno užíval.
Už tou dobou mě hodně táhly lodě, surfování a kiting, takže jsem přemýšlel, kde tyhle sporty rozvíjet. Neměl bych asi problém sebrat se a vyrazit na dlouhé roky k oceánu, kde bych se jen bavil a pak se vrátit jako frajer s mnoha zážitky a zkušenostmi. Já ale chtěl žít vždycky převážně v Česku, přesněji doma, kde mi to přišlo odjakživa krásné. Lákalo mě přijít na způsob, jak tohle naladění přenést i na ostatní a k oceánu pak vyrážet ve volných chvílích.
V době, kdy se mi honily hlavou myšlenky na budoucnost, jsem studoval na Fakultě tělesné kultury fyzioterapii.
Docela mi to šlo, docela mě to i bavilo, ale patřil jsem ke studentům, kteří měli konkrétní problém. Jedna vyučující mi to jednoduše dávala sežrat, protože se jí nelíbil můj přístup, kdy jsem hodně sportoval, hodně se smál a nebral jsem učení a chození na přednášky tak vážně, jak by si představovala.
Když jsem v tomhle módu odjel na akademické mistrovství světa, pohádal jsem se s dotyčnou kvůli plnění jedné písemky k zápočtu. Tehdy jsem si myslel, že na FTK budou všichni kantoři respektovat sportovní akci, kde reprezentuju i školu. Jenže myšlenky a realita jsou dvě různé věci. Došlo to do míry, kdy jsem v tom, co dělám, přestal vidět smysl. V daném předmětu jsem měl velký problém i na třetí pokus a už jsem věděl, že to není jen o mých znalostech.
Ze dne na den jsem skončil.
Ukázat, že můj přístup není překážkou života na univerzitě, mi vyšlo až na druhý pokus, kdy jsem se dostal na rekreologii. Díky fyzioterapii mi v rámci oboru uznali náročné zkoušky jako jsou anatomie a fyziologie, o to víc jsem se mohl věnovat studiu marketingu, managementu a životnímu stylu. Škola nebyla extra těžká, měl jsem čas chodit na brigády a sportovat, zároveň jsem se díky přednáškám něco dověděl. Přínos byl takový, že se mi rozšířil rozhled a mohl jsem pracovat na projektech, kde jsem si v praxi hodně věcí vyzkoušel.
Vše s cílem, abych v Olomouci mohl dělat něco, k čemu jsem stoprocentně tíhnul, něco, co tam do té doby nebylo a něco, co mi přišlo nejen vhodné, ale přímo ideální.
Lodě. Ty jsem miloval a hodně jsem řešil, jak spojit vášeň s běžným životem...
I tady na mě dopadla nálepka toho, že jsem nebyl vzorný student. Na mě bylo hned vidět, že některé věci neřeším, takže jsem nebyl oblíbenec. Projevovalo se to tak, že jakmile se vybírali zástupci do nejrůznějších projektů, často velmi zajímavých, mě nikdy nevybrali. Naštěstí jsem měl oporu v osobě pana docenta Tomáše Dohnala, který rekreologii na fakultě zakládal a dal jí směr. Nebyl jsem hlavní proud a jemu se líbilo, že uvažuju tak, abych své nápady realizoval v místě, kde žiju.
Jeho povzbuzování mi dávalo víru, abych neopouštěl své vize.
Nakonec se na mě přeci jen dostalo a vybrali mě v posledním ročníku do projektu, který mě nasměroval, k čemu jsem celou dobu tíhnul. Dostal jsem možnost plavit se přes oceán z Brazílie do Jižní Afriky na historické plachetnici. Původně vybraný student onemocněl a já byl jediná další alternativa, protože jsem měl ze všech uchazečů k lodím nejblíž.
Byl to můj životní sen.
Holandský trojstěžník se starými systémy s lany se musel ovládat bez použití moderních technologií jako za starých časů.
Vše probíhalo v roce 2013 v rámci výzkumu toho, jak se člověk adaptuje na podmínky v izolaci a v prostoru, odkud nelze utéct. Posádku z celého světa tvořili dobrodruzi, důchodci, ale také vyhořelí manažeři s krizí středního věku, kteří potřebovali životní restart. Já byl paradoxně jako student jediný suchozemec a měl jsem za úkol zkoumat psychologický, společenský a spirituální aspekt. Výzkumné soubory se používaly i pro potřeby astronautů.
Během měsíční plavby jsem musel vyplňovat spoustu papírů, abych vedl potřebnou evidenci a můj režim se brzy zúžil na základní činnosti – práci, jídlo a spánek. Každý den byl zážitek, včetně boje s počasím a pravými oceánskými bouřkami.
Mým úkolem bylo pozorovat a mluvit se členy posádky a dávat jim vyplňovat dotazníky. Lidi v úvodu neměli zájem moc spolupracovat. Jako Čecha mě neuznávali, brali mě, že jsem ze zaostalé země a ptali se mě například na to, jestli znám Nutellu.
Asi v polovině plavby jsem se hodně naštval a rozhodl jsem se jim jejich rýpání vrátit tím, že na ně budu reagovat úplně stejně. Obrátil jsem to celé do vtipu a tím jsem prolomil atmosféru. Plavba skončila tak, že když jsme plánovali, kde bude afterparty, všichni ji chtěli u Šimona v Olomouci…
Povedly se i podklady pro výzkum. Krizovky se posádce docela vyhýbaly. Lidé, kterým stálo za to plavit se měsíc na moři, byli odolní a zvládali krize, k čemuž přispělo hodně dobré jídlo a možnost se pořádně vyspat. Přesně tohle se uvádělo i ve vesmírném výzkumu. Nejvíc konfliktů je kvůli špatné stravě. U nás největší konflikt nastal, když jednoho borce vzbudili na noční hlídku o hodinu dřív, než měli.
Vždycky budu vědět, že za tohle těch osm let na FTK, které se mi nakonec nabalily kvůli přechodu z fyziologie na rekreologii, stálo.
Uvědomil jsem si, že se vyplatí na určité věci počkat, pokud si budu užívat celý proces a dělat to, čemu věřím. A že když něco ještě není, neznamená to, že to nejde. Takhle jsem se rozhodl dostat zážitkové lodě na řeku Moravu. Dnes už mám pro účely mých plaveb rovnou tři, tu druhou jsem stavěl asi půl roku. Stejně tak dlouho jsem vyběhával povolení, nikdo mi ji nechtěl ani pojistit. Radši na palubě přespával po nocích, protože mě na začátku všichni odmítali a někteří i vyhrožovali, že mému záměru zabrání. Bál jsem se, že se něco stane.
Když jsem za to, čemu dříve nikdo nevěřil, dostal v roce 2018 cenu města Olomouc za počin roku v oblasti cestovního ruchu, přiznávám, že jsem to bral jako zadostiučinění.
Bral jsem to tak, že i já dal konečně vodě něco z toho, co ona dala mně.
Bral jsem to tak, že jsem se něco přeci jen naučil.