Absolvent studijního programu učitelství tělesné výchovy a biologie
učitel na základní škole ve Vídni | cyklistika
Dobrým příkladem
Pan doktor Nitka.
Byl o několik generací starší než my, parta mladých, a podle mě docela i šikovných kluků. Přesto jsme ani po dvou letech tréninku nedokázali to, co on nám mohl klidně a bez rozcvičení předvést na každé hodině gymnastiky, kterou jsme s ním měli.
To, že si někdo udrží takovou zdatnost, takové schopnosti až do vysokého věku, bylo a stále je pro mě neuvěřitelné. Stal se pro mě spolu s některými dalšími, tehdy už možná dosluhujícími, pedagogy inspirací, jak má k sobě člověk přistupovat z hlediska zdravé péče o tělo.
V rámci FTK patří k lidem, kteří mě svým přístupem formovali jako člověka i jako učitele nejen svými výkony, ale i svým přístupem k nám. Brali nás, necítil jsem žádné povyšování.
Byli dobrým příkladem.
Ne všechny příklady, které jsem ve svém okolí vnímal a z nichž jsem čerpal pro svou vlastní cestu učitele, byly jen pozitivní. Setkal jsem se i s osobnostmi, které si za vzor vzít nemůžu. I tak jsem si od nich do své profese něco odnesl. Byly to momenty, kdy jsem se sám sebe ptal: proč to tak je? Proč je ten učitel takový? Proč je tu zrovna takový limit? Proč tu vznikl ten problém?
Zamýšlím se nad tím, jaké činy chci jako učitel napodobovat. Naštěstí je na to dnes společnost citlivější a pracovat na sobě musí nejen studenti a žáci, ale i ti, kteří je učí a vedou. A v tom mi pomáhají nejvíc právě ty dobré zkušenosti, ze kterých čerpám ještě dnes, kdy se mi spousta věcí postupně propojuje.
V pubertě nemá školu každý rád, ale mně škola nikdy nevadila. Bral jsem to tak, že učitel je člověk, který se v rámci své profese pro nás snaží něco udělat.
Ani mě nenapadlo jít dělat něco jiného, ekonomickou školu nebo třeba průmyslovku. Ne, že by mě na učitelství lákalo něco konkrétního, ale věděl jsem, že by mě to mohlo bavit. Navíc u nás v rodině to zkrátka bylo úplně běžné pokračování. Učitelem byl táta i děda, i když ani jeden tělocviku.
Za ten vděčím vztahu ke sportu, který jsem měl rád ve škole i ve volném čase. Dělal jsem vytrvalostní sporty na výkonnostní a později i vrcholové úrovni: cyklistiku, běh, triatlon a pak zase zpět k cyklistice. U ní jsem zůstal až do teď.
Že to půjdu studovat na FTK, jsem se rozhodl, když jsem jejího současného děkana potkal na dětském táboře jako vedoucího. Poznal jsem, že kluci, co tam učitelství studují, jsou fajn.
Stejně tak jsem měl štěstí na dobré lidi i v učitelském sboru na gymplu. Doufal jsem, že bych jednou mohl být takovým učitelem, jakým byli oni pro mě. Jako třeba můj třídní. Neříkám, že byl perfektní pedagog, ale byl to dobrý člověk. Proto jsem si podal přihlášku i v jeho oboru. V biologii. Její kombinace s tělocvikem už mi zůstala. Dnes oba tyhle předměty vyučuju na české škole v centru Vídně.
Že jsem po dostudování do nějaké školy v ČR ani nenastoupil, je vlastně souhra náhod. Abych mohl s maminkou na dovolenou, chodil jsem do jazykového kurzu na němčinu. Tu jsem si ještě zlepšil, když nám ji po revoluci vyměnili za ruštinu. Když jsem pak dělal instruktora na horách a dostával na starost německy mluvící klienty, řekl jsem si, proč bych to nemohl zkusit i v těch rakouských horách. Byla to pěkná etapa života, díky které jsem příjemným způsobem získal s Rakouskem kontakt.
Věděl jsem o tom, že ve Vídni česká škola existuje. Možnost učit na ní nejdřív nebyla. Po nějaké době se ale hledal pedagog právě s mojí kombinací tělocviku a biologie. Já jsem ovšem tehdy ještě neměl dostudováno, a tak jsem získal příslib ředitelky, že na mě počká, a velkou porci motivace stihnout všechno včas, aby se o místo neucházel někdo jiný. Dobrá hvězda pomohla tomu, že to do sebe všechno zapadlo a já můžu učit na škole, která je mi svým přístupem bližší než tradiční české školy, které děti hlavně drtí, aby zvládly přijímací zkoušky, ale do života jim toho dají málo.
Právě o to se ve svých hodinách snažím. Nechci předávat jen informace z knihy do sešitu a do hlavy, chci předat i něco, co člověk jednou v životě opravdu využije. Ne vždycky to úplně jde, ale řekl bych, že v mojí biologii to jde snáz než třeba v matematice.
Probíráme témata, která se mohou promítnout do osobního života, do partnerských vztahů. Nejsou to jen fakta, je to o tom přimět děti popřemýšlet: „Jednou nejspíš budeš mít partnera nebo partnerku, budeš mít rodinu. Musíš toho druhého pochopit. A když nebudeš vědět, co s čím souvisí, těžko se ti ho bude chápat. Ten druhý taky bude potřebovat pochopit tebe, ale na to nejdřív musíš svému tělu rozumět ty sám. Vědět, jak reaguješ. Jak tvoje tělo funguje.“
Každý člověk je jiný a ne vždycky si všichni rozumí, ale věřím, že když pochopím, jak určité věci fungují, budu vědět, odkud naše problémy vychází a pomůže mi to řešit situace, reagovat lépe a žít spolu o něco pěkněji.
Proč se někdo chová, jak se chová? Snažím se při výuce, aby si něco v tomhle duchu z těch hodin moji žáci odnesli.
Ale podobné otázky jsem si kladl a dodnes kladu i já spolu s tím, jak se stále jako učitel vyvíjím. Když jsem začal učit, měl jsem pocit, že mě škola pro samé limity nestihla dost dobře připravit na to, jak funguje třída, co mám dělat s problémovým žákem a proč je vlastně problémový.
A tak jsem dělal chyby. Dostal to sežrat od třídy, když se jim nelíbilo, jak jako učitel pracuji.
A učil se. Nechal si radit od kolegů. Na všech školách, kterými jsem prošel, jsem zažil mnoho kolegů i vyučujících, kteří podle mě se žáky pracují pěkně, umí to s nimi, jsou dobrými učiteli a svým žákům něco předají. Tím obohatili i mě.
Určitě má ale člověk i rezervy, které buď může zkusit zlepšit, anebo je přijme a získá díky tomu trochu klidu.
Zjišťoval jsem, jak mám reagovat. Kdy můžu pomoct já a kdy to mám nechat na někom jiném, jsem se musel postupně naučit sám. Nejvíc jsem se ale o fungování dětí dozvěděl ve chvíli, kdy jsem měl své vlastní.
Co mi však nejen vysoká škola dala, co se mi nejvíc líbilo, byly ty otevřené možnosti, když mi byl schopný někdo ukázat a naučit mě něco nového a na takové úrovni, že to můžu předávat dál svým žákům a vidět, jak se pro to nadchnou, jak se zlepšují, jak je to baví. Prostě jak to dělají. To mi přijde úplně fantastické.
Naplno jsem si to uvědomil až s příchodem vlastních dětí. Ten pocit je totiž v tu chvíli ještě intenzivnější. Zjistil jsem, že ho znám už z té školy, že se mi to vlastně hrozně líbí: naučit je něco, co je obohatí, co je baví a co třeba pak jednou sami vyberou pro svůj život. Naučit je hledat v životě radost. Snažit se, aby škola nebyla trápení. Aby život nebyl trápení.
Zkrátka být jim takovým dobrým příkladem.