absolvent studijního programu Trenérství a management sportu
trenér VK UP Olomouc | volejbal
Někdy to bylo únavné.
Ve chvílích, kdy jsem měl pocit, že nemám z čeho brát energii, jsem se ptal sám sebe, jestli to mám zapotřebí. Jestli by neexistovala snazší životní cesta než začít studovat v sedmatřiceti letech management sportu a trenérství. Navíc po tom, co jsem měl za sebou jako bývalý volejbalový reprezentant, který se sportem živil jedenáct let ve Francii.
Tyhle myšlenky mě obvykle přepadávaly při vytváření magisterské práce. Tehdy už jsem dělal kouče Šternberku v ženské extralize a ke studiu jsem se obvykle dostával až v pozdních večerních hodinách, kdy jsem nebyl úplně čerstvý. Zpracoval jsem zadání, odeslal ho garantovi – panu profesorovi Michalu Lehnertovi – a on mi vše vrátil s dvaceti připomínkami. Opravil jsem to a pak přišlo čtyřicet připomínek.
Byl to nekonečný příběh, někdy docela frustrující, ale chápal jsem to.
Cítil jsem, že pedagogové na Fakultě tělesné kultury chtěli mít čistý stůl. Bylo fajn uvědomit si, že ačkoliv jsem v jednu dobu byl docela známý sportovec, který nasbíral přes tři sta startů za nároďák, neznamená to, že mám mít něco zadarmo.
Přesně takhle to má být. Přesně tohle mi pak přineslo řadu dalších možností.
Jsem ten, kdo může říct, že ze studia na FTK dokázal načerpat podobnou energii jako z toho, co zažil jako vrcholový sportovec.
Můj obor mě obohatil v tom, že mi zprostředkoval kontakt s jinými odvětvími. Musel jsem se naučit komunikovat s lidmi, kteří byli úplně jinak založení. S judisty, s cyklisty. Byli jsme nuceni spolupracovat, a to byl největší dar.
Ve svém životě tak beru řadu věcí. Je to neustálá škola.
Patří do ní to, co jsem zažil během kariéry v rámci angažmá v týmech Grenoble, Rennes, Montpellier, Saint Brieuc a Dunkerque, včetně pocitu z roku 1996, kdy jsem byl druhým nejlépe bodujícím hráčem francouzské Pro A. Patří tam i zážitky z reprezentace, kde jsem startoval na jednom mistrovství světa a čtyřech evropských šampionátech, včetně toho v roce 1999, kde brala Česká republika čtvrté místo.
Mít ale skutečnou školu, nejen životní, ale i ten „papír“ z univerzity, může otevřít mnoho jiných dveří.
Já se mimo jiné i díky titulu magistra dostal zpátky do Francie jako trenér. Do prostředí, kde pode mnou pracovalo padesát lidí, s nimiž jsem musel najít společnou řeč.
Tím, že jsem ve Francii tak dlouho hrál, mi tam zůstaly kontakty a nabídli mi trénování druholigovému ženského týmu Quimper, který spadnul z nejvyšší ligy. Tohle angažmá mělo všechno. Západní Bretaň je krásná, klub měl skvělé zajištění, podhoubí sponzorů, zájem města i diváků.
Byla to úžasná zkušenost, která se mi naskytla i díky studiu FTK. Z kategorie proškolených trenérů, kteří se uchází o práci, jsem se najednou dostal o pár stupínků výš. Francouzi mají totiž sport hodně postavený na odbornosti, požadují od koučů vysokoškolské vzdělání a cizince si k tělu moc nepouští. Navíc neradi mluví jiným jazykem, což pro mě bylo další plus. Chtějí si zkrátka razit vlastní cestu se vším všudy a u chlapů, kteří jsou olympijští vítězové, jim to vychází, proto jim na top úrovni nestačí jen trenérská A licence, neuznávají ani diplomy od cizích federací. I kdybych přišel jako trenér z Polska a Itálie, které udávají volejbalové trendy, musel bych si dodělat tamní kurzy. Díky magisterskému titulu jsem mohl doložit vše potřebné a získal profesní kartu na pět let.
Do Quimperu jsem ovšem přišel bez realizačního týmu, ten mi přidělili a musel jsem si získat autoritu i respekt. Nakonec vše fungovalo bezvadně.
Paradoxem bylo, že jsem jako asistenta dostal bývalého hlavního trenéra, který s družstvem spadl z nejvyšší ligy a bylo důležité najít společnou cestu. Zvládli jsme to. Po třech letech ve funkci byl vyčerpaný, takže byl vděčný, akceptoval roli podřízeného a podpořil mě. Já mu zase dal prostor, aby se necítil odstrčený.
V týmu bylo sedm národností, od hodně ryzí Ukrajinky po Kanaďanku z univerzitního systému, kapitánka pocházela ze Senegalu...
Ve finále z toho byly dva krásné roky. Bojovali jsme o postup a zájem o klub v malém městě, kde už byla kromě nás jen druhá nejvyšší liga mužského basketbalu, byl ohromný. Lidi chodili na volejbal jako do divadla a já si často uvědomoval, že tuhle kulturu nasávám díky tomu, že jsem vystudoval.
Pohnutka dodělat si vzdělání, abych se mohl dál věnovat volejbalu na nejvyšší úrovni, přitom nebyla prioritou.
Jako většina sportovců jsem spíš přemýšlel o tom, že nastoupím po ukončení kariéry k nějakému kamarádovi do firmy a budu mít poklidnější start civilního života. Tím, že jsem ale hrál až do sedmatřiceti, jsem ve svých očích překonal věkovou hranici, kdy byl nějaký přechod možný a přihlásil se na FTK.
V roce 2008 jsem už působil v Brně, a když se vedení z ekonomických důvodů rozloučilo s trenérem, nabídli mi, abych jako hráč dokoučoval sezonu.
Tím to začalo a pak jsem získal i roční angažmá ve druhé francouzské lize chlapů v týmu Saint Quentin. Po roce jsem se ale vrátil domů, ještě jsem nebyl jako trenér tím, kým jsem dnes, a chyběla mi rodina. V Brně jsem převzal juniorky, kde byla i moje dcera, a to byla další škola. Chtěl jsem jí vrátit to, co jsem s ní předtím zameškal, ale moc se mi to nepovedlo. Máme v rodině bezvadné vztahy, ale ten rok to bylo jiné. Jako trenér jsem na ni byl přísnější a ostatní holky ji ve finále vyčlenily z kolektivu, protože si myslely, že bude donášet tátovi. Sezonu mi v podstatě obrečela, takže jsem byl vděčný, když jsem pak dostal nabídku trénovat ženskou extraligu ve Šternberku.
Při studiích jsem si tyhle situace zpětně mnohokrát vybavil.
Uvědomil jsem si, že jsem byl mladý vystrašený trenér, který bral ženský kolektiv hodně z mužského a hráčského pohledu. Dceři jsem volejbal naštěstí neznechutil, jako vystudovaná medička ho pořád hraje pro radost.
Moje zklidnění přišlo i s tím, že studium managementu a trenérství bylo hodně založené na diskuzi. Pochopil jsem, že každý má trochu jiný pohled na stejnou situaci a umožnilo mi to vidět, že moje pravda není vždycky ta jediná. Na druhou stranu jsem to musel vyvažovat tím, že pokud mám za něco zodpovědnost, je potřeba srovnat si věci podle sebe a být rozhodný.
Ve Francii jsem poznal ještě další úroveň. Tím, o kolik lidí jsem se musel starat, mi začalo docházet, že je mnohdy nejdůležitější někomu poděkovat, nebo mu jen věnovat úsměv. Lidi mi to pak vraceli a dostalo mě to asi i tam, kde jsem teď.
Trénuju extraligu žen v Olomouci a nyní, v roce 2022, jsem coby asistent z ženského nároďáku jediný Čech v realizačním týmu. Na lavičce vše vede Řek Jannis Athanasopulos, druhým asistentem a kondičákem jsou Poláci.
Když jsme se poznávali, museli jsme se vzájemně přizpůsobit. Trenérovi na začátku vadilo, že mluvím s holkama Česky, protože nevěděl, co si říkáme. Musel jsem trochu změnit komunikaci s hráčkami tak, abych nenarušil chod týmu a díky zkušenostem jsem přizpůsobil svůj způsob jednání tak, aby hráčky viděly, že táhneme za jeden provaz. Takhle fungujeme od roku 2019. Trávíme spolu celé čtyři letní měsíce a na konci už toho máme plné zuby, ale vždycky si potřeseme rukama a poděkujeme si s tím, že si dáme vědět, co dál. Pokaždé nás to obohatí, nasbíráme zkušenosti a někam se posuneme.
Výsledky jdou s tím, jaká je spolupráce. Vyhráli jsme Evropskou ligu, byli jsme ve finále o postup do Světové ligy, kde jsme prohráli 2:3 s Kanadou. Probojovali jsme se do čtvrtfinále mistrovství Evropy a dostali jsme se na mistrovství světa, kde ženský nároďák chyběl šestnáct let.
Vždy, když se za sebe ohlédnu, uvědomím si, že ty probdělé noci u magisterské práce, i to, jak mi učení ve čtyřiceti letech lezlo do hlavy docela těžko, mělo svůj význam.
Už to jednoduše vím.