absolventka studijního programu Tělesná výchova + Základy společenských věd | Žurnalistika |
redaktorka České televize a Českého rozhlasu | plavání s ploutvemi
Děkanova dcera
Táta tělocvikář, máma tělocvikářka, starší ségra, která šla studovat na Fakultu tělesné kultury rekreologii a aplikované pohybové aktivity.
V téhle konstelaci mě nikdy nenapadlo, že bych to mohla mít jinak.
Celá rodina sportovala a přirozeně mě to táhlo do stejného prostředí, protože nás pohyb spojoval. Svůj směr jsem měla relativně brzy vnitřně daný.
Přišlo mi úplně normální, když jsem celé dětství a mládí chodila stejně jako ségra do oddílu plavání s ploutvemi, kde nám táta dělal hlavního trenéra, i když jsem si pak na FTK zvolila dvoj obor tělesná výchova se žurnalistikou. To vše v době, kdy se táta stal děkanem fakulty a jako vedoucí katedry kinantropologie vyučoval pedagogiku sportu.
Pro někoho jsem nejspíš byla hlavně „děkanova dcera", a možná jí v určitém ohledu pořád jsem. Uvědomuju si, že to se mnou může mít leckdo spojené.
Navenek to asi mohlo vypadat tak, že mám všechno jasně nalajnované a jedu v rodinných kolejích, ale já sama to vnímala vždycky pozitivně. Jsem v klidu, protože vnitřně vím, že jsem si mohla vybrat, jak se svým životem naložím. Ve finále jsem sice skončila tam, kde moji rodiče, zároveň snad můžu konstatovat, že mě to negativně nepoznamenalo. Myslím, že za to může vliv vysokoškolského prostředí, který dal našim hlubší vhled do toho, jak doma nastavit vztahy a celkový přístup, takže to po všech stránkách fungovalo zdravě.
Pamatuju si, že jsem už jako malá holka ráda chodila na tátovy závody, bylo to ale proto, že tam byla houpačka, na které jsem klidně vydržela celou dobu. Pak jsem uviděla jinou holčičku s ploutvemi a hrozně jsem je chtěla. Přála jsem si je k Vánocům a když jsem je dostala, spala jsem s nimi i v posteli.
Sportu jsem pak v jednu chvíli docela propadla, vždycky jsem byla poctivka a táta mě musel spíš brzdit a usměrňovat než nutit do aktivity.
Fungovalo to a byla mezi námi důvěra, protože byl dost podobný ve všech rolích. Jako rodič, jako trenér, i jako učitel.
Projevilo se to například tím, že jsme měli v plavání moc dobré ženské družstvo, kde ke všem holkám přistupoval tak, že nikdo nepoznal rozdíl, jestli je někdo jeho dcera, nebo ne. Platilo to i ve škole, což možná bylo dané i tím, že předmět, který vyučoval, nebyl náročný a stačilo se ho zkrátka naučit a udělat test.
Moji vrstevníci si sice sem tam špitli, že jsem dcera toho, kdo to celé vede, ale nedávali mi nic najevo. Prostě poznali na vlastní kůži, že táta není žádný přísňák, který by ostatní drtil a mě to naopak nedával zadarmo.
Bylo fajn cítit, že většina věcí plyne v pohodě.
Tahle atmosféra myslím vystihovala celkovou náladu na fakultě. Tím, že je studium propojené pohybem a řadou kurzů, kde se studenti poznají s kantory i lidsky, k sobě mají všichni tak nějak blíž.
Potvrdilo se mi to především díky kombinaci se žurnalistikou. Ta mě sice taky moc bavila, vedle toho mě ale překvapilo, že jsem při studiu tohohle oboru využila i hodně zkušeností, které jsem nasbírala jako tělocvikářka.
Na FTK jsem v rámci zkoušek musela mnohem víc mluvit před lidmi, což člověka obrousilo. Někdy jsem vykládala i o věcech, kterým jsem třeba úplně nerozuměla, ale v kombinaci s pohybem jsem musela přesvědčit ostatní, že je to jinak. Škola mě například obohatila v tom, že jsem se dostala do kontaktu s kolektivními sporty, které mi nejsou tak blízké jako ty individuální a já se naučila improvizovat.
Žurnalistika byla o jiném přístupu, hodně se teoretizovalo a filozofovalo, takže jsem jako dvouoborář do atmosféry úplně nezapadala. Tím spíš, že jsem pořád pendlovala mezi posluchárnami a nejednou se stalo, že jsem přišla na přednášku o mediální historii zpocená po atletice a s taškou plnou sportovních věcí.
Nakonec to dopadlo tak, že jsem dokázala oba obory spojit. Sport mě naučil dotahovat věci do konce a žurnalistika zase spolehlivosti.
Díky tomu jsem plynule přešla do praxe. Nejdřív v redakci sportu České televize, kam jsem jezdila už od čtvrťáku jako externistka. Následně jsem se přesunula do Českého rozhlasu, který už rovněž má vlastní sportovní frekvenci.
Dnes už sice jsem především novinářka, ale blíž mám pořád ke sportu.
Dokazuje to fakt, že s lidmi ze žurnalistiky v kontaktu téměř nejsem, ale z FTK ano. Víme o sobě a můžu z toho těžit. Proto si myslím, že bych nemohla dělat jinou novinařinu než tu sportovní. Neumím si představit, že jdu dělat rozhovor třeba s politikem, v mém oboru jsou vřelejší vztahy a mám za to, že si to obě strany vzájemně víc ulehčují a není mezi nimi prvoplánová nevraživost.
Tak to aspoň cítím coby sportovec, který je naladěný na respondenty.
Tím, že jsem na FTK prošla skoro všemi sporty, při rozhovorech nemám problém s tím, že bych nevěděla, na co se zeptat.
Když jsem se jednou omylem octila na futsale, kde se mi nevyhnula ani legendární disciplína jménem pozápasový rozhovor, vymyslela jsem to tak, že jsem nechala co nejvíc mluvit ostatní a dala jim prostor. Když jsem naopak dostala úkol komentovat živý přenos z koňského parkuru, věnovala jsem všemu několik dní příprav, abych měla o čem mluvit. Naopak plavání, díky kterému jsem se jako novinářka podívala i na mistrovství světa, bylo v pohodě. U takhle dynamického sportu sice člověk musí být přesný, ale já si věřila a přišlo mi vzhledem k mé minulosti přirozené.
Studiu celkově vděčím za to, že nebývám v práci příliš překvapená. Pokud mi například kdokoliv řekne, že je přetrénovaný, vím z praxe i z teorie, co to znamená. A pokud si s něčím nevím rady, využiju kontakty z fakulty a obrátím se na odborníka.
Vždy se najde někdo, kdo mi umí poradit, protože řada lidí z FTK se ve vrcholovém sportu pohybuje.
Takhle se mi vše sešlo při komentování Světového poháru ve skikrosu. Díky pobytu na lyžáku a následné zkoušce jsem znala názvosloví a vše jsem navíc spolukomentovala se Zdeňkem Šafářem, bývalým olympionikem a trenérem reprezentace, ale taky chlapem, který na FTK vystudoval rekreologii.
Jsem ráda, že můžu dělat to, co jsem vystudovala. Všechno se mi hezky propojilo dohromady a plní se mi, jak jsem si to na začátku vysnila.
A i ten táta je myslím spokojený. On a máma jsou moji nejvěrnější posluchači. Nenechají si ujít žádný můj živý vystup a jsem za tuhle podporu ráda. Beru to tak, že moje rodina věří tomu, co dělám, a že ji to zajímá.
Tak to u nás bylo vždycky.