absolventka studijního programu Tělesná výchova + Český jazyk
středoškolská učitelka a bývalá úspěšná reprezentantka | házená
Rychlík Košičan.
Často si vybavím, jak mě táta na východě Slovenska nakládá jako sotva plnoletou holku do nočního vlaku po házenkářském zápase Interligy mezi Olomoucí a Košicemi, abych se mohla do nedělního rána přesunout na Chopok. Na lyžařský kurz.
Vzpomínám si, že jsem na cílové stanici naskočila rovnou do lyžáků. A vzpomínám si i na to, že mi ten stres, jestli to všechno zvládnu skloubit, tehdy stál za to. Chtěla jsem obojí. Studovat i dělat svůj sport na nejvyšší možné úrovni. Snažila jsem se všemu dávat sto procent, zároveň jsem pořád pochybovala, jestli to dělám dost dobře.
Vystihovala mě poctivost, ale stejně tak se mnou byla spojená i nejistota.
Zpětně mi dochází, jak náročné jsem si to udělala.
Navenek jsem se snažila zvládat všechno, zatímco uvnitř mě to vyčerpávalo a nahlodávalo. Projevovalo se to „rozlítaností“. V rámci dvoj oboru tělesná výchova, český jazyk na FTK jsem například neabsolvovala žádný kurz tak jako ostatní. I z areálu Pastviny, kam se jezdilo několikrát ročně, jsem vždycky na otočku odjela, protože se o víkendu hrálo.
Zpětně mě mrzí, že jsem se školou a se spolužáky netrávila víc času. Užila bych si to víc.
Jenže tehdy jsem byla hodně pohlcená házenkářským životem. Umím si představit, že jsem mohla na leckoho působit jako fanatik s tunelovým viděním, protože jsem byla schopná hrát nemocná i zraněná.
Dnes, mnoho let po kariéře, kdy učím oba předměty – tedy češtinu i tělocvik – na sportovním gymnáziu Čajkovského v Olomouci, bych svým následovníkům na FTK ráda vzkázala, aby se studentským obdobím naložili tak, jak opravdu cítí. Aby pak nelitovali, že jim něco uteklo.
Říkám to jako sportovkyně, která sice dlouho reprezentovala Českou republiku a hrála v nejlepších klubech v Norsku a v Německu, ale taky jako holka, která pár věcí prošvihla.
Pak jsem měla potřebu dohánět vše zpětně jako třicátnice po ukončení kariéry.
Na univerzitě jsem to neměla srovnané, takže jsem se projevovala jako vzorňačka. Za celou dobu jsem dělala jedinou zkoušku na třetí pokus. Přitom jsem při výuce často chyběla, obvykle kvůli interlize, kterou jsem hrála už od patnácti, nebo kvůli soustředění nároďáku. Následně jsem měla dojem, že vše musím dohnat sama, takže když šly holky na diskotéku, já zůstávala doma. Buď jsem se doučovala, nebo jsem si brzy zalehla, protože jsem věděla, že když se dobře nevyspím, nezahraju tak, jak chci.
Mým snem bylo získat zahraniční angažmá, které jsem měla naplánované, až dostuduju. Popravdě jsem do toho byla i hnána rodiči, rovněž vysokoškoláky. V určitém ohledu mě tlačili, abych měla vzdělání jako zálohu, protože jsem bývala odmala docela často zraněná. Moje povaha navíc vždycky potřebovala cítit jistotu – mít plán B.
Tohle přesvědčení logicky zvyšovalo nároky, které jsem si na sebe kladla.
Zvykla jsem si, že to mám těžké, něco jako normální režim mi přišlo nedostatečné. Během studií tak logicky vyplynulo, že jsem byla něco jako předskokan duální kariéry, kterou začala Fakulta tělesné kultury prosazovat v posledních letech.
Měla jsem štěstí, že mi vyučující umožnili individuální plán, i když se našli kantoři, kteří to nechtěli přijmout. Týkalo se to hlavně lidí z filozofické fakulty, kde brali studenty s mojí kombinací předmětů za ty hloupější. Tělocvik byl obecně považovaný za nejsnadnější obor, čeština naopak za nejtěžší. Doktoři, docenti a kandidáti věd, kteří byli zaměřeni především teoreticky, pro mě moc pochopení neměli.
O to víc jsem je musela přesvědčit urputností. Zvládla jsem to i proto, že jsem měla v rámci studia pohyb při nejrůznějších předmětech jako ventil, díky tomu mě nesemlela češtinářská teorie.
S diplomem v kapse jsem pak mohla s klidem vyrazit živit se házenou do zahraničí.
Nejdřív jsem dva roky strávila v norském Bergenu, následně jsem se na čtyři sezony upsala erfurtskému Thüringer HC v německé bundeslize, abych se ve třiceti vrátila dokončit kariéru zpátky do Olomouce.
Už tou dobou jsem nastoupila jako učitelka na gymnázium Čajkovského, kde jsem rychle zjistila, jak mě studium skutečně vybavilo. Zatímco FTK mi předala hodně věcí a jako tělocvikářka jsem mohla těžit z mnoha konkrétních znalostí a dovedností, v češtině to bylo jinak. Hodně učebních metod jsem si musela osvojit za běhu.
V praxi jsem ocenila především to, co mi předali starší kantoři. Šlo obvykle o bývalé sportovce, na kterých bylo vidět, čím si prošli. Ovládali didaktiku, měli zkušenosti a učili nás, jak učit. Čerpám z toho dodnes. Sice sama hodně využívám nové směry a přenesla jsem si do výuky i řadu věcí ze zahraničí, mám ale za to, že není ideální zbytečně podléhat kdejaké novince. Je toho spousta, co si můžeme vzít i z minulosti. Moderní metody jsou fajn, ale je potřeba vše zdravě nakombinovat, aby se nestávalo to, co se bohužel stává. Někdy mi do prváku na gymplu nastoupí děcka, která v šestnácti letech neumí kotoul, pak je to musím učit já a je to skoro zdraví nebezpečné.
Snažím se neklást na studenty nároky, které jsem si na sebe dřív kladla sama. Vedle toho moc nejedu na vlně, která nastupující generaci hodně věcí usnadňuje.
Nerozumím tomu, že některé děti ze sportovní třídy na našem gymplu už kvůli svému tréninkovému režimu nechodí do školy téměř vůbec. Tím spíš, pokud tomu neodpovídá úroveň jejich výkonnosti. Jako máma dvou dětí, která pro ně chce to nejlepší, mi tohle nepřijde jako správný přístup.
Přehnané pohodlí může uškodit stejně jako přehnaná dřina. Tohle si už uvědomuju moc dobře.
Jakkoliv úspěšně se mohla jevit moje kariéra, pravdou zůstává i to, že jsem si nakládala příliš. Vím, že mě to nakonec dohnalo, takže se jako učitelka věnuju spíš tomu, abych děcka uměla usměrnit. A to na obou stranách. Teprve pak totiž může přijít v jejich vývoji fáze, kdy si sama něco vyberou a budou muset ukázat, že umí splnit určité požadavky. Například i ty, které vyžaduje studium na FTK, s níž gymnázium Čajkovského úzce spolupracuje.
Mám radost, že to tak je, cítím v tom určité propojení. Jsem ráda, když žáky ohledně sportu a pohybu něco zajímá. Předávám jim kus sebe a těší mě, když vidím, že někteří z nich pak sami pokračují v rozvoji sportovních dovedností na univerzitě.
I proto mě současná práce tak baví. I proto vidím, že moje přesvědčení skloubit studium a kariéru vrcholového sportovce nakonec mělo smysl. I proto si dnes všechno dokážu mnohem víc užívat.