absolvent studijního programu Aplikovaná tělesná výchova |
asistent trenéra SK Sigma Olomouc | fotbal
Respektovat a být…
Jsou chvíle, kdy se umím rozvášnit.
Nejsem zkrátka typ, který by hráče zahrnoval pouze chápavými pohledy v případě, že za mnou v rámci své přípravy přijdou s argumentem „nejde to“. Jako člověk, který po dvaceti letech ve fotbalové trenéřině zakotvil na pozici asistenta v Sigmě Olomouc, prostě dávám zpětnou vazbu, což považuji za klíčovou roli a dovednost kouče.
Dělám to hlavně v případě, kdy cítím, že si někdo volí nejjednodušší cestu, která obvykle nikam nevede.
Dělám to i proto, že jsem často musel najít způsob, jak se vždy přizpůsobit okolním podmínkám a překonat překážky.
V této souvislosti si vybavím čtvrt století starou scénu, jak plavu kraul a v určité fázi záběru jsem celý pod vodou. Jedna ruka jde přes osu, druhá, kterou nezvednu, pod hladinou kormidluje. Nevidím před sebe a narážím v plné rychlosti do zdi. Bolí to.
Je to pro mě však jediná možnost, jak splnit požadavky, které vyžaduje úroveň, na níž se chci dostat.
S jiným přístupem bych Fakultu tělesné kultury nikdy nevystudoval. Ne s tím, co mám za sebou.
Od patnácti do osmnácti let jsem bojoval se zhoubným nádorem. Když mi v roce 1995 jako mladému nadějnému fotbalistovi, který si vyzkoušel i juniorskou bundesligu v Unionu Berlín, řekli, že mám rok života, nechtěl jsem se s tím smířit. Věřil jsem, že to zvládnu a vlastně si konec vůbec nepřipouštěl. I proto jsem nakonec svůj nejtěžší zápas zvládnul, ale fotbal už jsem hrát nemohl. Aby mě doktoři zachránili, podstoupil jsem vedle chemoterapií i několik operací. Při té nejdůležitější mi vyndali klíční kost, kus lopatky a všechny okolní svaly.
Od té doby mám omezenou hybnost levé ruky.
Řeknu to tak, jak to je. Vzdělání byla možnost, jak zvládnout nejen po společenské, ale rovněž po vnitřní psychické stránce to, co mě potkalo. Hledal jsem alternativu, jak zůstat u fotbalu a v případě univerzity se sportovním zaměřením se nabízela jediná cesta – aplikovaná tělesná výchova na FTK v Olomouci.
Na konci devadesátých let tenhle obor toužil přijmout studenty se specifickou potřebou. Hodně se o to zasloužila paní docentka Hana Válková, moudrá, klidná a tvůrčí dáma, jež svou práci brala jako poslání. Já a slovenský lyžař Martin Krivoš, který byl bez nohou, jsme i díky tomu byli první dva průkopníci. Dva blázni, co se rozhodli dokázat, že člověk s tělesným postižením může dělat klasického tělocvikáře.
Nebylo to přitom tak, že by nás všichni vítali a vycházeli nám jen vstříc.
Když dnes vzpomínám na vysokou, vybavuju si, jak se často snažím překonávat předsudky.
Především první ročník 1997 byl z tohoto pohledu výživný. Lidi, včetně profesorů, často neměli představy, jak by tělocvikář s postižením mohl v praxi fungovat. Nebyli na to jednoduše zvyklí, protože si mysleli, že nebudu schopen zajistit svým žákům bezpečnost.
Komplikace přicházely především u sportovně-pedagogických zkoušek, jako byla například gymnastika. Na hrazdě jsem zkrátka cvičit nemohl, Martin zase logicky nepřeskočil kozu… Museli jsme dané prvky ukázat na někom jiném. Abychom kantory přesvědčili, že navzdory hendikepu chápeme, o co jde, bylo potřeba mít perfektní znalost názvosloví, metodiky a museli jsme správně analyzovat pohyb do detailů.
Díky tomu jsme vždy dokázali najít alternativu k normě. Hodně za nás v tomto ohledu komunikoval náš spolužák Zdenda Krákora, který byl svým nastavením vždy schopný najít ve výuce nový směr. Do jisté míry jsme vytvářeli systém pro ostatní studenty se specifickými potřebami.
Když si s odstupem uvědomím, že se to povedlo, mám lidskou radost a dobrý pocit.
Vnitřně vím, že jsem si svůj titul z univerzity zasloužil.
Učitelé nám nic nedali zadarmo, ale když viděli, že makáme, získali jsme si jejich respekt. Nepodělali jsme se a nevymlouvali se na to, že něco nemůžeme, místo toho jsme vždy situaci uchopili tak, aby se dala zvládnout.
Kohokoliv z kantorů dnes potkám, rádi se vidíme. Byly to dobré časy. Naučily mě volit netradiční řešení a vzal jsem si z toho, že je ke každému člověku potřeba přistupovat individuálně. Do trenéřiny se mi tento přístup velmi hodí.
Fotbal, kterému jsem se vždycky chtěl věnovat naplno, je přece taky do velké míry o improvizaci.
Všechno, co dělám, je také má osobní terapie.
Způsob, jakým žiju, mi opravdu pomáhá zvládat dosud nezpracované emoce. Jako dítě jsem vyrostl v Ústí nad Orlicí v rodině, kterou rozvrátil alkohol. Panovala u mě velká sebelítost a ta se ještě znásobila, když mi jako fotbalistovi v rozpuku řekli, že mám zhoubný nádor. Přes tři operace se to zvládlo, ale pak se nemoc vrátila. Lékaři mě jen otevřeli a zase rovnou zavřeli s tím, že mám před sebou dvanáct měsíců. Takhle jsem se nakonec dostal do Brna k panu doktorovi Pavlovi Janíčkovi, který se do mě jako jediný nebál pustit a zachránil mě.
V tomhle období jsem navíc poznal svou manželku Verču. V sedmnácti jsem začal chodit se svojí učitelkou angličtiny, byla o osm let starší, něco mezi námi vzniklo a rozvedla se. Na malém městě z toho byl docela poprask. Ona od okolí pořád slýchala, že takový vztah je zvrácený a mnozí kolegové na ni hleděli s předsudky. Já zase poslouchal, že mi to se starší ženskou nevydrží. Hodně nás také podržela ředitelka školy, která se za nás postavila. Řekla, že když spolu můžou chodit dva kluci, proč bychom nemohli mít vztah my… a nabídla partnerce, že v práci může bez problémů pokračovat.
Dnes máme tři děti. Jsme spolu sedmadvacet let, zvládli jsme i velké výzvy, které pramenily ze strachů.
Překonaná nemoc, osobní peripetie, manželka a studium mě naučili častěji rozpoznávat, kdy žiju svůj život z pozice sebelítosti a měnit ho tak, že mám rád svět a lidi okolo sebe.
Moje motto zní „respektovat a být respektován“. Je to i název skvělé knížky o výchově dětí, která mě ovlivnila. Na tuhle filozofii jsem si poprvé sáhnul, když jsem trénoval v Íránu jako asistent německého kouče Winfrieda Schäfera, který tím žil. Není to jednoduchý styl budování mezilidských vztahů, protože musíte měnit spoustu zažitých zlozvyků, ale tohle mě baví. Pracovat sám na sobě, objevovat i napravovat svoje strachy a vnímat ostatní. Mám na téhle filozofii postavený i fotbalový kemp pro mládež, který dělám už dvacet let.
Vše, do čeho se pouštím, dělám s určitou vírou a sebedůvěrou, kterou mi dalo i absolvování FTK.
Vzdělání je pro mě určitá opora. Vím, že bez něj bych byl ve fotbale outsider, protože nemám žádnou sportovní kariéru. Dodnes cítím, že pořád musím dokazovat své kvality víc než například kolegové, kteří hráli ligu. To tak je. Zaplať pánbůh, že byli a jsou trenéři jako Ital Arigo Sacchi, který udělal v osmdesátých letech fotbalovou revoluci. Přišel se zónovou obranou a pak s AC Milán neprohrál 76 zápasů, přitom nikdy nehrál vůbec nic. Když se ho ptali, jak je to možné, odpověděl, že abyste byl dobrý žokej, nemusíte být předtím dobrý kůň.
Sám vím moc dobře, že na první pohled nezapadám, ani vizuálně, do zaškatulkovaných představ ohledně trenérů. O to víc záleží na mém osobním přístupu. Jako trenér, který prošel coby asistent mládežnickými reprezentacemi a na ligové úrovni byl vedle Olomouce i ve Spartě, v Jablonci, Mladé Boleslavi, už možná mám určité jméno, ale o tom to není.
Mnohem důležitější je pro mě obsah spolupráce a to, jak se dokážu s ostatními pochopit.
V tom se odráží i ona zkušenost z mého studia, kde je potřeba najít společnou cestu a neuchylovat se k jednoduchému „nejde to“.
Když dnes s odstupem vidím, kam se můj obor na FTK posunul, je to radost. Fakulta je skvěle vybavená, otevřená a panuje na ní obrovská tolerance. Lidi se specifickými tělesnými potřebami tam nejsou žádné tabu a je hezké vědět, že se člověk podílel na něčem, co funguje.
Nebylo to snadné, ale právě proto mi to tolik dalo.
Není to tak, že bych cítil zadostiučinění. Jen jsem vděčný, že jsem u toho byl.