absolvent studijního programu Fyzioterapie |
fyzioterapeut HC Olomouc | plavání s ploutvemi
Paní se sotva nasnídala.
Jako pacientka s Parkinsonovou chorobou patřila na neurologii v olomoucké fakultní nemocnici spíš k těm, kterým se musela věnovat vyšší pozornost.
Coby student třetího ročníku fyzioterapie na FTK jsem ji dostal na starost v rámci praxe. V první chvíli jsem se cítil lehce bezradný, protože měla opravdu špatné pohybové funkce a přemýšlel jsem, co spolu budeme dělat.
Pak jsem si vzpomněl, že nám vyučující na přednášce v této souvislosti říkali, abychom u lidí s touto diagnózou pracovali s emoční složkou. Aby je to bavilo. Šel jsem s paní na chodbu, povídal si s ní a napadlo mě, že to vyzkouším. Zeptal jsem se, jestli umí tančit a odpověděla, že má ráda polku. Nahodili jsme rytmus, a babička, co se předtím jen tak tak najedla, najednou začala mít krásný pohyb. Nakonec jsme zvládli i valčík a viděl jsem, jak je šťastná.
Tenhle zážitek ve mě furt je.
Uviděl jsem, co se dá docílit s lidským tělem, když se na to jde vhodnou cestou. Nebyl to žádný bod zlomu, já se chtěl fyzioterapii věnovat naplno už předtím, ale utvrdilo mě to v přesvědčení, že mě tenhle obor bude bavit.
Na Fakultu tělesné kultury jsem se přihlásil jako kluk z Nového Jičína, kterého do té doby bavilo hlavně plavání s ploutvemi. Dokonce natolik, že jsem se stal v této disciplíně mistrem světa ve sprintu na padesát metrů kraulem.
Měl jsem kondičního trenéra Peťu, fyzioterapeutku Veroniku a vždy jsem tíhnul k lidskému tělu. Právě tihle dva lidé mě zaujali pro to, abych se všemu věnoval do hloubky. Původně jsem chtěl studovat medicínu, ale věděl jsem, že bych pak musel upozadit sport. Rozhodlo to, že Zbyněk Svozil, šéf klubu ploutvového plavání, byl tou dobou i děkanem FTK a všechno se mi v jednu chvíli prolnulo.
Nebudu se tvářit, že moje vazby s nejvyšší autoritou fakulty nebyly výhodou, ale ani to neznamenalo, že bych měl něco snazší.
Studijní oddělení mi vyšlo vstříc v tom, že jsem mohl výuku celou dobu kombinovat se sportem na nejvyšší úrovni. Tréninky probíhaly od šesti ráno, takže se s ničím netloukly, a pokud jsem potřeboval na soustředění nebo na závody, nebyl to problém zařídit. Proto jsem školu moc rád reprezentoval na Světových hrách ve Wroclavi, což je něco jako olympiáda neolympijských sportů, kde jsem vyplaval stříbro a bronz na padesátce a na stovce.
Obou výsledků si cením maximálně, protože jsem jich dosáhl při studiu oboru, kterému se musí věnovat hodně času.
Fyzioterapie na FTK je v uvozovkách fakulta ve fakultě. S ostatními obory jsme se moc nepotkávali, celkové požadavky na nás byly malinko jiné, troufnu si říct, že v odborných předmětech vyšší. Učili nás jiní kantoři a často jsem si připadal podobně jako na gymplu, protože jsme byli jedna třída o třiceti lidech. Brali jsme to jako normu, protože když se člověk chce věnovat téhle oblasti, měl by to dělat naplno. Jinak se to nedá, pokud to chcete dělat dobře. U fyzioterapeuta je to tak, že co hlava neví, to ruce necítí. Některé věci zkrátka bylo potřeba se nadrtit, protože se v tomto oboru určitým způsobem setkávají všechny medicínské obory dohromady a všechno může souviset se vším. Čím lepší máte vzdělání, tím lépe můžete vyhodnotit, jak a s čím pomoci.
Všichni si myslí, že fyzioterapie na FTK je zaměřená především na sport, ale je to obecné jako všude jinde. Program je poskládaný velice dobře už jen výběrem praxe.
Nechodili jsme jen do nemocnice, ale například i do lázní a do zdravotnické služby. Nakouknul jsem hned do několika oken zdravotnického systému a viděl jsem všechny směry, kterými se můžu profilovat. Hned po dokončení bakaláře jsem navázal na magistra a jako jeden ze tří studentů jsem dostal nabídku pracovat v rámci fakulty na rehabilitačním centru, které vedl pan profesor Jaroslav Opavský.
Přivydělával jsem si, zároveň jsem studoval a do toho jsem dostal velkou lekci.
V rámci praxe bylo potřeba vést kartotéku pacientů a vyplňovat kódy pro pojišťovnu. Od začátku jsem k tomu ale přistupoval tak, že záznamy nikdo nečte. Moc mě to nebavilo a spíš jsem tuhle část flákal, abych zkrátka něco vyplnil.
Bohužel, ale vlastně i bohudík, jsem to vychytal tak blbě, že jsem dostal na terapii slečnu, která měla autonehodu ve Skotsku. Chtěla náhradu škody a potřebovala pro právníka lékařský posudek a záznam o provedené rehabilitaci. Vytáhnul jsem zápis, proletěl ho a přišlo mi to v pohodě, stejně jako staršímu kolegovi. Pan profesor Opavský vše ale naštěstí zkontroloval a zavolal si mě.
Položil mi jednoduchou otázku: „Víte, kdo je homo sapiens?“ No, jo, přece člověk rozumný… „A víte, kdo je homo saipens sapiens?“ Člověk moudrý vyspělý, ale proč to chcete vědět… „Protože jsem se domníval, že na této fakultě budou pracovat jen rozumní lidé, ale váš zápis mě k tomu vůbec nevede.“
Dalších deset minut mi dost nakládal, protože jsem svoji práci odvedl fakt blbě. Na konci mi ale tahle autorita, které si dost vážím, řekla: „Víte, já vás nekárám. Jen říkám, abyste to příště udělal lépe.“
Byla to negativní zkušenost, která vedla k pozitivnímu řešení.
Opravil jsem vše tak, aby se záznamy daly odeslat a od té doby si vše opravdu vedu pečlivě a správně. Praxí, na kterou jsem navázal hned po státnicích, jsem poznal, že je to nezbytné. Když je lidí hodně, po pár týdnech si nepamatujete, co jste s nimi dělali.
Můžu konstatovat, že mi univerzita přinesla štěstí. Hned po státnicích jsem sice podepsal první pracovní smlouvu, ale těsně poté mi zavolal další vyučující z fakulty, docent David Smékal, s tím, že na zimním stadionu shání extraligoví hokejisté náhradu za fyzioterapeutku, která šla na mateřskou.
Nebyl to vůbec směr, na který bych si věřil. Měl jsem jasnou představu, že se nejdřív chci starat o normální lidi, abych nabral praxi, a až pak se případně přesunout k vrcholovým sportovcům. Zároveň jsem si řekl, že už taková nabídka možná nikdy nemusí přijít.
O celý tým se starám od roku 2018 a je to velká prověrka mých schopností, preciznosti i zodpovědnosti.
Profi sportovcům můžu pomoci hlavně tak, že se umím okamžitě rozhodnout, protože na nic není čas. Někdy musí hráči po zranění co nejdřív zpět do zátěže, stejné je to v rámci úrazu během hry, kdy je ze všech stran tlak na rychlost. Můžu ikskrát říkat, že těhotenství trvá devět měsíců, a i za tisíc let bude trvat devět měsíců. Stejně tak poraněná šlacha se hojí šest týdnů, a za tisíc let to nebude jinak. Jenže ve vrcholovém sportu tohle není téma a někdy se musí problém vyřešit v rámci dnů, navíc ideálně na sto deset procent. Hokejistovi v sezoně zkrátka nemůžu jen tak říct, ať je týden v klidu, spíš se musím zaměřit na to, aby se z akutního problému nestal chronický.
O to důležitější pro mě bylo udržet kontakt s normálním světem, což se povedlo, protože mě bývalý kondičák Peťa přizval do svého projektu FyzioMove. Snažíme se o lidi starat trochu jinak a kombinujeme aktivní přístup k terapii, fyziotechniky a silovou rehabilitaci, což je do určité míry kondiční příprava na míru.
Tomuhle směru rozdílných impulzů věřím.
Myslím si, že devadesát procent funkčních bolestí pohybového aparátu, kde není strukturální příčina, vychází ze slabosti a z neaktivity. Lidí prostě hodně sedí a nic nedělají. Když mi přijde aktivnější člověk, mají i fyzioterapeutická cvičení svůj limit, proto je vhodné posunout se dál jinou formou. Aplikovat to lze i na klienty po operaci. Akutní fáze trvá omezenou dobu a jakmile se rehabilitací obnoví pohybové stereotypy, je vhodné silové zatížení, například odporový trénink.
U nás má každou složku na starost specialista a vše má návaznost.
Studium na FTK mě připravilo, abych svou současnou roli zvládnul. Rád se kdekoliv zmíním, kde jsem získal vzdělání, vedle toho se ale musím pořád posouvat sám. Tím, že mám průpravu i jako sportovec, by mi vadilo, kdybych za svou prací neviděl kvalitu. Proto se pořád snažím hledat cesty, jak se zlepšit, abych viděl výsledky, které se mi líbí.
Tak by to přeci měl mít každý, nejen homo sapiens sapiens.