Absolventi Bez frází

Lucie Fabíková

absolventka studijního programu Tělesná výchova + Český jazyk
středoškolská učitelka a bývalá úspěšná reprezentantka | házená

Rychlík Košičan.

Často si vybavím, jak mě táta na východě Slovenska nakládá jako sotva plnoletou holku do nočního vlaku po házenkářském zápase Interligy mezi Olomoucí a Košicemi, abych se mohla do nedělního rána přesunout na Chopok. Na lyžařský kurz.

Vzpomínám si, že jsem na cílové stanici naskočila rovnou do lyžáků. A vzpomínám si i na to, že mi ten stres, jestli to všechno zvládnu skloubit, tehdy stál za to. Chtěla jsem obojí. Studovat i dělat svůj sport na nejvyšší možné úrovni. Snažila jsem se všemu dávat sto procent, zároveň jsem pořád pochybovala, jestli to dělám dost dobře.

Vystihovala mě poctivost, ale stejně tak se mnou byla spojená i nejistota.

Zpětně mi dochází, jak náročné jsem si to udělala.

 

 

Navenek jsem se snažila zvládat všechno, zatímco uvnitř mě to vyčerpávalo a nahlodávalo. Projevovalo se to „rozlítaností“. V rámci dvoj oboru tělesná výchova, český jazyk na FTK jsem například neabsolvovala žádný kurz tak jako ostatní. I z areálu Pastviny, kam se jezdilo několikrát ročně, jsem vždycky na otočku odjela, protože se o víkendu hrálo.

Zpětně mě mrzí, že jsem se školou a se spolužáky netrávila víc času. Užila bych si to víc.

Jenže tehdy jsem byla hodně pohlcená házenkářským životem. Umím si představit, že jsem mohla na leckoho působit jako fanatik s tunelovým viděním, protože jsem byla schopná hrát nemocná i zraněná.
Dnes, mnoho let po kariéře, kdy učím oba předměty – tedy češtinu i tělocvik – na sportovním gymnáziu Čajkovského v Olomouci, bych svým následovníkům na FTK ráda vzkázala, aby se studentským obdobím naložili tak, jak opravdu cítí. Aby pak nelitovali, že jim něco uteklo.

Říkám to jako sportovkyně, která sice dlouho reprezentovala Českou republiku a hrála v nejlepších klubech v Norsku a v Německu, ale taky jako holka, která pár věcí prošvihla.

Pak jsem měla potřebu dohánět vše zpětně jako třicátnice po ukončení kariéry.

 

 

Na univerzitě jsem to neměla srovnané, takže jsem se projevovala jako vzorňačka. Za celou dobu jsem dělala jedinou zkoušku na třetí pokus. Přitom jsem při výuce často chyběla, obvykle kvůli interlize, kterou jsem hrála už od patnácti, nebo kvůli soustředění nároďáku. Následně jsem měla dojem, že vše musím dohnat sama, takže když šly holky na diskotéku, já zůstávala doma. Buď jsem se doučovala, nebo jsem si brzy zalehla, protože jsem věděla, že když se dobře nevyspím, nezahraju tak, jak chci.

Mým snem bylo získat zahraniční angažmá, které jsem měla naplánované, až dostuduju. Popravdě jsem do toho byla i hnána rodiči, rovněž vysokoškoláky. V určitém ohledu mě tlačili, abych měla vzdělání jako zálohu, protože jsem bývala odmala docela často zraněná. Moje povaha navíc vždycky potřebovala cítit jistotu – mít plán B.

Tohle přesvědčení logicky zvyšovalo nároky, které jsem si na sebe kladla.

Zvykla jsem si, že to mám těžké, něco jako normální režim mi přišlo nedostatečné. Během studií tak logicky vyplynulo, že jsem byla něco jako předskokan duální kariéry, kterou začala Fakulta tělesné kultury prosazovat v posledních letech.

Měla jsem štěstí, že mi vyučující umožnili individuální plán, i když se našli kantoři, kteří to nechtěli přijmout. Týkalo se to hlavně lidí z filozofické fakulty, kde brali studenty s mojí kombinací předmětů za ty hloupější. Tělocvik byl obecně považovaný za nejsnadnější obor, čeština naopak za nejtěžší. Doktoři, docenti a kandidáti věd, kteří byli zaměřeni především teoreticky, pro mě moc pochopení neměli.

O to víc jsem je musela přesvědčit urputností. Zvládla jsem to i proto, že jsem měla v rámci studia pohyb při nejrůznějších předmětech jako ventil, díky tomu mě nesemlela češtinářská teorie.

S diplomem v kapse jsem pak mohla s klidem vyrazit živit se házenou do zahraničí.

 

 

Nejdřív jsem dva roky strávila v norském Bergenu, následně jsem se na čtyři sezony upsala erfurtskému Thüringer HC v německé bundeslize, abych se ve třiceti vrátila dokončit kariéru zpátky do Olomouce.

Už tou dobou jsem nastoupila jako učitelka na gymnázium Čajkovského, kde jsem rychle zjistila, jak mě studium skutečně vybavilo. Zatímco FTK mi předala hodně věcí a jako tělocvikářka jsem mohla těžit z mnoha konkrétních znalostí a dovedností, v češtině to bylo jinak. Hodně učebních metod jsem si musela osvojit za běhu.

V praxi jsem ocenila především to, co mi předali starší kantoři. Šlo obvykle o bývalé sportovce, na kterých bylo vidět, čím si prošli. Ovládali didaktiku, měli zkušenosti a učili nás, jak učit. Čerpám z toho dodnes. Sice sama hodně využívám nové směry a přenesla jsem si do výuky i řadu věcí ze zahraničí, mám ale za to, že není ideální zbytečně podléhat kdejaké novince. Je toho spousta, co si můžeme vzít i z minulosti. Moderní metody jsou fajn, ale je potřeba vše zdravě nakombinovat, aby se nestávalo to, co se bohužel stává. Někdy mi do prváku na gymplu nastoupí děcka, která v šestnácti letech neumí kotoul, pak je to musím učit já a je to skoro zdraví nebezpečné.

 

 

Snažím se neklást na studenty nároky, které jsem si na sebe dřív kladla sama. Vedle toho moc nejedu na vlně, která nastupující generaci hodně věcí usnadňuje.

Nerozumím tomu, že některé děti ze sportovní třídy na našem gymplu už kvůli svému tréninkovému režimu nechodí do školy téměř vůbec. Tím spíš, pokud tomu neodpovídá úroveň jejich výkonnosti. Jako máma dvou dětí, která pro ně chce to nejlepší, mi tohle nepřijde jako správný přístup.

Přehnané pohodlí může uškodit stejně jako přehnaná dřina. Tohle si už uvědomuju moc dobře.

Jakkoliv úspěšně se mohla jevit moje kariéra, pravdou zůstává i to, že jsem si nakládala příliš. Vím, že mě to nakonec dohnalo, takže se jako učitelka věnuju spíš tomu, abych děcka uměla usměrnit. A to na obou stranách. Teprve pak totiž může přijít v jejich vývoji fáze, kdy si sama něco vyberou a budou muset ukázat, že umí splnit určité požadavky. Například i ty, které vyžaduje studium na FTK, s níž gymnázium Čajkovského úzce spolupracuje.

Mám radost, že to tak je, cítím v tom určité propojení. Jsem ráda, když žáky ohledně sportu a pohybu něco zajímá. Předávám jim kus sebe a těší mě, když vidím, že někteří z nich pak sami pokračují v rozvoji sportovních dovedností na univerzitě.

I proto mě současná práce tak baví. I proto vidím, že moje přesvědčení skloubit studium a kariéru vrcholového sportovce nakonec mělo smysl. I proto si dnes všechno dokážu mnohem víc užívat.

 


Martin Hroch

absolvent studijního programu Trenérství a management sportu
trenér VK UP Olomouc | volejbal

Někdy to bylo únavné.

Ve chvílích, kdy jsem měl pocit, že nemám z čeho brát energii, jsem se ptal sám sebe, jestli to mám zapotřebí. Jestli by neexistovala snazší životní cesta než začít studovat v sedmatřiceti letech management sportu a trenérství. Navíc po tom, co jsem měl za sebou jako bývalý volejbalový reprezentant, který se sportem živil jedenáct let ve Francii.

Tyhle myšlenky mě obvykle přepadávaly při vytváření magisterské práce. Tehdy už jsem dělal kouče Šternberku v ženské extralize a ke studiu jsem se obvykle dostával až v pozdních večerních hodinách, kdy jsem nebyl úplně čerstvý. Zpracoval jsem zadání, odeslal ho garantovi – panu profesorovi Michalu Lehnertovi – a on mi vše vrátil s dvaceti připomínkami. Opravil jsem to a pak přišlo čtyřicet připomínek.

Byl to nekonečný příběh, někdy docela frustrující, ale chápal jsem to.

Cítil jsem, že pedagogové na Fakultě tělesné kultury chtěli mít čistý stůl. Bylo fajn uvědomit si, že ačkoliv jsem v jednu dobu byl docela známý sportovec, který nasbíral přes tři sta startů za nároďák, neznamená to, že mám mít něco zadarmo.

Přesně takhle to má být. Přesně tohle mi pak přineslo řadu dalších možností.

 

 

Jsem ten, kdo může říct, že ze studia na FTK dokázal načerpat podobnou energii jako z toho, co zažil jako vrcholový sportovec.

Můj obor mě obohatil v tom, že mi zprostředkoval kontakt s jinými odvětvími. Musel jsem se naučit komunikovat s lidmi, kteří byli úplně jinak založení. S judisty, s cyklisty. Byli jsme nuceni spolupracovat, a to byl největší dar.

Ve svém životě tak beru řadu věcí. Je to neustálá škola.

Patří do ní to, co jsem zažil během kariéry v rámci angažmá v týmech Grenoble, Rennes, Montpellier, Saint Brieuc a Dunkerque, včetně pocitu z roku 1996, kdy jsem byl druhým nejlépe bodujícím hráčem francouzské Pro A. Patří tam i zážitky z reprezentace, kde jsem startoval na jednom mistrovství světa a čtyřech evropských šampionátech, včetně toho v roce 1999, kde brala Česká republika čtvrté místo.

Mít ale skutečnou školu, nejen životní, ale i ten „papír“ z univerzity, může otevřít mnoho jiných dveří.

Já se mimo jiné i díky titulu magistra dostal zpátky do Francie jako trenér. Do prostředí, kde pode mnou pracovalo padesát lidí, s nimiž jsem musel najít společnou řeč.

Tím, že jsem ve Francii tak dlouho hrál, mi tam zůstaly kontakty a nabídli mi trénování druholigovému ženského týmu Quimper, který spadnul z nejvyšší ligy. Tohle angažmá mělo všechno. Západní Bretaň je krásná, klub měl skvělé zajištění, podhoubí sponzorů, zájem města i diváků.

Byla to úžasná zkušenost, která se mi naskytla i díky studiu FTK. Z kategorie proškolených trenérů, kteří se uchází o práci, jsem se najednou dostal o pár stupínků výš. Francouzi mají totiž sport hodně postavený na odbornosti, požadují od koučů vysokoškolské vzdělání a cizince si k tělu moc nepouští. Navíc neradi mluví jiným jazykem, což pro mě bylo další plus. Chtějí si zkrátka razit vlastní cestu se vším všudy a u chlapů, kteří jsou olympijští vítězové, jim to vychází, proto jim na top úrovni nestačí jen trenérská A licence, neuznávají ani diplomy od cizích federací. I kdybych přišel jako trenér z Polska a Itálie, které udávají volejbalové trendy, musel bych si dodělat tamní kurzy. Díky magisterskému titulu jsem mohl doložit vše potřebné a získal profesní kartu na pět let.

 

 

Do Quimperu jsem ovšem přišel bez realizačního týmu, ten mi přidělili a musel jsem si získat autoritu i respekt. Nakonec vše fungovalo bezvadně.

Paradoxem bylo, že jsem jako asistenta dostal bývalého hlavního trenéra, který s družstvem spadl z nejvyšší ligy a bylo důležité najít společnou cestu. Zvládli jsme to. Po třech letech ve funkci byl vyčerpaný, takže byl vděčný, akceptoval roli podřízeného a podpořil mě. Já mu zase dal prostor, aby se necítil odstrčený.

V týmu bylo sedm národností, od hodně ryzí Ukrajinky po Kanaďanku z univerzitního systému, kapitánka pocházela ze Senegalu...

Ve finále z toho byly dva krásné roky. Bojovali jsme o postup a zájem o klub v malém městě, kde už byla kromě nás jen druhá nejvyšší liga mužského basketbalu, byl ohromný. Lidi chodili na volejbal jako do divadla a já si často uvědomoval, že tuhle kulturu nasávám díky tomu, že jsem vystudoval.

Pohnutka dodělat si vzdělání, abych se mohl dál věnovat volejbalu na nejvyšší úrovni, přitom nebyla prioritou.

Jako většina sportovců jsem spíš přemýšlel o tom, že nastoupím po ukončení kariéry k nějakému kamarádovi do firmy a budu mít poklidnější start civilního života. Tím, že jsem ale hrál až do sedmatřiceti, jsem ve svých očích překonal věkovou hranici, kdy byl nějaký přechod možný a přihlásil se na FTK.

V roce 2008 jsem už působil v Brně, a když se vedení z ekonomických důvodů rozloučilo s trenérem, nabídli mi, abych jako hráč dokoučoval sezonu.

Tím to začalo a pak jsem získal i roční angažmá ve druhé francouzské lize chlapů v týmu Saint Quentin. Po roce jsem se ale vrátil domů, ještě jsem nebyl jako trenér tím, kým jsem dnes, a chyběla mi rodina. V Brně jsem převzal juniorky, kde byla i moje dcera, a to byla další škola. Chtěl jsem jí vrátit to, co jsem s ní předtím zameškal, ale moc se mi to nepovedlo. Máme v rodině bezvadné vztahy, ale ten rok to bylo jiné. Jako trenér jsem na ni byl přísnější a ostatní holky ji ve finále vyčlenily z kolektivu, protože si myslely, že bude donášet tátovi. Sezonu mi v podstatě obrečela, takže jsem byl vděčný, když jsem pak dostal nabídku trénovat ženskou extraligu ve Šternberku.

 

 

Při studiích jsem si tyhle situace zpětně mnohokrát vybavil.

Uvědomil jsem si, že jsem byl mladý vystrašený trenér, který bral ženský kolektiv hodně z mužského a hráčského pohledu. Dceři jsem volejbal naštěstí neznechutil, jako vystudovaná medička ho pořád hraje pro radost.

Moje zklidnění přišlo i s tím, že studium managementu a trenérství bylo hodně založené na diskuzi.  Pochopil jsem, že každý má trochu jiný pohled na stejnou situaci a umožnilo mi to vidět, že moje pravda není vždycky ta jediná. Na druhou stranu jsem to musel vyvažovat tím, že pokud mám za něco zodpovědnost, je potřeba srovnat si věci podle sebe a být rozhodný.

Ve Francii jsem poznal ještě další úroveň. Tím, o kolik lidí jsem se musel starat, mi začalo docházet, že je mnohdy nejdůležitější někomu poděkovat, nebo mu jen věnovat úsměv. Lidi mi to pak vraceli a dostalo mě to asi i tam, kde jsem teď.

Trénuju extraligu žen v Olomouci a nyní, v roce 2022, jsem coby asistent z ženského nároďáku jediný Čech v realizačním týmu. Na lavičce vše vede Řek Jannis Athanasopulos, druhým asistentem a kondičákem jsou Poláci.

Když jsme se poznávali, museli jsme se vzájemně přizpůsobit. Trenérovi na začátku vadilo, že mluvím s holkama Česky, protože nevěděl, co si říkáme. Musel jsem trochu změnit komunikaci s hráčkami tak, abych nenarušil chod týmu a díky zkušenostem jsem přizpůsobil svůj způsob jednání tak, aby hráčky viděly, že táhneme za jeden provaz. Takhle fungujeme od roku 2019. Trávíme spolu celé čtyři letní měsíce a na konci už toho máme plné zuby, ale vždycky si potřeseme rukama a poděkujeme si s tím, že si dáme vědět, co dál. Pokaždé nás to obohatí, nasbíráme zkušenosti a někam se posuneme.

Výsledky jdou s tím, jaká je spolupráce. Vyhráli jsme Evropskou ligu, byli jsme ve finále o postup do Světové ligy, kde jsme prohráli 2:3 s Kanadou. Probojovali jsme se do čtvrtfinále mistrovství Evropy a dostali jsme se na mistrovství světa, kde ženský nároďák chyběl šestnáct let.

Vždy, když se za sebe ohlédnu, uvědomím si, že ty probdělé noci u magisterské práce, i to, jak mi učení ve čtyřiceti letech lezlo do hlavy docela těžko, mělo svůj význam.

Už to jednoduše vím.


Jakub Jarolím

absolvent studijního programu Fyzioterapie
fyzioterapeut HC Olomouc | plavání s ploutvemi

Paní se sotva nasnídala.

Jako pacientka s Parkinsonovou chorobou patřila na neurologii v olomoucké fakultní nemocnici spíš k těm, kterým se musela věnovat vyšší pozornost.

Coby student třetího ročníku fyzioterapie na FTK jsem ji dostal na starost v rámci praxe. V první chvíli jsem se cítil lehce bezradný, protože měla opravdu špatné pohybové funkce a přemýšlel jsem, co spolu budeme dělat.

Pak jsem si vzpomněl, že nám vyučující na přednášce v této souvislosti říkali, abychom u lidí s touto diagnózou pracovali s emoční složkou. Aby je to bavilo. Šel jsem s paní na chodbu, povídal si s ní a napadlo mě, že to vyzkouším. Zeptal jsem se, jestli umí tančit a odpověděla, že má ráda polku. Nahodili jsme rytmus, a babička, co se předtím jen tak tak najedla, najednou začala mít krásný pohyb. Nakonec jsme zvládli i valčík a viděl jsem, jak je šťastná.

Tenhle zážitek ve mě furt je.

Uviděl jsem, co se dá docílit s lidským tělem, když se na to jde vhodnou cestou. Nebyl to žádný bod zlomu, já se chtěl fyzioterapii věnovat naplno už předtím, ale utvrdilo mě to v přesvědčení, že mě tenhle obor bude bavit.

Na Fakultu tělesné kultury jsem se přihlásil jako kluk z Nového Jičína, kterého do té doby bavilo hlavně plavání s ploutvemi. Dokonce natolik, že jsem se stal v této disciplíně mistrem světa ve sprintu na padesát metrů kraulem.

Měl jsem kondičního trenéra Peťu, fyzioterapeutku Veroniku a vždy jsem tíhnul k lidskému tělu. Právě tihle dva lidé mě zaujali pro to, abych se všemu věnoval do hloubky. Původně jsem chtěl studovat medicínu, ale věděl jsem, že bych pak musel upozadit sport. Rozhodlo to, že Zbyněk Svozil, šéf klubu ploutvového plavání, byl tou dobou i děkanem FTK a všechno se mi v jednu chvíli prolnulo.

Nebudu se tvářit, že moje vazby s nejvyšší autoritou fakulty nebyly výhodou, ale ani to neznamenalo, že bych měl něco snazší.

Studijní oddělení mi vyšlo vstříc v tom, že jsem mohl výuku celou dobu kombinovat se sportem na nejvyšší úrovni. Tréninky probíhaly od šesti ráno, takže se s ničím netloukly, a pokud jsem potřeboval na soustředění nebo na závody, nebyl to problém zařídit. Proto jsem školu moc rád reprezentoval na Světových hrách ve Wroclavi, což je něco jako olympiáda neolympijských sportů, kde jsem vyplaval stříbro a bronz na padesátce a na stovce.

Obou výsledků si cením maximálně, protože jsem jich dosáhl při studiu oboru, kterému se musí věnovat hodně času.

 

 

Fyzioterapie na FTK je v uvozovkách fakulta ve fakultě. S ostatními obory jsme se moc nepotkávali, celkové požadavky na nás byly malinko jiné, troufnu si říct, že v odborných předmětech vyšší. Učili nás jiní kantoři a často jsem si připadal podobně jako na gymplu, protože jsme byli jedna třída o třiceti lidech. Brali jsme to jako normu, protože když se člověk chce věnovat téhle oblasti, měl by to dělat naplno. Jinak se to nedá, pokud to chcete dělat dobře. U fyzioterapeuta je to tak, že co hlava neví, to ruce necítí. Některé věci zkrátka bylo potřeba se nadrtit, protože se v tomto oboru určitým způsobem setkávají všechny medicínské obory dohromady a všechno může souviset se vším. Čím lepší máte vzdělání, tím lépe můžete vyhodnotit, jak a s čím pomoci.

Všichni si myslí, že fyzioterapie na FTK je zaměřená především na sport, ale je to obecné jako všude jinde. Program je poskládaný velice dobře už jen výběrem praxe.

Nechodili jsme jen do nemocnice, ale například i do lázní a do zdravotnické služby. Nakouknul jsem hned do několika oken zdravotnického systému a viděl jsem všechny směry, kterými se můžu profilovat. Hned po dokončení bakaláře jsem navázal na magistra a jako jeden ze tří studentů jsem dostal nabídku pracovat v rámci fakulty na rehabilitačním centru, které vedl pan profesor Jaroslav Opavský.

Přivydělával jsem si, zároveň jsem studoval a do toho jsem dostal velkou lekci.

V rámci praxe bylo potřeba vést kartotéku pacientů a vyplňovat kódy pro pojišťovnu. Od začátku jsem k tomu ale přistupoval tak, že záznamy nikdo nečte. Moc mě to nebavilo a spíš jsem tuhle část flákal, abych zkrátka něco vyplnil.

Bohužel, ale vlastně i bohudík, jsem to vychytal tak blbě, že jsem dostal na terapii slečnu, která měla autonehodu ve Skotsku. Chtěla náhradu škody a potřebovala pro právníka lékařský posudek a záznam o provedené rehabilitaci. Vytáhnul jsem zápis, proletěl ho a přišlo mi to v pohodě, stejně jako staršímu kolegovi. Pan profesor Opavský vše ale naštěstí zkontroloval a zavolal si mě.

Položil mi jednoduchou otázku: „Víte, kdo je homo sapiens?“ No, jo, přece člověk rozumný… „A víte, kdo je homo saipens sapiens?“ Člověk moudrý vyspělý, ale proč to chcete vědět… „Protože jsem se domníval, že na této fakultě budou pracovat jen rozumní lidé, ale váš zápis mě k tomu vůbec nevede.“

Dalších deset minut mi dost nakládal, protože jsem svoji práci odvedl fakt blbě. Na konci mi ale tahle autorita, které si dost vážím, řekla: „Víte, já vás nekárám. Jen říkám, abyste to příště udělal lépe.“

Byla to negativní zkušenost, která vedla k pozitivnímu řešení.

Opravil jsem vše tak, aby se záznamy daly odeslat a od té doby si vše opravdu vedu pečlivě a správně. Praxí, na kterou jsem navázal hned po státnicích, jsem poznal, že je to nezbytné. Když je lidí hodně, po pár týdnech si nepamatujete, co jste s nimi dělali.

 

 

Můžu konstatovat, že mi univerzita přinesla štěstí. Hned po státnicích jsem sice podepsal první pracovní smlouvu, ale těsně poté mi zavolal další vyučující z fakulty, docent David Smékal, s tím, že na zimním stadionu shání extraligoví hokejisté náhradu za fyzioterapeutku, která šla na mateřskou.

Nebyl to vůbec směr, na který bych si věřil. Měl jsem jasnou představu, že se nejdřív chci starat o normální lidi, abych nabral praxi, a až pak se případně přesunout k vrcholovým sportovcům. Zároveň jsem si řekl, že už taková nabídka možná nikdy nemusí přijít.

O celý tým se starám od roku 2018 a je to velká prověrka mých schopností, preciznosti i zodpovědnosti.

Profi sportovcům můžu pomoci hlavně tak, že se umím okamžitě rozhodnout, protože na nic není čas. Někdy musí hráči po zranění co nejdřív zpět do zátěže, stejné je to v rámci úrazu během hry, kdy je ze všech stran tlak na rychlost. Můžu ikskrát říkat, že těhotenství trvá devět měsíců, a i za tisíc let bude trvat devět měsíců. Stejně tak poraněná šlacha se hojí šest týdnů, a za tisíc let to nebude jinak. Jenže ve vrcholovém sportu tohle není téma a někdy se musí problém vyřešit v rámci dnů, navíc ideálně na sto deset procent. Hokejistovi v sezoně zkrátka nemůžu jen tak říct, ať je týden v klidu, spíš se musím zaměřit na to, aby se z akutního problému nestal chronický.

O to důležitější pro mě bylo udržet kontakt s normálním světem, což se povedlo, protože mě bývalý kondičák Peťa přizval do svého projektu FyzioMove. Snažíme se o lidi starat trochu jinak a kombinujeme aktivní přístup k terapii, fyziotechniky a silovou rehabilitaci, což je do určité míry kondiční příprava na míru.

Tomuhle směru rozdílných impulzů věřím.

 

 

Myslím si, že devadesát procent funkčních bolestí pohybového aparátu, kde není strukturální příčina, vychází ze slabosti a z neaktivity. Lidí prostě hodně sedí a nic nedělají. Když mi přijde aktivnější člověk, mají i fyzioterapeutická cvičení svůj limit, proto je vhodné posunout se dál jinou formou. Aplikovat to lze i na klienty po operaci. Akutní fáze trvá omezenou dobu a jakmile se rehabilitací obnoví pohybové stereotypy, je vhodné silové zatížení, například odporový trénink.

U nás má každou složku na starost specialista a vše má návaznost.

Studium na FTK mě připravilo, abych svou současnou roli zvládnul. Rád se kdekoliv zmíním, kde jsem získal vzdělání, vedle toho se ale musím pořád posouvat sám. Tím, že mám průpravu i jako sportovec, by mi vadilo, kdybych za svou prací neviděl kvalitu. Proto se pořád snažím hledat cesty, jak se zlepšit, abych viděl výsledky, které se mi líbí.

Tak by to přeci měl mít každý, nejen homo sapiens sapiens.


Václav Jílek

absolvent studijního programu Tělesná výchova a sport
hlavní trenér SK Sigma Olomouc | fotbal

Důsledně i přirozeně

„Jílku, kdybych si toho všimnul dřív, tak musíte jít zákonitě na opravný termín.“

Tahle věta je jedním ze styčných bodů mého studia na Fakultě tělesné kultury.

Řekl mi ji pan docent Pavel Stejskal, který nás měl na fyziologii. Měl pověst kata, který vyhazoval od zkoušky na počkání. Navíc šlo o náročný předmět, jehož se skoro každý bál. Nebyl jsem výjimkou, ale byl jsem schopen se na zkoušky poctivě učit. Na tuhle jsem se připravoval šest týdnů a šel na ní v před termínu, abych ji měl rychle za sebou.

Pamatuji si, že byly čtyři okruhy a celkem sto dvacet otázek, čtyři z nich jsem vypustil a jednu si samozřejmě vytáhnul. Takže přesto, že první tři byly bez problému, u poslední jsem se dost trápil a už to vypadalo, že to nedotáhnu.

Pan docent se nakonec slitoval.

Zapsal mi známku do indexu a hned vzápětí si všimnul, že mám v kolonce předmětu napsáno FYZYOLOGIE. Způsob, jakým mi gramatickou chybu vytknul, mi připomíná, jak je v určitých ohledech důležitá důslednost. Právě ta často rozhoduje o tom, jestli danou věc dotáhnete ke zdárnému cíli.

Ale to si člověk uvědomil až postupem času. Moje studium naopak začalo tím, že jsem se po gymplu nedostal na práva.
 

 

Abych nemusel na vojnu, musel jsem zvolit „únikové“ řešení, takže jsem šel na rok na zemědělku do Brna, kam mě vzali bez přijímaček. Věděl jsem, že je to jen dočasná varianta. Myslím, že tenkrát jsem nabyl přesvědčení, dělat v životě něco, co mě bude bavit a k čemu mám vztah. Tím byl jednoznačně sport.

Rozhodně jsem nikdy neměl předsevzetí, že se budu věnovat profesionálnímu fotbalu. Že se jednou postavím jako hlavní trenér na lavičku Sigmy Olomouc nebo Sparty Praha.

Jako kluk z Litomyšle jsem sice patřil do krajských fotbalových výběrů, ale na nejvyšší úroveň to nebylo. K tomu se přidaly i zdravotní trable, když jsem v sedmnácti letech absolvoval první operaci menisku. Fotbal jsem miloval, ale už tou dobou bylo jasné, že aktivní hraní půjde trochu stranou.

U sportu jsem chtěl zůstat a jelikož mě kromě toho bavila historie, zvolil jsem si na FTK dvoj obor tělocvik – dějepis, který byl nově otevřený a náš ročník patřil k průkopníkům. Hned si vybavím, jak nám to vyučující i studenti na fildě dávali najevo.

Předsudek, že jsme „švihadla“, byl cítit. Svým způsobem jsme asi mezi lidi, kteří byli schopni trávit mnoho času v archivech, úplně nepatřili. K tomu ta náročnost v podobě kombinování fyzického a duševního „výkonu“. Našlo by se hodně chvil, kdy jsem trávil výuku historie v polospánku, protože jsem předtím absolvoval plavání, gymnastiku nebo míčové hry.

Osobně jsem to vnímal tak, že musím zvládnout historii, ale primárně studuju sport. S výhledem, že budu tělocvikář.

Zásadní v tom, jak vše nakonec dopadlo, byl druhý ročník.

Právě v něm jsem blíže poznal svou životní partnerku, která měla úplně stejnou aprobaci. Jsme spolu už pětadvacet let a máme tři děti. Měl jsem vedle sebe člověka, jež mi byl blízký a trávili jsme spolu hodně času. Během studia pomáhala spíš ona mě, spoustu přednášek jsem od ní opisoval nebo se učil jejích zápisek. Pomáhala mi třeba i s gymnastikou, se kterou jsem dost bojoval.

 

 

Zhruba v tom samém období sháněla Sigma z řad studentů trenéry pro přípravku, což funguje vlastně dodnes. Profesor Mazal, který měl na FTK na starost pohybové hry, přišel s tím, že potřebuje trenéry pro předškoláky. Mě, a ještě další dva spolužáky to oslovilo, a šli jsme to zkusit. Vše probíhalo odpoledne ve školních tělocvičnách a nebylo to o fotbale, ale o rozvoji pohybových dovedností a vedení dětí ke všestrannosti.

To byl můj trenérský bod nula. Odtud jsem začal postupně stoupat, procházel jsem jednotlivé věkové kategorie až „na vrchol“, kde jsem dnes.

Trénování jsem bral jako přirozenou možnost zůstat u fotbalu, který mě provázel od mých dětských let. Neměl jsem ambici trénovat ligu. Možná to byla výhoda, neubíjelo mě vědomí, co budu dělat, pokud nebudu součástí profesionálního fotbalu.

Moje cesta byla postupná a jako konzervativní člověk, který se cítí dobře ve známém prostředí, ve mě změny a přechody ke starším kategoriím vždy vyvolávaly určitou míru nejistoty. Když jsem končil v roce 2000 vysokou školu, vedl jsem desetileté kluky, ročník 1990. Měl jsem tenkrát skvělé asistenty z řad rodičů a celkově se tam vytvořila výborná parta a trávila spolu hodně času. Na to vzpomínám strašně rád.

Po roční odmlce, kdy jsem si odskočil splnit základní vojenskou službu, jsem nastoupil jako tělocvikář na sportovní školu Heyrovského. Na Heyráku jsem vedl žákovské týmy Sigmy a vydržel tam šest let. V závěru přišla nabídka posunout se k dorostu a k tomu jsem přijal poloviční úvazek na svazu jako sekretář.

Fotbal začínal být mým hlavním zaměstnáním.

Představu, že bych mohl být ligovým trenérem, jsem ale pořád neměl. Tohle vlastně platilo i v roce 2009, kdy si mě vybral Jarda Hřebík jako asistenta k reprezentační devatenáctce.

 

 

Do své současné role jsem dospěl tak nějak přirozeně.

Během studia jsem si několikrát ověřil, že když do něčeho dám maximum, vyjde to. To jsem se snažil praktikovat i ve své profesionální trenérské kariéře, zpočátku v roli asistenta. Postupem času jsem nabíral zkušenosti, získával sebevědomí, jistotu, a myslím, že i respekt hráčů.  Člověk se cítil připraven i na větší výzvu. Příležitost přišla v roce 2015, když jsem dostal nabídku koučovat jako hlavní trenér v klubu mého srdce – v Sigmě Olomouc.

Určitě to vnímám tak, že tým, který jako trenér vedu, musí mít nějakou vizi. Tím, jakou nastavím kulturu, ovlivňuji všechny ostatní a vytvářím tak cestu k jejímu naplnění. Celý proces je jedna velká interakce a musím říct, že spolupracovat s hotovými sportovci je v něčem podobné jako učit malé děti. Hlavní je vést obě skupiny k samostatnosti a k zodpovědnosti, ukazovat jim příležitosti ke zlepšení a dodávat jim energii. Jen u dospělých do toho vstupuje ve velké míře ego, takže je to víc o psychologii než o pedagogice. Můj přístup k hráčům je spíše přátelský, jsou ale mantinely, které nemohou překročit. A zde hraje důležitou roli ona důslednost.

Snažím se svou práci dělat na sto procent.

 

 

Jakmile není něco z mého pohledu dokonalé, nejsem v pohodě. Mám rád, když všechno ladí a je to do puntíku splněné. Ukazuje se to například při stříhání videí ze zápasů, které dávám dohromady dlouhé hodiny, dokud vše není tak, jak si představuju.

Život s fotbalovým trenérem je podle mě extrémně náročný, což by mohla nejlépe potvrdit má partnerka, která na rozdíl ode mě zůstala v oboru a učí na základce tělocvik a dějepis. Pokud pominu stavy po prohraném utkání, tak už jenom samotná organizace času je velmi složitá. Obvykle má jeden z nás volno v době, kdy ho druhý nemá. Společné dovolené jsou tak velký problém. Ale zvládáme to a jsem moc rád, že stojí již dlouhé roky vedle mě a je mi velkou oporou.

Studiu na univerzitě tak vlastně vděčím za to, že mi otevřelo pomyslné dveře, jak na cestu pracovní – fotbalovou, tak na cestu soukromou - partnerskou.


Libor Jiroušek

absolvent studijního programu Aplikovaná tělesná výchova
vedoucí trenér ASO Dukla Prostějov, absolutní mistr světa a Evropy v akrobacii | parašutismus

Ten papír

Ptá se mě na to skoro každý, takže to klidně hned řeknu i vám.

Ano, už se mi párkrát jako parašutistovi stalo, že se mi neotevřel padák tak, jak měl.

Problémy přišly za celou kariéru, během které jsem se stal absolutním mistrem světa v akrobacii, celkem pětkrát.

Může se zdát, že je to hodně, záleží na úhlu pohledu. Jelikož mám na kontě přes dvanáct tisíc seskoků, dělám z vlastního úhlu pohledu velmi bezpečný sport. Někde jsem dokonce četl, že v průměru skončí tragicky jeden ze čtvrt milionu seskoků.

Krize zkrátka přijde jen výjimečně. Většinou to není tak, že by se padák neotevřel, ale je nějak poškozený nebo zamotaný. Například u těch malých, které používáme na akrobacii, stačí lehké protočení při otevření a už je problém. Následuje velká rotace s obrovským přetížením, kdy je potřeba reagovat co nejdříve. Do pěti vteřin. V takovou chvíli musím padák odhodit, jinak by se smotal se záložním. Orientace se ztrácí při velkých točkách a na malém padáku bych kvůli přetížení ztratil přehled a bylo by zle. Teprve potom, kdy tohle zvládnu, otevírám záložní.

Během problémů jsem nikdy nebyl v šoku. Spíš jsem si ve stresu ulevil pár ostrými slovy a zároveň plnil nacvičený bezpečnostní postup, abych měl na druhý pokus vše pod kontrolou.

Jako sportovec a zároveň voják z povolání se snažím v náročnějších situacích zachovat klid.
 

 

Tak to koneckonců bylo i při mém studiu na Fakultě tělesné kultury, kde jsem jako dálkař absolvoval obor aplikovaná tělesná výchova. Musím se přiznat, že mi primárně nešlo o to stát se odborníkem na pohybové aktivity pro osoby se specifickými potřebami, včetně tělesných postižení. Tehdy to bylo to jediné, co jsem mohl skloubit se svou prací, jiné obory pro kombinované studium otevřené nebyly.

Coby voják jsem jednoduše přišel na to, že se mi vyplatí mít univerzitní vzdělání, protože s tím v armádě souvisí získání hodnosti i platové ohodnocení. Vzhledem k členství České republiky v NATO už musí každý splňovat určité mezinárodní požadavky.

Když jsem začal studovat, byla ještě situace jiná. Udělal jsem to vyloženě z nudy, protože jsem jako sportovní parašutista patřící pod Duklu Prostějov neměl úplně ideální podmínky. Letadla a vrtulníky byly hodně vytěžovány vojáky. Měli vždy přednost a stávalo se, že jsem třeba týden nemohl skákat. Tím, že máme doma vzhledem k počasí sezonu jen od jara do podzimu, je potřeba využít každý příznivý den. Bohužel to nebylo možné, takže jsem si našel FTK jako něco, co mi je blízké a čím vyplním čas.

Nemám problém přiznat, že jsem chodil na přednášky a na zkoušky, abych ve finále dostal „ten papír“. Tak to má přece hodně lidí a není to nic proti ničemu.

Školu a její význam jsem začal doceňovat až s odstupem.

 

 

Naplno se přínos v tom, co dělám, ukázal v roce 2021. Ukončil jsem závodní kariéru a přešel v Dukle, která si coby armádní klub drží parašutismus jako jediný neolympijský sport, na manažerskou a trenérskou pozici. Dostal jsem hodnost kapitána a od té doby poznávám úplně jiný svět, kde můžu využít řadu informací, které jsem na FTK načerpal. Začal jsem si uvědomovat, že je někdy jednodušší vyhrát mistrovství světa než někoho naučit skočit s padákem.

Nejvíc čerpám z přednášek z pedagogiky, protože každý je jiný a vyplatí se mít individuální přístup. V parašutismu je navíc potřeba vychovávat lidi od juniorů, protože všechno trvá docela dlouho a je fajn každého nadchnout tak, aby vždy měl důvod u sportu zůstat. Sám jsem těžil hlavně z toho, že jsem absolvoval první tři seskoky už v patnácti letech a zbláznil jsem se do toho. Mohli za to rodiče, kteří taky skákali a já byl díky nim celé dětství na letišti.

Na vysoké jsem věděl hned, že se aplikované tělesné výchově téměř jistě nebudu věnovat. Obor mi ale umožnil získat rozhled, a také pokoru k tomu, co mám.

Jsem zvyklý, že coby parašutista nejsem součástí hlavního proudu, takže mi nedělalo problém zkoušet věci, které nejsou úplně běžné. Jako člověka, jenž preferuje praxi před teorií, mě hodně ovlivnila zkušenost z lyžařského kurzu, kde jsem dostal na starost čtrnáctiletou nevidomou slečnu. Musel jsem se o ni starat, vžít se do ní a uvědomit si, co všechno si v jiných podmínkách můžu a nemůžu dovolit. Vyzkoušel jsem si třeba, jaké to je, jet se zavázanýma očima na vleku.

Podobné poznání přišlo i v rámci zápočtů z basketbalu na vozíku nebo ze sledge hokeje. Je to možná klišé, ale všechny neobvyklé věci mi daly uvědomění, že nemusím řešit prkotiny.

Absolutním mistrem světa v parašutismu, kde jsou dvě disciplíny – seskok na přesnost a individuální akrobacie – jsem se stal těsně před státnicemi v roce 2008. O titulu měl rozhodnout poslední seskok na závodech ve slovenském Lučenci a vzpomínám si, že jsem se nervy snažil zahnat i učením. Oči mi ale jezdily po stránkách úplně nesmyslně, takže jsem knížku zase rychle zahodil. Titul jsem sice vyhrál, ale upřímně… Po návratu do školy tohle okolí moc nezajímalo, na rozdíl od toho, co jsem měl v hlavě. Dopadlo to tak, že jsem musel finální zkoušky dvakrát opakovat.

Smířil jsem se s tím docela v klidu, protože jsem nikdy nebyl vyloženě studijní typ.

 

 

Nejlíp to koneckonců vystihovala gymnastika. Řeklo by se, že v ní jako nejlepší akrobatický parašutista, který má v této jednotlivé disciplíně šest světových titulů, budu vynikat, ale opak byl pravdou. Za moc to nestálo a prošel jsem jen tak tak.

Kantoři se divili, že skoro nedokážu udělat hvězdu, nebo přeskočit kozu.

Ptali se, čím to je, když mi nedělá problém vypadnout z letadla ve výšce čtyř kilometrů, nabrat rychlost tři sta kilometrů v hodině a dělat u toho rychlá salta a přesné otočky přímo do osy. Marně jsem jim vysvětloval, že se bojím lézt i na strom, když nemám na zádech padák, a že mám ve vzduchu rád hlavně to, že je na všechny triky dostatek času. Čím blíž jsem naopak zemi, tím je to s mojí obratností horší.

Naštěstí jsem se pokaždé dostal na úroveň, která stačila, abych mohl postoupit do dalšího ročníku.

O to vděčnější dnes jsem, protože vidím, jak mi vzdělání umožnuje dělat na úrovni profese vojáka i trenéra. Jsem rád, že jsem to zvládnul, ačkoliv jsem nebyl premiant.

Díky tomu dnes vidím, že mi studium dalo mnohem víc než jen „ten papír“.


Šimon Pelikán

absolvent studijního programu Rekreologie
zakladatel Ololoďě, Ološplapu a Olodvorku, držitel ceny města Olomouc za počin roku 2018 | sjezd na divoké vodě

Olo…

Vím, že řeka Morava má hlubokou duši. Neumím do detailu vysvětlit, jakou. Jde o neuchopitelnou věc, se kterou jsem spjatý, ale prostě to vím.

Říkám to jako ten, kdo si díky vodě došel ke všem zásadním okamžikům a zážitkům.

Říkám to jako místňák z Olomouce, který chtěl ukázat, jak krásné je prostředí, kde žije.

Proto jsem nakonec postavil Ololoď. Právě na ní organizuju netradiční plavby skrze město, ať už jde o naučnou historickou přednášku s odborným výkladem, školní výlet, nebo o rozlučku se svobodou.

Proto jsem dal dohromady i vozítko Ološlap, na kterém mohou lidé dojet k vodě, nebo projíždět historickým centrem města. Ještě nedávno si u toho mohli dát i nějaké to pivo, než image celého zážitku zkazily pražské beerbiky s opilými turisty.

Proto jsem místo toho sehnal volkswagen T1, který plní stejnou funkci a má ještě větší styl.

Proto jsem otevřel na Dolním náměstí Olodvorek, aby se měli lidé kde scházet a tvořit v kulturně příjemném prostoru.

Proto vše zmíněné rámuje každý rok festival nazvaný „Řeka má duši“, při kterém lidi ze břehu nebo z raftu sledují, jak probíhá kousek od nich na hladině koncert nebo scénické divadelní vystoupení vytvořené pro tematický večer.

Všechno pospané spojuje voda a Olomouc. Tak jsem si to vždycky přál.
 

 

 

Když mi bylo třináct, táta koupil loď, dovezl ji na chatu a mě hned chytla kanoistika. Fyzicky jsem měl na tenhle sport nadání, a tu zimu jsem se docela rychle naučil eskymáka. Na jaře jsem sice ještě neuměl jezdit rovně, ale v klubu mě hned vzali na divokou vodu. Takže když jsem vjel do prvního vracáku, otočil jsem se a následně eskymoval. To se během prvního tréninku opakovalo asi šedesátkrát.

Nevadilo mi to, protože mě bavilo být ve vodě.

Myslím, že právě proto se mi začalo dařit, když jsem si vybral disciplínu sjezd na divoké vodě, kdy zdoláváte řeku v přírodních podmínkách z jednoho bodu do druhého. Mezi juniory jsem v roce 2003 získal tituly mistra světa a Evropy v hlídkách a vedle toho si všechno užíval.

Už tou dobou mě hodně táhly lodě, surfování a kiting, takže jsem přemýšlel, kde tyhle sporty rozvíjet. Neměl bych asi problém sebrat se a vyrazit na dlouhé roky k oceánu, kde bych se jen bavil a pak se vrátit jako frajer s mnoha zážitky a zkušenostmi. Já ale chtěl žít vždycky převážně v Česku, přesněji doma, kde mi to přišlo odjakživa krásné. Lákalo mě přijít na způsob, jak tohle naladění přenést i na ostatní a k oceánu pak vyrážet ve volných chvílích.

V době, kdy se mi honily hlavou myšlenky na budoucnost, jsem studoval na Fakultě tělesné kultury fyzioterapii.

Docela mi to šlo, docela mě to i bavilo, ale patřil jsem ke studentům, kteří měli konkrétní problém. Jedna vyučující mi to jednoduše dávala sežrat, protože se jí nelíbil můj přístup, kdy jsem hodně sportoval, hodně se smál a nebral jsem učení a chození na přednášky tak vážně, jak by si představovala.

Když jsem v tomhle módu odjel na akademické mistrovství světa, pohádal jsem se s dotyčnou kvůli plnění jedné písemky k zápočtu. Tehdy jsem si myslel, že na FTK budou všichni kantoři respektovat sportovní akci, kde reprezentuju i školu. Jenže myšlenky a realita jsou dvě různé věci. Došlo to do míry, kdy jsem v tom, co dělám, přestal vidět smysl. V daném předmětu jsem měl velký problém i na třetí pokus a už jsem věděl, že to není jen o mých znalostech.

Ze dne na den jsem skončil.

 

 

Ukázat, že můj přístup není překážkou života na univerzitě, mi vyšlo až na druhý pokus, kdy jsem se dostal na rekreologii. Díky fyzioterapii mi v rámci oboru uznali náročné zkoušky jako jsou anatomie a fyziologie, o to víc jsem se mohl věnovat studiu marketingu, managementu a životnímu stylu. Škola nebyla extra těžká, měl jsem čas chodit na brigády a sportovat, zároveň jsem se díky přednáškám něco dověděl. Přínos byl takový, že se mi rozšířil rozhled a mohl jsem pracovat na projektech, kde jsem si v praxi hodně věcí vyzkoušel.

Vše s cílem, abych v Olomouci mohl dělat něco, k čemu jsem stoprocentně tíhnul, něco, co tam do té doby nebylo a něco, co mi přišlo nejen vhodné, ale přímo ideální.

Lodě. Ty jsem miloval a hodně jsem řešil, jak spojit vášeň s běžným životem...

I tady na mě dopadla nálepka toho, že jsem nebyl vzorný student. Na mě bylo hned vidět, že některé věci neřeším, takže jsem nebyl oblíbenec. Projevovalo se to tak, že jakmile se vybírali zástupci do nejrůznějších projektů, často velmi zajímavých, mě nikdy nevybrali. Naštěstí jsem měl oporu v osobě pana docenta Tomáše Dohnala, který rekreologii na fakultě zakládal a dal jí směr. Nebyl jsem hlavní proud a jemu se líbilo, že uvažuju tak, abych své nápady realizoval v místě, kde žiju.

Jeho povzbuzování mi dávalo víru, abych neopouštěl své vize.

Nakonec se na mě přeci jen dostalo a vybrali mě v posledním ročníku do projektu, který mě nasměroval, k čemu jsem celou dobu tíhnul. Dostal jsem možnost plavit se přes oceán z Brazílie do Jižní Afriky na historické plachetnici. Původně vybraný student onemocněl a já byl jediná další alternativa, protože jsem měl ze všech uchazečů k lodím nejblíž.

Byl to můj životní sen.

 

 

Holandský trojstěžník se starými systémy s lany se musel ovládat bez použití moderních technologií jako za starých časů.

Vše probíhalo v roce 2013 v rámci výzkumu toho, jak se člověk adaptuje na podmínky v izolaci a v prostoru, odkud nelze utéct. Posádku z celého světa tvořili dobrodruzi, důchodci, ale také vyhořelí manažeři s krizí středního věku, kteří potřebovali životní restart. Já byl paradoxně jako student jediný suchozemec a měl jsem za úkol zkoumat psychologický, společenský a spirituální aspekt. Výzkumné soubory se používaly i pro potřeby astronautů.

Během měsíční plavby jsem musel vyplňovat spoustu papírů, abych vedl potřebnou evidenci a můj režim se brzy zúžil na základní činnosti – práci, jídlo a spánek. Každý den byl zážitek, včetně boje s počasím a pravými oceánskými bouřkami.

Mým úkolem bylo pozorovat a mluvit se členy posádky a dávat jim vyplňovat dotazníky. Lidi v úvodu neměli zájem moc spolupracovat. Jako Čecha mě neuznávali, brali mě, že jsem ze zaostalé země a ptali se mě například na to, jestli znám Nutellu.

Asi v polovině plavby jsem se hodně naštval a rozhodl jsem se jim jejich rýpání vrátit tím, že na ně budu reagovat úplně stejně. Obrátil jsem to celé do vtipu a tím jsem prolomil atmosféru. Plavba skončila tak, že když jsme plánovali, kde bude afterparty, všichni ji chtěli u Šimona v Olomouci…

Povedly se i podklady pro výzkum. Krizovky se posádce docela vyhýbaly. Lidé, kterým stálo za to plavit se měsíc na moři, byli odolní a zvládali krize, k čemuž přispělo hodně dobré jídlo a možnost se pořádně vyspat. Přesně tohle se uvádělo i ve vesmírném výzkumu. Nejvíc konfliktů je kvůli špatné stravě. U nás největší konflikt nastal, když jednoho borce vzbudili na noční hlídku o hodinu dřív, než měli.

 

 

Vždycky budu vědět, že za tohle těch osm let na FTK, které se mi nakonec nabalily kvůli přechodu z fyziologie na rekreologii, stálo.

Uvědomil jsem si, že se vyplatí na určité věci počkat, pokud si budu užívat celý proces a dělat to, čemu věřím. A že když něco ještě není, neznamená to, že to nejde. Takhle jsem se rozhodl dostat zážitkové lodě na řeku Moravu. Dnes už mám pro účely mých plaveb rovnou tři, tu druhou jsem stavěl asi půl roku. Stejně tak dlouho jsem vyběhával povolení, nikdo mi ji nechtěl ani pojistit. Radši na palubě přespával po nocích, protože mě na začátku všichni odmítali a někteří i vyhrožovali, že mému záměru zabrání. Bál jsem se, že se něco stane.

Když jsem za to, čemu dříve nikdo nevěřil, dostal v roce 2018 cenu města Olomouc za počin roku v oblasti cestovního ruchu, přiznávám, že jsem to bral jako zadostiučinění.

Bral jsem to tak, že i já dal konečně vodě něco z toho, co ona dala mně.

Bral jsem to tak, že jsem se něco přeci jen naučil.


Pavel Petřikov

absolvent studijního programu Trenérství a management sportu
trenér juniorské reprezentace, účastník OH | judo

Vnitřní svět

Odhodlával jsem se k tomu docela dlouho.

Nejdřív to byly týdny, pak i měsíce. Mezitím v mých zápasech přicházely další chyby a kvůli nim další prohry, které pramenily ze změn v pravidlech juda. Nové regule zakazovaly útočit v postoji rukama na nohy, tím jsem přišel o svou hlavní zbraň a vůbec se s tím nesrovnal. Postupně jsem kvůli tomu vypadnul ze světové špičky ve váze do 60 kilogramů, kam jsem roky předtím patřil.

Moje sebevědomí sletělo hodně dolů, než jsem to opravdu udělal. Než jsem si řekl o pomoc.

Vždy, když si vzpomenu na své studium Fakulty tělesné kultury, vím, že pro mě bylo a vlastně dodnes je zásadní setkání s Michalem Šafářem. Tehdy ještě nebyl děkanem, přednášel psychologii sportu a vedle toho jsem věděl, že v tomto ohledu spolupracuje s mnoha známými osobnostmi, například s tenistkou Petrou Kvitovou. Nejdřív jsem ho jen poslouchal na přednáškách, tím jsem k němu postupně získával důvěru a sbíral odvahu, abych ho nakonec sám oslovil s prosbou o konzultaci.

 

 

Poprvé jsme se sešli asi tři měsíce před koncem dvouleté kvalifikace na olympiádu do Londýna 2012. Tam jsem se sice ještě coby trápící se judista nakonec nedostal, zároveň tím začal můj velký restart. Díky tomu nám to vydrželo až do mého konce kariéry v roce 2020.

Na první schůzce jsem byl upřímně ve srabu. Název mého sportu vychází z japonštiny a v překladu znamená "jemná cesta". Na vrcholové úrovni, kde jsem se celou kariéru pral s brutálními soupeři, kteří to hodně tlačili silou, jsem však vnímal spíš cestu plnou dřiny. Jemnost mi v jednu chvíli úplně unikla.

Získal jsem ji zpět až tím, co jsem poznal díky studiu a díky povídání s Michalem.

Bál jsem se, co ze mě bude jako psycholog tahat. Potěšilo mě, že šlo místo terapie o normální pokec, kdy jsem mohl popisovat situace, které mě trápí a díky tomu si uvědomit, co změnit.

Dovedli jsme můj přístup zpět do roviny, kdy jsem mohl respektovat pravidla i náročnost juda a zároveň si uchovat vnitřní jemnost.

Prvním úkolem bylo přiznat si, že jsem nic ze svých schopností nezapomněl, jen jsem si vůbec nevěřil. Byl jsem svázaný a v zápasech mě rozhodčí neustále trestali za pasivitu, stalo se mi to třeba pětkrát za sebou v prvním kole a už jsem věděl, že to nebyla náhoda. Coby docela úspěšný reprezentant jsem přišel o svoji hlavní zbraň, protože jsem byl technikami na nohy známý, často jsem si v nich vymýšlel vlastní věci a dost mi vycházely. Když mi tuhle možnost vzali, bylo to podobné, jako kdyby tenistovi zakázali smečovat.

Hlava z toho byla v háji a začal jsem mít strach zápasit.

 

 

Když jsem tyhle pocity vylíčil Michalovi, podíval se na mě a s lehkým úsměvem řekl větu, ve které bylo schované všechno. "Tak se kurva per."

Byl to začátek, díky němuž jsem překonal, co mě trápilo. Rozhodl jsem se hodit za hlavu to, co bylo, přestal jsem asi na čtyři měsíce trénovat judo a postupně jsem úplně překopal přípravu.

Tím, že mě od dětství trénoval táta, bývalý vicemistr světa a jedna z velkých osobností našeho sportu, bylo důležité sednout si a domluvit se, že změníme náš přístup nejen po psychické, ale i po kondiční a technické stránce. Chvaty jsem pořád uměl, ale zvládal jsem je jen v pohodových podmínkách na tréninku, v zápasech to zkrátka nešlo. Měl jsem od mládí zažité určité stereotypy, ze kterých se vyklubaly problémy.

Jednoduše jsem se musel začít učit většinu věcí úplně od nuly.

Zpětně vidím, že mi studium pomohlo k tomu, abych o vrcholovém judu mohl uvažovat jinak. Coby dálkař v oboru "tělesná výchova" jsem jezdil do školy jednou za měsíc na víkend, mezitím jsem za Michalem cestoval i individuálně a vykouknul jsem ze své uzavřené komunity, kde bylo hodně věcí daných i tím, že mě vedl otec. S ním jsem řešil především sport, na vnitřní svět jsme nekladli důraz a mysleli jsme si, že to není potřeba. V jednu chvíli to přestalo stačit a já mohl i díky poznatkům od psychologa všechno uchopit jinak. Potřeboval jsem to a v provázanosti s tátou jsme našli nový směr.

V praxi to znamenalo, že jsme veškeré techniky pilovali od základů, jako bych byl úplný nováček se žlutým páskem. Nejdřív mě čekaly tisíce a tisíce nástupů do technik, až pak jsme k nim přidali pohyb, abychom vše mohli nakonec dávat do kombinací.

 

 

Těžké to bylo v tom, že už mi nebylo sedmnáct, kdy se člověk učí všechno rychle, ale pětadvacet, kdy jsem byl hotový judista. Z mistrovské úrovně jsem musel sejít na žákovskou a najít něco nového. Judo člověka nutí, aby se formoval, pokud si neosvojí techniku a neuvědomí si své chyby, ustrne. Když tomu jdete naproti a hledáte vlastní balanc, pochopíte, že je to výchovně vzdělávací systém.

Ačkoliv Michal judu na začátku nerozuměl, cítil jsem, že to vnímá. Sám za mnou přišel s tím, že to, o co se snažím, je hrozně těžké, a že se za to mám ocenit. V zápase je totiž potřeba být pořád ve střehu a nenechat se rozhodit chybou. Stejně důležité je přijmout neúspěchy a jít dál.

Zhruba po půl roce jsem začal cítit, že jsem schopný nové vjemy vstřebat a aplikovat je při "randori", tedy cvičných zápasech. Až v té chvíli jsem věděl, že je šance to dokázat i v turnaji.

Přestal jsem se bát a zlom nastal se startem kvalifikace na další olympiádu do Ria 2016.

V roce 2013 jsem skončil pátý na Grand Prix v Číně, kde jsem porazil mistra Evropy a v další sezoně už jsem viděl, že jsem opět připravený na všechno. Vracel jsem se do širší špičky, vyhrál jsem dva Světové poháry a bylo to dobré.

Mezitím jsem dokončil studium, které mě drželo v náladě, kdy jsem viděl, že svět není jen o tom, jak hezky si poskládám kimono. S partou dálkařů, kde jsem byl ročníkově jeden z nejmladších, jsme si to uměli udělat pěkné. Když byla možnost, nebáli jsme se poznávat olomoucké bary a já si dovolil nebrat sám sebe jako sportovce přehnaně vážně.

Start na olympiádě v Riu byl v tomhle ohledu odměna za to, že se mi moje proměna povedla.

Čerpám z toho pořád.

 

 

Dnes si jako trenér mladých judistů troufám tvrdit, že beru jejich vnitřní svět zodpovědně. Když vidím, že jsou nervózní, snažím se je neodbýt klišé větami, ale chci, ať popíšou sami sobě, co je trápí. Pokud to řeknou nahlas někomu, kdo je pochopí, může to být ku prospěchu věci.

Tohle mě naučil Michal. Byl v mém životě první člověk mimo judo, se kterým jsem se bavil o judu a dost to pro mě znamenalo. Asi jsem mu to naznačoval, ale nikdy jsem mu to neřekl naplno. Proto je to právě on, na koho si vzpomenu vždy, když se řekne Olomouc a FTK. Hned si vybavím, jak si proti mně prošlapuje po chodbě fakulty klidně úplně naboso, řekne "nazdar bojovníku", a ze mě najednou spadne veškeré napětí.

Jako sportovci mi to dalo úplně jiný náhled na to, co dělám.


Jiří Saňák

absolvent studijního programu Aplikovaná tělesná výchova
asistent trenéra SK Sigma Olomouc | fotbal

Respektovat a být…

Jsou chvíle, kdy se umím rozvášnit.

Nejsem zkrátka typ, který by hráče zahrnoval pouze chápavými pohledy v případě, že za mnou v rámci své přípravy přijdou s argumentem „nejde to“. Jako člověk, který po dvaceti letech ve fotbalové trenéřině zakotvil na pozici asistenta v Sigmě Olomouc, prostě dávám zpětnou vazbu, což považuji za klíčovou roli a dovednost kouče.

Dělám to hlavně v případě, kdy cítím, že si někdo volí nejjednodušší cestu, která obvykle nikam nevede.

Dělám to i proto, že jsem často musel najít způsob, jak se vždy přizpůsobit okolním podmínkám a překonat překážky.

V této souvislosti si vybavím čtvrt století starou scénu, jak plavu kraul a v určité fázi záběru jsem celý pod vodou. Jedna ruka jde přes osu, druhá, kterou nezvednu, pod hladinou kormidluje. Nevidím před sebe a narážím v plné rychlosti do zdi. Bolí to.

Je to pro mě však jediná možnost, jak splnit požadavky, které vyžaduje úroveň, na níž se chci dostat.

S jiným přístupem bych Fakultu tělesné kultury nikdy nevystudoval. Ne s tím, co mám za sebou.

Od patnácti do osmnácti let jsem bojoval se zhoubným nádorem. Když mi v roce 1995 jako mladému nadějnému fotbalistovi, který si vyzkoušel i juniorskou bundesligu v Unionu Berlín, řekli, že mám rok života, nechtěl jsem se s tím smířit. Věřil jsem, že to zvládnu a vlastně si konec vůbec nepřipouštěl. I proto jsem nakonec svůj nejtěžší zápas zvládnul, ale fotbal už jsem hrát nemohl. Aby mě doktoři zachránili, podstoupil jsem vedle chemoterapií i několik operací. Při té nejdůležitější mi vyndali klíční kost, kus lopatky a všechny okolní svaly.

Od té doby mám omezenou hybnost levé ruky.

 

 

Řeknu to tak, jak to je. Vzdělání byla možnost, jak zvládnout nejen po společenské, ale rovněž po vnitřní psychické stránce to, co mě potkalo. Hledal jsem alternativu, jak zůstat u fotbalu a v případě univerzity se sportovním zaměřením se nabízela jediná cesta – aplikovaná tělesná výchova na FTK v Olomouci.

Na konci devadesátých let tenhle obor toužil přijmout studenty se specifickou potřebou. Hodně se o to zasloužila paní docentka Hana Válková, moudrá, klidná a tvůrčí dáma, jež svou práci brala jako poslání. Já a slovenský lyžař Martin Krivoš, který byl bez nohou, jsme i díky tomu byli první dva průkopníci. Dva blázni, co se rozhodli dokázat, že člověk s tělesným postižením může dělat klasického tělocvikáře.

Nebylo to přitom tak, že by nás všichni vítali a vycházeli nám jen vstříc.

Když dnes vzpomínám na vysokou, vybavuju si, jak se často snažím překonávat předsudky.

Především první ročník 1997 byl z tohoto pohledu výživný. Lidi, včetně profesorů, často neměli představy, jak by tělocvikář s postižením mohl v praxi fungovat. Nebyli na to jednoduše zvyklí, protože si mysleli, že nebudu schopen zajistit svým žákům bezpečnost.

Komplikace přicházely především u sportovně-pedagogických zkoušek, jako byla například gymnastika. Na hrazdě jsem zkrátka cvičit nemohl, Martin zase logicky nepřeskočil kozu… Museli jsme dané prvky ukázat na někom jiném. Abychom kantory přesvědčili, že navzdory hendikepu chápeme, o co jde, bylo potřeba mít perfektní znalost názvosloví, metodiky a museli jsme správně analyzovat pohyb do detailů.

Díky tomu jsme vždy dokázali najít alternativu k normě. Hodně za nás v tomto ohledu komunikoval náš spolužák Zdenda Krákora, který byl svým nastavením vždy schopný najít ve výuce nový směr. Do jisté míry jsme vytvářeli systém pro ostatní studenty se specifickými potřebami.

Když si s odstupem uvědomím, že se to povedlo, mám lidskou radost a dobrý pocit.

Vnitřně vím, že jsem si svůj titul z univerzity zasloužil.

Učitelé nám nic nedali zadarmo, ale když viděli, že makáme, získali jsme si jejich respekt. Nepodělali jsme se a nevymlouvali se na to, že něco nemůžeme, místo toho jsme vždy situaci uchopili tak, aby se dala zvládnout.

Kohokoliv z kantorů dnes potkám, rádi se vidíme. Byly to dobré časy. Naučily mě volit netradiční řešení a vzal jsem si z toho, že je ke každému člověku potřeba přistupovat individuálně. Do trenéřiny se mi tento přístup velmi hodí.

 

 

Fotbal, kterému jsem se vždycky chtěl věnovat naplno, je přece taky do velké míry o improvizaci.

Všechno, co dělám, je také má osobní terapie.

Způsob, jakým žiju, mi opravdu pomáhá zvládat dosud nezpracované emoce. Jako dítě jsem vyrostl v Ústí nad Orlicí v rodině, kterou rozvrátil alkohol. Panovala u mě velká sebelítost a ta se ještě znásobila, když mi jako fotbalistovi v rozpuku řekli, že mám zhoubný nádor. Přes tři operace se to zvládlo, ale pak se nemoc vrátila. Lékaři mě jen otevřeli a zase rovnou zavřeli s tím, že mám před sebou dvanáct měsíců. Takhle jsem se nakonec dostal do Brna k panu doktorovi Pavlovi Janíčkovi, který se do mě jako jediný nebál pustit a zachránil mě.

V tomhle období jsem navíc poznal svou manželku Verču. V sedmnácti jsem začal chodit se svojí učitelkou angličtiny, byla o osm let starší, něco mezi námi vzniklo a rozvedla se. Na malém městě z toho byl docela poprask. Ona od okolí pořád slýchala, že takový vztah je zvrácený a mnozí kolegové na ni hleděli s předsudky. Já zase poslouchal, že mi to se starší ženskou nevydrží. Hodně nás také podržela ředitelka školy, která se za nás postavila. Řekla, že když spolu můžou chodit dva kluci, proč bychom nemohli mít vztah my… a nabídla partnerce, že v práci může bez problémů pokračovat.

Dnes máme tři děti. Jsme spolu sedmadvacet let, zvládli jsme i velké výzvy, které pramenily ze strachů.

Překonaná nemoc, osobní peripetie, manželka a studium mě naučili častěji rozpoznávat, kdy žiju svůj život z pozice sebelítosti a měnit ho tak, že mám rád svět a lidi okolo sebe.

Moje motto zní „respektovat a být respektován“. Je to i název skvělé knížky o výchově dětí, která mě ovlivnila. Na tuhle filozofii jsem si poprvé sáhnul, když jsem trénoval v Íránu jako asistent německého kouče Winfrieda Schäfera, který tím žil. Není to jednoduchý styl budování mezilidských vztahů, protože musíte měnit spoustu zažitých zlozvyků, ale tohle mě baví. Pracovat sám na sobě, objevovat i napravovat svoje strachy a vnímat ostatní. Mám na téhle filozofii postavený i fotbalový kemp pro mládež, který dělám už dvacet let.

Vše, do čeho se pouštím, dělám s určitou vírou a sebedůvěrou, kterou mi dalo i absolvování FTK.

Vzdělání je pro mě určitá opora. Vím, že bez něj bych byl ve fotbale outsider, protože nemám žádnou sportovní kariéru. Dodnes cítím, že pořád musím dokazovat své kvality víc než například kolegové, kteří hráli ligu. To tak je. Zaplať pánbůh, že byli a jsou trenéři jako Ital Arigo Sacchi, který udělal v osmdesátých letech fotbalovou revoluci. Přišel se zónovou obranou a pak s AC Milán neprohrál 76 zápasů, přitom nikdy nehrál vůbec nic. Když se ho ptali, jak je to možné, odpověděl, že abyste byl dobrý žokej, nemusíte být předtím dobrý kůň.

 

 

Sám vím moc dobře, že na první pohled nezapadám, ani vizuálně, do zaškatulkovaných představ ohledně trenérů. O to víc záleží na mém osobním přístupu. Jako trenér, který prošel coby asistent mládežnickými reprezentacemi a na ligové úrovni byl vedle Olomouce i ve Spartě, v Jablonci, Mladé Boleslavi, už možná mám určité jméno, ale o tom to není.

Mnohem důležitější je pro mě obsah spolupráce a to, jak se dokážu s ostatními pochopit.

V tom se odráží i ona zkušenost z mého studia, kde je potřeba najít společnou cestu a neuchylovat se k jednoduchému „nejde to“.

Když dnes s odstupem vidím, kam se můj obor na FTK posunul, je to radost. Fakulta je skvěle vybavená, otevřená a panuje na ní obrovská tolerance. Lidi se specifickými tělesnými potřebami tam nejsou žádné tabu a je hezké vědět, že se člověk podílel na něčem, co funguje.

Nebylo to snadné, ale právě proto mi to tolik dalo.

Není to tak, že bych cítil zadostiučinění. Jen jsem vděčný, že jsem u toho byl.


Martina Součková

absolventka studijního programu Aplikovaná tělesná výchova
vedoucí trenérka mládeže VK Slavia Praha, držitelka hlavní ceny Českého klubu fair play 2019 | veslování

Nový rozměr

Jsme někde u lesa. Ani nevím, jak se to tam přesně jmenuje. Jde o místo našeho prvního setkání, seznámení studentů rekreologie.

Hotel byl spíše ubytovnou, ale to mě nijak zvlášť neexcitovalo. Z různých kempů a soustředění jsem byla zvyklá bydlet v ledačems, i s více lidmi.

Ovšem ne s cizími, což pro mě v tu chvíli moji spolužáci byli. Spousta cizích tváří.

Děsila jsem se, co se po nás bude chtít. Z přijímaček na jiné školy jsem naštěstí poznala dívku, se kterou už dřív bavila. A byla jsem za ten jeden známý obličej moc ráda.

Vše začalo „hrou“.

Pro mě to bylo v tu chvíli naprosto šílená představa, že jde čtyřicet studentů ve věku okolo dvaceti let „něco“ hrát. Prostě hry v přírodě. A dokonce se řeklo, že budeme rozděleni do družstev, nebo do dvojic.

Další šok. Já se jako budu muset intenzivně kamarádit?

 

 

Dělala jsem v tu chvíli individuální sport. Pokud jsem s někým jako veslařky usedla do posádky, znala jsem ho roky. Pro neurotypickou společnost může být vše, co popisuju, zcela normální. Mně byl ale až nyní v dospělosti diagnostikován

Aspergerův syndrom. Vysvětlila se mi tím spousta věcí a vám to může vysvětlit mé pocity.

Povinně jsem tedy vytvořila družstvo. Povinně jsem vytvořila dvojici. S velkým sebezapřením jsem hrála hry.

Zjistila jsem, že to většinu okolo baví.

Dokonce i já jsem získala pocit, že oproti výkonnostnímu sportu tohle umí vytvořit určitý příjemný dojem.

Všichni se smáli a spousta aktivit byla opravdu zábavná. Méně zábavná situace nastala, když nám kantoři zavázali oči a připravili stezku odvahy. V určitých chvílích si myslím, že jsem se brodila potokem. V botách a na těle jsem několikrát pocítila dost bláta. Bylo nutné se oválet na různých místech, kde jednou byl štěrk, pak hlína, nakonec mech a jehličí. A protože jsme byli tým, nesměli jsme se rozdělit.

Tu hrůzu, že někoho cizího držím déle než hodinu za ruku, si vybavím i teď.

 

 

Vedle toho jsem pozorovala spolužáky, jak vše zvládají. Měla jsem pocit, že mají nekonečno energie.

Byla jsem zvyklá sportovat, ale tohle mě překvapilo… Celý den byl proložen neustálým tlakem na kreativitu, pohyb a zábavu. Ráno rozcvička, ve dvě v noci bojovka. A spolužáci vypadali fit a nadšení.

„To není možný, jak to můžou vydržet?“ Tuhle otázku jsem v sobě měla celou dobu.

Postupně, kdy byly studium a všechny podobné kurzy naplněny až po okraj tak, aby se maximálně využit čas, jsem pochopila, s jak skvělými lidmi jsem. Bez ohledu na to, že nejde o aspiranty na olympiádu. Všichni celý život sportovali stylem „hýbu se a učím se všem dovednostem“. Překvapilo mě, jak lyžují, jak dobře jezdí na snowboardu, jak zvládnou a vydrží orientační běh, jak jsou technicky zdatní při míčových hrách a raketových sportech.

A to je to, co mi škola dala, a s čím jsem mohla pracovat i v trenérské činnosti.

Je určitě fajn mít cíl a chtít být nejlepší v jedné disciplíně, ale tělo pracuje daleko lépe, pokud má pestrost a výběr. Pro mě bylo největší hodnotou to, že jsem se vlastně až na vysoké naučila „hýbat“.

Měla jsem možnost vyzkoušet tolik sportů.

Díky své kamarádce a spolubydlící jsem se obstojně naučila tenis, který jsem do té doby nikdy nehrála. Všechny ty zimní kurzy mě naučily jakžtakž lyžovat a jezdit na prkně. Milovala jsem netradiční hry a možnost zkusit třeba lakros, naučit se lépe frisbee, střílet z luku a odpálit na golfu nejen travní porost.

Zamilovala jsem se do jógy, kdy první hodina byla takový nepochopitelný matrix. V mé divoké energii jsem měla ležet a pozorovat, jak „umím předpažit“. Pamatuji si i ten podzimní den, kdy se dívám na ruku, na kterou září slunce a já mám obdivovat to, že s ní mohu hýbat. Je to zvláštní, ale když jsem na pokraji svých sil, často si tuhle vzpomínku vybavím. Nový rozměr myšlení mi nastavila sociologie a psychologie. Jestli existuje něco, co pomohlo formovat a kultivovat mé fyzické i mentální nastavení, bylo to právě studium, všichni vyučující fakulty, moji spolužáci.

Spíše to byl obdiv.

 

 

Mohla jsem zažít sport jinak. Mohla jsem vidět tolik nadšených a talentovaných lidí.

Odnesla jsem si program, že sport nemusí být dřina, že vrcholový trénink je nutné doplnit spoustou jiných aktivit, že lidé mají rádi hru. Já bohužel ne a moc se to nezmění. Ale vím, že mě obklopují i ostatní a jejich radost je pro mě dvojnásobná.

Ráda lidi inspiruji svým množstvím energie, ale daleko víc si vážím toho, když vidím spokojenost a radost z pohybu.

Ze srdce své fakultě děkuji, vybavila mě do všech mých profesí a do života, ve kterém jsem vždy pozorností balancovala na hraně uměleckých ambicí a velkého zájmu o pohyb. Obojí byla určitá nutnost, jak zacházet s mojí energií. Jako dítě neumíte moc identifikovat, co se uvnitř vás děje a jakou strategii na zpracování máte zvolit. Intuitivně tedy pracujete s kreativitou a určitou láskou k dané věci. Když jsem se unavila fyzicky, stále jsem potřebovala pracovat s tím, co mi běželo hlavou.

Ráda jsem malovala, tvořila, psala a vymýšlela.

Když se podívám na program mého vystudovaného oboru, bylo to právě o hře, o pohybu, o vymýšlení, o zábava i o sdílení cenných zkušeností. Jen jsem si neuměla představit, kolik lidí u toho bude se mnou.

Spolužáci byla „hromada“ různých osobností a příběhů.

 

 

Jsem nyní v roli trenérky, manažerky komunikace a mámy dvou dětí. Jsem vděčná, že všechno výše popsané mohu uplatnit a zůstat v tom, co jsem jako dítě intuitivně používala a cítila se při tom dobře.

Navzdory tomu, že můj život nebyl vždy tak jednoduchý.

Často jsem chtěla uspět a úspěch tkvěl v mé konzistentnosti a cílení. Když jsem měla jako veslařka cíl a sen zúčastnit se olympijských her, musela jsem se zcela oddat sportu. Jít jen směrem velké dřiny a úsilí. I když se mi to nepovedlo, vím, kolik energie stojí, když se toho snažíte dosáhnout.

Když jsem chtěla jít studovat kulturologii, snažila jsem se maximálně připravit, učit se ve dne v noci. Nakonec mě nepřijali a zjistila jsem, že na hranách extrému nebudu nikdy šťastná.

V tom přišla do cesta Fakulta tělesné kultury.

Už u přijímaček mě přesvědčili, že to je místo, kde budou skvělí lidé a zábavná výuka. Mám v sobě pozitivní vzpomínky a převládá ve mně pocit spokojenosti. Na univerzitu jsem šla ve svém období přípravy na vrcholné závody ve veslování s myšlenkou, že jdu na „sportovní“ školu, která mě podpoří, a vlastně chce mít takto úspěšné absolventy. Už na úvodním kurzu jsem zjistila, že to byl můj omyl, který mě nejprve dost naštval, ale v rámci mé profese jsem za to dnes ohromně ráda.

Vše se odehrávalo tak, jak mělo.


Markéta Svozilová

absolventka studijního programu Tělesná výchova + Základy společenských věd | Žurnalistika
redaktorka České televize a Českého rozhlasu | plavání s ploutvemi

Děkanova dcera

Táta tělocvikář, máma tělocvikářka, starší ségra, která šla studovat na Fakultu tělesné kultury rekreologii a aplikované pohybové aktivity.

V téhle konstelaci mě nikdy nenapadlo, že bych to mohla mít jinak.

Celá rodina sportovala a přirozeně mě to táhlo do stejného prostředí, protože nás pohyb spojoval. Svůj směr jsem měla relativně brzy vnitřně daný.

Přišlo mi úplně normální, když jsem celé dětství a mládí chodila stejně jako ségra do oddílu plavání s ploutvemi, kde nám táta dělal hlavního trenéra, i když jsem si pak na FTK zvolila dvoj obor tělesná výchova se žurnalistikou. To vše v době, kdy se táta stal děkanem fakulty a jako vedoucí katedry kinantropologie vyučoval pedagogiku sportu.

Pro někoho jsem nejspíš byla hlavně „děkanova dcera", a možná jí v určitém ohledu pořád jsem. Uvědomuju si, že to se mnou může mít leckdo spojené.

Navenek to asi mohlo vypadat tak, že mám všechno jasně nalajnované a jedu v rodinných kolejích, ale já sama to vnímala vždycky pozitivně. Jsem v klidu, protože vnitřně vím, že jsem si mohla vybrat, jak se svým životem naložím. Ve finále jsem sice skončila tam, kde moji rodiče, zároveň snad můžu konstatovat, že mě to negativně nepoznamenalo. Myslím, že za to může vliv vysokoškolského prostředí, který dal našim hlubší vhled do toho, jak doma nastavit vztahy a celkový přístup, takže to po všech stránkách fungovalo zdravě.

 

 

Pamatuju si, že jsem už jako malá holka ráda chodila na tátovy závody, bylo to ale proto, že tam byla houpačka, na které jsem klidně vydržela celou dobu. Pak jsem uviděla jinou holčičku s ploutvemi a hrozně jsem je chtěla. Přála jsem si je k Vánocům a když jsem je dostala, spala jsem s nimi i v posteli.

Sportu jsem pak v jednu chvíli docela propadla, vždycky jsem byla poctivka a táta mě musel spíš brzdit a usměrňovat než nutit do aktivity.

Fungovalo to a byla mezi námi důvěra, protože byl dost podobný ve všech rolích. Jako rodič, jako trenér, i jako učitel.

Projevilo se to například tím, že jsme měli v plavání moc dobré ženské družstvo, kde ke všem holkám přistupoval tak, že nikdo nepoznal rozdíl, jestli je někdo jeho dcera, nebo ne. Platilo to i ve škole, což možná bylo dané i tím, že předmět, který vyučoval, nebyl náročný a stačilo se ho zkrátka naučit a udělat test.

Moji vrstevníci si sice sem tam špitli, že jsem dcera toho, kdo to celé vede, ale nedávali mi nic najevo. Prostě poznali na vlastní kůži, že táta není žádný přísňák, který by ostatní drtil a mě to naopak nedával zadarmo.

Bylo fajn cítit, že většina věcí plyne v pohodě.

Tahle atmosféra myslím vystihovala celkovou náladu na fakultě. Tím, že je studium propojené pohybem a řadou kurzů, kde se studenti poznají s kantory i lidsky, k sobě mají všichni tak nějak blíž.

Potvrdilo se mi to především díky kombinaci se žurnalistikou. Ta mě sice taky moc bavila, vedle toho mě ale překvapilo, že jsem při studiu tohohle oboru využila i hodně zkušeností, které jsem nasbírala jako tělocvikářka.

Na FTK jsem v rámci zkoušek musela mnohem víc mluvit před lidmi, což člověka obrousilo. Někdy jsem vykládala i o věcech, kterým jsem třeba úplně nerozuměla, ale v kombinaci s pohybem jsem musela přesvědčit ostatní, že je to jinak. Škola mě například obohatila v tom, že jsem se dostala do kontaktu s kolektivními sporty, které mi nejsou tak blízké jako ty individuální a já se naučila improvizovat.

Žurnalistika byla o jiném přístupu, hodně se teoretizovalo a filozofovalo, takže jsem jako dvouoborář do atmosféry úplně nezapadala. Tím spíš, že jsem pořád pendlovala mezi posluchárnami a nejednou se stalo, že jsem přišla na přednášku o mediální historii zpocená po atletice a s taškou plnou sportovních věcí.

 

 

Nakonec to dopadlo tak, že jsem dokázala oba obory spojit. Sport mě naučil dotahovat věci do konce a žurnalistika zase spolehlivosti.

Díky tomu jsem plynule přešla do praxe. Nejdřív v redakci sportu České televize, kam jsem jezdila už od čtvrťáku jako externistka. Následně jsem se přesunula do Českého rozhlasu, který už rovněž má vlastní sportovní frekvenci.

Dnes už sice jsem především novinářka, ale blíž mám pořád ke sportu.

Dokazuje to fakt, že s lidmi ze žurnalistiky v kontaktu téměř nejsem, ale z FTK ano. Víme o sobě a můžu z toho těžit. Proto si myslím, že bych nemohla dělat jinou novinařinu než tu sportovní. Neumím si představit, že jdu dělat rozhovor třeba s politikem, v mém oboru jsou vřelejší vztahy a mám za to, že si to obě strany vzájemně víc ulehčují a není mezi nimi prvoplánová nevraživost.

Tak to aspoň cítím coby sportovec, který je naladěný na respondenty.

Tím, že jsem na FTK prošla skoro všemi sporty, při rozhovorech nemám problém s tím, že bych nevěděla, na co se zeptat.

Když jsem se jednou omylem octila na futsale, kde se mi nevyhnula ani legendární disciplína jménem pozápasový rozhovor, vymyslela jsem to tak, že jsem nechala co nejvíc mluvit ostatní a dala jim prostor. Když jsem naopak dostala úkol komentovat živý přenos z koňského parkuru, věnovala jsem všemu několik dní příprav, abych měla o čem mluvit. Naopak plavání, díky kterému jsem se jako novinářka podívala i na mistrovství světa, bylo v pohodě. U takhle dynamického sportu sice člověk musí být přesný, ale já si věřila a přišlo mi vzhledem k mé minulosti přirozené.

 

 

Studiu celkově vděčím za to, že nebývám v práci příliš překvapená. Pokud mi například kdokoliv řekne, že je přetrénovaný, vím z praxe i z teorie, co to znamená. A pokud si s něčím nevím rady, využiju kontakty z fakulty a obrátím se na odborníka.

Vždy se najde někdo, kdo mi umí poradit, protože řada lidí z FTK se ve vrcholovém sportu pohybuje.

Takhle se mi vše sešlo při komentování Světového poháru ve skikrosu. Díky pobytu na lyžáku a následné zkoušce jsem znala názvosloví a vše jsem navíc spolukomentovala se Zdeňkem Šafářem, bývalým olympionikem a trenérem reprezentace, ale taky chlapem, který na FTK vystudoval rekreologii.

Jsem ráda, že můžu dělat to, co jsem vystudovala. Všechno se mi hezky propojilo dohromady a plní se mi, jak jsem si to na začátku vysnila.

A i ten táta je myslím spokojený. On a máma jsou moji nejvěrnější posluchači. Nenechají si ujít žádný můj živý vystup a jsem za tuhle podporu ráda. Beru to tak, že moje rodina věří tomu, co dělám, a že ji to zajímá.

Tak to u nás bylo vždycky.


Petra Valouchová

absolventka studijního programu Fyzioterapie
vedoucí fyzioterapeutka Centra pohybové medicíny Pavla Koláře, mistryně světa v týmech | step aerobik

Učit se praxí

Kultura.

Dnes už vidím, jak je tohle slovo v názvu fakulty podstatné.

Jako prvačka na nově otevřeném oboru fyzioterapie jsem to tak na konci devadesátých let samozřejmě ještě nevnímala. Místo toho si vybavím, že všechno bylo docela přísné. Já a moji spolužáci jsme se od studentů jiných směrů docela lišili.

Nejezdili jsme na žádné kurzy, místo toho jsme se pořád šprtali. Já tedy rozhodně, zkoušky jsem obvykle dělala na první pokusy.

Co si pamatuji, v mém vývoji hrála vždy docela zásadní roli urputnost a snaha o preciznost.

Bydlela jsem na kolejích a vnímala, že si tělocvikáři a rekreologové užívají studentského života víc než já. Tak jsem si to ale sama vybrala. V mém oboru, který je široký a specifický, to ani jinak nejde.

Po víc než dvaceti letech praxe jsem o tom přesvědčená.

 

 

Vezměte si, že k vám na terapii přijde člověk, který má neurologické, revmatologické i ortopedické onemocnění a věří, že mu pomůžete. Spoléhá se na to, že vnímáte fungování těla v celém kontextu a v souvislostech.

Tohle dnes říkám i studentům nebo posluchačům na přednáškách. Někdy v České republice, někdy v Evropě, někdy v zámoří. Podle toho, kam mě pozvou jako lektora konceptu Dynamické neuromuskulární stabilizace profesora Pavla Koláře.

Je to docela úsměvné. Spolupracuji s největší kapacitou v oboru i díky tomu, že jsem se na FTK seznámila ve čtvrtém ročníku s manželem Vladimírem, který je mistrem světa ve sportovním aerobiku. Když jsem se za partnerem po dokončení studia přestěhovala do Prahy, poslala jsem svůj životopis do největších nemocnic, protože jsem chtěla pracovat na klinice s lůžkovými pacienty. Chvíli se nic moc nedělo a pak si mě pozvali na pohovor do Motola, kde byl rovnou pan Kolář…

Dodnes si vzpomínám, že ho na první pohled nic moc nezajímalo. Jen se zeptal, co mám za sebou a kdo mě učil, za deset minut bylo hotovo. Jak jsem později pochopila, stejně vůbec nezáleželo, co o sobě řeknu, protože se v mém oboru pravda ukáže hned během praxe.

Jelikož jsem byla vždycky snaživka, šla jsem do všeho, co mě zajímalo.

Byla jsem rozjetá a v rozletu mi dost pomohlo, že jsem na fakultě zvládla doktorát. Studium sice bylo časově náročné, ale šlo o odrazový můstek, který mi dal možnost věnovat se víc vědeckým záležitostem a jít do hloubky.

Pavel Kolář si toho všimnul, začali jsme společně publikovat a s tím se nabalovala práce, která mě naučila, že se můj kalendář neřídí tím, jestli je víkend, svátek, nebo půlnoc. Hodně jsem se věnovala metodě „povrchové polyEMG“, která měří elektrické aktivity svalů a nervů, a slouží tak k diagnostice poruch nervosvalového aparátu.

 

 

Práci jsem věnovala tolik času, kolik bylo potřeba, vedle toho jsem ale žila i normálně… Dokonce tak, že jsem se začala intenzivněji věnovat sportu.

Původně jsem dělala moderní tanec. Už na univerzitě jsem ale několikrát týdně předcvičovala aerobik, který byl v devadesátých letech dost populární především díky tomu, jakou reklamu mu udělala mistryně světa Olga Šípková. Díky manželovi, který také patřil k předním tvářím, jsem v Praze měla podmínky, abych se v něm dál rozvíjela. Chodila jsem na akademické mistrovství republiky, měli jsme na sobě čísla a cvičili podle lektora, který pak vyhodnocoval pořadí. Po jedné akci mě oslovila rozhodčí s tím, že potřebuje někým doplnit svůj tým v kategorii step aerobiku.

Dopadlo to nakonec tak, že jsem pár let závodila. Zvládat se to dalo, šlo o amatérský sport, trénovalo se třikrát týdně a sem tam jsme o víkendu předcvičovali na fitness maratonech, které byly populární a navštěvovaly je stovky lidí. Tím, že jsem byla urputná, jsem stačila holkám s gymnastickou průpravou, a nakonec jsme s týmem nazvaným „Těžká směs“ v roce 2003 vyhrály mistrovství světa v Praze. Zlatou medaili měl v jiné kategorii i můj manžel.

Byla to pěkná epizoda, hlavní energii jsem přitom pořád směřovala do fyzioterapie.

S Pavlem Kolářem jsem postupně začala učit i na kurzech, pak se k tomu přidala výuka a přednášky v zahraničí. Dospělo to do bodu, kdy dnes na klinice CPM vedu padesát lidí a vedle toho mám vlastní klienty. Díky konceptu, který prosazujeme, jsme známí tím, že hodně dbáme na preciznost. Tím, co děláme, jsme nároční. Někdy je nám to skoro vyčítáno, obzvlášť ve vrcholovém sportu, kde je tělo přetěžované.

 

 

Celou dobu, co s panem profesorem Kolářem spolupracuji, mě udivuje, jaká je okolo jeho osoby aura. Jeho genialita je ve znalosti neurofyziologie i v jednoduchosti, s jakou lze poslouchat své tělo, které má vlastní reparační schopnost. Přirozeností organismu je, že se chce uzdravit, my jako fyzioterapeuti jen naťukneme cestu, jak svalům, kloubům a šlachám umožnit, aby mohly dobře fungovat.

Kvůli tomu lidé chodí „ke Kolářovi“, ačkoliv se na klinice jen málokdo dostane skutečně do jeho rukou. Pro nás ostatní je s tím spojený pocit určitého závazku a vděčnosti. Pro mě určitě. Spolupracuji s člověkem, od kterého jsem se naučila to, co bych nikde jinde nenašla. Ráda tuhle energii předávám pacientům i studentům. Kladu jim na srdce, aby si uvědomili, že své tělo nemusí do ničeho tlačit, cílem není bombardovat člověka cvičením, které by mu mohlo uškodit. K problémům a nemocem si každý dojde nějakou nevhodnou cestou, vadnými pohybovými stereotypy a přetěžováním.

Vhodnější je vždy naslouchat vlastnímu tělu a učit se praxí.

Skvělým příkladem jsou většinou ti nejlepší sportovci, kteří mají vnímání v tomto ohledu velice dobré. Záleží i na tom, jak dlouho sport dělají. Kombinace vědomostí a zkušeností mě pak vede k tomu, abych vše označila jedním slovem.

Kultura.

Na základě toho si uvědomuji, že jakkoliv mě celou dobu jako fyzioterapeutku provází postupné vzdělávání a rozšiřování obzorů, můžu vždycky vycházet do určité míry z toho, co mi dala má alma mater v Olomouci.


Jakub Wurzel & Filip Raptopulos

absolventi studijního programu Rekreologie | Tělesná výchova + Zeměpis
osobní trenéři, lektoři a garanti 3D FITNESS Academy a 3D FITNESS Gym | lední hokej

Zeptej se mě… …na zážitky

Filip: Spojila nás škola a holky. Oba jsme před mini chtěli vypadat chytře a dobře…

Když se nám to povedlo a našli jsme si manželky, rozhodli jsme se, že to ukážeme i ostatním. Tak jsme otevřeli 3D FITNESS Academy a 3D FITNESS Gym, kde vedeme osobní lekce pro ty, kteří se chtějí správně hýbat, i certifikované trenérské kurzy.

Jakub: Popsal jsi to dokonale, ale zapomněl jsi na hokej. Já jsem odchovanec z Olomouce, ty z Karviné a dotáhnul jsi to i na kondičáka ženské reprezentace. Navíc spolu každý týden oslňujeme protihráče v pražské lize.

F: Pravda. Co se týče původního zaměření, jsme ale oba úplně jinde.

J: Ano, v tom stojíme nesmiřitelně na opačné straně.

Na vysoké jsem si zvolil rekreologii, ve které jsem měl možnost ve třetím ročníku přidat žurnalistiku. Věděl jsem, že jestli někde mám silnou stránku, je to práce s lidmi, chtěl jsem jim předávat informace o sportu. Dávat inspiraci pohybem a mluveným slovem.

Kudy chodím, tudy říkám, že jsem pyšný chatař, a myslím to v pozitivním smyslu. Mým cílem bylo zprostředkovávat zážitky a dělat věci jinak. Prostě nebýt ovce.

F: Já chtěl být původně chirurg, protože jsem hodně koukal na seriál Nemocnice Chicago Hope. Fakt.

Jenže jsem ve třeťáku na gymplu zjistil, že mi absolutně nejde chemie, ani tahák jsem si napsat neuměl. Začal jsem přemýšlet, kdo vlastně jsem a co chci dělat a pak jsem se potkal se svým kamarádem Zdeňkem, který mě učil tělocvik a zeměpis. Vlastně jsem díky tomu zjistil, že mi jde a baví mě to, co jeho. Šel jsem na klasické švihadlo do Olomouce, která pro mě byla číslo jedna.

J: Nezapomenu na svůj první den na fakultě.

Na imatrikulaci, kdy jsem přišel za největší kantorskou autoritou rekreologů Tomášem Dohnalem, a řekl mu, že mám takový menší problém, protože plácám hokej a kvůli tomu bych v určitých ohledech uvítal vstřícná gesta ve výuce. A jestli by to nešlo zařídit. Pan docent se na mě podíval a odpověděl: „Hele, zeptej se mě, jestli mě to zajímá…“

Dodnes nezapomenu na ten pocit, kdy jsem si uvědomil, že už mi nikdo neřekne, co mám udělat, ale že je to na mě. Že si vše sám musím zjistit, vyhledat a být samostatný. To je něco, co mi univerzita moc dala. Z toho čerpám dodnes.

I tu větu, která mi to celé vyjevila, od té doby v odlehčené a pozitivní formě používám.

 

 

F: Měl jsem stejný náraz, i když v jiné podobě.

Nejsilnější zážitek, který mi ukázal směr, byla první hodina gymnastiky s učitelem Jirkou Bubnem. Živě si vybavím jeho výrazný úsměv a šusťákovku s nápisem Team Gym Olomouc, když studentům, z nichž výraznou část tvořili neohební fotbalisté a hokejisté, ukazoval a předváděl zápočtové požadavky.

Hned jsem si položil otázku, co tady dělám… Bylo to tak silné, že jsem získal motivaci splnit tenhle předmět hned v prvním roce, což zvládal tak jeden člověk z deseti. Takže jsem začal každý večer chodit do tělocvičny na Hynaisce, kde jsme mohli trénovat a stala se ze mě trochu záhadná osoba. Nechodil jsem s ostatními po hospodách, místo toho jsem makal. Chtěl jsem udělat víceboj, který se hodnotila strháváním bodů stejně jako na oficiálních soutěžích, tak, aby o ní nebylo pochyb, protože jiná šance nebyla. Tehdy byla gymnastika rozdílový předmět. Hrazda, bradla, kruhy, kůň, přeskok, prostná. Všechno. Lidi z týmových sportů kvůli tomu nezřídka končili a já věděl, že dopadnu stejně, pokud k tomu nepřistoupím zodpovědně.

První učební pomůcka, kterou jsem si na vysoké pořídil, byla mozolník…

Společenské povinnosti jsem proto dohnal až na prvním sportovním kurzu na Pastvinách, kde jsem se zřezal jak dobytek, protože Řecko vyhrálo fotbalové EURO 2004. Společně s dnešním děkanem Michalem Šafářem a proděkanem Pavlem Hápem jsme jako jediní nefandili během semifinále České republice. Já, protože je táta Řek, a oni, protože v sobě mají kus rebela.

J: Moc hezky jste se k tomu tehdy probránili…

F: Stálo to za to, i když mi pak chtěli dát spolužáci přes držku. Pořád se usmívám, když vidím Michala, jak za mnou přišel před semifinále s jasným požadavkem: „Hele, Rapťáku, musíš mě naučit nějaké řecké pokřiky.“

J: Neznám absolventa, který by řekl, že si kurzy na FTK neužíval, nebo si je aspoň nezapamatoval.

Na rekreologii jsem nastoupil v roce 1998, tehdy to byl hodně trendy obor, který jinde neexistoval, a nebylo jednoduché se na něj dostat. Výuka byla hodně založena na zážitkové pedagogice. Nás takhle hned na úvod zimního kurzu o půlnoci probudili a šlo se s čelovkou na Praděd a přitom jsme museli nést “zraněného”. Ve skupině, která musela držet kontakt. V té chvíli to proklínáš, ale jsi v týmu a je to neopakovatelný zážitek, který později doceníš. V té chvíli jsem si uvědomil, že nejsem nesmrtelný stroj. Myslel jsem si, jak jsem dobrej, ale poznal jsem, že můžu být, jak silný chci, ale bez ostatních se neobejdu.

To mi zůstalo a dalo základ, díky kterému si troufnu tvrdit, že se nám s Filipem povedlo vybudovat kolem sebe tým lidí, který si věří, který dělá věci dobře a rád, a dobrý je ve finále i celkový pocit.

 

 

F: Osobně můžu těžit z toho, že jsem kombinoval mezifakultní studium na tělesné kultuře a na přírodovědné fakultě. Dodnes si pamatuju paní Dostálovou ze studijního oddělení, která uměla zařídit nemožné na počkání. Díky ní dostudovalo spousta lidí, protože byla vstřícná. Děkuju Bohu, že jsem tyhle věci řešil na FTK, kde byl férový přístup, tlak na to, aby každý splnil potřebné požadavky, byl namíchaný s lidskostí i zábavou.

Při studiu zeměpisu na nás někdy měli tendenci pohlížet skrz prsty a musel jsem se naopak naučit potlačit vnitřního rebela, kterému se to nelíbilo. Celý náš ročník jednou kvůli určitému vzdoru nepřipustili na zkoušky po třeťáku a kvůli tomu jsme si nemohli zapsat určité předměty v dalším ročníku. Tohle moc o zábavě nebylo, spíš o snaze prosadit se i jako „ten tělocvikář“.

V tomhle jsem záviděl Kubovi, rekreologie byla plná zážitků.

J: Nejsi jediný, kdo to říká, protož vždycky panovala rivalita mezi švihadlama a chatařema.

My  jsme neměli tak těžké fyzické limity, třeba desetiboj byl v našem podání spíš dětská olympiáda. Pedagogové k nám byli mírnější, věděli, že my jsme orientovaní na zážitky, jež vycházely i z určitých bizarností, kdy bylo cílem dostat nás mimo komfortní zónu. Když jsem se ve dvaceti plazil po břiše do neosvětlená jeskyně, která byla nepřístupná pro veřejnost a musel v ní vydržet úplně sám několik hodin bez jakýchkoliv instrukcí a čumět do tmy. Poté jsme skupinově rozebírali, co jsme prožívali. Dodnes cítím lehký stud, že to jediné, co jsem cítil, byl hlad.  Uvědomil jsem si, že ani to, co dělám já, není pro každého a byla to cenná lekce.

Dnes, kdy jako lektor investuju docela dost peněz, abych jel na nějaké školení a sympoziu, vidím zřetelně, že jsme měli na FTK některé věci na zlatém podnose a neuvědomovali si to.

Na mém oboru bylo cílem navodit zvláštní atmosféru, vytvořit důvěru mezi lidmi a přimět každého, ať najde a ukáže svou kvalitu. Ať se dostane do své hloubky. To je vlastně úkol rekreologie, udělat z ničeho něco, nejít nejlehčí cestou, ale zabojovat „uplést z hovna bič“ a získat zkušenost.

F: Kamaráde, přesně proto jsi mě tak oslovil, když jsme se poznali.

Vím, že v určité chvíli jsem bral sám sebe jako tělocvikáře až příliš vážně. Pamatuju si, jak mě štvalo, že si rekrouši v klidu zapaří i v době, kdy si to nikdo jiný nedovolil. Vnitřně jsem jim záviděl, že jsou tak semknutí a vysmátí.

Při studiu jsem osobně potřeboval hlavně klid a jistotu, uvolnění přišlo až mnohem později. Nikdy jsem nedělal zkoušky po termínu a v testech jsem odpovídal i na doplňující otázky. Kamarádi se mi dodnes smějí, že jsem jediný na FTK, kdo měl ze čtyř testů čtyři sta třicet procent…

Mým cílem bylo hlavně dobře studovat, proto mě události už v páťáku navedly tak, že jsem dostal možnost pracovat na sportovní základce v Karviné. Byly tam neskutečné podmínky. Vyhřívaná hřiště na plážový volejbal, umělá tráva na fotbal, tři tenisové kurty...

Vydržel jsem tam nakonec deset let. Do chvíle, než jsme se dali dohromady.

 

 

J: Bylo štěstí, že jsi mě nepoznal v době, kdy jsem uvažoval docela jinak. Jako student jsem měl zázemí v Olomouci a dosah maminky, byt, auto i pár korun z plácání hokeje, díky kterému jsem nemusel chodit na brigády. Někdy si říkám, jak bych dnes asi vypadal, kdybych tenhle komfort měl pořád.

Ke změně jsem se donutil až po škole v roce 2003, kdy jsem chtěl poznat svět a naučit se jazyk.

Odjel jsem do Anglie, kde Čechy brali krátce po vstupu do Evropské unie pořád spíš jako opice. Měl jsem sice magisterský titul, ale to pro ně byl jen papír, který jim nic neříkal. Místo oficialit jsem si musel vystačit s tím, co jsem se naučil a díky tomu jsem vydržel v Londýně pět let.

Nejkratší cesta, jak se prosadit, byla udělat si licenci plavčíka. Zvládnul jsem to ještě se dvěma kamarády pak jsme dostali možnost pracovat v posilovně, ve velkém čtyřpatrovém fitness. Byly to směny 24/7, dělali jsme, co bylo potřeba a nestěžovali si, že s univerzitním diplomem musíme začínat od nuly. Věděli jsme, proč tam jsme.

Poznal jsem kulturu komerčních trenérů, která u nás ještě vůbec neexistovalo, později jsem si sám udělal mezinárodní certifikaci a najednou mi v kombinaci s akademickým vzděláním noty rychle zapadaly do sebe. Začal jsem chápat, co to znamená stát před lidmi, jak jim poskytovat servis a jak vše prezentovat.

V klubu jsem se pak dostal na manažerskou pozici a naučil se starat sám o sebe.

Potkal jsem i svoji ženu, která je z Polska a byla trenérkou plavání. Je pro  mě tím nejlepším kritikem, vždy, když si myslím, že lepší být nemůžu, řádně mě uzemní a postrčí dobrým směrem.  Od 2009 spolu žijeme v Praze, kde jsem hned po návratu z Anglie nastoupil do fitness center Holmes Place, která kupovala dva kluby a potřebovala někoho, kdo zaštítí sekci osobních trenérů. Rozhodli jsme se uvést do praxe to, co jsem poznal venku. Do té doby se bralo za osobní trénink pár stovek, my z toho najednou udělali servis za tisícovku. Trenéři to nedali, vesměs všichni odešli a nabrali jsme nové lidi, které jsme si vychovali. Najednou nebylo jedno, jak je člověk oblečený, oholený a jak své tréninky vede.

Postupně jsme přinášeli i nové cvičební metody. Můj parťák, který distribuoval TRX, mi pak nabídnul, abych dělal garanta školení pro Česko-Slovensko. Takhle jsme na sebe narazili, Filip přišel v roce 2009 na kurz v Žamberku.

F: Úplně přesně si už nepamatuju, proč mi tehdy ředitel dovolil jít na školení o cvičení na závěsném systému, který byl tehdy docela průlomem. Možná proto, že jsem se už tehdy staral o kondici pár mladých sportovců.

Líbilo se mi, že to nebyla jen „dávačka“ certifikátu. Bylo to postavené na tom, jak Kuba všechno prezentoval a vnímal jsem detaily. Ukázal mi nejen to, jak trénovat, ale i způsob chování.

J: Jako lektor potkáš soustu lidí, o kterých druhý den nevíš.

A pak i ty, o kterých víš, že to tam je, že jim svítí oči. Osud nás takhle svedl dohromady ještě několikrát a vždy jsme na sebe dobře reagovali. V roce 2015 jsme chtěli ve firmě udělat vzdělávací akademii v Praze a potkali jsme se s Filipem na Fitness kongresu v Benicích. Jako účastníka jsem ho pošťouchnul s informací, že budeme otevírat provoz a dobrých lidí není nikdy dost.

 

 

F: Tehdy jsem už chodil se svojí budoucí ženou, která pochází z Prahy.

Díky tomu jsem ji jednou doprovázel na letiště a navázal na to kongresem v Benicích, kam jsem se dostal dřív, takže jsme se s Kubou zapovídali. Viděl jsem možnost spálit mosty a začít něco nového, i když mi v Karviné všechno fungovalo.

Lákalo mě to, takže jsem opravdu všeho nechal, ukončil svůj dosavadní život a přijel s holým zadkem do Prahy. Tím začalo naše partnerství a vznikla 3D FITNESS Academy.

J: Jsme software, ukazujeme ostatním, jak cvičit a jak si sami mají najít vlastní přístup. Máme ještě parťáka, který dělá hardware a prodává to, co reprezentujeme.

Před deseti lety jsem si myslel, že je nejdůležitější naučit člověka dřep. Jako mladý jsem cítil každou vteřinu a bál jsem se, že mi něco uteče. Teď mám za sebou i pár kostlivců, ne každý potřebuje trénink ve stylu “vražda, smrt, zabití”. Ba právě naopak…  Vidím, že možná to nejlepší, co můžu pro klienta udělat, je povolit a nesnažit se toho udělat tolik.

Obvykle se to vrátí jinak.

Vidím, že devadesát procent je psychologie a schopnost navnímat lidi. Poznat, v jaké jsou fázi a s čím jim lze pomoct. Hodně se zaměřujeme také na trénink dětí a mládeže, vidíme, jak se v nich zrcadlí dospělí. Máme sice uvolněný přístup a může to vypadat tak, že jsme pořád vysmátí, ale stejně tak jsme i zodpovědní.

Není to rozhodně jen o pohybu.

F: Jsme v profesionálním slova smyslu domácí fitness, kde se lidi cítí dobře.

Máme sice svůj projekt, ale nechceme přijít o interakci a o realitu, která se děje venku. Tohle je naše silná stránka. Stále vedeme lidi, máme s nimi vztahy. Díky tomu víme, co nám funguje a co ne.

J: Paradoxem k tomu, kde jsme studovali, je to, že sídlíme na Letné. Jsme teď hrdí UPOLáci v Praze. Máme ale i kolegy z FTVS a nebojíme se v práci zdravé rivality. Pokud nás to posouvá správným směrem, je to úplně v pohodě. Stejně víme, že to ve finále není o titulu na vizitce, ale o tom, co si kdo z jaké instituce odnesl.

F: Jestli mi FTK něco dalo, tedy kromě toho, že si pořád spoustu věcí pamatuju, je to, že jsem se naučil, jak někoho něco naučit. Metodiku, která fungovala na mě, jsem se snažil aplikovat i na ostatní.

Proto kdekoliv moc rád řeknu, kde jsem studoval. Vím, že se tím můžu pochlubit.

Nastavení cookies a ochrany soukromí

Na našich webových stránkách používáme soubory cookies a případné další síťové identifikátory, které mohou obsahovat osobní údaje (např. jak procházíte naše stránky). My a někteří poskytovatelé námi využívaných služeb, máme k těmto údajům ve Vašem zařízení přístup nebo je ukládáme. Tyto údaje nám pomáhají provozovat a zlepšovat naše služby. Pro některé účely zpracování takto získaných údajů je vyžadován Váš souhlas. Svůj souhlas můžete kdykoliv změnit nebo odvolat (odkaz najdete v patě stránek).

(Technické cookies nezbytné pro fungování stránek. Neobsahují žádné identifikační údaje.)
(Slouží ke statistickým účelům - měření a analýze návštěvnosti. Sbírají pouze anonymní data.)
(Jsou určeny pro propagační účely, měření úspěšnosti propagačních kampaní apod.)