Stáže v zahraničí

Jak ses dostala právě k této stáži?

Tato myšlenka byla v mé hlavě již tři roky. V akademickém roce 2014/2015 jsem absolvovala můj první Erasmus ve Finsku ve Vierumäki, kde jedním z našich zahraničních lektorů byla Kati Karinharju z Finska. Kati vedla svou hodinu přes Skype až z daleké Austrálie. Jak jsme se později dověděli, Kati pracovala v organizaci, která sídlila v Gold Coast, tedy ve východní Austrálii, na jednom z nejkrásnějších pobřeží celé Austrálie. Organizace se zaměřovala na lidi s postižením, převážně mentálním, a poskytovala jim různé druhy nejen sportovních, ale i uměleckých a kulturních aktivit. Kati se zaměřovala na sportovní aktivity, převážně na surfing. Dosud si pamatuji mé ohromení z celé její hodiny. V tu chvíli mě napadla myšlenka, že by nebylo od věci si takovou práci vyzkoušet a ještě k tomu v Austrálii. Tak jsem si okamžitě začala shánět informace, zda bych si mohla nějakým způsobem vyzkoušet tuto práci na pro nás nejvzdálenějším světadíle, Austrálii. No a za pár let přišla ta pravá chvíle a já jsem měla tu úžasnou možnost  pracovat v Gold Coast Recreation and Sport Inc.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Jelikož jsem si tuto stáž našla sama a naše fakulta neměla s Austrálií žádnou zkušenost, bylo potřeba udělat hodně práce, než jsem vůbec mohla na stáž vyrazit. Nejprve jsem kontaktovala samotnou organizaci, zda bych vůbec mohla u nich pracovat. Naštěstí mi odpověděli kladně a byli moc rádi, že jim pomůže člověk, který se přímo pohybuje v této oblasti. Poté byla řada na schválení této destinace a organizace pro moji stáž mou univerzitou. Ze začátku to nevypadalo moc nadějně, ale společně s paní Hanelovou a docentem Kudláčkem jsme tuto myšlenku prosadili, a to hlavně z důvodu, že Austrálie není ještě na seznamu partnerů naší fakulty, ale mohla by se stát celkem atraktivní destinací pro další studenty. Tak jsem se stala takovým pokusným králíkem, který jel tuto oblast prozkoumat jako první. Samozřejmě jsem vděčná naší univerzitě, protože bez ní by bylo těžké vycestovat, a to hlavně kvůli financím.

Po vyplnění dokumentů Letter of Admisson a Training Agreement od dané organizace a schválení ze strany Univerzity Palackého jsem si ještě musela zařídit víza do Austrálie. S tím jsem bohužel měla menší problémy, jelikož organizace Gold Coast Recreation and Sport Inc. neměla skoro žádnou zkušenost s dobrovolníky mimo Austrálii a nedokázali mi poradit s typem víz, které si mám zařídit. Nakonec jsem si tedy zařídila jen turistická víza, která by ale správně dobrovolník v Austrálii mít neměl. Vědomí, že nemám správné dokumenty, mě stálo tolik nervů, že bych tohle řešení nikomu rozhodně nedoporučovala.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Do práce jsem chodila od pondělí do pátku, od 9:00 do 14:30. Ráno jsem většinou chodívala o něco dříve, abych mohla pomoci s přípravou aktivit a měla také čas na přivítání kolegů a klientů. Pracovní den byl rozdělen do dvou částí – dopolední a odpolední program. Díky kolegyni, která měla na starosti administrativu a rozvržení programu, jsem si vybrala aktivity, které jsem chtěla vést, popřípadě při nich asistovat. Každý den jsem měla jiné aktivity, které jsem si narámně užívala. Vyzkoušela jsem si opravdu širokou škálu programů, jako například surfing, kayaking, plachtění, fitness, paddleboarding, golf, tenis, plavání, yoga, tanec, divadlo, MMA, čínské bojové umění, ale také vaření či hudební program.

Rána bývala velmi hektická. Pomáhalo se klientům posnídat a poté jsme se přesouvali na určitá místa, kde probíhaly dané aktivity. Aktivity trvaly hodinu a půl. V poledne jsme měli hodinovou pauzu na oběd a poté jsme se opět přesouvali na další stanoviště. Po odpoledním programu jsme většinu klientů sváželi zpátky do hlavní budovy organizace a poté si je rodiče  již vyzvedli. 

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Bydlela jsem v apartmá se třemi dalšími lidmi. Rozhodla jsem se hledat ubytování až na místě, jelikož jsem chtěla na prohlídku bytů osobně. Hledala jsem přes různé stránky na internetu, až jsem našla pár dobrých nabídek, jak po finanční stránce, tak i co se umístění týče. Hodně jsem zvažovala, zda bydlet u pláže, nebo raději blízko práce, ale nakonec jsem si vyzkoušela obojí. Během mého pobytu v Gold Coast jsem vystřídala dva nádherné apartmány, jeden ve 34. patře a druhý ve 14. patře, oba s nádherným výhledem na celé město. Stravování bylo také na mně, takže jsem si připravovala jídla sama, a to i do práce.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Jelikož jsem končila v práci mezi 14:30 a 15:00, měla jsem hodně volného času na poznávání města i okolí. Bydlela jsem blízko moře, tak jsem velice často chodívala aspoň na chvíli na pláž nebo jen tak na promenádu kolem pláže. V Gold Coast bylo pořád co dělat. Velice často jsem si také vyrážela na projížďku na kole podél pobřeží, po parcích či jen tak po městě. Každý víkend jsem navštívila nějaký národní park, kterých bylo v mém okolí hned několik. Bohužel člověk potřebuje k jejich navštívení auto, ale já jsem měla štěstí na spolubydlící, kteří byli také aktivní a vůbec se nebránili nějakým výletům. Anebo jsem si přes internet našla nějakou skupinku lidí, kteří každý víkend podnikali nějaké výlety do okolí.

Po skončení tříměsíční stáže jsem ještě navštívila Sydney, Perth a jihozápadní Austrálii. A jelikož jsem se nacházela na východním pobřeží, nemohla jsem si nechat ujít návštěvu Nového Zélandu, což bylo vždy mým snem.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Stipendium jsem dostala celkem vysoké, ale musela jsem zažádat ještě o více. Austrálie je hodně drahá země a ceny se tam pohybují opravdu někde jinde. Překvapily mě například nájmy. Neplatilo se měsíčně, ale týdně, a to částky, které my tady zaplatíme za měsíc. Dopravné bylo také velmi drahé. Studenti sice měli někdy až 50% slevu, ale já jsem bohužel na takovou slevu nárok neměla. Cena potravin se hodně lišila. Jedla jsem hlavně zeleninu a ovoce, což mi nepřišlo až tak drahé – a hlavně bylo kvalitní a čerstvé. Samozřejmě záleželo, v jakém obchodním řetězci jsem nakupovala, ale převážně jsem byla vždy spokojená. S financemi jsem nakonec vyšla, ale člověk musí vědět, jak šetřit a kde nakupovat.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Před Austrálií jsem žila půl roku v Belgii, kde jsem studovala přes Erasmus, a po Austrálii jsem byla na měsíc v Indii. Pokud žijete někde déle než měsíc, chcete se cítit bezpečně a vědět, že vás nic neohrožuje. A tento pocit jsem za celý můj školní rok měla jen v Austrálii. A s jistotou musím konstatovat, že jsem se nikdy necítila více bezpečně jako právě v této zemi.

Na co by si studenti chystající se do Austrálie měli dát pozor?

Určitě si pořešit víza a zjistit si kolem nich všechny potřebné informace. Do Austrálie bez víz určitě nejezděte. Studenta nemine ani přísná kontrola na letišti – dovoz veškerých potravin a léků je striktně zakázán. V letadle před příletem dostanete dlouhý soupis potravin a věcí, které nemůžete do země dovážet a potvrzujete, že nic takového nevezete, jinak dostanete pokutu.

Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

S odlišnou kulturou jsem neměla problém, nastalo jen pár nedorozumění. Jak jsem se již zmínila o placení nájmu, tak ze začátku jsem chtěla platit měsíčně, přičemž nájemce byl velice zaskočen. Nepovažuji to za problém, ale spíš za komickou situaci, kdy mě nezbývalo než se tomu jen zasmát. Co mě také velice zaskočilo, byl australský přízvuk. Nemůžu křivdit všem Australanům, ale spoustě z nich jsem ze začátku rozuměla jen každé třetí slovo. Mnohokrát se mě jen ptali, jak se mám, a já jim nebyla schopna odpovědět a ještě jsem se jich třikrát zeptala, co říkali, a nakonec jsem stejně nerozuměla, tak jsem odpověděla, že ano (smích). Po měsíci jsem si naštěstí zvykla a začínala jsem rozumět.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Spousta lidí si myslí, že převážná část Austrálie je buš obydlená klokany a původními domorodci a vyspělá města, průmysl a kultura jsou jen na pobřeží. Jak jsem stačila tuto zemi poznat, je to z velké části pravda. Avšak na východním pobřeží, kde jsem pobývala, leží spousta pěkných měst s kosmopolitní kulturou, na rozdíl od západní části Austrálie, kde osídlení není tak velké. Můžeme zde opravdu jet po dlouhých rovných silnicích buší, kde po stovce kilometrů nenarazíte na zatáčku a snad jedinou překážkou může být ten klokan. Na to, že to byla původně britská trestanecká kolonie, je dnes Austrálie pěkná a vyspělá země.

Dalším mýtem je, že potkáte jedovatého hada nebo pavouka na každém kroku. Myslím si, že tato země není až tak nebezpečná, když člověk dodržuje nějaká pravidla.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Austrálii?

Já považuji celý můj pobyt v Austrálii za velký přínos do života. Obrovskou zkušeností pro mě bylo žít pár měsíců na druhé straně zeměkoule, v odlišné kultuře a vyzkoušet si pracovní život v této zemi. Australané se rozhodně nemají špatně, ale pro lidi z jiné země je velice těžké žít a plně pracovat v Austrálii, mnoho z nich má hlavně problém s vízy a pracovní nabídkou. Dalším velkým přínosem, a to hlavně v mém oboru, bylo pozorovat, jak si organizace, kde jsem vykonávala stáž, vede a jakým stylem pracuje s lidmi s postižením. Byla jsem z jejich koncepce a filozofie hodně nadšená a pracovalo se mi nadmíru dobře. Určitě dalším přínosem je mnohonásobné zlepšení mé angličtiny. Když někde žijete sami, izolovaně od Čechů, prostě si musíte všechno vyřizovat sami, a to v anglickém jazyce, jinak to nejde. A v neposlední řadě jsem také poznala další část světa a spoustu nových lidí.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

To rozhodně. Pokud máte dobrodružného a odvážného ducha, určitě jeďte. Je to zkušenost, na kterou budete vzpomínat celý život, tedy já budu rozhodně. Jako každé zahraniční studium, stáž či jen cesta do jiné země vás to nějakým způsobem posune. Vyzkoušíte si, jaké je žít v jiné zemi, v jiné kultuře…  A co je hlavně super – zjistíte, že v Austrálii lidé opravdu žijí tzv. relaxed a nic neřeší. 

Jak ses dostal právě k této stáži?

Úplně náhodou. Zbýval mi půlrok do státnic a měl jsem uzavřené téměř všechny předměty, tak jsem toho chtěl nějak využít. Začal jsem se tedy zajímat o stáže, a protože jsem již byl na Erasmu ve Finsku, tak jsem chtěl nabyté znalosti někde využít. Nejprve jsem chtěl vyjet do německy mluvících zemí, abych si procvičil jazyk, ale když jsem přišel na konzultaci, má studijní referentka mi doporučila Austrálii a řekla, že tam právě vyjíždí ještě jedna studentka. Tak jsem ji tedy kontaktoval a bylo jasno.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

V Austrálii je vízová povinnost, naštěstí pro dobrovolníka stážistu do tří měsíců stačí turistická víza, která jsou zdarma. Stačilo si tedy obstarat ubytování, které jsem si zařídil na vlastní pěst, a samozřejmě bylo potřeba komunikovat s organizací ohledně průběhu stáže. Pak jsem si jen pořídil letenky a mohl jsem vyrazit.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Vstával jsem brzy ráno, šel jsem si zasurfovat a po sprše jsem vyrazil na kole do práce. Tam jsem dostal pokyny, který sport se kterou skupinkou lidí s mentálním postižením budu mít na starost. Program byl rozdělen na dopolední a odpolední a každý trval s dopravou asi dvě a půl hodiny, některé byly ale celodenní. Pro klienty bylo na výběr z více než 100 druhů sportovních a rekreačních aktivit, proto i pro mě byl každý den jiný a zajímavý. Mé oblíbené programy byly gym, fishing, sailing, golf, surfing, kayaking, swimming, bowling, gardening, cooking, self defence a také jsme občas jezdili na farmu nebo na drama či muzikoterapii. Po práci jsem jel domů zase na kole nebo tramvají, která jela od organizace přímo až do míst, kde jsem bydlel. Poté jsem si šel vždy podle energie zasportovat a každý den jsem ukončil velkým vařením, které sloužilo jako večeře a pak i oběd na druhý den.

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

Bydlení i stravu jsem si zajišťoval sám, takže jsem volil nízký nájem v horších podmínkách a vaření byla jedna velká improvizace ze základních surovin.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Svůj volný čas jsem vyplňoval sportem. Přidal jsem se do klubu "Field hockey", hry která velice připomínala florbal, dále jsem hrál aktivně discgolf a jezdil trénovat s místními AFL - australský fotbal podobný americkému sportu rugby. Když jsem měl hodně energie, tak jsem chodíval trénovat s místním triatlonovým klubem a reprezentoval je v pravidelných běžeckých soutěžích. Díky velkému počtu přistěhovalců z Jižní Ameriky jsem večery vyplňoval tancem salsy a bachaty.  O víkendu jsem stopem cestoval všude možně, kam se jen dalo vyjet na dva a půl dne, a to například do Sydney, na poušť, nebo třeba do australské džungle.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Stipendium mi nestačilo, i když jsem se snažil neutrácet. Nicméně když člověk jede tak daleko, tak musí počítat s tím, že bude potřeba něco investovat.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Austrálie je velice bezpečná země. Ale jak už to bývá, čím větší město, tím větší nebezpečí. V přírodě si člověk musel dávat pozor spíše na hady, pavouky a krokodýly, kterých je plná Austrálie, a to především na severu země.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Základem je najít si kvalitní ubytování, protože ne vždy je nejlevnější varianta opravdu nejvýhodnější. Pokud jedete v době české zimy, nezapomeňte, že tou dobou v Austrálii teploty neklesají pod 30 stupňů, a i když je zataženo, tak se kvůli ozonové díře snadno spálíte. Takže mazat, mazat, mazat!

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Australani mají Evropany poměrně rádi, takže má národnost byla spíše výhodou.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Já upřímně o Austrálii před odjezdem věděl jen to, že tam žijí klokani a že zajímavé město je Sydney. Teď vím, že je to země neomezených možností, nekonečného slunce a vysokých platů.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Austrálii?

Jednoznačně poznání nových kultur a to jak té novodobé, tak i tradiční aboriginské kultury z místních teritorií, také asijské a jihoamerické (především brazilské) kultury, a mnoha dalších, kterých je na východním pobřeží nespočet. Bezpochyby největší přínos je samotná stáž a působení v obrovské organizaci s více než 200 klienty, kde jsem se v rámci stáže udržoval v kondici a aplikoval to, co jsem se za bakalářské studium naučil jako hrdý student Aplikované tělesné výchovy!

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Ano! Kdybych neměl možnost vyjet přes školu s nějakým posláním a cílem, sám bych asi na tak velkou cestu kolem světa nikdy nevyjel. Reprezentujete univerzitu a jako student máte po světě spoustu výhod. Využijte toho, protože po dokončení studia budete mít daleko víc výmluv proč nejet, než máte teď!

Jak ses dostala právě k této stáži?

Ke stáži v Antverpách jsem se dostala docela náhodou. Kvůli vysoké úrovni zdravotní péče jsem si vybrala právě Belgii a pak už mi stačilo jen jedno volné odpoledne s internetem a o mojí destinaci bylo rozhodnuto. Klinika mě zaujala svou specializací v neurorehabilitaci a využíváním nejrůznějších moderních technologií, se kterými jsem se předtím na praxích nesetkala.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Stáž jsem si zařizovala sama za sebe, takže před odjezdem bylo potřeba zařídit pár důležitých věcí. Nejdřív jsem musela oslovit zahraniční organizaci, jestli mě vůbec na stáž přijmou. Po jejich kladné odpovědi už zbývalo jen zažádat o finanční podporu přes Erasmus+ na zahraničním oddělení a vyřídit všechno potřebné papírování. Dalším důležitým úkolem bylo požádat o povolení k pobytu v Belgii. Pokud člověk zůstává v zemi déle než tři měsíce, musí se nahlásit na úřadech, dát jim adresu svého pobytu a poslat potvrzení o studiu, zaměstnání, nebo v mém případě absolvování stáže.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Každé ráno, když jsem přišla na kliniku, jsem si z denního rozvrhu zjistila, kteří pacienti mají daný den terapii. Pacienti mají na klinice intenzivní rehabilitaci, takže je jich méně, ale za to tam tráví klidně i několik hodin denně. Po pár dnech už jsem některé z nich znala lépe a věděla jsem, kdo umí anglicky, takže jsem pracovala hlavně s nimi a sledovala jejich pokrok. Ve volných chvílích jsem se připojila k rehabilitaci pacientů se zajímavými diagnózami nebo jsem se učila lépe pracovat s ostatními přístroji. Takto to alespoň vypadalo první dva týdny, když ještě všechno normálně fungovalo. Potom se celé město kvůli koronaviru uzavřelo a já jsem trávila dny doma s teoretickou prací od mého mentora. Znovu jsem do práce nastoupila na začátku května, ale vzhledem k situaci už moje pracovní dny probíhaly trochu jinak. Hodně klientů nechtělo, aby při jejich terapii bylo kolem více lidí, než bylo potřeba, takže jsem trávila větší množství času administrativní prací. Stále jsem se dostala do kontaktu s pacienty, ale jejich počet se dost snížil.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Bydlela jsem v bytě v centru města asi deset minut chůze od kliniky. Před odjezdem jsem dlouhou dobu nemohla najít nic, co by mi vyhovovalo, ale na poslední chvíli se na mě usmálo štěstí v jedné facebookové skupině, kde se objevil inzerát, že někdo hledá spolubydlící. Co se týče stravování, využívala jsem hlavně svých základních kuchařských schopností a občas trochy improvizace.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Člověk si v takové zvláštní době nemohl moc vymýšlet a cestovat, takže jsem spíše objevovala krásy Antverp a vůbec toho nelituji. Většinu času jsem trávila se spolubydlící nebo s kamarádkou ze stáže. Po ukončení stáže jsem ale přeci jen měla pár dní na cestování a opatření v Belgii už nebyla tak přísná, a tak jsem se podívala do přímořského města Oostende nebo do známých měst jako třeba Bruggy a Gent.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Prasátko jsem rozbíjet nemusela, ale něco málo ze svého bylo nutné ke stipendiu přidat. Je třeba počítat s tím, že Belgie je v Evropě jednou z těch dražších zemí.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Ačkoliv jsem věděla o místech a čtvrtích, kterým je lepší se ve městě vyhnout, bezpečně jsem se cítila. Je pravda, že sama městem bych určitě pozdě v noci nechodila, ale myslím, že taková opatrnost je vždy namístě.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Pozor bych si dala hlavně na to, že když člověk stráví nějaký čas v zemi výborných vaflí, hranolek a čokolády, je docela možné, že se domů vrátí o pár kilo těžší. Jinak asi jediné, co mě napadá, je, že ne všechny obchody v Belgii berou Mastercard platební karty, takže je lepší mít vždy po ruce nějakou hotovost.

Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Vůbec ne. Na cizince jsou v Antverpách zvyklí, takže není problém tam zapadnout.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Vím jen, že je Belgie považována za malou, plochou a deštivou zemi, kde lidé rádi pijí pivo a jedí hranolky. Během mého pobytu většinu času krásně svítilo sluníčko, takže tím deštěm si nejsem až tak jistá, ale zbytek vlastně sedí.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Belgii?

Pobyt v Belgii byl pro mě vzhledem k událostem spíš příležitost k osobnímu rozvoji. Nicméně i tak to byla zkušenost, které rozhodně nelituji. Naučila jsem se řešit nejrůznější situace více samostatně a nespoléhat na to, že mě vždycky někdo zachrání. Člověk se tak naučí být jistější a vlastně celkově spokojenější sám se sebou.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Určitě ano. Myslím, že jde o nejlepší příležitost, jak získat tolik jedinečných zkušeností, zlepšit se v komunikaci v cizím jazyce a na pár měsíců si vyzkoušet, jak to funguje v zahraničí.

Proč jsi zvolil právě tuto destinaci?

University of Southern Denmark mi byla doporučena přes kontakty mého školitele, a to především proto, že se zde zabývají typem analýzy, který využívám ve své práci. Mimo to se mi Dánsko líbilo pro jeho vyspělou ekonomiku a životní styl – kvalitní cyklo infrastruktura apod.

Cítil jsi podporu ze strany zahraničního koordinátora na hostitelské univerzitě?

Stáž jsem řešil přímo s profesorkou Karen Søgaard, která je vedoucí pracovní jednotky, ve které jsem stáž absolvoval. Konkrétní věci ohledně mého pobytu jsem řešil tedy s Karen, popřípadě s oddělením pro ubytování.

Můžeš popsat své zkušenosti s ubytováním a stravováním? Kde konkrétně jsi bydlel?

Byl jsem ubytován v „hotelu“ pro krátkodobé pobyty, který se nachází přibližně 6 km od kampusu univerzity v Odense. Ubytování jsem si zařizoval přes accommodation office, kterou jsem kontaktoval emailem přibližně 3 týdny před mým příjezdem. Po specifikování mého požadavku na ubytování jsem dostal během pár hodin nabídku a následně řešil zaplacení. Ubytování zahrnovalo samostatný pokoj plus sdílenou koupelnu s dalším pokojem a kuchyň pro celé patro, kde se nacházelo 6 pokojů. Kartu od ubytování jsem si mohl vyzvednout kdykoliv, a tedy nebyl problém s mým příjezdem v půl 1 ráno. Stravování jsem většinou řešil vlastním vařením. Nicméně v univerzitním kampusu byla kantýna ve formě „švédských stolů“, kde si mohl každý nabrat, na co měl chuť, a následně zaplatit na základě váhy. Možnosti výběru většinou zahrnovali zeleninu, luštěniny, sendviče apod., obecně šlo o lehký a zdravý typ jídla.

Jak probíhalo Tvé studium?

V mém případě se jednalo o vzdělávací stáž, kde jsem studium řešil individuálními či skupinovými konzultacemi.

Jaký jsi měl na zahraniční univerzitě studijní jazyk? Měl jsi kvůli cizímu jazyku problém s výukou?

V Dánsku dokáže většina lidí komunikovat anglicky a s jazykem tedy nebyl problém.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Volný čas jsem trávil projížďkami nebo procházkami po okolí. Delší cesty jsem absolvoval především na kole, které jsem měl půjčené od mé supervizorky. Vlaky jsou v Dánsku poměrně drahé, pokud si je nekoupíte s dostatečným předstihem.

Když si odmyslíš cestování a bohatý společenský život, jak jsi vyšel se stipendiem?

Stáž jsem měl hrazenou z mého grantu a měl jsem tedy již předem vypočítané, kolik peněz budu potřebovat. Ze zákona jsem měl dané stravné 55 euro na den (pozor domovská měna je DKK), se kterými jsem hezky vyšel v případě, že jsem si vařil. Pokud bych navštěvoval restaurace a podobně, tak bych nejspíš nevyšel.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Ano, Odense je velmi hezké a čisté město a při nočních výletech jsem měl stejný pocit bezpečí jako ve dne. V Dánsku mají dobře propracovaný systém sociálního zabezpečení a je zde tedy i minimum bezdomovců.

Na co by si studenti chystající se do této destinace měli dát pozor?

Rozhodně si předem zajistit kolo, protože se jedná o nejlepší způsob dopravy. Potom možná dostatek financí, protože v Dánsku je vše tak 2x-3x dražší než v ČR.

Co Tě v této zemi nejvíce zaujalo či zaskočilo?

Nejvíce mě zaujala infrastruktura města a množství kol. Všude se dá hezky dostat na kole, a to bez ohrožení okolními auty.

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo náboženství?

Vůbec ne, Dánové jsou milý a přátelský národ. Většina lidí, se kterými jsem se setkal, se chovala mile a všichni se usmívali.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií, od reality?

Pravděpodobně ne, ale možná bych musel v zemi strávit delší dobu. Četl jsem, že jsou Dánové chladnější a drží si odstup, což je asi pravda.

Co považuješ za největší přínos svého studijního pobytu?

Především možnost podívat se do jiného pracovního prostředí a získání mnoha hodnotných kontaktů. A samozřejmě také podněty pro mou disertaci.

Závěrem…

SDU se nachází ve více Dánských městech, přičemž hlavní kampus má v Odense kde jsem stáž absolvoval. Jedná se o moderní univerzitu s kvalitním zázemím a jednu z předních univerzit ve výzkumu v oblastech sportu a pohybu. Každému, kdo má zájem o kvalitu mohu tuto univerzitu tedy jen doporučit.

V jakém státě, organizaci/instituci jsi stáž absolvovala a jak dlouho?

Stáž jsem absolvovala na LAB University of Applied Sciences ve Finském městě Lappeenranta. Stáž trvala přesně 8 týdnů, ale celkově jsem ve Finsku strávila necelých 10 týdnů.

Jak ses dozvěděla o této organizaci a možnosti stáže?

Za hledáním mé stáže stojí delší příběh. Původně jsem nechtěla jet vůbec do Finska. Hledala jsem si stáž v jiném státě, ale bez úspěchu jsem to po půl roce hledání vzdala. Obrátila jsem se na našeho katederního koordinátora pro zahraniční mobility Mgr. Laštovičku, jestli by mi mohl poradit kam by se dalo vycestovat v rámci oboru fyzioterapie a vystačit si tam s angličtinou. Doporučil mi zkusit štěstí v severských zemích. Využila jsem tedy spolupráce naší fakulty s univerzitou v Lahti a obrátila se skrze univerzitu přímo na ně. Ti mě pak přesměrovali na univerzitu v Lappeerantě, kde mají lepší zázemí pro výcvik fyzioterapeutů.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Před odjezdem to bylo hlavně o mailování a papírování. Bylo nutné vyplnit si studentský profil na Finské univerzitě. Bylo zde zapotřebí nahrát své údaje, včetně kopie pasu, záznamu studijních výsledků, jazykový certifikát atd. Dále bylo potřeba vyžádat si doporučující dopis, Letter of Admission a vyplnit Learning Agreement for traineeship, pak si zažádat o stipendium a dodat potřebné dokumenty. Za normálních okolností je potřeba si pro absolventskou stáž sám zařídit pojištění, včetně pojištění odpovědnosti za škodu. Vzhledem k tomu, že jsem ve Finsku byla na univerzitě vedena jako student, veškeré pojištění za mě řešila tamní škola. Stačilo mi tedy jen klasické cestovní pojištění. A pak jsem si samozřejmě musela zařídit v Lappeenratně ubytování. Nejdůležitější část však pro mě byla před odjezdem úspěšně odstátnicovat a zařídit si volno v práci, vzhledem k tomu že se jednalo o absolventskou stáž a už jsem částečně pracovala. Jinak se zařízení této absolventské stáže nijak nelišilo od zařizování klasické stáže v průběhu studia.

Co bylo náplní tvé stáže? Můžeš popsat svůj pracovní den?

Náplň mé stáže byla velice rozmanitá. Drtivou většinou však bylo sestavovat osobní tréninky, tedy zejména práce ve fitness centru. Místo si však našla i „klasická“ fyzioterapie - měla jsem v péči muskuloskeletální pacienty, kterým jsem prováděla podrobné vyšetření, někdy i včetně analýzy chůze a běhu v laboratoři a následně jim sestavovala cvičební program. Vedla jsem s ostatními studenty skupinku dětí, nazvala bych to jako cvičení zaměřené na všeobecný pohybový rozvoj. Prováděla jsem měření na InBody přístroji s následnou interpretací výsledků, vedla jsem skupinové online cvičení pro zaměstnance univerzity. Prováděla jsem i masáž a byla jsem na několika vyučovacích hodinách se studenty fyzioterapie, zaměřené na vyšetření kolene, kyčle a ramene. Spoustu času jsem také strávila u počítače, kde bylo potřeba napsat reporty ke všem výše zmíněným aktivitám a dát všechny cvičební programy do online podoby i s video instruktáží, podrobným popisem atd. Rovněž jsem tvořila obsah na sociální sítě s tématikou fyzioterapie a zdravotnictví. Také jsem strávila týden na místní zdravotnické klinice s ambulantními pacienty pod vedením fyzioterapeutky. Program byl velice flexibilní a každý den jsem končila v jiný čas a prováděla jiné aktivity.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Bydlela jsem jako královna. Sama, ve dvoupatrové řadovce, se dvěma koupelnami, se saunou, manželskou postelí a obrovskou televizí. Jak jsem se k takovému bydlení dostala? Měla jsem štěstí. Původně jsem si zažádala o bydlení přes univerzitu, respektive přes organizaci, která zajišťuje bydlení studentům univerzity. Byla jsem zařazena na seznam čekatelů a po pár týdnech jsem dostala nabídku bydlení na studentských kolejích. Tam bylo však možné uzavřít smlouvu pouze na celý semestr tzn. od půlky srpna do konce roku. Což bych nevyužila vzhledem k tomu, že má stáž byla plánována jen na dva měsíce a platila bych tak zbytečně několik týdnů navíc. Rozhodla jsem se tedy hledat na vlastní pěst a přes facebookovou skupinu jsem narazila na slečnu, která v mém požadovaném termínu odjížděla na stáž do zahraniční a nabídla mi tak své bydlení na dva měsíce po dobu co byla pryč. Cenově mě to nevyšlo o moc dráž než již zmiňované koleje, které však byly o velikosti garsonky a častokrát sdílené. Obrovskou výhodou bylo, že jako student univerzity jsem mohla využívat všechny studentské slevy. Zejména jíst v univerzitních jídelnách za studentskou cenu (kam se dalo jít i o víkendu), což vyšlo levněji než v Olomoucké menze a také levněji, než kdybych si měla každý den vařit. Pak už jsem řešila jen snídani a studenou večeři doma.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Volný čas jsem trávila zejména v přírodě, na výletech po okolí města Lappeenranta v docházkové vzdálenosti nebo jsem se třeba přiblížila autobusem. Sem tam jsem si zašla na místní boulder nebo jsme se s pracovní skupinkou a partou zahraničních studentů hráli deskovky, zašli jsme na bowling, do sauny, zahrát padel, biliár nebo jen tak posedět do kavárny či do studentského baru. K cestování byl taky prostor. V průběhu stáže, kdy mi mí supervizoři dovolili vzít si volno třeba pondělí nebo pátek a udělat si tak prodloužený víkend a pak po skončení stáže, kdy jsem ve Finsku zůstala ještě necelé dva týdny. Navštívila jsem města Helsinki, Tampere, Turku, Porvoo, Hämeenlinna, vydala jsem se výletní lodí do Stockholmu nebo do Tallinnu. Udělala jsem si výlet i do národního parku Repovesi nebo do Evo hiking area.

Jak jsi vyšla se stipendiem? Musela jsi mít našetřeno?

I když nepočítám do svých výdajů výlety, cestování nebo společenský život tak mi stipendium nestačilo na pokrytí životních nákladů. Ze stipendia se mi povedlo zaplatit dopravu do Lappeenranty a zpět do ČR, ubytování, dvouměsíční jízdenku na mhd a obědy v menze na dva měsíce. Vzhledem k tomu, že Finsko je poněkud dražší než ČR, a to především co se potravin týče, bylo potřeba mít i něco našetřeno, zejména pokud pak člověk chtěl i někam cestovat nebo netrávit odpoledne/večer jen na ubytování.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Naprosto. Jak v Lappeenrantě, tak kdekoliv jinde ve Finsku.

Na co by studenti chystající se do této destinace měli být připraveni nebo si dát pozor?

Připraveni by měli být zejména na dražší život ve Finsku, od potravin, přes cenu za dopravu (autobusy/vlaky). Také by měli být připraveni na to, že finština je těžký jazyk, který nemá nic společného s jazyky, které známe z centrální Evropy a ani zdaleka se ničemu nepodobá. Finové jsou však na tom velmi dobře s angličtinou a domluvíte se prakticky všude. Taky by si měli dát pozor na to, v kterém ročním období se do Finska vydají. Po většinu roku je tam zima, tma a déšť/sníh J

Liší se nějak zobrazení země, které známe z médií, od reality? Co tě nejvíce překvapilo?

Upřímně jsem toho o Finsku moc nevěděla, než jsem se tam vydala. Nejvíce mě asi překvapilo, jak jsou Finové introvertní a uzavření. A pak třeba jak je tam dobrá dostupnost a velký výběr bezlepkových a bezlaktózových výrobků. Ty jsem si moc užívala i když nemám žádnou intoleranci, zejména proto, že jsou tam cenově lépe dostupné.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu?

Stáž mi rozšířila obzory v oblasti fyzioterapie, ukázala mi jiný přístup k pacientům, který můžu aplikovat ve své praxi, zlepšila jsem si své jazykové a komunikační dovednosti. Mimo stáž jako takovou mi pobyt umožnil poznat nové kultury, cestovat a poznat nová místa, ale zejména mi přinesl nová kamarádství, která doufám přetrvají na celý život.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům. Pokud ano proč?

Jednoznačně ano. I když třeba nebude vše podle vašich představ, je to určitě velká životní zkušenost, která vám rozšíří obzory, a to nejen ve vašem oboru/profesi, také si třeba zlepšíte svou jazykovou úroveň a komunikační dovednosti. Poznáte novou kulturu, můžete poznat spoustu skvělých lidí a navázat nová přátelství, díky kterým si otevřete cestu do dalších zemí světa. Já už teď jen lituji, že jsem této příležitosti nevyužila dříve již v průběhu studia.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Nabídka pracovní stáže ve Francii se ke mně dostala již během bakalářského studia v době, kdy jsem byla na studijním pobytu ve Francii. Nabídka mě ihned upoutala, ale zároveň jsem chtěla dokončit bakalářské studium, a proto jsem stáž odložila až na magisterské studium.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Kromě povinností spojených s Learning Agreementem a stipendiem skoro nic. Byla jsem čtvrtá studentka z naší univerzity (třetí z FTK), která právě na tuto stáž vyjela, takže veškeré zařizování probíhalo velmi hladce.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Ještě před odjezdem jsem obdržela svůj rozvrh od koordinátorky z Francie. Nicméně musím říct, že kromě prvního týdne jsem měla každý týden úplně jiný rozvrh. Francouzský školský systém funguje naprosto odlišně od toho českého. Každý den mají žáci šest vyučovacích hodin, které na rozdíl od našich trvají 55 minut. Já měla každý den pět vyučovacích hodin. Mou hlavní náplní byla asistence v hodinách tělesné výchovy a anglického jazyka. Kromě těchto hodin jsem měla možnost se účastnit kterékoliv jiné hodiny, vždy po domluvě s vyučujícím. Pojďme ale zpět k tomu různorodému rozvrhu. Pracovala jsem na střední odborné škole, kde mají studenti třikrát do roka povinnou praxi v oboru a navíc musí plnit další projekty (hlavně maturitní ročníky), za které jsou hodnoceni. Téměř každý týden mi tak alespoň jedna třída vypadla, protože měla zrovna praxi nebo jiný projekt. Měla jsem možnost zapojit se do projektů a dalších vedlejších aktivit, například jsem celý týden strávila s maturitními ročníky v divadle, kde jsme nacvičovali taneční muzikál zakončený večerním představením pro veřejnost.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Bydlení bylo naprosto fantastické. Bydlela jsem na internátě, který byl asi 10 kroků od školy. Ve Francii je standard jednolůžkový pokoj a ani internát nebyl výjimkou. Měla jsem tedy vlastní pokoj s koupelnou. Co se týká stravy, snídani, oběd a večeři jsem přes týden měla zajištěnou ve škole, protože na internátě spolu se mnou bydlelo dalších 40 studentů. O víkendu jsem měla k dispozici pokoj s malou kuchyní, kde jsem si mohla vařit, ale většinou jsem se stravovala „venku“.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Svůj volný čas jsem trávila hlavně cestováním. Škola mi dala k dispozici kolo i auto, což mi usnadnilo hodně věcí. Přes týden jsem jezdila po okolí na kole, o víkendech na výlety autem. K cestování mi také pomohl školský systém Francie, protože po každém trimestru (něco jako pololetí u nás) mají žáci dvoutýdenní prázdniny a já přijela na konci druhého trimestru a odjížděla na konci třetího trimestru, takže jsem měla dokonce dvakrát dvoutýdenní prázdniny. Díky nim jsem procestovala Bretaň křížem krážem a také jsem se zaletěla podívat do Portugalska.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Se stipendiem jsem vyšla více než výborně. Škola mi poskytla ubytování a stravu přes týden zadarmo. Utrácela jsem, dá se říct, jenom za benzin a jídlo o víkendu. Kromě toho se jednalo o placenou pracovní stáž, takže jsem ještě něco málo dostávala i od školy.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Navštívila jsem už více částí Francie a musím říct, že v Bretani jsem se cítila nejbezpečněji. Často se mě známí ptali, jak je to tam s imigranty, a byli překvapeni, že v Bretani opravdu skoro žádní nejsou.

Na co by si studenti chystající se do Francie měli dát pozor?

Konkrétně v Bretani na slané máslo a palačinky, které jsou vysoce návykové. Jinak také, jak je o Francii známo, je potřeba se naučit alespoň základy francouzštiny, protože anglicky se tam moc nedomluvíte.

Dostala ses někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Ne nikdy. Odlišnou kulturu jsem pocítila akorát u oběda s učiteli, kteří nedokázali pochopit, jak můžu jíst sýr u hlavního chodu, když pro ně je to výhradně dezert.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Když se řekne Francie, plno Čechů si představí víno, sýr, bagetu a Eiffelovu věž. Francii chápeme (a taky je) jako vyspělou zemi, byla jsem však překvapena školským systémem, který ne tak úplně funguje, jak bychom očekávali.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu ve Francii?

Samozřejmě zlepšení jazyka, ale také navázání nových kontaktů, získání praxe a mnoho skvělých zážitků.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Výjezd do zahraničí doporučuji všemi deseti. Už nepřemýšlej a přihlas se! Konkrétně tahle stáž je přesně v oboru a bude o tebe dobře postaráno. Francouzština není podmínkou, ale je výhodou.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Zcela náhodou. Na chodbě Filozofické fakulty jsem narazila na nabídku stáže v podobě letáčku vyvěšeného na univerzitní nástěnce. Možnost vyučovat tělocvik ve francouzštině na střední škole zcela odpovídá mé studijní kombinaci, proto jsem neváhala a na danou stáž se přihlásila.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Veškerá komunikace probíhá mezi Univerzitou Palackého a hostitelskou organizací. Nejdříve musíte být schváleni zahraničním koordinátorem v podobě menšího pohovoru přes video chat. Dále postupujete dle instrukcí vašich koordinátorů. Nezbytnou součástí zařizování představuje vyplnění Learning Agreementu a žádost o finanční podporu.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Hlavní náplní pracovní stáže je zejména asistence v hodinách tělesné výchovy a angličtiny. Mimo jiné máte však možnost zapojit se do rozmanitých školních aktivit a tímto způsobem přispět rozvoji multikulturního kontextu na škole. Ať se již jedná o "Open Mind Café“, kdy s vámi studenti mohou otevřeně mluvit v polední přestávce o svých problémech, nebo se vás ptají na cokoliv zajímavého z vašeho života v České republice. Další zajímavou aktivitou bylo večerní cvičení se studenty z internátu, jehož cílem je zprostředkovat spektrum sportovních aktivit, se kterými nemají možnost se běžně setkat během hodin tělocviku. S nejstaršími studenty jsem zároveň provedla výzkum ohledně pohybové aktivity, který představuje část mé diplomové práce.

Stáž byla částečně narušena nepříjemnou situací Covid-19, jež zasáhla rovněž severozápadní část Francie. Kvůli tomu jsem pokračovala ve své práci ve formě home office a vytvářela jsem dokumenty do hodin angličtiny a sportu pro studenty.
Po ukončení karantény zůstala Lycée Ker Anna až do konce školního roku zavřená. Proto jsem pokračovala tvorbou sportovních tutoriálů pro studenty. Zároveň jsem měla možnost se podílet na školním životě na základní škole v Hennebont, kde jsem každý den vedla hodiny sportu pro všechny třídy. S celou školou jsem nacvičila závěrečné taneční představení, kterým jsme úspěšně zakončili školní rok.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Ubytování mi bylo zajištěno hostitelskou organizací. Jednalo se o moderní jednolůžkový pokoj s vlastní koupelnou, připojením na internet a veškerým potřebným vybavením. Bydlela jsem na internátu společně s ostatními studenty Ker Anna a s další asistentkou Easterií z Ghany. Snídaně a večeře jsem tedy měla možnost trávit v rodinném okruhu studentů z internátu a úžasných vychovatelek. Obědy trvají ve Francii zpravidla mnohem déle než u nás. V jídelně pro profesory se začíná předkrmem a dlouhou debatou (nejčastěji o neustále se měnícím bretonském počasí). Hlavní chod se nesmí obejít bez klasické stereotypní francouzské bagety a sklenky vína. Francouzi mají také širokou škálu výběru odlišných druhů dezertů – jogurty, sýry, ovoce a sladké dezerty. Mimo školní jídelnu je pro asistentky k dispozici menší kuchyň k přípravě vlastního jídla.

Francouzské speciality jsem nadále poznávala cestováním po jednotlivých departementech Bretagne a rovněž díky rodinám profesorů, u kterých jsem často trávila víkendy. Nejvíce jsem si oblíbila kombinaci mušlí s hranolky – Moules frites, koláče – Far breton či Kouign Amann, karamelové Riz au lait a samozřejmě slané palačinky z tmavé mouky – Galettes.

Po uzavření lycea v polovině stáže, mi bylo nalezeno nové útočiště po dobu 2 měsíců v rodinném domě mé francouzské koordinátorky Gwen. Usměvavá, akční a velmi ochotná rodina Le Mélédo se stala nedílnou součástí mého života. Společně jsme vytvořili neobyčejně pevné přátelské pouto, díky kterému mám důvod se do Bretagne stále vracet.
 
Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Cestování je mou vášní, proto jsem na internátu trávila minimum svého času a naplno využila krásného počasí k uskutečnění svých cest. Pár týdnů po příjezdu mě v únoru čekaly dvoutýdenní zimní prázdniny, během kterých jsem podnikla menší Tour de Bretagne. Veškerý volný čas jsem měla možnost trávit v okruhu svých francouzských přátel. Bretonské toulky byly bohužel znepříjemněny pandemií koronaviru. Po uklidnění situace jsem naštěstí nadále pokračovala ve vytváření těch nejkrásnějších vzpomínek v kouzelném prostředí s báječnými lidmi.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Ubytování a stravu během týdne jsem měla zadarmo. Jídlo jsem si zajišťovala pouze přes víkendy. Kromě univerzitního stipendia mi škola poskytla měsíční plat. Se stipendiem jsem si tedy vyšla naprosto dokonale.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Ačkoli Bretagne patří k prvotním regionům nakaženým koronavirem, počet úmrtí byl v průběhu pandemie paradoxně nejmenší z celého území Francie. Dodržováním nezbytných opatření jsem se cítila bezpečně, a proto jsem se rozhodla o pokračování a měsíční prodloužení své stáže. Na základní škole byly v rámci opatření zavedeny nezbytné rozestupy 1 metru, umývání a dezinfekce rukou před a po přestávkách mezi vyučováním, omezení sdíleného sportovního materiálu a povinné nošení roušky ze strany personálu. Se zlepšující se situací nakonec docházelo k postupnému uvolňování opatření. Pandemii jsme však nepodcenili a bojovali za ochranu sebe i druhých až do konce školního roku.
Obyvatelé Bretagne žijí poklidným, přátelským a bezstarostným životem, z toho důvodu se není potřeba strachovat o bezpečnost v regionu. Jediné nebezpečí spočívá při vašem odjezdu, kdy si vás chtějí nechat v Bretagni napořád a návrat domů je téměř nemožný.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

K usnadnění vašich cest máte k dispozici školní auto. Počítejte však s tím, že Bretagne je všeobecně známá největším počtem kruhových objezdů ve Francii. Situace na silnicích není tedy vždy úplně přehledná.  
Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?
Nikdy jsem se naštěstí do žádných multikulturních problémů ve Francii nedostala. Naopak jsem velmi ocenila vzájemný respekt, objevování a propojení české, francouzské i ghanské kultury v kombinaci s  ojedinělými zvyklostmi každého národa.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Ve spojitosti s francouzským pečivem si každý jako první představí bagetu. Tu však Francouzi nenazývají klasickou bagetou, nýbrž obyčejně chlebem – le pain. Na druhou stranu, masivní konzumaci baget vnímám nadále jedním z největších reálných stereotypů. Nacionalismus patří k dalším pravdivým stereotypům. Francouzi jsou hrdí na svou vlast, tím pádem občas odmítají komunikaci s turisty v angličtině.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu ve Francii?

Abych byla upřímná, ze všeho nejvíc si vážím nalezení mnoha přátel a vytvoření těch nejkrásnějších vzpomínek, na které budu nostalgicky vzpomínat celý život. Ještě nikdy jsem necítila, že někam ve světě patřím právě tak, jako do Bretagne. Dále značně oceňuji zlepšení úrovně francouzštiny, obohacení slovní zásoby bretonského jazyka a možnost rozvoje vlastní kreativity.

Merci za tuto jedinečnou příležitost a kenavo Bretagne!

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Danou stáž vřele doporučuji všem, kteří se chtějí zlepšit v komunikačních dovednostech francouzského jazyka. Pokud chcete zároveň prožít část stáže objevováním místních tajemných útesů, skal a kamenných domečků, Bretagne je ideální příležitostí. Mé nadšení snad ani nelze popsat slovy, musíte to prostě zažít na vlastní kůži!

Jak ses dostala právě k této stáži?

Ke konci mé předchozí pracovní stáže v Bretagni jsem dostala nabídku ze strany koordinátorky zahraničních praktických stáží Univerzity Palackého pokračovat ve svém francouzském dobrodružství a vyjet na letní stáž do Pyrenejí. Zprvu jsem váhala kvůli svému programu na prázdniny, avšak po nalezení informací o kouzelném francouzském departementu Hautes-Pyrénées jsem veškeré plány odložila a znenadání se ocitla v přátelském, spontánním a bezstarostném kolektivu centra via ferraty Vertige de l'Adour.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Jelikož daná stáž nebyla předem plánovaná, veškeré formální náležitosti byly na poslední chvíli vyřešeny velmi rychlou komunikací mezi Univerzitou Palackého a hostitelskou organizací Vertige de l'Adour. Pracovní pohovor s mým budoucím šéfem Stéphanem probíhal formou video hovoru po cestě autobusem ze základní školy v Bretagni, na které jsem působila za nepříznivé situace koronaviru. Během zařizování stáže se mi tudíž potvrdilo známé pravidlo o neplánovaných či samovolných akcích, které jsou ve výsledku nezapomenutelné a nejlepší.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Bydlela jsem v pitoreskním lázeňském městečku Bagnères-de-Bigorre, které bylo vzdálené od centra via ferraty v Artigues zhruba 30 minut autem. Cesta do práce však občas trvala značně déle. Nejčastějším důvodem byly záplavy cyklistů na oblíbené bývalé horské trase Tour de France, která vede až na majestátní vrchol Col de Tourmalet. Další příčinu mnohdy představovala řada volně procházejících se krav či ovcí uprostřed silnice, nejen narušujících dopravní situaci, ale také nejednou blokujících suché toalety našim zákazníkům. Po absolvování nevšední, nýbrž velmi zábavné cesty do práce, jsme společně s ostatními instruktory přivítali naše klienty a rozdali jim potřebnou výstroj. K mé hlavní pracovní náplni patřila instruktáž těch nejmladších klientů. Jednalo se o dvě odlišné varianty dětského parkouru. Pokud se rodiče účastnili ferraty pro dospělé, hlídala jsem děti po celou dobu jejich výstupu formou babysittingu. V druhém případě mohly být děti doprovázeny rodiči, kdy délka instruktorování trvala 45 minut.
Zdolávání překážek nad divokou řekou Adour a horolezení zakončené atraktivní lanovkou ve stromech – tyrolienne jsou součástí běžně vykonávaných aktivit parkouru. Co se týče babysittingu, základní adrenalinové disciplíny jsem dále obohatila procházkou k vodopádu Cascade du Garet, odkud mohly děti zpovzdálí pozorovat rodiče při jejich výstupu. Následně stavěly domečky ze dřeva či z kamínků u řeky. V případě nepříznivého počasí jsme si malovali uvnitř horské chaty.
Z důvodu nepříjemné situace Covid-19 jsme s instruktory dodržovali veškerá opatření včetně nezbytné dezinfekce použitého materiálu.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

S ubytováním jsem byla nadmíru spokojená, zejména díky přátelskému a vlídnému prostředí rodinného domu, který obývala majitelka Alex se svými dvěma dětmi a horským pejskem Rockym. K dispozici jsem měla vlastní studio s koupelnou, kuchyňkou, gaučem, televizí, připojením na internet a dalším běžným vybavením. V případě potřeb byla Alex velmi ochotna zajistit nezbytné, a to včetně společného trénování jógy na zahradě, sledování francouzských komedií či organizovaného výběhu do pyrenejských kopců.
Snídaně a večeře jsem si zajišťovala sama. Nedaleko místa ubytování je však spousta možností nákupu potravin v supermarketech – Carrefour, Intermarché nebo Lidl. Dále můžete navštívit mnohé pekárny, bary a restaurace k ochutnání místních specialit. V práci jsme pokaždé obědvali v horské chatě Gîte Auberge les Cascades, která se pyšní svými výtečnými borůvkovými koláči.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

V Pyrenejích jsem byla doslova pánem svého vlastního času. Jakmile jsem v práci skončila, šla jsem se buď projít do města nebo si zaběhat do krásného parku poblíž ubytování. Pokud chcete podniknout horskou túru, instruktoři vám rádi poradí a přepraví vás na místo začátku zvolené trasy. Za zmínku určitě stojí nejvyšší vrchol dané oblasti Pyrenejí Pic du Midi s jezerem Lac d'Oncet, dále jezera Lac de Peyrelade, Lac de Payolle či Vallée du Campana de Cloutou a mnoho jiných kouzelných míst. K načerpání sil na další pracovní den můžete navštívit místní vodní park Aquensis. Volný čas jsem rovněž trávila se svým šéfem, jeho rodinou, přáteli nebo s ostatními instruktory. Díky tomu jsem měla dokonalou příležitost k propojení multikulturního kontextu francouzské kultury s naší tradiční českou kulturou. Ze sportovních aktivit mohu dále zmínit absolvování via ferraty a canyoningu při sesouvání se z úžasných kaskád vodopádů.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Protože se jednalo o pracovní zahraniční stáž, kromě univerzitního stipendia jsem dostávala měsíční výplatu, která mi pokryla veškeré výdaje. Když si odmyslím cestování, jednalo se z převážné části pouze o stravování.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Jak v místě ubytování, tak i v práci jsem byla pokaždé doprovázena svými milovanými čtyřnohými kamarády, kteří dokázali odehnat i stádo krav. Proto jsem se v Pyrenejích nikdy necítila ohroženě.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Pokud plánujete vyrazit na celodenní túru, může na vás čekat spousta překvapení a nástrah, kterým je potřeba věnovat pozornost.
-    Přestože jsou turistické trasy značené, ne vždy je označení časté a správné.
-    Krávy a lamy jsou sice roztomilá stvoření, v Pyrenejích ale mohou být hodně agresivní.
-    Čistá a průzračná horská řeka láká k osvěžení, ne však k doplnění tekutin!
Ikdyž vyrazíte na túru s dostatečným předstihem, raději si svůj čas neustále hlídejte. Může se totiž klidně stát, že budete zcela naprosto uchváceni okouzlujícími přírodními scenériemi a strávíte spoustu času otužováním se v azurových horských jezerech.

Dostala jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Francouzské kultuře jsem se velmi ráda a velmi brzy dokázala přizpůsobit. Nikdy jsem se do žádných problémů kvůli své národnostní odlišnosti nedostala a vzájemně jsem respektovala tradice a zvyklosti jiných etnických skupin.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Obyvatelé francouzských Pyrenejí jsou blízko Španělsku nejenom hraničním územím, ale především i svou mluvou, kulturou a temperamentem. Všude jinde ve Francii mi říkají Tereza, v Pyrenejích jsem byla automaticky Terezita. S organizací dne zde vůbec nepočítejte. Pyrenejci nechávají vše plynout a žijí nadmíru samovolným způsobem života.
Mé stereotypní představy se mi potvrdily, a díky spontánnímu plynutí dne jsem si odnesla inspirativní ponaučení.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Pyrenejích?

Jak již počáteční název centra Vertige (závrať) de l'Adour napovídá, při zdolávání via ferraty mohou nastat menší obtíže v podobě strachu z výšek. Zde jsem svůj celoživotní strach překonala a parkour se stal dokonce po dobu mého pobytu obrovskou vášní, a toho si nesmírně vážím.
Stáž je převážně uzpůsobena k posílení komunikačních schopností nejenom na mezinárodní, ale i na interpersonální úrovni. Kromě zlepšení každodenního užívání francouzštiny, se mi také občas naskytla možnost komunikovat s cizinci v anglickém jazyce. Vedle komunikace, vidím obrovskou výhodu v nalezení nových kontaktů ve Francii.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Pokud chcete prožít dobrodružství, cestovat či si vyzkoušet neobvyklé sportovní aktivity, naskytne se vám jedinečná příležitost, které rozhodně nebudete litovat!

V jakém státě, organizaci/instituci jsi stáž absolvoval a jak dlouho?
Ve druhém ročníku NMgr. studia (ZS 2022/23) jsem strávil 5 měsíců ve francouzském městě Lille. Působil jsem na střední mezinárodní hotelové škole.

Jaké jazykové schopnosti byly od tebe vyžadovány v průběhu stáže?
Francouzština A2, Angličtina B2.

Jak ses dozvěděl o této organizaci a možnosti stáže?
Hledal jsem možnosti, jak vyjet s přítelkyní společně na studijní pobyt Erasmus, bohužel naše rozdílné studijní obory toto neumožňovaly. Na zahraničním oddělení FTK mi ale poradili zkusit si najít v zahraničí stáž. Náhodou se mi podařilo přes FB zkontaktovat bývalou studentku FTK, která momentálně pracuje jako tělocvikářka ve zmíněné hotelové škole. Jejím prostřednictvím jsem se domluvil s panem ředitelem na podmínkách stáže a její náplně.
 
Co bylo nutné zařídit před odjezdem?
Benefitem ze strany hostitelské organizace bylo i ubytování v rámci školy, které jsem ale odmítl, protože jsme chtěli mít s přítelkyní společné bydlení. Takže jsme dva měsíce předem začali hledat nájem, ale situace s byty není ve Francii úplně jednoduchá. Nakonec jsme sehnali ubytování přes kolegu ve francouzské škole, ale první týden jsme museli strávit na Airbnb.  
Jinak jsem zařizoval papíry a pojištění, ale s tím pomáhá UPOL, takže to nebyl nějaký problém.

Co bylo náplní tvé stáže? Můžeš popsat svůj pracovní den?
Pracoval jsem jako asistent v hodinách tělocviku. Například ve středy jsem začínal v 8 ve škole. První dvě hodiny jsem vedl jako hlavní učitel anglicky výuku florbalu. Druhou dvouhodinovku vedl můj supervizor a chodívali jsme buď ven na orienťák, nebo do posilovny. Potom jsme šli společně s kolegy do kantýny na skvělé 5-ti chodové menu, kde jsme měli vždy hodinu na to se najíst a popovídat si s kolegy. Potom jsem zůstával ještě dvě tři hodinky ve škole na sportovní kroužek.

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?
Bydlel jsem asi 10 minut metrem od centra a 20 minut od mého pracoviště. Obědy jsem měl ve škole. Jeden stál 3 eura a člověk měl na výběr asi ze tří jídel a k tomu byla polévka, sýr, salát, ovoce a dezert.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?
Hrál jsem v Lille závodně florbal a v rámci zápasů jsem se dostal do Normandie, Paříže a do Besanconu, který je až u Švýcarska. S přítelkyní jsme využívali k cestovaní víkendy a prázdniny a byli jsme v několika městech Francie, Belgie a potom taky v Amsterdamu a Londýně.

Jak jsi vyšel se stipendiem? Musel jsi mít našetřeno?
Kdybych využil pracovního benefitu a bydlel přímo ve škole, tak myslím, že bych mohl se stipendiem vyžít. My jsme měli podnájem a hodně cestovali, takže jsem využíval vlastních peněz, které jsem měl našetřené.

Cítil ses v zemi bezpečně?
Ano

Na co by studenti chystající se do této destinace měli být připraveni nebo si dát pozor?
Hledání ubytovaní je problém v ČR natož v zahraničí.

Liší se nějak zobrazení země, které známe z médií, od reality? Co tě nejvíce překvapilo?
Ohledně Francie se u nás hodně mluví v otázkách například bezpečnosti, ale jak jsem psal výše, cítil jsem se bezpečně stejně jako tady v Olomouci.
Taky se o Francouzích tady říká, že jsou povýšení nebo že nejsou příliš vřelí v osobním kontaktu, ale já jsem měl zkušenost přesně opačnou.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu?
Vyzkoušet si jiný školský systém. Narazil jsem na spoustu aktivit a sportů, které jsem do té doby neznal. Našel jsem si také spoustu nových přátel a odvezl jsem si domů úžasné zážitky.

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům. Pokud ano proč?
Určitě ano, stojí to za to :)

V jakém státě, organizaci/instituci jsi stáž absolvoval/a a jak dlouho?

V Kanadě, ve městě Victoria v Britské Columbii, jednalo se o organizaci s názvem Thriving Roots Wilderness School, kde jsem strávila něco málo přes dva měsíce (květen-červenec 2023).

Jaké jazykové schopnosti byly od tebe vyžadovány v průběhu stáže?

Jen anglický jazyk na komunikační úrovni.

Jak ses dozvěděl/a o této organizaci a možnosti stáže? 

O možnosti stáže jsem se dozvěděla úplně náhodou, když jsme si ve výuce s panem Kudláčkem povídali, zda má někdo zájem o zahraniční mobilitu. Zmínila jsem, že bych někdy ráda vyjela a mezi zeměmi, které jsem vyjmenovala jsem zmínila i Kanadu, protože mám zájem o téma terapie divočinou a v Kanadě je tento koncept velmi rozšířený. Pan Kudláček mi řekl, že je zrovna vypsáno dodatečné výběrové řízení na stáž a že by to znamenalo odjet během dvou až tří měsíců, tak jsem na nic nečekala a začala sepisovat motivační dopis a obepisovat organizace, které se věnují terapii divočinou nebo něčemu podobnému, jestli by mě někdo z nich byl ochoten přijmout na stáž.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Před odjezdem jsem potřebovala potvrdit několik dokumentů, které musela podepsat jak přijímací organizace, tak zástupci ze školy nebo oddělení pro zahraniční spolupráci. Vzhledem k tomu, že ČR má s Kanadou bezvízový styk, tak jsem naštěstí nepotřebovala žádat o víza a stačilo mi jen vyplnit formulář pro vstup do země.

Co bylo náplní tvé stáže? Můžeš popsat svůj pracovní den?

Můj běžný den v Thriving Roots (TR) začínal v 9h, když jsme se sešli na schůzce mentorů, v 9.30 už pak přijížděly děti, které chodily do TR na celodenní program. Jsou to děti, které jsou oficiálně vedeny jako děti v domácí škole, TR jim neposkytuje akademické vzdělání, ale zaměřuje se spíše na outdoorové dovednosti, znalosti přírody a skrze tyto znalosti pak také na vzájemné porozumění ve skupině, podporu sebevědomí u dětí atd. Každý den měl velmi podobnou strukturu, aby děti měly jasně daný řád, ke kterému se pak mohou vztahovat. Začínali jsme vždycky pohybovou hrou, která byla většinou tematicky spojena s dalším programem na den. Například když jsme se věnovali jedlým a léčivým rostlinám, bylo do hry nějakým způsobem zapojeno poznávání rostlin nebo určování, k čemu je vhodné je využít.

Po hře následoval ranní kruh, kdy každý měl možnost říct, za co je daný den vděčný, následovala svačina a pak blok nějaké aktivity, u které je potřebné větší zaměření pozornosti. Například vyplňování pracovního listu, nebo tvorba herbáře apod. To trvalo až do oběda, po kterém byl polední klid, kdy děti mohly dělat cokoliv chtěly. Vždycky se hned rozběhly do lesa, stavěly hráze v potoce, lezly po stromech, střílely z luku nebo hrály na hudební nástroje. Po poledním klidu byl další blok zaměřených aktivit, někdy jsme se vydávali do terénu a mapovali okolí, například druhové složení rostlin v konkrétních oblastech, nebo jsme zůstávali v base campu a hráli „ninja hry“, což byl jeden z nejoblíbenějších programů dětí. Často se hrálo poslepu a cílem hry bylo tiše našlapovat, aby vás nechytila liška (=chytač). Také jsme měli měkké šípy do luku, lukostřelec si zavázal oči a musel střílet tam, kde slyšel hluk, takže děti se v lese musely pohybovat naprosto neslyšně. Taky se nám někdy stalo, že děti vzaly luk a šípy (měkké) a tajně se snažily ulovit mentory, to pak jdete a najednou na vás z křoví, o kterém jste nevěděli, že v něm někdo sedí, letí šíp… Rozhodně vás to udrží ve střehu a děti to bavilo snad nejvíc.

Po tomto bloku, který obvykle trval přibližně do 15.30 následoval už jen závěrečný kruh, kde každý zase dostal možnost říct nejlepší zážitek ze dne nebo nějakou vděčnost a v 16h už si pro děti přijeli rodiče. Po předání dětí následoval ještě mentorský meeting, kde jsme zhodnotili den, řekli zážitky s dětmi nebo probrali nějaký problém, který se v průběhu dne vyskytl. Hodně se kladl důraz na všímavost vůči všem dětem, nejen vůči těm výrazným, a dlouze se probíralo, zda jsou všechny děti dostatečně adaptované nebo jak jim pomoct se lépe rozvíjet. Meeting končil vždycky tím, že jsme každý zase řekli nějakou vděčnost nebo něco hezkého, co jsme ten den zažili.

Kde jsi bydlel/a a jak ses stravoval?

Bydlela jsem ve spolubydlení, v malém basementu, kde ve vedlejším pokoji bydlel ještě jeden nájemce. Jídlo jsem si sama vařila, obchod jsem měla hned za rohem…

Jak jsi trávil/a volný čas? Měl/a jsi možnost cestovat?

Přes týden jsem chodívala pravidelně na lezeckou stěnu ve městě, párkrát jsem byla hrát billiard, ale vzhledem k tomu, že jsem se zároveň snažila online dodělat zkoušky a plánovat několik táborů na léto, tak se můj volný čas po večerech nesl spíše v pracovním duchu. O víkendech jsem si ale dávala volno a snažila se objevovat krásy přírody v okolí. Hromadnou dopravou se dalo dostat i na velmi vzdálená místa za nízkou cenu, tak jsem se snažila toho využívat co nejvíce a plánovat si celodenní výšlapy a výlety po okolí. Také jsem se podívala do Banff, kam jsem letěla z Vancouveru na prodloužený víkend, když byl jedno pondělí státní svátek, (myslím, že to byl Victoria Day), s příručním zavazadlem vyšla letenka skvěle a rozhodně to stálo za to...

Jak jsi vyšel/a se stipendiem? Musel/a jsi mít našetřeno?

Stipendium mi pokrylo letenky cestu z ČR a zpět, ubytování a část stravovacích nákladů. Zbytek jsem platila z peněz, které jsem měla našetřené. Také jsem kvůli dopravě do organizace musela kupovat skútr, který jsem pak chtěla zase prodat, což se sice nepodařilo úplně podle představ, ale byl to náklad, se kterým jsem dopředu počítala a věděla jsem, že to budu muset platit ze svého.

Cítil/a ses v zemi bezpečně?

Ano, Kanada je jednou z nebezpečnějších zemí světa a líbí se mi, jak si tam lidé navzájem pomáhají a jak jsou zdvořilí. Měla jsem pár krizových situací a vždycky se našel někdo, kdo mi sám od sebe pomohl, nemusela jsem se ani moc rozhlížet. Než jsem se stačila někoho na pomoc zeptat, nabízel mi ji sám.

Na co by studenti chystající se do této destinace měli být připraveni nebo si dát pozor?

Měli by být připraveni na to, jak jsou Kanaďané milí a komunikativní, mně osobně chvilku trvalo zvyknout si na to, že se se mnou dávají do řeči úplně náhodní lidé na autobusové zastávce nebo že každý člověk při vystupování z autobusu nahlas řidiči poděkuje. Ze začátku jsem na to dost zapomínala, ale i tak se mi to moc líbilo, když jsem se vrátila, zažila jsem v tomhle ohledu obrácený kulturní šok a chvíli mi trvalo, než jsem přestala chtít jet zpátky do Kanady, kde jsou lidé na denní bázi prostě milí. Kromě toho by se člověk měl připravit taky na to, že bez auta se tam pravděpodobně neobejde. Všichni jezdí autem a pokrytí hromadnou dopravou je tam hodně bídné, ve srovnání s ČR.

Liší se nějak zobrazení země, které známe z médií, od reality? Co tě nejvíce překvapilo?

Myslím, že u nás je Kanada hodně spojená s krásnou nedotčenou přírodou a s tím, že se o tamních lidech říká, že jsou extrémně zdvořilí. Obojí je za mě naprostá pravda. I když jsem tak nějak předpokládala, že tam jsou lidi „v pohodě“, stejně mě to svým způsobem překvapilo, protože jsem si myslela, že my jsme taky jako národ hodně v klidu, co se běžného života týče (nepočítám zápasy Baníku nebo volby) a najednou jsem viděla to srovnání a došlo mi, že v Kanadě to má úplně jiný level. Dokonce i autobusy umí říkat prosím, děkuji a omluvám se nebo připomínají lidem, že „Kindness is cool.“ Tohle byla jedna z mých nejoblíbenějších věcí v Kanadě a když jsem se vrátila, hodně mě mrzelo, že tady to tak není. Co se přírodních krás Kanady týče, je to všechno, co vidíte na fotkách, a ještě mnohem víc…

Co považuješ za největší přínos svého pobytu?

Je těžké vybrat jen jednu věc. Jsem opravdu vděčná, že jsem mohla být v Thriving Roots, vidět jejich přístup k dětem a obrovské znalosti o přírodě a přežití v ní, když jsem se vrátila, založila jsem si herbář a začala se učit o ptácích, podle jejich vzoru, protože se mi líbilo, jak se díky znalostem přírody uměli přiblížit dětem a klientům. Zároveň za obrovský přínos považuju to, že jsem byla na stáži (občas svojí hloupostí) vystavena různým krizovým situacím, které jsem musela řešit, což mě hodně posílilo a zvedlo sebedůvěru.

Doporučil/a bys stáž v zahraničí i ostatním studentům. Pokud ano proč?

Rozhodně ano. Pokud máte jen trochu možnost někam vyjet, rozhodně ji využijte. Já jsem vděčná, že jsem se přes tento projekt dostala do Kanady a mohla tam strávit aspoň dva měsíce. Spoustu jsem se toho naučila nejen na stáži, ale i v běžných záležitostech. Když se o sebe musíte starat úplně sami v cizí zemi, hodně vás to posune.

Díky programu Erasmus+ jsme se spolužačkou Alenou Krejčí měly možnost stát se součástí týmu organizace AdaptABLE Outdoors Recreation Society v Pincher Creeku v Kanadě v provincii Alberta. V organizaci jsme strávily tři měsíce, které nám přinesly nespočet nových zkušeností, krásných zážitků, a hlavně jsme získaly široký přehled o adaptivních programech, pomůckách a celkově získaly nový pohled na problematiku v oblasti adaptivních sportů. Cílem této organizace je poskytovat lidem s jakýmkoliv typem zdravotního postižení všech věkových skupin, příležitosti trávit čas v přírodě a možnosti načerpat benefity, které pobyt v přírodě přináší.

Adaptivní programy, které organizace nabízí jsou horská turistika, rybaření, kayaking a rybaření z kayaku. Realizace těchto aktivit se neobejde bez speciálně přizpůsobených pomůcek, jako je například TraiRider, horský vozík, nebo stabilizátory pro lodě či elektrický rybářský prut, u kterého se naviják ovládá hlavou, loktem, nohou nebo ústy.

Každý program byl sám o sobě jedinečný a neopakovatelný, a to nejenom z důvodu široké skupiny klientů, kterým je organizace schopná v rámci svých adaptací vyhovět, ale také díky dobrovolníkům, kteří se programů účastní a pomáhají tak akce realizovat. Pro mnohé, především pak starší klienty, tyto akce poskytují příležitosti pro socializaci a změnu prostředí. Bavíme-li se o prostředí, procházka v divoké kanadské přírodě, představuje sama o sobě příliv značného množství adrenalinu. S jistotou totiž nikdy nemůžete říct, co se Vás na stezce pokusí sníst. Medvěd, puma nebo na Vás zaútočí los?

V organizaci jsme byly plnohodnotnými členy týmu. Na začátku stáže jsme prošly podrobným školením a přípravou na nadcházející outdoorové aktivity a získaly zkušenosti z oblasti tripleader. Díky tomuto školení jsme se pak s větší sebejistotou účastnily programů, kdy jsme vedly trailrider (pozn. red.: lehké, ekologické mobilní zařízení s jedním kolem, které ovládají dva průvodci, a které umožňuje lidem s postižením pohybovat se prakticky v jakémkoliv terénu – od mírných pěších stezek až po drsné horské trasy) nebo kajakovaly v tandemových lodích s klienty. Mimo programové dny jsme pomáhaly s online propagací organizace a fundraisingem pro nadcházející rok.

Co tedy bylo přesně naší prací? Programový den začínal přípravou veškerého vybavení a jeho správného nastavení. U trailrideru se jednalo o rozložení stroje a vybrání podsedáku a polštářů pro daného klienta a správné usazení tak, aby pro něj bylo co nejvíce pohodlné. Přece jenom v něm strávil nějaký čas. A pak už jsme vyrážely na túru, kde jsme buď vedly samotný trailrider nebo byly napojené na tažný systém lan, který pomáhal stroj vytlačit do větších kopců. Program na vodě, kayaking, byl v rámci přípravy maličko náročnější, jelikož bylo nutné zajistit vysokou bezpečnost na vodě. K lodím jsme montovaly přídavné stabilizační prvky, které zabraňovaly převrácení lodě. Také pro přesuny a usazení klientů do lodí bylo potřeba věnovat více času a preciznosti. Poté jsme postupně všechny lodě přesunuly na vodu a kajakovaly na jezerech s neskutečnými výhledy na hory. Někdy v rámci programu kajakování jsme přidávaly možnost rybaření z lodě. Po programu pak následoval úklid pomůcek a vybavení a pak už jen cesta domů.

V Kanadě pro nás domov přestavoval malý útulný karavan, ve kterém jsme však měly vše, co jsme potřebovaly. Ubytované jsme byly na ranči Simmonsových s neskutečným výhledem na hory. Rodina Simmonsových nás mezi sebe vřele přijala a pro nás se stala druhou pravou rodinou. Na co ráda vzpomínám, byly společné večeře a debaty, které jsme u nich vedly. Mimo tyto večeře jsme si s Alčou vařily v karavanu v kuchyňce. Díky této štědré rodině jsme měly nájem za karavan velmi nízký a stipendium nám tak pokrylo všechny výdaje spojené s ubytováním a stravováním. Rodina nám poskytla také auto, díky kterému jsme mohly dojíždět do práce a také různě cestovat ve volném čase. O víkendech jsme vyrážely na výšlapy do hor, které jsme měly v podstatě hned za domem nebo navštěvovaly národní a provinční parky.

Pincher Creek a okolí, místo, kde jsme v Kanadě pobývaly, se dá popsat jako klidné a pomalé městečko, které mělo všechny obchody a služby, i přesto, že by se populací dalo srovnat s naší malou vesnicí. Lidé byli přátelští a otevření a nikdo nikam nespěchal, to bylo to, co se mi líbilo. Život se tam velmi zpomalil, a to bylo velmi osvěžující. Na kanadské poměry to bylo odevšud jen kousek do divoké přírody. Když píšu na kanadské poměry, myslím tím, že vzdálenosti se v Kanadě počítají v trošku větším měřítku, něž jsme zvyklí. A to je i to, co nás nejvíc překvapilo. Do práce jsme dojížděly v průměru asi 60 minut denně, ovšem s krásnými výhledy po cestě, takže jsme si nemohly na nic stěžovat.

A na co si dát pozor? Jediné, co mě napadá, je mít vyřízené všechny dokumenty a papíry pro imigrační kontrolu na letišti pro vstup do Kanady. V tomto ohledu jsou Kanaďané dost přísní a vyžadují podrobnosti o Vašem pobytu v Kanadě. Proto doporučuji mít s sebou také zvací dopis od organizace a ubytování, ve kterém budete pobývat.

Ze stáže si odnášíme spoustu zkušeností a nových pohledů, a také větší sebejistotu v oblasti, které bychom se chtěly věnovat. Odnášíme si ale také kontakty na skvělé lidi, které jsme poznaly, a u kterých víme, že nám budou oporou i v budoucnosti při realizaci podobných programů u nás v Česku. Stáž nás ještě více utvrdila v tom, že příroda a sportovní aktivity v přírodě přinášejí značné benefity, a proto by měla být bez výjimek dostupná pro všechny.

Jak ses dostal právě k této stáži?

Doporučil mi ji můj irský kamarád. V dubnu 2018 jsem v Irsku absolvoval kurz "Sports and Global Education", kde jsem se zmínil, že jsem zrovna v zimě byl na stáži v Tanzanii. Shane O’Connor, jeden z hlavních lektorů kurzu, mi poskytl kontakty na další neziskové organizace, se kterými spolupracoval, nebo u nich působil jako dobrovolník, a já si tak mohl vybrat, kde budu absolvovat svou další stáž. Z několika zemí jsem si vybral právě Nikaraguu, o které jsem toho moc nevěděl, a tak jsem si řekl, že bych se tam při téhle příležitosti mohl podívat, něco se o ní dozvědět a zároveň být nějakým způsobem užitečný.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Teď zpětně si říkám, že jsem toho tolik zařizovat nemusel. Navíc po zkušenostech s odjezdem na stáž z Univerzity Karlovy, to tady v Olomouci byla úplná pohodička, především díky paní Rakové z rektorátu a Mgr. Michalu Petrovi. Oba mi celý proces zařizování velmi usnadnili. Domluvil jsem se s přijímací organizací na délce a termínu stáže, náplni práce, možnosti bydlení, stravování a přepravy. S univerzitou jsem poté vyřizoval dokumenty nezbytné pro získání stipendia a uznání volitelné stáže. V Nikaragui jsem po příletu, na doporučení přijímací organizace, příslušným orgánům nahlásil, že jsem pouze turista, a tudíž jsem získal tříměsíční turistické vízum za 10 amerických dolarů a vyhnul jsem se tak složitému papírování s Nikaragujskou vládou. Po třech měsících jsem si turistické vízum na Nikaragujském imigračním úřadě jen prodloužil za 530 nikaragujských córdob.

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

Bydlel jsem na velikém ranči nedaleko města Somoto, který patřil Donu Franciscovi, bývalému vojákovi a v současnosti podnikateli se stavebninami. Na ranči choval krávy, ovce, koně a osly. U jeho domu byly ještě slepice, husy a králík. Ale ze všeho nejvíc jsem uvítal společnost pěti psů (dvou čivav, pitbula, ohaře a malého teriéra). Kousek od domu bylo malé fotbalové hřiště s umělou trávou, které nechala vybudovat Georgina, dcera Dona Francisca, a kde v současnosti vede soukromou fotbalovou akademii La Rocka Madriz. V domě jsem tedy bydlel s Franciscem, jeho ženou Soniou a na víkendy jezdil domů i jejich studující syn. Často u nich přebývala i jejich dcera s malým synem a od pondělí do soboty v domě také pracovala služebná. Měsíčně jsem platil 350 amerických dolarů za všechno, ale dostával jsem mnohem víc. Nejčastěji vařila služebná, nebo Sonia a podávaly se všechny možné nikaragujské pokrmy. Typická snídaně jsou červené fazole, vejce, avokádo, domácí sýr, kukuřičné tortilly a kafe. Oběd je různý mix červených fazolí, rýže, vejce, avokáda, sýru, pikantní směsi čili s cibulí a mrkví a samozřejmě tortilly. Vždy byl také připravený čerstvý džus z nějakého lokálního ovoce jako například manga, ananasu, pomerančů, dračího ovoce, papáji, jocote, zapoty, sapote, mamejí a dalších. K večeři byly pro změnu červené fazole, rýže, avokádo, tortilly a sýr. Každý den také bylo nějaké maso, ale po měsíci jsem se ho přejedl a přešel na vegetariánskou stravu. Jen když se zabila slepice, tak jsem si maso dal.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Po ranním pozdravu slunci a snídani jsem jel na kole do města Somoto do své kanceláře v areálu nejstarší nikaragujské neziskové organizace El Instituto de Promoción Humana. Odtud jsme s kolegou Arielem vyráželi „do terénu“. Jezdívali jsme do horských komunit v regionu Somoto a měli dopolední a odpolední programy pro děti. Naším cílem byla především prevence dětské práce, užívání drog, domácího násilí a rozvoj rovnosti pohlaví. Oběd nám vždy udělal někdo z komunity – rýži s fazolemi a avokádem. Po odpoledním „fotbalu pro rozvoj“, jejichž metodologii jsem pro děti implementoval, jsme se vrátili do města a já na kole jel na hřiště u ranče a vedl fotbalové tréninky pro nejmenší (5 – 8 let) a pro nejstarší (11 – 13 let) hráče. Po trénincích ještě přišly místní ženy a vedl jsem pro ně lekci jógy. To už byla tma, došel jsem se navečeřet a poměrně brzy šel spát, abych měl dost energie na další den.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Nejčastěji a nejraději jsem svůj volný čas trávil na procházce po kopcích s pejsky, jízdou na koni po ranči, nebo individuálním tréninkem na hřišti. Cestovat jsem mohl pouze po Nikaragui kvůli zavřeným hranicím, ale nakonec to bohatě stačilo. Vzhledem k situaci byla země bez turistů a ti, kteří na své dovolené v Nikaragui uvízli, se navzájem všichni znali, pronajímali si bydlení a žili podobně jako místní, i když přeci jen trochu jinak.
Nikaragua je země s krásnou přírodou, s jediný jezerem na světě, kde žije sladkovodní žralok, se spoustou vulkánů, s bílými plážemi u Pacifiku, nebo u Karibiku, s deštným pralesem, s horami (nejvyšší bod Mogotón s 2438 m) a především s vynikající kávou.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Jakž takž.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Nikaragua je jednou z nejbezpečnějších středoamerických i jihoamerických zemí, ale na druhou stranu se potýkají se složitou sociopolitickou situací. V zemi je v současnosti u moci „diktátor“ Daniel Ortega s jeho ženou. Před dvěma lety byla v zemi občanská válka, ve které se někteří vzbouřili proti diktátorskému režimu, ale ten své odpůrce zlikvidoval. Země je tím pádem velmi bezpečná pro cizince, protože se u nich režim snaží prezentovat Nikaraguu jako bezpečnou a bezproblémovou, ale pro místní to zase tak jednoduché není. Obzvlášť pokud s režimem nesouhlasí. Je to jedna z mála zemí, kde jsou eliminovány drogové kartely a drogy zemí „pouze projíždí“, vzhledem ke strategické poloze Nikaraguy (střed Střední Ameriky).

Na co by si studenti chystající se do Nikaraguy měli dát pozor?

Na všechno, na co by si měli dát pozor kdekoliv jinde. V noci to samozřejmě není nejbezpečnější. Ale na severu v horách, kde jsem bydlel, jsem se cítil velmi bezpečně. Každý mě tam po pár týdnech už znal a mimo jiné tam byl každý ozbrojen, tudíž tam žádní banditos neměli šanci. Dále by se měli mít na pozoru před předraženými taxikáři i některými autobusáky, kteří cizincům účtují více než by se mělo. Ale když si své věci hlídáte, nevytahujete na veřejnosti velké sumy peněz a mluvíte španělsky, tak je to bezpečné.

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Když jsem cestoval, tak mě někteří místní, v turisticky rušnějších oblastech, považovali za Američana a měli mě za chodící peněženku. Ale „doma“ v Somotu všichni respektovali mé zvyklosti. Stále je tam velmi populární křesťanství a rodina, u které jsem bydlel, například nepila alkohol, takže jsem jim dvěma Pilsnery a Becherovkou moc radost neudělal. Také jsem tam působil i jako instruktor jógového cvičení, které bylo některými považováno za čistě dámskou záležitost, dokonce až za čarodějnictví.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Jelikož jsem o Nikarague předem moc neslyšel, pouze z filmů o Pablu Escobarovi, tak to nedokážu posoudit. Země je, jak jsem už říkal, bezpečná. Nevládnou tam drogové kartely, nýbrž diktátor, který kdysi právě s Escobarem spolupracoval, ale sám Ortega by na to řekl, že je to jen kapitalistická propaganda. Nikaragua ve světové politice nachází nejlepší přátele například v Rusku, Kubě a Venezuele. Někteří starší muži znali i Československo. Především díky zbraním, které od nás byly dováženy během Sandinistické revoluce na podporu Sandinovské fronty národního osvobození proti Contras, kteří byli naopak podporováni Spojenými státy americkými.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Nikaragui?

Zdokonalil jsem se ve španělštině, naučil jsem se toho hodně o nové zemi, jejích obyvatelích, historii, tradicích, jídle a samozřejmě i o sobě. Můj zážitek nejlépe vystihují slova z knihy Krajiny vnitřní a vnější; „Měl jsem pocit, že jsem rozdělený sekyrou, a když jsem začal srůstat, spojil jsem se jiným způsobem.“

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Nikaragua je zemí kontrastů. Je to sice klišé, ale hodí se. Pokud jsou studenti dobrodružnější povahy a dokážou se vnitřně vypořádat s diktátorským režimem v druhé nejchudší zemi na západní polokouli, kde lidé v odlehlých rurálních oblastech žijí stejně jako před padesáti lety, tak jim to vřele doporučuji.

Jak ses dostala právě k této stáži?

Ve škole mi bylo doporučeno Norsko, že je tam skvělá stáž pro rekreology. Zároveň dostal přítel možnost si vybrat mezi třemi destinacemi na Erasmus, kde bylo i Norsko. Takže to byla jasná věc.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Sehnat dostatek zimního oblečení. (smích) Ale asi největší zádrhel byl u ubytování. Musela jsem si zajistit ubytování po dobu stáže, sama a na dálku. Bylo to šílené období, kdy jsem obepisovala, volala, zjišťovala... Ubytování bylo neskutečně drahé anebo nechtěli ubytovat nikoho takto na dálku.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Každý den byl jiný. Většinou ale sestával z nějakého outdoorového programu pro imigranty nebo uprchlíky. Jednalo se o jízdu na běžkách, rybaření, bruslení na ledě, jízdu na kánoích a spoustu dalšího.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

První měsíc jsem bydlela přes Airb’n‘b za šílených 20 tisíc korun. Druhý měsíc jsem se „schovávala“ u přítele na koleji. Následně přišlo parádní období, kdy jsme měli s přítelem společný byt na koleji a každý svoje vlastní klíče.

Ohledně stravování bylo zapotřebí pochopit, jak se která potravina jmenuje. Někdy to bylo totiž docela překvapení, když zjistíte, že to, co jste koupili, není to, co jste chtěli. Celkově ale byly potraviny kvalitní a ne tak drahé, když jste se v tom trochu zorientovali.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Měla jsem daný rozpis pracovních dní, takže jsem víceméně věděla předem, kdy budu mít volno. Tím pádem jsem pak podnikala výlety po okolí. V polovině pobytu jsem dostala téměř měsíční volno. Tak jsme s přítelem vyrazili na sever, až za polární kruh na souostroví Lofoty. Bylo to v dubnu, kdy tam ještě byla hodně zima, ale žádní turisté. Nádhera!

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Krásně. Díky sdílenému bydlení s přítelem na koleji jsem dokázala s penězi vyjít. Organizace mi ještě přispívala nějaký ten peníz na ubytování a dopravu po Oslu.

Cítila ses v zemi bezpečně?

Ano. Severské země jsou vyspělé a velmi bezpečné země.

Na co by si studenti chystající se do Norska měli dát pozor?

Připravit se na tu krásnou zemi, ze které se jim nebude chtít zpět.

Dostala ses někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Ne. Navíc jsem se díky mé práci setkávala denně s imigranty a uprchlíky, ale vždy se s nimi dalo domluvit, někdy jen rukama a úsměvem, když neuměli anglicky.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Neřekla bych.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Norsku?

Zlepšení angličtiny, samostatnost, zdokonalení ve vaření, společné bydlení s přítelem, pracovní zkušenost... je toho mnoho.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Vyjeďte - kdy jindy než teď. Možností je spoustu a je to jednoduché, stačí jen chtít a je to vaše. Budete na to vzpomínat celý život.

blog Tučňák na severu

Jak ses dostal právě k této stáži?

Ke stáži vedla poměrně trnitá cesta, ale s ohledem na získané zkušenosti to stálo za to. Na začátku prvního ročníku Mgr. studia jsem věděl, že potřebuji dělat něco, co mi dává smysl a tomu budu ochoten věnovat svůj čas, spoustu času. Usiloval jsem o spojení surfingu a rehabilitace. Z jednoduchosti věci se nabízel výzkum, který bych zároveň mohl použít jako podklad pro závěrečnou práci. Začal jsem tedy na portálu researchgate.com, kde jsem vyhledal kontakty na vědce zabývající se surfingem. Rozeslal jsem desítky e-mailů a čekal jsem. Ze zmiňovaných desítek se vrátily jednotky a kontakt jsem udržel nakonec s jediným výzkumníkem, který se později stal mým mentorem.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Na stáž jsem odjížděl vloni v únoru, kdy epidemiologická situace nebyla pro cestovatele úplně nejšťastnější. Zvláště, pokud se rozhodnete cestovat osobním automobilem. Výsledek PCR testů ještě nebyl během jednoho dne, a tak se mohlo stát, že Vás v Rozvadově vrátili policejním doprovodem zpátky do Čech. Ani předem připravený dokument podepsaný výzkumníky Česka a Portugalska nebyl dostačující. Vše nakonec dobře dopadlo a průjezd přes hranice Francie, Španělska a Portugalska byl už bez problémů. Dále jsem připravoval návrh samotného projektu, jeho realizaci, zvací dopis. Do toho všeho jsem ukončoval povinnosti k uzavření posledního semestru a k tomu klasické papírování spojené s Erasmus mobilitou.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Dostával jsem poměrně hodně prostoru, což mi v tu chvíli nevyhovovalo. „Ztrácel“ jsem tak čas na věci, které nebyly zase tak důležité. Vedoucí při každém sezení otevíral pomyslná vrátka a já tak zjišťoval, jak toho moc nevím a kde se můžu zlepšit. Do Research & Developmentu Hubu, kde sídlila firma školitele jsem přijížděl na kole okolo 10 hodiny a končil častokrát po 18. hodině. Úkoly byly pestré, což bylo dáno přípravou celého výzkumu od A po Z. Dostával jsem spoustu úkolů na základě konzultací, které byly většinou v pátek. Měl jsem tedy spoustu času je dělat přes víkend :-)

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

S ohledem na svůj věk jsem měl určité požadavky na lokalitu ubytování. Chtěl jsem být blízko oceánu, mít svůj pokoj a bydlet nedaleko od práce. Říkal jsem si, že dva měsíce musí stačit. Bohužel. Moje nároky mě přivedly do situace, kdy v den odjezdu jsem neměl kde bydlet. Naštěstí vše se v dobré obrátilo a při cestě do Portugalska, konkrétně v Santanderu, jsem u kamarádky podepisoval smlouvu online a platil první zálohu. Stravování jsem řešil vlastním způsobem. Tím, že pracoviště je mimo univerzitu, nebylo možné využít menzu.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Bydlel jsem na ubytování, kde, kdo neměl surfboard, nežil. Proto jsem často před prací nebo odpoledne chodíval do vody. Párty ve městě pro mě už nebyly a skrz víkendové povinnosti jsem toho moc nenacestoval. Většina známých, co mě navštívila na pár dnů, mi tak z fotek ukazovala, jaké Portugalsko vlastně je.

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Se stipendiem jsem vyšel bez problému. Největším nákladem bylo ubytování a surfboard. Tím, že jsem do práce používal kolo, stravoval se za svoje, jsem i něco ušetřil.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Ano. Nikdy jsem se nedostal do situace, kde bych se cítil nebezpečně. Avšak způsob mentoringu mě z bezpečného komfortu často dostával, až jsem přemýšlel, že stáž přeruším.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Jiná mentalita lidí a s tím spojené pracovní tempo. Hodně lidí tráví v práci skoro celý den. Začíná se později a stejně tak se i končí. Obdobně tomu je i na univerzitě.

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Neřekl bych do problému, ale spíše do diskomfortu. Když si myslíte, že vaše organizovanost není úplně nejhorší a hlavně, pokud čerpáte inspiraci ze zkušeností českých akademiků, tak si za tím stůjte. Mohli byste se tak vyhnout situaci, kdy experimentální skupinu, která v jedné fázi výzkumu měla 20 lidí, vedete jen pomocí WhatsAppu. Naprostý chaos a neustálá reorganizace termínů mi každý den vzala aspoň dvě hodiny času (pro pochopení celkové situace: součástí výzkumu byla experimentální část. Účastníci cvičili pod mým vedením, a tak bylo nutné se domlouvat na konkrétní termíny. Každý absolvoval osm cvičebních jednotek během jednoho měsíce). Dále jsem si všiml, že všichni jsou k Vám vřelí, pozorní, slíbí kdeco. Horší je potom realizace. Češi jsou v tomto trochu opatrnější a skromnější.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Nedokážu posoudit. Redaktoři médií často zemi popíšou na základě jedné návštěvy, což může zkreslovat realitu. Nadále platí, že je to jedna ze zemí jižní Evropy, kde se kultura opírá o dobré jídlo a pití. Rekreační centra a aktivity jsou poblíž oceánu, kde se soustřeďují primárně zahraniční cestovatelé. Místní naopak často využívají rurální turistiky ve vnitrozemí.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu?

Zdárné dokončení celého projektu a odevzdání diplomové práce. Když mě mentor upozorňoval, že to bude „very difficult“, tak jsem neočekával to, co jsem prožil. Současně mám sebevědomí na to plánovat, organizovat a myslet na jiné úrovni než před odjezdem. Celou diplomovou práci jsem psal v angličtině, proto i její úroveň se vlivem specifik vědeckého jazyka posunula. Dále jsem stihl vytvořit dva plakáty na dvě různé konference. Prezentovat projekt v hodině profesora Boase (specializace – plavání a akvatická lokomoce) před doktorandy a také prezentace a současně pobyt v High Performance Center Viana de Castelo pro budoucí trenéry surfingu. Mimo jiné, na základě procházené literatury a získaných výsledků, jsem přišel s nápadem na vytvoření snad revolučního produktu. Ten jsem prozatím prezentoval na univerzitní soutěži Podnikavá hlava, kde jsem vyhrál cenu Podnikatel z UP. Tak mi držte při realizaci prosím palce!

Doporučil/a bys stáž v zahraničí i ostatním studentům. Pokud ano proč?

Rozhodně! Doporučil bych být specifický při hledání stáže. Nehledat jakoukoliv, ale takovou, při které vydáte svoje maximum. Zpětně to člověk vždy docení :-)

Na druhou stranu, rozhodně tato zkušenost není pro každého. Zájemci o seberozvoj – rozhodně ano. Zatímco konzervativnější typ člověka, co má rád věci ve svých rukou s jasnými pravidly by nejspíš pobrečel víc než já.

Popis fotek:

1. Školitel s experimentálním surfboardem před pilotním testováním
2. Instruktáž před funkčnímu testováním
3. Poster na konferenci pořádané Strength and Conditioning Society (SCS)
4. Prezentace projektu v High Performance Centre Viana de Castelo
5. Závěrečná práce připravena k odevzdání
6. Výkonnostní protokol specifických testů pro každého účastníka experimentu
7. Video z experimentu

Jak ses dostala právě k této stáži?

Šťastnou náhodou. Dlouho jsem marně sháněla stáž ve Španělsku, jelikož jsem chtěla využít oba své jazyky – angličtinu a španělštinu. V létě 2017 jsem jela na pětidenní výlet do Madridu, tam jsme se rozhodli si na jeden den zajet i do Toleda. Dva týdny po návratu ze Španělska mi v době, kdy už jsem začínala být zoufalá, napsala spolužačka Marta Navaříková. Nabídla mi možnost stáže ve Španělsku, a to konkrétně v Biomechanics and Technical Aids Unit v National Hospital for Paraplegics, přímo v Toledu. Ona sama dostala doporučení na stáž díky kontaktům z jejího studijního pobytu v Izraeli. A tak se stalo, že jsem se za dva měsíce ocitla v toledských ulicích znovu.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Nejtěžší bylo najít samotnou stáž. Poté už šlo vše ráz naráz. Stačilo pár návštěv zahraničního oddělení a e-mailová komunikace s hostitelskou organizací.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Pracovní den začínal poměrně brzo ráno, protože jsem do nemocnice chodila celé tři měsíce pěšky, ale samozřejmě tam jezdil i autobus. Nemocnice byla vzdálená asi 40 minut chůze od centra, na okraji města. Moje pracovní začátky mi velmi ulehčil fakt, že Marta do Toleda přijela o měsíc dřív než já, a proto mi pomohla se do pracovního procesu i kolektivu rychle zařadit. V dopoledních hodinách jsme prováděli s jedním z našich kolegů inženýrů kinematickou analýzu chůze. Našim úkolem bylo připravit laboratoř a následně asistovat při samotné analýze. Ze zkoušky z biomechaniky mě jako naprostého antitalenta pan profesor milosrdně vyprovodil se známkou D se slovy, že už mě nechce nikdy vidět, takže jsem ze začátku měla strach, abych to zvládla. Na konci jsme byly samostatné, bavilo nás to a dokonce jsme byly i užitečné. A to byla velká satisfakce a motivace.

Kromě analýzy chůze jsme každá dostaly ještě za úkol napsat literární rešerši na dané aktuální téma. Občas jsme měly možnost asistovat kolegyni při práci s přístrojem zaměřeným na rehabilitaci ruky nebo našemu ergoterapeutovi při výběru ergonomických podsedáků pro pacienty na vozíku. Bohužel až po odjezdu Marty se rozjel dlouho očekávaný projekt roboticky asistované chůze v exoskeletonech, který jsme měli na starosti se šéfem a ergoterapeutem. Celý tým se k nám choval velmi pěkně a poradili nám kdykoliv i v rámci našeho pobytu a cestování.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?

Ubytování nám domluvil náš šéf přes jeden manželský pár v nemocnici. Byt se nacházel přímo v historickém centru u katedrály. Byl to menší, starší byt bez topení a WiFi, ale vše se dalo vyřešit. K volání s rodinou jsem využívala připojení v toledské knihovně nebo jsem volala na rožku jednoho hotelu, a když už mi byla velká zima, tak jsem si přitápěla malým přímotopem.

Co se týče stravování, v tom jsem se přes týden držela dost zkrátka, aby mi zbylo na cestování, kulturu a na Vánoce. (smích) V supermarketu jsme zdravé jídlo sháněly marně, převládá trvanlivé bílé pečivo, smažená a prefabrikovaná jídla, žádná středomořská dieta, jak si mnozí představují. Lepší jídlo a potraviny byly k dostání v Madridu, ale v Toledu v centru byste na zdravou snídani sehnali tak maximálně ovesné vločky v regálu pro celiaky. Vyváží to ale vynikající zelenina, ovoce, mořské plody, maso a sýry. Španělé večeří v deset večer a do klubů jdou někdy až v jednu, ve dvě ráno.

V nemocnici jsme obědvaly většinou tortillu de patatas, na kterou jsme dostaly „za bílý plášť“ slevu. Jinak jsem si hlavně vařila doma zeleninová jídla, polévky, párkrát jsem si o víkendu udělala radost čerstvými krevetami nebo si koupila místní marcipán. Kousek od bytu se nacházel úžasný obchod s kořením, cereáliemi a luštěninami na váhu. Ve Španělsku je vynikající kvalitní červené víno, které je často i velmi levné. Do restaurací jsem sama v Toledu nechodila vůbec, ale vynahradila jsem si to bohatě s rodinou a při cestování na místních trzích.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?

Cestovala jsem skoro každý víkend (Valencie, Cádiz, Sierra de Guadarrama, Cabañeros..) pomocí blabla car, vlakem nebo autobusem. Národní doprava ve Španělsku je po krizi v roce 2012 naprosto katastrofální. K bydlení na cestách jsem využila airbnb, přes Toledo prochází hodně poutníků, cestovatelů a nomádů, takže jsem byt nabídla jednou jako couchsurf. Jinak jsem volnější dny prokládala návštěvami toledských muzeí, do kterých byly v určité dny vstupy zdarma. V klubu jsem byla v Toledu jen dvakrát, za hudbou a kvalitní kávou jsem jezdila hlavně do Madridu, kde to pro ty, kteří se zajímají víc, stálo rozhodně za to!

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšla se stipendiem?

Nájem byl o něco vyšší, ale chtěla jsem do Toleda pozvat na dva prodloužené víkendy i rodinu, takže jsem nakonec v tomto bytě zůstala. Na začátku mi pomohly i peníze z brigády v Česku a velkou měrou také samozřejmě podpora rodičů. Stipendium mi situaci hodně ulehčilo.

Cítila ses v zemi bezpečně?

V Toledu i v horách jsem se cítila naprosto bezpečně. Moc jistá jsem si nebyla, když jsem čekala v noci na nádraží ve Valencii a Seville. Platí, že by se člověk určitým rizikům měl snažit předcházet a nezapomínat, že je v cizí zemi, kde se případné problémy řeší složitěji než doma. (smích) Na druhou stranu platí, že kdo nic nedělá, nic nepokazí, ale ani nic nezíská. Přestože Španělskem proudí davy cestovatelů a především cestovatelek, sami Španělé se na mladé holky s batohem dívají trochu nedůvěřivě.

Na co by si studenti chystající se do Španělska měli dát pozor?

Nevím o žádném riziku. Možná si s sebou vzít kromě kreditní karty i debetní nálepku jako jistotu, kdyby vám ji náhodou v Madridu na nádraží Atocha snědl automat na lístky jako mně. Také nepočítat s tím, že ve Španělsku je i v zimě jenom teplo a sluníčko. Prší málokdy, ale když už, tak řádně. Ráno je od listopadu v Toledu i jinovatka.

Dostala ses někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Do problémů asi ne, ale je potřeba rozdíly vnímat. Rozdíly vznikaly například na pracovišti, kde zdravotnictví funguje trochu jinak než u nás.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Především naše předpotopní představa o tom, že Španělé žijí ve stylu „mañana“. Je sice velký rozdíl v různých oblastech Španělska, ale pracovní doba Španělů začíná většinou v osm, při odpolední siestě se stačí často tak akorát najíst, vyzvednout děti ze škol, předat je chůvám a vrátit se zpět do práce, kde jsou do večera. Mateřská dovolená je ve Španělsku v řádu měsíců.

Jinak je to stejné jako u nás, záleží na povaze jedince. V Toledu jsou lidé více uzavření než na jihu, kde jsou lidé hodně otevření a hlasití, ale pořád u nich převládá španělský temperament, jsou galantní a mají skvělý smysl pro humor.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu ve Španělsku?

Doma se mnou už nebylo k vydržení. Na konci studií člověk často neví co dál. Takže stoprocentně usazení v čase, prostoru, životě, prostě v sobě.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Doporučila bych ji všemi deseti. Nechtěla jsem jet na klasický Erasmus, kde bych chodila do školy a musela plnit předměty. Chtěla jsem dělat něco praktického, kde uplatním svůj obor, jazyky a posune mě to osobnostně dál. Stáž na konci magisterského studia byla ideální volba, jak se rozhodnout, kterým směrem se v oboru dál vydat.

V jakém státě, organizaci/instituci jsi stáž absolvoval a jak dlouho?

Svou pracovní zahraniční stáž jsem podstoupil na Srí Lance, na ostrově v Indickém oceánu. K výjezdu mi pomohlo spojení lidí z českého fyziobrandu s tamním vedoucím dobrovolnických projektů, Janakou de Silvou. Společně s ním jsem byl schopný vyplnit všechny potřebné dokumenty k tomu, aby celý výjezd mohla univerzita zaštítit skrze Erasmus+. Doba samotné stáže pak byla dva měsíce – červenec a srpen 2023.

Jaké jazykové schopnosti byly od tebe vyžadovány v průběhu stáže?

Nutná byla rozhodně angličtina pro komunikaci s Janakou, zahraničními dobrovolníky, nemocničním personálem nebo některými pacienty. Měl jsem ale dost času naučit se relativně dost sinhálských slov a frází pro základní komunikaci s pacienty, kteří angličtinu neovládali. Použití místního jazyka je taky výborný „icebreaker“ a snadno si takhle místní získáte.

Jak ses dozvěděl o této organizaci a možnosti stáže?

Sám jsem chtěl vyjet na stáž někam dál a zažít úplně odlišnou kulturu a náhled na zdraví člověka. O Srí Lance jsem slyšel jako o cestovatelské, kulturně bohaté destinaci už dřív, a tak jsem začal pátrat. Nedalo to ani moc práce a brzy jsem narazil na projekt fyziobrandu.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Už několik měsíců dopředu jsem se zahraničním oddělením dával dohromady potřebné papíry, z nichž například „admission letter“ musel být vyplněn a podepsán taky srílanskou stranou. Zařizování se tedy neobešlo bez velké dávky mailové korespondence, navíc když jsem tou dobou svůj čas trávil v Belgii na studijním pobytu a neměl možnost řešit nic osobně na naší univerzitě. Několik týdnů dopředu, když už bylo vše schváleno, jsem pořídil letenky a nechal se v Belgii naočkovat proti některým základním nemocem. Cestovní pojištění jsem měl zařízené díky škole.

Co bylo náplní tvé stáže? Můžeš popsat svůj pracovní den?

Náplní mé stáže se stala rehabilitační péče o pacienty zasažené nejčastěji cévní mozkovou příhodou. Na začátku pobytu jsem obdržel přístup ke zdravotní dokumentaci s charakteristikou jednotlivých pacientů a zápisy mých předešlých kolegů. Každý den pak vypadal takovým způsobem, že jsem společně s Janakou cestoval po domácnostech pacientů a s každým z nich vedl asi hodinovou terapii v domácím prostředí. Za den jsem tak měl možnost stihnout okolo pěti pacientů, a měl jsem co dělat, abych během celého týdne každému dodal vhodnou frekvenci terapie. Naštěstí většinu času z těch dvou měsíců jsem měl k ruce taky parťáky, kteří přijížděli z Česka většinou na tři týdny. Bylo pak taky několik dní, kdy se klasické kolečko po pacientech nekonalo. Místo toho jsem měl možnost trávit čas v místní fakultní nemocnici sledováním neurochirurgických operací a následně jednotlivé případy taky konzultovat s doktorem Nishanthou, který je kapacita ve svém oboru a kontakt s ním je velmi obohacující.

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

Spolu s dalšími dobrovolníky jsem byl ubytovaný u Janaky doma. Konkrétněji v domě, který je postavený přímo pro dobrovolníky, a kde má každý svůj pokoj s koupelnou. Stravování pak zajišťuje Janakova rodina každý den v podobě snídaně, oběda a večeře. Pokud se stalo, že jsem měl příliš velký hlad nebo jsem potřeboval složení denního příjmu nějak doplnit, nedaleko domu byl supermarket, kde jsem vše potřebné sehnal.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Odpoledne pracovních dní jsem trávil velmi často v posilovně, surfováním nebo procházkami po okolí. O víkendech pak bylo víc času na výlety dál od domova. Ty jsme často podnikali ve skupinkách s dalšími dobrovolníky a skoro vždy jsme byli vybavení nějakým doporučením nebo plánem, který pro nás vymýšlel Janaka na základě svých zkušeností a kontaktů.

Jak jsi vyšel se stipendiem? Musel jsi mít našetřeno?

Stipendium bylo veliká pomoc, nicméně jsem musel sáhnout i do vlastních úspor. Program obsahující ubytování a stravu je totiž naceněný podle délky pobytu a já za své dva měsíce zaplatil skoro 2000 eur. Připočtěme letenku a trávení volného času na ostrově a je jasné, že stipendium od školy stačit nemohlo. Srí Lanka je ale naštěstí velmi levná země, a tak se ani při delším pobytu nebudete muset nijak omezovat.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Většinu času naprosto. Místní lidé jsou skvělí a neměl jsem z nikoho pocit, že by mi chtěl nebo mohl ublížit. Nezvykem je místní silniční provoz, z něj jsem v prvních dnech a týdnech mírně ve stresu určitě byl. Specifická je také divokost a přesah zdejší přírody. Na pozoru je třeba se mít před většími tlupami opic, a to i v některých částech měst. Já sám jsem pak měl trochu strach z hadů v nepřehledných pralesních terénech během vlastního cestování po ostrově.

Na co by studenti chystající se do této destinace měli být připraveni nebo si dát pozor?

Připravte se na nesmírně návykovou usměvavou mentalitu místních lidí, která vám bude po návratu domů trochu chybět. Pokud jste fanoušky hygieny, budete možná trochu trpět, jelikož na Srí Lance není velkým zvykem ani mytí rukou. Specifické je pak taky místní klima. Horko a vlhko není pro každého a aklimatizace chvíli trvá. Budete celí zpocení po hloupém kilometru chůze, ale… budete v ráji, takže vám to bude jedno.

Liší se nějak zobrazení země, které známe z médií, od reality? Co tě nejvíce překvapilo?

Totálně! Poměrně dost lidí mě od cesty odrazovalo, protože mají Srí Lanku ještě spojenou s občanskými válkami a politickými krizemi. V posledních letech se v médiích hodně mluvilo hlavně o ekonomických problémech spojených s nedostatkem a vysokou cenou pohonných hmot. Následně také skutečně probíhala různá politická škatulata doprovázená protesty především v hlavním městě. Za dobu mého pobytu se ale již nic tak dramatického nedělo, auta a tuk tuky jezdily a lidi nadávali na politiky jako všude jinde ve světě.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu?

Co se týká mé profesní zkušenosti, tak určitě nová dovednost vést terapie v domácím prostředí pacientů přímo na míru jejich potřebám. Povedlo se mi ale růst i lidsky. Od místních jsem se učil mnohé o autentické dobrosrdečnosti a otevřenosti, od buddhistických mnichů pak zase moudrost buddhistické filozofie a kultivaci vlastního klidu. Každý příběh každého jednotlivého člověka ve mně něco dobrého zanechal.

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům. Pokud ano proč?

No jasně! Je to zkušenost, dost odlišná ve všem, co už znáte, a tak vás prověří ve všech vrstvách vás samých. A co je možná ještě lepší, než že zase uděláte pár kroků na vlastní cestě, je to, že budete mít možnost velmi pozitivně zasáhnout do životů lidí, kteří žádnou jinou pomoc nikdy nedostanou.

Jak ses dostal právě k této stáži?

Absolvovat zahraniční stáž mám jako student doktorského programu v popisu práce, tak jsem si řekl, že bych současnou situaci plnou opatření a zákazů v důsledku koronaviru mohl zkusit efektivně využít právě pro tyto účely. Destinaci jsem si vybral záměrně, kvůli zaměření svojí disertační práce a problematice analýzy závodního výkonu v plavání, které se věnuji. Mimo doktorské studium pracuji s několika dalšími kolegy pro českou, rakouskou a slovenskou plaveckou federaci na pozici video-analytika, a jsem tak v pravidelném kontaktu s ostatními kolegy ze zahraničních federací. S profesorem Raulem Arellanem, který působí jako vedoucí Aquaticslab na sportovní fakultě v Granadě a je jedním z nejuznávanějších světových odborníků v této oblasti, se tak znám již z loňského MS v Koreji. Bude to znít jednoduše, ale začátkem října jsem „na drzo“ zkusil napsat prof. Arellanovi do společného chatu přes WhatsApp, zda by bylo možné přijet na stáž k nim do Španělska a on souhlasil.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?

Jelikož vše proběhlo docela narychlo a do poslední chvíle jsem si nebyl jist, zda skutečně odjedu kvůli zhoršující se pandemii covidu-19, musel jsem si neustále hlídat situaci jak ve Španělsku, tak v ČR.  Během jednoho týdne jsem tak musel na studijním oddělení v rychlosti zjistit, zda je možno vycestovat, následně proběhla opakovaná komunikace s oddělením v Granadě, a na rektorátu UPOL ohledně vyplnění nezbytných dokumentů, včetně neustálé kontroly vývoje situace v zahraničí. Jelikož jsem vycestoval pouze na měsíc, neřešil jsem tyto záležitosti přes program Erasmus, nýbrž přímo přes fakultu v rámci podpory mezinárodní mobility studentů VŠ. Musel jsem si rovněž zařídit více druhů cestovního pojištění kvůli aktuálním rizikům pandemie a z ní plynoucích případných důsledků. Čtyři dny před odletem jsem zakoupil letenku z Vídně a jako naschvál, necelé dva dny před odjezdem Rakousko vyhlásilo zákaz cestování přes hranice. Musel jsem tedy vyplnit celou řadu doplňujících dokumentů ohledně prohlášení o zdravotní způsobilosti, důvodu vycestování do Rakouska a záměru svojí cesty, včetně osoby, která mě na letiště vezla. Zhruba o týden mě pak minulo povinné testování po příletu do Španělska, takže na letišti mi akorát změřili teplotu, a mohl jsem vyrazit za vzděláním.

Můžeš popsat svůj pracovní den?

Můj pracovní den začínal cca v 9 hodin, když místní kolegové, kteří měli klíče od kanceláře v poklidu dosnídali a dorazili do práce – ve Španělsku nikdo nikam moc nespěchá. Většinou jsem si přivstal už okolo 6.00 ráno a šel jsem si zaběhat, popř. do fitka, jelikož na rozdíl od ČR zde byla otevřená. Můj místní školitel byl na můj příjezd velmi dobře připraven a hned od prvního dne po příjezdu jsem dostal k prostudování celou řadu materiálů a studií, takže téměř každý den jsem začínal tím, že jsem přečetl v průměru 4-5 článků. Některé dny v týdnu jsem se účastnil výuky, případně jsme spolu s dalšími kolegy testovali zařízení a softwary, které byli v rámci jejich práce momentálně aktuální. Vyzkoušel jsem si práci s aktuálně nejmodernějším softwarem pro analýzu závodního výkonu na světě a v průběhu pobytu jsem měl rovněž možnost účastnit se testování a tréninků španělské reprezentace, včetně olympijských medailistů. Po obědě jsem chodil na pravidelné konzultace ohledně DSP a zhruba kolem 15.00 jsem s ostatními kolegy opouštěl kancelář. Potom jsem většinou ještě chvíli pokračoval v práci na bytě nebo v přilehlé kavárně a náležitě si užíval, že jsou tyto podniky ve Španělsku otevřené. Navečer jsem měl rovněž možnost chodit si na bazén zatrénovat s místním plaveckým klubem.

Kde jsi bydlel a jak ses stravoval?

S ubytováním to byl ze začátku docela oříšek hned z několika důvodů. Jednak není úplně jednoduché sehnat v rozumném okolí fakulty ubytování za přijatelnou cenu, a navíc v současné situaci bylo vhodnější a zároveň žádoucí zařídit si samostatné bydlení z důvodu prevence. Veškeré studentské byty a koleje navíc nabízeli možnost ubytování pouze na 6 a více měsíců, tudíž jsem měl se svým „měsíčním výletem“ smůlu. Nakonec jsem měl štěstí a povedlo se mi domluvit samostatné ubytování v turistickém apartmánu hned naproti fakultě. Ačkoliv byla původní cena relativně vysoká a jeho pronajmutí jsem okamžitě zavrhnul, ubytovací centrum mi na druhý pokus (patrně v důsledku aktuálně nízkého zájmu turistů) nabídlo zvýhodněné podmínky, a tak jsem toho využil. V závislosti na barvě semaforu na přechodu jsem tedy bydlel 10-30 vteřin chůze od vchodu do hlavní budovy.
Stravoval jsem se střídavě v bistru a z toho co jsem si uvařil, většinou podle času a energie. Nějakou chvíli byly restaurace a další podniky zavřené, ale například oběd šel vždycky vyřešit formou „take away“, kam jsme většinou chodili s ostatními. Kousek od ubytování jsem měl i Lidl a jeden další supermarket, takže hlady jsem netrpěl. V průběhu pobytu jsme taky párkrát zašli s ostatními kolegy na místní specialitu či snídani. Doporučuji ochutnat jakékoliv sušené maso, naopak co mě nezaujalo bylo snídaňové „churros“.

Jak jsi trávil volný čas? Měl jsi možnost cestovat?

Cestovat jsem bohužel z důvodu bezpečnostních opatření nemohl, což je jedna z věcí, která mě na celém pobytu trochu mrzela. Služby a obchody sice byly otevřené, ale zhruba od druhého týdne byla Granda kompletně izolována, takže nikdo nesměl z města ani do města. Původně jsem plánoval víkendový trek do pohoří Sierra Nevada a taky mě lákal výlet na Gibraltar, který je zhruba 230 km daleko. Nakonec jsem se ale musel spokojit s častějšími prohlídkami města, které je patrně jedno z nejhezčích, co jsem kdy viděl. Kombinace výhledu na zasněžené vrcholky hor s rostoucími palmami v popředí a krásnými historickými budovami v Maurském stylu všude okolo působí skutečně fantasticky. Ne nadarmo spadá Granada pod památky UNESCO. Ve volném čase jsem většinou chodil do fitka nebo běhat. Několikrát jsem si rovněž udělal výlet po okolí a místních památkách. Pokud se někdo chystá do Granady určitě by si neměl nechat ujít prohlídku Alhambry a večerní výhled ze San Miguel (obdoba Svatého Kopečku).

Když si odmyslíš cestování, jak jsi vyšel se stipendiem?

Jak jsem říkal, cestování bohužel možné moc nebylo, takže vyšší náklady za cestování jsem neměl. Naopak jsem si musel spíš připlatit za několik druhů pojištění a komfortnější samostatné ubytování. Se stipendiem jsem však vyšel v pořádku.

Cítil ses v zemi bezpečně?

Ano cítil. Musím říct, že po celou dobu pobytu jsem téměř zapomněl na to, že nějaký COVID existuje. Samozřejmě jsme nosili roušky a spousta běžných aktivit a možností byla omezená, nicméně ve Španělsku jsem to tolik nevnímal. Možná je to tím, že jsem denně neposlouchal zprávy, takže jsem v tomto směru necítil takový mediální nátlak jako v ČR. Navíc musím říct, že všichni Španělé jsou v oblasti prevence velmi zodpovědní a veškerá nařízení dodržují na 150 % bez jakýchkoliv pochybností či negativních ohlasů. Prostě to přijímají, tak jak to je a neřeší, zda bylo rozhodnuto správně nebo špatně. Možná právě kvůli této ukázněnosti, si potom vláda může dovolit zpřístupnit občanům více služeb, i přes stejně nepříznivé statistiky jako v ČR. Lidé navíc byli milý a přátelští. Jediné, s čím jsem ve Španělsku moc nepochodil je angličtina. Vyjma univerzitních pracovníků s ní nemáte moc šanci. Zjistil jsem, že pokud chcete ve Španělsku trávit delší dobu, prostě se holt musíte naučit španělsky, protože anglicky ani německy tu moc lidí neumí anebo nejsou ochotni se přizpůsobit. Maximálně vám občas nabídnou francouzštinu, což mi bohužel moc nepomohlo.

Na co by si studenti chystající se do této země měli dát pozor?

Nevím, asi by si mohli projít základy španělštiny (sám jsem trénoval sledováním seriálů na Netflixu, kde jich je ve španělštině dostatek) a pokud se vydají do podobné destinace v zimních měsících tak na teplotní šok a zhruba o 5 hodin dřívější stmívání při návratu zpět do ČR.

Dostal jsi se někdy do problémů kvůli odlišné kultuře nebo zvyklostem?

Kvůli kultuře nebo odlišnostem ne, ale stala se mi vtipná příhoda, když jsem si byl zaběhat. Od druhého týdne (v neděli) došlo k uzavření hranic města, což jsem si během víkendu bohužel nezjistil. V neděli navečer jsem vyběhl cca 15 km za hranice města a když jsem se vracel u cedule „Granada“ stály 3 policejní auta, jejichž posádka kontrolovala přijíždějící vozidla a významně odháněla každého kolemjdoucího, který se jen trochu přiblížil. Bez osobních dokladů a s udiveným výrazem na tváři jsem byl tedy ideální adept na výslech. Vzhledem k tomu, že nikdo z osmi přítomných policistů ve věkovém rozpětí cca 20 – 50let neuměl jediné slovo anglicky, celý proces probíhal velmi vtipně a zhruba po půlhodině nesmyslné konverzace ve dvoumetrové vzdálenosti a výzvách abych s nimi odjel na stanici, to strážci zákona vzdali a se smutným výrazem v očích mi mávnutím ruky dali najevo ať okamžitě zmizím. Následně jsem touto historkou pobavil kolegy na studijním oddělení, kteří mi pro tento případ sepsali krátký dokument ve španělštině. Ten jsem po zbytek pobytu nosil v telefonu a v případě dalšího střetu s policisty jsem byl připraven použít ho ke své obhajobě.

Liší se nějak stereotypní zobrazení země, které známe z médií a pop kultury, od reality?

Asi ne. Většina lidí jezdí v autech značky SEAT, fandí fotbalu a má srandovní přízvuk, když se pokouší mluvit anglicky. Ačkoliv to mají konkrétně v Granadě cca 30 km do 3000 m vysokých zasněžených hor, tak většina Španělů neumí lyžovat a podle jejich slov je tam na ně zima, draho a sníh zblízka viděli zhruba dvakrát za život. Raději si do hor vyrazí na kole, což je obecně ve Španělsku jedna z nejpopulárnějších aktivit.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu v Granadě?

Pro mě osobně byl největší přínos v ujasnění si priorit v rámci záměrů DSP a možnost spolupracovat s nejlepšími odborníky na světě během přípravy olympijské vítězky a dalších medailistů. Zaujal mě taky moderní styl výuky sportovních předmětů a jejich propojenost do tréninku sportovců ve Španělsku. Velmi úzce zde funguje např. propojení s přípravou cyklistů ze stáje Movistar. Získal jsem rovněž výborné kontakty pro budoucí práci a v neposlední řadě jsem se hodně rozmluvil v angličtině. V průběhu stáže se mi ještě naskytla možnost prodloužit si pobyt o týdenní účast na tréninkovém kempu fotbalistů FC Barcelona, na což jsem se upřímně velmi těšil. Bohužel z důvodu náhlých karanténních opatření některých členů realizačního týmu jsem tuto část pobytu musel na poslední chvíli zrušit.

Doporučil bys stáž v zahraničí i ostatním studentům a proč?

Zahraniční stáž bych určitě všem doporučil. Každý na ní může získat super zkušenosti, poznat nové lidi a kamarády a vidět mnohdy naprosto odlišné přístupy ať už k výuce, k výzkumu nebo k běžnému životu. Navíc se každý může trochu zdokonalit v jazykových dovednostech, což určitě není na škodu.
Pokud máte možnost a čas, určitě někam vyjeďte, stojí to za to. Navíc v téhle divné době je  to rozhodně lepší než sedět doma na zadku.

V jakém státě/organizaci jsi stáž absolvovala a jak dlouho?
V roce 2022 jsem vyrazila na 4 měsíce (září-leden) na absolventskou stáž do španělské Malagy, konkrétně do organizace COEO.

Jak ses dozvěděla o této organizaci a možnosti stáže?
O možnosti zahraniční stáže jsem se dozvěděla na internetových stránkách naší univerzity, pak jsem si sama vyhledala hostitelskou organizaci podle mých představ, na webových stránkách erasmusintern.org.

Co bylo nutné zařídit před odjezdem?
Před odjezdem bylo potřeba zajistit ubytování, což nebylo vůbec jednoduché, a byla to pro mě asi nejtěžší věc v rámci celé přípravy na stáž. Dále pak cestovní pojištění a jelikož se jednalo o absolventskou stáž a neměla jsem status studenta, musela jsem vyřešit, jestli budu platit české zdravotní pojištění nebo si budu muset zařídit zdravotní pojištění přímo ve Španělsku. Můj pobyt nebyl dlouhý, jednalo se o 4 měsíce, proto jsem zvolila platit si české zdravotní pojištění.

Co bylo náplní tvé stáže? Můžeš popsat svůj pracovní den?
Náplní mé stáže byla organizace sportovních aktivit a jejich propagace. Pracovala jsem 5 dní v týdnu, 2 dny jsem měla úplné volno. Můj pracovní den začínal příchodem do kanceláře, kde jsem trávila 3-4 hodiny. Spolu s dalšími stážisty jsme zde vymýšleli program aktivit a zajišťovali jejich propagaci na různých sociálních médiích. Druhou část dne tvořila má účast na sportovních aktivitách (plážový volejbal, lekce salsy, túry) a zajištění jejich hladkého průběhu.

Kde jsi bydlela a jak ses stravovala?
Bydlela jsem v bytě asi 15 minut od centra města, kde jsem měla pronajatý pokoj. Byt jsem sdílela spolu s dalšími třemi studenty, z toho shodou náhod se dvěma Čechy.

Jak jsi trávila volný čas? Měla jsi možnost cestovat?
Volný čas jsem většinou trávila sportem. Chodila jsem trénovat na místní atletický stadion, do posilovny nebo jsem si jen tak vyběhla směrem ke kopcům pryč z města. O víkendech jsem se zúčastnila několika běžeckých závodů, z kterých jsem byla nadšená, jelikož běžecká komunita ve Španělsku je úžasná a moc přátelská. Dále jsem svůj volný čas věnovala studiu španělštiny a angličtiny. Možnost cestovat jsem měla, navštívila jsem nedaleký Gibraltar, ale často jsem jezdila pryč z Malagy za přírodou do nedalekých kopců.

Jak jsi vyšla se stipendiem? Musela jsi mít našetřeno?
Se stipendiem jsem vyšla úplně v pohodě. Stačilo mi na nájem, jídlo i cestování. Našetřeno jsem měla pro jistotu, ale své vlastní peníze jsem použít nemusela. Vše jsem tedy platila ze stipendia. Musím, ale podotknout, že jsem celkem “šetřílek” :-) To znamená, že jídlo jsem si vařila sama, do restaurací jsem chodila jen výjimečně a za další věci jsem taktéž moc neutratila.

Cítila ses v zemi bezpečně?
Ano, ve Španělsku jsem se cítila velmi bezpečně. Občas i bezpečněji než v ČR. Stávalo se, že jsem z práce chodila domů pozdě, ale nikdy jsem se nedostala do situace, kdy bych se o sebe bála.

Na co by studenti chystající se do této destinace měli být připraveni nebo si dát pozor?
Určitě by si měli dát pozor na podvodníky při hledání ubytování před odjezdem. Většina studentů hledá ubytování na facebookových stránkách ve skupinách na to určených. Mnoho inzerátů je zde ale falešných. Pošlou vám fotky bytu, možná i video, ale byt není reálný. Většinou po vás chtějí poslat kauci na byt a nájem za první měsíc, pak se přestanou ozývat a vy zjistíte, že jste o peníze přišli a byt nemáte. Proto doporučuji, před tím, než peníze pošlete, poslat do bytu někoho, kdo je na místě a může vám byt prohlédnout. Například někdo z vaší hostitelské organizace. Pokud tuto možnost nemáte, vždy žádejte o online videohovor, kdy vám majitel ukáže celý byt a tedy to, že je reálný.

Liší se nějak zobrazení země, které známe z médií, od reality? Co tě nejvíce překvapilo?
Ve Španělsku mě asi nic moc nepřekvapilo, jen možná, že když jsem odjížděla, neuměla jsem vůbec Španělsky a dost jsem slýchávala, že ve Španělsku se anglicky nedomluvím. Nevím, jak v jiných v městech, ale v Malaze jsem se anglicky domluvila úplně na všem. Je to město plné zahraničních studentů a lidí z cizích zemí, kteří zde žijí a pracují většinou online. Z tohoto důvodu je možné se zde bavit i anglicky a není pravda, že Španělé anglicky mluvit neumí.

Co považuješ za největší přínos svého pobytu?
Za největší přínos určitě považuji zkušenosti: jak to chodí v jiné zemi a jak to chodí v organizaci, ve které jsem pracovala. Další velký přínos vidím ve zdokonalení se v cizím jazyce. Když jsem odjížděla, necítila jsem se moc komfortně v situacích, kdy jsem musela mluvit cizím jazykem. Po měsíci v cizí zemi jsem mluvila anglicky, aniž bych cítila nějaký nekomfort nebo stud. Tohle rozmluvení beru za největší plus celé mé stáže.

Doporučila bys stáž v zahraničí i ostatním studentům. Pokud ano proč?
Určitě bych stáž doporučila všem, hlavně těm, kteří se necítí moc silní v cizím jazyce. I já jsem se z tohoto důvodu bála vyjet, ale potřeba domluvit se vás donutí se cizí řeč nejen naučit, ale hlavně se nebát mluvit. Hlavně zkušenost života v cizí zemi je skvělá věc, já jsem si zde uvědomila spoustu věcí, jednou z nich je například, jak mám ráda Česko a naši kulturu a na hodně věcí se nyní dívám jinak.