Historické střípky

Jak na dvouoborové studium tělesné výchovy vzpomíná Svatopluk Horák?

Dvouoborová studia, dnes nazývaná sdruženými studijními programy, patřila mezi základní stavební kameny, na kterých byla vystavěna v letech 1990-1991 Fakulta tělesné kulturyFakultu tělesné kulturyzřídil akademický senát Univerzity Palackého v Olomouci na svém zasedání dne 27. srpna 1990 podle §4 odst. 2 zákona č. 172/90 Sb. o vysokých školách a na základě závěrů Akreditační komise vlády České republiky ze dne 14. 11. 1991 č. j. 26.417/91-AK, kde v bodě 6. bere Akreditační komise na vědomí zřízení Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci (dále jen FTK UP).

Mám-li se věnovat studiu učitelství tělesné výchovy (dále jen TV), pak budu v otázkách jeho historie vycházet z prací Jana Štumbauera (2017a, 2017b, 2019) a zejména Vlastimila Štekra s Hanou Válkovou (2001). Kořeny vzdělávání učitelů TV v Olomouci, jak uvádí Štumbauer (2017a), však sahají až do roku 1946, kdy došlo k naplnění dlouholeté snahy o znovuobnovení univerzitní tradice. Ve stejném roce došlo v Olomouci k založení Ústavu pro vzdělávání profesorů TVy. Iniciátorem studia byl středoškolský profesor Zbyněk Losenický. Z tohoto ústavu se následně stala Katedra tělesné výchovy Pedagogické fakulty UP. Na základě zákona č. 31/1953 Sb. byla Pedagogická fakulta UP transformována na samostatnou Vysokou školu pedagogickou v Olomouci (dále VŠP). V roce 1959 byla VŠP zrušena a Katedra odborné tělesné výchovy připravující v kombinaci s druhým předmětem tělocvikáře pro střední školy byla včleněna do Přírodovědecké fakulty UP. Toto pracoviště pak bylo až do roku 1980 spolu s Fakultou tělesné výchovy a sportu při Univerzitě Karlově v Praze jediným v českých krajích, které mělo právo vzdělávat v pětiletém studiu tělocvikáře pro střední školy. Kromě toho byl v Olomouci v roce 1959 založen Pedagogický institut, na kterém byli vzděláváni učitelé TV pro základní školy (dále jen ZŠ) a učitelé pro I. stupeň ZŠ. Z Pedagogického institutu vznikla v roce 1964 Pedagogická fakulta, na které se vzdělávání učitelů TV pro I. a II. stupeň ZŠ stalo neodmyslitelnou a uznávanou součástí přípravy učitelů. Zejména vzdělávání učitelů TV pro první stupeň ZŠ si koncem osmdesátých let získalo republikovou prestiž.

Katedra odborné TV Přírodovědecké fakulty byla v roce 1968 rozdělena na tři. Všechna tato pracoviště i nadále připravovala učitele TV pro potřeby středních škol. V roce 1980 přešlo studium TV pro střední školy i s těmito třemi katedrami na Pedagogickou fakultu UP, na které byli vzděláváni, stejně jako na dalších pracovištích v Československu, v jednotném pětiletém studiu tělocvikáři pro střední i základní školu. V letech 1980–1990 došlo k výraznějšímu rozšíření a zkvalitnění činnosti kateder zajišťujících výuku oborové TV a k výraznému zlepšení materiálních podmínek pro výuku, což výrazně přispělo k naplnění mnohaletých snah o založení samostatné tělovýchovné a sportovní fakulty v Olomouci. Snahy o reorganizaci studia učitelství TV v Olomouci spadají až do roku 1967 (Štekr & Válková, 2001), kdy Karel Měkota předložil první ucelený návrh na změnu koncepce přípravy budoucích učitelů TV v návaznosti na spolupráci všech, tehdy existujících kateder TV na UP. Tuto myšlenku se však nepodařilo zrealizovat zejména z toho důvodu, že by se jednalo o značné personální změny a také z vážných obav ze zhoršení ekonomických i výukových možností jednotlivých tělovýchovných kateder na UP. Další ucelený návrh na zřízení samostatné fakulty s tělovýchovným zaměřením předložila až v roce 1987 skupina pracovníků zainteresovaných kateder Pedagogické fakulty UP v čele s Bohumilem Kubánkem a s tehdejším prorektorem UP Ivanem Cabákem. Ani tato iniciativa však k ustanovení samostatné fakulty nestačila. V tomto období se však výuka studentů TV opírala o vědeckovýzkumnou činnost všech zainteresovaných pracovišť. Katedra sportů se zejména věnovala účinnosti pedagogického procesu v TV, využitím přístrojové techniky v procesu motorického učení, sledováním tělesné zdatnosti, pohybové výkonnosti a v přípravě vrcholových sportovců. Katedra TV pro ZŠ se zaměřovala na strukturu a dynamiku osobnosti učitele, studenta a absolventa pedagogické fakulty. Na katedře teorie a didaktiky TV pokračovali ve studiu a rozvoji programovaného učení, pohybové rekreace, v řešení problémů antropomotoriky a biomechaniky. V Laboratoři vrcholového sportu zajišťovali výzkum vrcholového sportu, zejména lyžování a skoků na lyžích. Význam učitelů kateder se projevoval na poli trenérském, rozhodcovském i organizačním. Mnozí byli činovníky jednot, svazů i uznávanými odborníky ústředních řídících a výkonných orgánů. Někteří byli i členy realizačních týmů československé reprezentace (Štekr & Válková, 2001).

Studium ve studijním oboru se zaměřením na přípravu učitelů TV se opíralo o desítky velmi kvalitních vysokoškolských pedagogů, působících na jednotlivých pracovištích UP se zaměřením na TV.

Po vzniku samostatné fakulty v roce 1991 se studium učitelství TV opíralo o uznávané odborníky nejen republikového významu, a to v oblasti praxe i teorie. Snad všichni vzpomínáme na skvělé učební postupy gymnastů Břetislava Ruboše (i kanoistika) a Jana Nitky, gymnastek a tanečnic Jany Šopkové, Hany Krapkové a Hany Štekrové, špičkových učitelů basketbalu Milana Adamuse, Dušana Tomajka, házenkáře Lubomíra Šnitzera a později Jana Gogola. A ty hodiny volejbalu s Jaroslavem Matějem a Radkem Juříkem asi také nikdo nezapomene. Drobné hry Ferdy Mazala používáme ve své odborné praxi dodnes a při plaveckých lekcích Ladislava Banka a Ivana Junka jsme snad vypili polovinu olomouckého bazénu. No a ta výuka atletiky v podání Radko Zavřela a Hynka Seidla byla asi také zcela výjimečná a nezapomenutelná; na ně pak brzy navázali atleti Vítězslav Prukner a později i Liběna Kováčová. No a co teprve ta kurzovní výuka? V podání Jiřího Hužvy, Ladislava Banka, Břeti Ruboše a mnohých dalších, již dříve zmiňovaných kolegů, se nejeden adept tělocvikářského řemesla naučil lyžovat, jezdit na lodích i kolech, pohybovat ve vysokohorském terénu, případně lozit po skalách. A ty večery s nimi se zcela jistě vryly do paměti mnohých generací učitelů TV. Vzpomínáte na ty Ladinovy „Rádia, cvičte podle rádia“? A když se pokoušel potajmu sebrat Pavlu Vodičkovi tu jeho kytaru? To se pak děly věci.

A co teprve teoretické předměty! Výuka učitelů TV se opírala o vynikající pány profesory. V pedagogice, teorii a didaktice TV a sportu nás provázeli Jiří Novosad a Karel Frömel, základy biomechaniky v podání Františka Vaverky byly zcela jistě také nezapomenutelné. A co ta historie tělesné kultury s Vlastimilem Štekrem či teorie nebo filozofie tělesné kultury s panem děkanem Bohuslavem Hodaněm. Asi dodneška mnohými nepochopena, že? Zajímavá psychologie sportu s Hanou Válkovou i Jaroslavem Hykelem oslovila mnohé studenty nejenom učitelství. Pohybové schopnosti a dovednosti a zejména jejich testování. Jasně, antropomotorika a nezapomenutelný Karel Měkota, později Jiří Zháněl. Co teprve ta nejoblíbenější funkční anatomie s Jarmilou Riegerovou, Miroslavou Přidalovou a následně fyziologie zátěže se Zdeňkem Vaňharou, Pavlem Vodičkou a později Pavlem Stejskalem. Na ty hodiny a dny strávené nad knihami určitě vzpomínáme doposud. Ale stálo to za to.

Od vzniku fakulty pracovalo její vedení na rozšíření pedagogického sboru. Vždy se záměrem, aby nově nastupující mohli postupně převzít výuku praktických i teoretických předmětů po odbornících, kteří se na výuce učitelství TV podíleli v předchozích desetiletích. Na katedru učitelství TV proto nastoupili atleti Vítězslav Prukner a Liběna Kováčová, gymnastka Soňa Formánková, volejbalista Radek Juřík, házenkář Jan Gogol, fotbalista Jiří Lužný, lyžařka Táňa Bank Navratíková. Na Katedru biomechaniky a technické kybernetiky si František Vaverka přivedl svého nástupce Miroslava Januru. Bez obou bychom si výuku biomechaniky v následujících letech vůbec nedovedli představit. Se vznikem fakulty jsme se na jednom pracovišti, nově vzniklé Katedře kinantropologie a společenských věd, sešli se Zbyňkem Svozilem, Michalem Lehnertem, Jiřím Zhánělem a Mojmírem Fryčákem. Mojmír Fryčák se v roce 1995 vydal na dráhu fotbalového funkcionáře a Jiří Zháněl (antropomotorika) přešel kolem roku 2011 na Fakultu sportovních studií do Brna. Jako své následovníky si nás vybrali páni učitelé Hodaň, Frömel, Novosad a Měkota.

Zbyněk Svozil se kromě didaktiky TV podílel i na výuce plavání, Michal Lehnert se zaměřením na sportovní trénink a jeho didaktiku se také významně podílel na výuce volejbalu a já jsem postupně přebíral po prof. Hodaňovi výuku Teorie tělesné kultury. Ve spolupráci s Milanem Adamusem a Dušanem Tomajkem jsem také vyučoval basketbal. Kromě pravidelné semestrální výuky jsme se významně podíleli i na kurzovní výuce letní i zimní. Mimo svoji profesní, zaměstnaneckou dráhu jsme se všichni tři věnovali dobrovolné trenérské kariéře. Ve Sportovním klubu Univerzity Palackého jsme desetiletí vedli příslušné sportovní oddíly. I na poli výkonnostního a vrcholového sportu jsme dosáhli nejednoho úspěchu v pozici trenérů. Co však je a bylo na práci na fakultě velice přínosné, byly vynikající nejenom odborné, ale zejména přátelské osobní vztahy. Bez ohledu na praktické nebo teoretické zaměření a bez ohledu na naše odborná zaměření. Vazba na kolegy z katedry učitelství TV, TV prvního stupně, rekreologie, fyzioterapie a dalších tehdy existujících pracovišť atmosféru na nově vzniklé fakultě jen podtrhovala. Všechny tyto kvalitní vztahy přetrvávají až do dnešních dnů a jsem přesvědčen, že byly a jsou základem úspěchů i současné fakulty.

Těsně před rokem 1989 se oborová TV pro 5. až 12. ročník všeobecně vzdělávacích škol studovala s angličtinou, biologií, brannou výchovou, němčinou a občanskou naukou (dříve ještě s českým jazykem, matematikou, ruským jazykem a zeměpisem). Studium bylo pětileté a učitelé získávali aprobaci pro 5. až 12. ročník všeobecně vzdělávacích škol (základních i středních). Dálkové studium bylo šestileté. Se vznikem nové fakulty přešli všichni aktuální studenti TV z Pedagogické fakulty na Fakultu tělesné kultury. Tím byla zachována kontinuita vzdělávání učitelů TV na Univerzitě Palackého v Olomouci. Od akademického roku 1991/1992 bylo studium učitelství TV (5. - 12.) opět rozděleno na pětileté studium pro střední školy a čtyřleté studium pro II. stupeň ZŠ. Dvě úrovně vzdělávání budoucích učitelů TV se později ukázalo jako nepraktické a od akreditace v roce 1997 se tato studia opět sdružila do vzdělávání pro II. stupeň ZŠ a SŠ. V této podobě známe sdružená studia až do současnosti. Významným momentem ve vzdělávání učitelů na celé univerzitě Palackého bylo prosazení volné kombinovatelnosti studijních oborů realizovaných na pedagogické, filozofické, přírodovědecké a cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Později, byť jen krátkodobě, i na Fakultě zdravotnických věd. V kombinaci s TV se tak setkáváme vedle dříve standardně zavedených oborů také s matematikou, technickými vědami, fyzikou, chemií, výpočetní technikou, historií, filozofií, s různými lingvistikami (anglickou, německou, ruskou, francouzskou, španělskou, latinskou, japonskou, čínskou aj.) s učitelsky zaměřenou angličtinou, němčinou i s nově vzniklými obory výchovou ke zdraví, náboženstvím či společenskými vědami. Výčet takto kombinovaných oborů se postupně měnil s tím, jak nové učitelsky zaměřené obory akreditovaly a jak je následně nabízely i ostatní fakulty.

Zcela zásadní změnou v organizaci studia učitelství byl přechod na kreditní systém (ECTS - European Credit Transfer System) v roce 1999. Tento krok úzce souvisel s kompletním přechodem FTK na elektronickou evidenci studia prostřednictvím STAGu – tedy studijní agendy převzaté ze Západočeské univerzity v Plzni. Na prosazení a zavedení tohoto systému jsme se spolu s několika pracovníky Centra výpočetní techniky UP (zejména tehdejší vedoucí pracoviště František Zedník a Jana Kvasničková s Janem Roglem) podíleli i já a Jiří Vaculík, který zmiňovaný systém znal ze svého předchozího působiště v Plzni. V této době (od roku 1997) jsem se již kromě akademické dráhy aktivně podílel na změnách v organizaci studia na FTK z pozice vedoucího studijního oddělení fakulty. Díky naší iniciativě jsme na naší fakultě STAG plně nasadili již v akademickém roce 1999/2000, tedy několik let před plošným zavedením na celé univerzitě. S prosazováním tohoto systému jsem si  vysloužil na několik budoucích let i přezdívku „Svatostag“.

V návaznosti na nové vzdělávací trendy se i dříve pětileté magisterské studium rozdělilo na dva stupně – tříletý bakalářský a dvouletý navazující magisterský. Přestože jsme na FTK dvoustupňový systém přípravy vysokoškolsky vzdělaných odborníků postupně zaváděli již od roku 1993 (tehdy pro studijní program fyzioterapie jako součást pětiletého magisterského studia) a první skutečně rozdělený bakalářský a navazující magisterský studijní program (tehdy Aplikovaná TV a Rekreologie) prosadili od akademického roku 1998/1999, tak u dvouoborového studia jsme museli počkat až na ostatní fakulty UP, až kompletně přejdou na dvoustupňové vysokoškolské vzdělávání. První uchazeče do dvouoborového bakalářského studijního programu jsme přijali až v akademickém roce 2006/2007, do navazujícího magisterského studijního programu až v akademickém roce 2009/2010.  Z pohledu přípravy učitelů TV se tento krok zpočátku nejevil jako zdařilý, ale s ohledem na postupně doplňované profese ukotvené zákonem o pedagogických pracovnících (pedagog volného času, asistent pedagoga a mnohé další) můžeme nyní konstatovat, že i bakalářský stupeň má své logické opodstatnění. Na FTK, potažmo na celé UP, byli hlavními iniciátory přechodu na dvoustupňový vysokoškolský vzdělávací systém Hana Válková (obor Aplikovaná TV) a Tomáš Dohnal (Rekreologie). Nikdy by se nám tyto změny nepovedly bez zásadní podpory tehdejšího vedení fakulty – zejména děkana Františka Vaverky a proděkana pro pedagogické záležitosti Karla Frömela. V organizaci studia se oprávněně můžeme považovat za hybatele těchto modernizačních snah na celé Univerzitě Palackého.

V organizaci studia učitelství TV musím připomenout ještě tři další a zcela zásadní milníky. Tím prvním, pozitivním, byl kompletní přechod na modulové uspořádání studia na fakultě ve všech studijních programech se zaměřením na TV a sport. Myšlenku tehdejšího proděkana a následně i děkana fakulty Zbyňka Svozila jsme uvedli do života akademickým rokem 2011/2012. Takto jednoznačně vymezené, strukturované a modulově ucelené studium umožňovalo prostupnost nejenom na horizontální úrovni studia, ale zejména i na úrovni vertikální. Modulové uspořádání navíc umožňovalo i snadný přechod na různé stupně celoživotního vzdělávání. Zcela průlomovým byl i fakt, že každý, jasně deklarovaný a ucelený vzdělávací modul, byl ukončen státní závěrečnou zkouškou. V této podobě jsme všechny studijní obory z oblasti vzdělávání TV a sport i akreditovali. Vysvětlit a přesvědčit tehdejší zástupce Akreditační komise o správnosti našich kroků nebyl pro nás lehký úkol. Bohužel nám tento ucelený koncept vydržel pouze 8 roků. Novelou vysokoškolského zákona z roku 2016 byly některé pedagogické profese zařazeny do kategorie státem regulovaných profesí. V případě FTK profese učitel TV (bakalářská i navazující magisterská úroveň) a pedagog volného času (bakalářské studium). U studijního programu Fyzioterapie pracujeme s regulací Ministerstva zdravotnictví od počátku studia na bakalářské i magisterské úrovni. Státem garantovaná regulace je krokem vpřed, ale koncept regulace s přesně vymezenou strukturou i obsahem studia její pedagogicko–psychologické části zavedený plošně na UP téměř rozboural naše několikaleté snažení v oblasti modulového uspořádání. Tento druhý milník musíme považovat za krok zpět. O ne zcela vhodném postupu na UP nás nyní přesvědčují i aktuální záměry Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy o revizi míry regulace v pedagogicko–psychologické oblasti. Nezbývá nám než věřit, že kroky ministerských úředníků napomohou potřebám vzdělávání v oblasti pedagogických profesí. Ne všechny náznaky nás však mohou uklidnit.

Třetím milníkem, prosazeným až při institucionální akreditaci v roce 2018, bylo zavedení principů základů pohybové gramotnosti. Nejenom do studijních plánů programů zaměřených do profese učitelství TV, ale do všech bakalářských studijních programů, ve kterých absolventi získávají způsobilost pedagoga volného času. Tedy i do studijního programu rekreologie, aplikovaných pohybových aktivit a trenérství. I tento krok můžeme považovat za zcela zásadní a průlomový přínos naší fakulty do vzdělávání v oblasti TV a sportu v celé České republice.

Během třiceti let existence fakulty a rozvoje studijního programu zaměřeného na vzdělávání učitelů TV logicky docházelo ke značným změnám v učitelském kolektivu. Musím konstatovat, že postupná obměna pedagogického sboru fakulty se do přípravy učitelů TV promítla bez sebemenšího snížení její kvality. Přestože se někteří kolegové na své odborné cestě na FTK příliš dlouho nezdrželi (v praktickometodických předmětech Roman Puček, Roman Ošťádal, Michal Kalabis, Marie Doleží, Zdeněk Fajfr aj. a v teoretických předmětech např. Jakub a Štěpán Válkovi, Denisa Otipková, Milada Truksová nebo Pavel Němčík), tak byl jejich podíl na přípravě nejméně jedné generace budoucích učitelů TV nezanedbatelný. A co teprve výuka a osobní příklady a neotřelé pracovní postupy Františka Langera, Jaroslava Čihovského nebo Radima Weisera. Na ty rádi vzpomínají nejenom jejich studenti, ale i jejich kolegové. Všichni zmínění působí v oblasti TV a sportu i nadále. Mnozí ve vedoucích pozicích četných vzdělávacích institucí a sportovních svazů. Samozřejmě nesmíme zapomenout na ty, kteří vlajkovou loď vzdělávání budoucích učitelů TV na FTK řídí i nadále. Jedná se nezřídka o absolventy fakulty, kteří po skončení doktorského studijního programu na fakultě zůstali, a i nadále na ní působí. Ze současného vedení fakulty se jedná o uznávaného sportovního psychologa Michala Šafáře, volejbalového trenéra a vyučujícího základům sportovního tréninku Pavla Hápa nebo Ivu Dostálovou, věnující se zdravotní TV a regeneračním masážím. Teď je proděkanou pro organizaci. Kvality Aleše Gáby (anatomie), Zdeňka Svobody (biomechanika), fyziologů Michala Botka, Filipa Neulse s Alešem Jakubcem, sportovní pedagožky Jany Vašíčkové či Jany Pelclové již nelze přehlédnout ani na poli mezinárodním. Zdravou výživou Ivy Klimešové se řídíme nejenom my sami, ale i naši svěřenci. A co teprve výuka basketbalu Karla Hůlky a Petra Reicha, házené Honzy Bělky, plavání Dušana Viktorjeníka či Jiřího Duba (absolventa FTVS UK v Praze), gymnastů Jiřího Bubna a Martiny Polákové! Na tyto absolventy, dnešní kolegy, musíme být pyšní. Všichni představují v jednotlivých sportovních svazech významné a špičkové odborníky. Nerad bych opomenul oblíbené psycholožky Janu Harvanovou, Hanu Pernicovou a Danu Štěrbovou. Musím se omluvit všem, které jsem ve svém výčtu nezmínil.

RNDr. Svatopluk Horák
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra společenských věd v kinantropologii

Vyznání Rekreologii

Jsem velice poctěn, že mohu krátce připomenout historické momenty založení a někdy i trochu hektického třicetiletého vývoje dle mého názoru vizionářského studijního oboru Rekreologie. Proč? Praví se, že historie je zdrojem poznání budoucnosti. Uvidíme. Předem se omlouvám za mírně netradiční a určitě ne úplně ucelený přehled.

Položme si otázku. O čem je vlastně tento studijní obor? Pro ilustraci několik náhodně vybraných výrazů, které by mohly přispět k úvodní charakteristice.

Rekreologie = Atmosféra, Animace, Ateliery,  Adaptace, Aktivity, Autentičnost, Anatomie, Abstrakce, Akademik  - Blok, Běh - Cesty, Cvičení, Cestovní ruch,  - Čas, Čekání - Diskuse, Dialog, Dobrodružství, Doteky, Duše, Divadlo, Dialog, Diagnostika, Diplom -  Expedice, Euforie, Emoce, Ego, Ekonomie, Ekologie -  Filosofie, Forma - Galeje, Gymnastika,  Gradac, Golfe - Hra, Hranice, Hudba, Happening, Hory, Historie, Hledání, Harmonie - Chyba, Chuť, Chléb, Chování, Chránit, Charisma - Inspirace, Intenzita, Intelekt, Ideál, Improvizace, Izolace, Instruktor, Inovace - Kvalita, Kondice, Krajina, Komunikace, Kultivace, Kultura, Kurz, Komunita, Kolo, komplexnost - Jedinečnost, Jízda, Jeskyně, Jezdectví, - Lidé, Lyže, Lodě, Lana, Linie, Limit, Láska, Licence, Lipnice - Myšlení, Miniškoly, Metoda, Management, Marketing  - Naslouchání, Noc - Osobnost, Odbornost, Odvaha, Orientace, Otázky a Odpovědi, Odměny, Očekávání, Objev - Pohyb, Partnerství, Pedagog, Psychologie, Pokora Poznávání, Plánování, Podpora, Příroda, Přátelství, Překvapení, Přežití, Povinnost,  Prostředí, Pomoc, Poradenství, Projekty, Praxe, Přednáška, Programy, Přijímání, Pravda, Právo, Problém, Prožitek, Pasování - Radost, Relaxace, Rekreflám, Rétorika, Rozjímání, Regenerace, Rozvoj - Skály, Sport, Spolupráce, Snowboard, Souvislosti, Státnice - Tvořivost, Tanec, Test - Univerzálnost, Umění, Únava, Učení, Úspěch – Vize, Výzva, Vybavení, Výživa, Výchova, Vzdělání, Vedení, Vltava, Věda, Výzkum  – Wilderness, Windsurfing,  „Y“ eXperiment - Zážitek, Zábava, Zápočet, Zkušenost, Zátěž, Životní styl, Zdraví = Život

A dodejme:

Katedra rekreologie Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci je moderní a dlouholetou katedrou FTK. Za své třicetileté působení od svého založení roku 1991 prošla výraznými vývojovými změnami. Ve svém pojetí a naplňování slova rekreologie se zaměřuje na oblast životního stylu jednotlivce i společnosti z různorodých úhlů pohledu. Obsah její výuky a náplně tvoří multidisciplinární obor, který sestává z částí antropologie, anatomie, filozofie, psychologie, pedagogiky, zážitkové pedagogiky, managementu, marketingu, ekonomie, sociologie, tělesné výchovy, sportovní výchovy, hudební výchovy, základů práva, základů účetnictví, Public relations, cestovního ruchu, komunikačních dovedností, teorie rekreace, teorie her a dalších. Právě multidisciplinarita patří k nejsilnějším stránkám tohoto oboru, protože přináší ucelený pohled na důležitou problematiku, za kterou lze považovat život a zdraví člověka ve společnosti. Vybalancování této multidisciplinarity a rozmanitosti rekreologie bylo často nejobtížnějším vývojovým úkolem daného oboru s cílem určitého zeštíhlení curricul vedoucího současně k logickému obsahovému a odbornému (až vědeckému) posunu.

Současné vzdělávací moderní trendy kladou důraz nejen na získávání vědomostí potřebných pro život člověka, ale za stejně důležité považují i duševní a osobnostní rozvoj člověka, které ho připravují na zvládání jednoduchých i složitých životních situací. Katedra rekreologie svým zaměřením a často netradičními výchovnými a vzdělávacími metodami významně působí na osobnostní a sociální rozvoj svých studentů.

Jak to všechno začalo?

Významný rok 1989 přinesl celospolečenské změny v Československu a pád totalitního režimu svým vlivem takto zasáhl i Univerzitu Palackého v Olomouci. Již dříve diskutované představy o vzniku nové fakulty začaly těmito společenskými změnami dostávat mnohem reálnější podobu, což vedlo ke vzniku Fakulty tělesné kultury v Olomouci. Její oficiální ustanovení proběhlo Akademickým senátem Univerzity Palackého dne 27. srpna 1990. Fakulta tělesné kultury (FTK) zahájila svoji činnost 1. ledna 1991. Prvním děkanem nově vzniklé fakulty se stal prof. Bohuslav Hodaň,

Den D:  1. 7. 1991 - ustanovena nová katedra – katedra rekreologie (KRL). Původ tohoto pojmu je nutno hledat v latinském slovesu „creare“ – tvořit. Předponou „re“ pak dostává toto tvoření vratný charakter. Rekreace je tedy novou kreací, novým tvořením, znovutvořením. Toto latinské slovo vybízí k pilné aktivitě, nabádá, abychom pro vlastní tělesnou a duševní obrodu znovu a znovu tvořili.

Autenticky Dr. Bokůvka: “K tomu se váže jedna taková zajímavá perlička k onomu názvu rekreologie. To byl taky takový docela zajímavý souboj. Jak to nazvat. Když jsme někdy okolo toho roku 91, 92 řekli slovo rekreologie, tak spousta lidí se ptala: „Co to je? Vždyť to nikdo nezná.“ A tady byla obrovská role prof. Hodaně, který ze své pozice teoretika, takového nadhledu, byl schopen to argumentovat, byl schopen přivést lidi ze zahraničí, kteří vlastně tento termín rekreologie, především v Kanadě, už dlouze používali, zvláště v té frankofonní části, tak se to docela probojovalo a dneska se to prostě používá”.

Katedra vznikla s tímto záměrem: vedení a učitelé nově vzniklé FTK si byli vědomi mezery ve vzdělávání odborníků pro výchovu ke zdravému životnímu stylu. Tato mezera se dá nazvat volným časem. Uvědomovali si růst současného, a především budoucího podílu volného času ve struktuře dne, týdne, roku a života člověka. Pro nový obor se jevil jako hlavní vztah volný čas – rekreace.

Rekreace má umožnit kultivaci tvořivých sil člověka, má velký vliv na intelektuální, tělesný i sociální rozvoj osobnosti. Jde o činorodý a rozvíjející se koncept využití volného času, o harmonické utváření osobnosti, o její rozvoj v somatické, psychické i psychosociální oblasti. Přitom musí naplňovat představy a uspokojovat potřeby těch, jimž je rekreace určena – odpočinek, zábavu, vzdělání.

Duchovními otci těchto myšlenek, a tedy i vzniku nové katedry byli první děkan FTK Bohuslav Hodaň, první vedoucí KRL Jaroslav Bokůvka a budoucí dlouholetý vedoucí KRL Dohnal. Cílem KRL byla a je výchova profesionálně (teoreticky i prakticky) erudovaných pracovníků v oblasti rekreace.

Tito nový odborníci by měli disponovat kompetencemi v těchto základních rovinách:

• schopnost volnočasové komunikace a poradenství
• schopnost animace, volnočasových instrukcí, utváření aktivních rekreačních režimů a programů, interpretace okolního prostředí
• schopnost organizace administrace a plánování
• schopnost volnočasové politiky

Autenticky prof. Hodań: A ta úroveň KRL, a to curriculum bylo vnímáno mezinárodně velmi dobře. Já jsem o tom jednou informoval na nějaké konferenci. Fakulta vstoupila do takového International Institut for Health Promotion (IIHP) a my jsme byli jedním ze zakládajících členů a měli jsme taková různá setkání. A tak jsem tam o tom curriculum a stavu informoval na tom setkání IIHP a chtěli to po mě i v různých částech světa. Potom doc. Stejskal, který o tom zase informoval na zasedání v Brazílii, zase to bylo velmi úspěšné. Doc. Stejskal, i když nebyl vůbec na té katedře, tak velmi významně pomohl vývoji rekreologie hlavně v oblasti toho health promotion. Takže tam byla spousta lidí, kteří to curriculum a katedru povyšovali na hodně vysokou úroveň“.
“Potom jsme kdysi před pár lety dostali projekt z Evropských sociálních fondů, kdy jsme rekreologii zase chtěli trošku pozvednout, tak jsme to srovnávali s různými oblastmi, s různými studii tady v Evropě, přebrali jsme od nich některé věci, a naopak některé věci přebrali oni od nás, některé věci pro nás specifické, takže se to dostalo na takovou srovnatelnou úroveň s významnými zahraničními pracovišti, se kterými jsme spolupracovali. Takže celý ten projekt byl od začátku velmi slušný”.

Charakteristický obraz oboru rekreologie předkládá vysokou úroveň osvojení vybraných humanitních disciplín, teoreticko-tělovýchovných, zdravotnických, speciálně technických a ekonomických předmětů, stejně jako adekvátní stupeň praktických tělovýchovných a pedagogických dovedností.

Podobné obory bylo v té době možno ve světě studovat v Severní Americe a Západní Evropě, ale v celé Střední a Východní Evropě se problematikou výchovy odborníků v oblasti rekreace a volno časových aktivit zabývá pouze katedra rekreace a turistiky při Akademii Wychowania Fizycznego Józefa Piłsudskiego ve Waršavě.

Začátky katedry byly těžké, vzhledem k tomu, že tehdy většina kolegů nahlíží na tělesnou výchovu jako ryze sportovní a nebylo mnoho lidí, kteří by ihned rozpoznali budoucí potenciál nového oboru rekreologie a věřili by v jeho úspěch.

Autenticky Dr. Bokůvka: A teprve až se ty argumenty přivezly ze zahraničí, až lidé, které jsme přizvali, přijeli, tak se ty názory začínaly trošičku jakoby měnit. Samozřejmě, když to říká člověk, který to třeba čte, nebo já, když jsem to měl někde vyčtené a když jsem říkal, toto tam může být, je tam management nějakého, je tam dokonce kombinace s cestovním ruchem, je tam to, je tam ono, tak oni pokyvovali hlavou a říkali: „Jo, jasně, no ale kde? Ve Finsku, ve Švédsku?   Nebo taky v Norsku, no jasně, v Kanadě?

Sídlem FTK byla tou dobou Právnická fakulta a samotná KRL seskládala ze dvou směrů. První směr byl spíše typicky učitelský a druhý, menší, zastával spíše pojetí rekreologické.

I tato odlišnost nesla své ovoce a mimo jiné i díky tomuto bylo založeno celouniverzitní Akademik sport centrum, kam v roce 1999 odešli Jiří Vaculík, Alena Orlová a Miroslav Havlík.

KRL začala v roce 1991 pracovat v tomto složení: vedoucí katedry Jaroslav Bokůvka, a členové Tomáš Dohnal, Jindřiška Klečková, Hana Kostihová, Jiří Kratochvíl, Karel Štrobl, Jaroslav Matěj a Marta Krátká na sekretariátě.

Vývoj koncepce studia

Od školního roku 1991-92 se obor rekreologie studoval jako čtyřleté magisterské studium bez specializace. Od školního roku 1993-94 nastala důležitá změna, a to rozdělení studia na dvě etapy:

• I. část studia – obecný základ oboru rekreologie
• II. část studia – vybraná specializace oboru rekreologie

Specializace vznikaly postupně a vyvíjely se.

1. Od roku 1993 specializace Cestovní ruch, která se v roce 1995 přejmenovala na Cestovní ruch – Rekreace v přírodě s tímto cílem výuky: výchova specialistů, kteří budou schopni samostatně a na vysoké úrovni řídit, organizovat a vytvářet komplexní rekreační programy, ať již individuální, nebo v rámci institucí zabezpečujících služby v oblasti cestovního ruchu. Přitom lze chápat spojení cestovní ruch jako organizační a rekreaci v přírodě jako obsahovou, náplňovou složku této specializace. Nositelkou myšlenek byla a je Halina Kotíková a později Eva Schwartzhofová.
2. Od roku 1994 specializace žurnalistika, kterou zabezpečuje Filozofická fakulta UP Olomouc. Cílem výuky je zabezpečit přípravu vysoce odborně kvalifikovaného odborníka pro žurnalistickou teorii a praxi. Celá řada studentů, kteří měli možnost projít touto specializací, se výrazně v praxi uplatnila.
3. Od roku 1994 specializace MANAGEMENT TĚLESNÉ KULTURY, kterou zabezpečovala Fakulta tělesné kultury Univerzity Palackého Olomouc ve spolupráci s EkF VŠB – TU Ostrava) s cílem výuky připravit vysokoškolsky erudované odborníky, kteří budou schopni pracovat jako řídící pracovníci ve firmách, působících v oblasti tělesné kultury a sportu. Je třeba zvýraznit podíl na zabezpečení tohoto směru Vladimíra Hobzy a také Miroslava Hrabovského později i Jiřího Skoumala a dalších.
4. Od roku 1995 specializace životní styl a zdraví s cílem vychovat specialisty, kteří budou schopni řídit, organizovat, vést poradenskou službu i vlastní pohybovou aktivitu ve volném čase rizikových osob (resp. skupin osob) v rámci primární a sekundární prevence tzv. civilizačních onemocnění.

Další velkou a možná nejpodstatnější změnou byl přechod na kreditní systém studia od školního roku 1996-97, a to jako jeden z prvních oborů na UP a vůbec první na FTK. Další systémová změna koncepce studia začala od školního roku 1999/2000, kdy se obor rekreologie stal pětiletým magisterským studiem. Na konci prvního desetiletí pak se výuka přeorganizovala následovně:

• První etapa studia – 3 roky, postupová zkouška organizace: Student(ka) si v souladu s pravidly kreditního systému studia FTK UP volí a zapisuje předměty A, B, C, a to jak ve společném základě kinantropologickém, tak i v oborovém základě rekreologickém. Po získání stanoveného počtu kreditů je připuštěn(a) k postupové zkoušce. Úspěšným absolvováním získává právo k postupu do druhé etapy studia.
• Druhá etapa studia – 2 roky – státní závěrečná zkouška, obhajoba diplomové práce výstup: diplom Mgr. Osvědčení o zaměření na:
  • Podporu zdraví (s možnou specializací na Outdoor recreation and education).
  • Marketing a management sportu a rekreace.
  • Základy cestovního ruchu.
  • Žurnalistiku.

V zahajovacím školním roce 1991/1992 (čtyřletý magisterský studijní obor bez jakékoliv specializace) nastoupilo dvacet osm studentů z 32 vybraných v přijímacím řízení, na které se přihlásilo 382 uchazečů. Za 30 let existence KRL se na tento obor hlásilo tisíce uchazečů a tím pádem absolvovaly stovky studentů denního i kombinovaného studia. Největší zájem o studium byl v roce1996/97, kdy se na tento studijní obor přihlásilo 424 uchazečů.  

V akademickém roce 2008/2009 se rozdělil prezenční bakalářský obor rekreologie na management rekreace a sportu a na management životního stylu - zážitkovou pedagogiku.

Tento rok byl navíc provázen změnami. Týkaly se vytvořením nových zkratek studijních předmětů. Zároveň došlo u některých z nich k jejich celkovému přejmenování.

Je třeba zvýraznit velmi vysoký zájem o studium specializací Rekreologie – Management volného času a Rekreologie – Pedagogika volného času, které byly součástí studijního curricula v lech 2001–2012 v kombinované formě studia.

V akademickém roce 2010/2011 se otvírá pro velký zájem studentů obor rekreologie i v kombinované formě magisterského navazujícího studia.       

Celý studijní obor se i nadále vyvíjel. Na základě právních úprav se všechny studijní obory upravily dle zahraničních modelů na tříleté bakalářské a dvouleté magisterské studium s velkou prostupností, se kterou se vyrovnat nebylo někdy (i z hlediska bezpečnostních standardů pro aplikované výzvové sporty) lehké.

Aktuální stav oboru:

Tříleté Bc studium: Rekreologie-pedagogika volného času a dvouleté navazující magisterské studium Tělesná výchova a sport – Rekreologie, ve kterém si studenti volí dvě ze čtyř nabízených specializací (Ekonomika a managemenet volného času, Výchova v přírodě, Životní styl a zdraví a Aktivní formy cestovního ruchu).

Je třeba se zmínit o úzké kontinuálně spolupráci KRL s celou řadou vysokých škol a odborných institucí (předávání zkušeností) např. Katedra ekonomická VŠB – TU Ostrava, FTVS Praha, Katedra rekreace a turistiky AWF Varšava – Polsko

Fakulta za šport, Universita Ljubljana – Slovinsko, Pedagogický institut Dolního Rakouska – Hollabrun – Rakousko, Linköpings Universitet, později WHO atd.

Významné konference, semináře na Katedře rekreologie FTK a další akce rekreologie - seminář „Současné trendy a regionální aspekty rozvoje ČR a rekreace“ - za podpory programu PHARE a Ministerstva pro místní rozvoj (duben 2001), „Česká cesta FITNESS do 21. století“ (21. 9. 2001), „Sport management“ (13. – 14. 6. 2002, 25. 11. 2004), mezinárodní pracovní setkání „Compass Network in Outdoor Education“ (7. - 9. 2. 2003), „Meeting of the European AEE members and their friends“, Baldovec, Czech Republic“ (30. 4. – 2. 5. 2004), mezinárodní kurz pro studenty VŠ zaměřený na rozvoj a výchovu k aktivnímu občanství pro 21. století – „Czech Experience in Outdoor Education“ (14. 5 – 4. 6. 2004), workshop „Současný stav a perspektivy výuky ekonomických disciplín na neekonomických fakultách vysokých škol“ (30. 9. 2004), mezinárodní kurz pobytu v letní přírodě „Czech Experience in Outdoor Education“ (12. – 26. 5. 2005), odborný seminář „Rekreologie na cestě“ (22. 11. 2005), „Restrukturace oboru a inovace curricul studijního oboru Rekreologie“ (24. 2., 19. 5., 8. 9., 24. 11. 2006), mezinárodní seminář k problematice rekreologie jako vědního oboru a studijní specializace (13. 9. 2007), pracovní setkání zástupců FTK UP, Ministerstva zdravotnictví a Státního zdravotního ústavu k řešení Koncepce podpory PA v celonárodním kontextu (17. 12. 2008), Workshop za účasti mezinárodních expertů v oblasti PPA (20. – 21. 5. 2010, 7. – 8. 10. 2010), mezinárodní konference „Movement and Health (24. – 25. 11. 2010). Významná byla dílčí spolupráce na odborných konferencích týkající se výchovně vzdělávací problematiky a konajícíc se V Lipnici nad Sázavou, např. 10. listopadu 2012 - 2. konference o všestranné výchově k poctě V. Břicháčka s tématem „Hranice citlivosti“, 12. října 2013 - 3. konference o intenzivních formách všestranné výchovy s tématem Pedagogika útisku, 10. října 2014 -  5. lipnická konference příznivců tvořivého myšlení s tématem Démon tvořivosti, jako aktuální můžeme uvést  pořádání konference o výchově v přírodě a zážitkové pedagogice Amalthei - Pevnost poznání Olomouc 14. - 15. 10. 2022.

KARAVANA SVĚTLA (Kurz pobytu v letní přírodě v Lipnici n. Sázavou 2021, vedoucí instruktor David Másilka)

Karavana světla je metaforou cesty všech lidí, které jejich život přivedl k rekreologii.

Každý člověk má ve svém nitru svůj osobní zdroj světla, který někdy více a někdy méně prosvětluje svého nositele a ozařuje prostor okolo něj. Při každém setkání lidí dochází k propojení osobních světel a světýlek v síť někdy jasně zářivou a jindy potemnělou.

Karavana na své cestě čas od času zastavuje v bezpečných místech – oázách, kde účastníci odpočívají, připravují se na další část cesty, baví se a slaví, že dospěli až na toto místo. Kurz je prostorem setkání našich účastníků s ostatními účastníky, s dalšími členy rekre karavany i se sebou samými v prostoru lipnické oázy.

Každý, kdo do oázy přichází, přispívá dle tradice vedené přirozeným řádem nějakým kouskem (za) sebe, aby mohl v oáze být a aby všem v oáze bylo dobře.  (Při)nesené je zde osvětlováno a používáno ke zvelebení oázy nebo zpříjemnění života v ní, tudíž se proměňuje ve světlo a tvoří část společné světelné sítě. S každým příchozím něco do oázy přibývá a každý příchozí si může odnést světlo z oázy. Srdcem lipnické oázy je setkávárna, kde dochází přirozeně k prosvětlování všech.

Vyznání jedné z první absolventek studijního oboru rekreologie, vynikající trenérky mládeže a organizátorky celé řady kurzů a specifických sportovních soustředění s aplikací prostředků a metod zážitkové pedagogiky a zkušenostního učení Pavly Kneblové.

Co mi dala rekreologie?

“Rekre” mi dala křídla, inspiraci, naznačila možnosti, dala nakouknout do nekonečna různých dveří. 

Nabídla mi svobodu, sebevědomí, pomohla poznat víc sama sebe, přinesla kamarády na celý život, lidi, se kterými si máme vždycky co říct. 

Prožila jsem okamžiky, které jsou navždy uvnitř a ze kterých beru, dala mi pocit, že někam patřím, dala mi impuls jít dál.

Nevím, jestli je to tím oborem, ale spíše je to neuvěřitelnými lidmi, kteří za tím stojí. Ta atmosféra, ten pocit, že jsi důležitý a můžeš dokázat vše (na co si troufáš), to jsou pocity, které si nesu do života a co se snažím předávat dál.

Rekreologie totiž není o studiu, znalostech a hodnocení, rekreologie je o rozvoji osobnosti člověka jako celku. A to je podle mě nejvíc, co dokáže studium na vysoké škole nabídnout.

Já osobně jsem šťastná a pyšná, že jsem mohla projít studiem rekreologie.“

Na závěr bych rád poděkoval absolventu studijního oboru rekreologie MVČ Miroslavu Zavadilovi a Rudolfu Rozsypalovi za možnost čerpat a volně interpretovat informace z jejich bakalářské práce Historie KRL FTK UP a současně bych využil část textu k myšlenkovému zakončení této statě.

Z myšlenek autora výše uvedené práce:

„Za dosavadních třicet let fungování KRL se odvedla obrovská spousta práce, čehož nejpřesvědčivějším důkazem jsou nejen stovky úspěšných absolventů KRL, kteří našli své uplatnění na pracovním trhu, ale také velké množství úspěšně řešených projektů a velmi kvalitní výzkumná činnost podložená adekvátními publikačními výstupy.

Třicet let KRL prokázalo, že původní obor rekreologie, který se od počátečního založení KRL v roce 1991 až doposud postupně utvářel, se i nadále neustále vyvíjí.

Praxe ukázala, že obor rekreologie, který je věnovaný rozvoji zdraví, rekreaci, volnému času a zdravému životnímu stylu, má svůj nezpochybnitelný význam, jehož faktickým nositelem a zakladatelem v rámci České republiky je právě olomoucká Katedra rekreologie naší Fakulty tělesné kultury UP“.

RNDr. Jiří Kratochvíl
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra rekreologie

A jak na studium fyzioterapie vzpomíná Ivan Vařeka?

V úvodu se rovnou přiznávám, že se dopouštím plagiátorství sama sebe, jelikož jsem tento text z valné části publikoval již před nějakou dobou v rámci sborníku fyzioterapeutické konference a nyní jsem ho jen částečně upravil a rozšířil. V případě řízení před etickou komisí mi budiž toto přiznání polehčující okolností spolu s omluvou, že zatím nejsem roztržitý natolik, abych byl schopen vymýšlet si vzpomínky stále nové a originální. Současně se omlouvám, že se jedná o text velmi osobní, ale jinak to holt neumím. Ostatně, jak praví italské pořekadlo se non è vero, è ben trovato, čili, ve velmi volném překladu, nač si kazit zajímavé vyprávění zbytečnou objektivitou.

Počátky Katedry fyzioterapie FTK UP v Olomouci leží v šerém dávnověku, který má mladší dcera pregnantně charakterizuje jako dobu, kdy byly přesličky ještě veliký. Můj současný věk pak charakterizuje slovy, že už sice všechno vím, ale nikdo se mne na to neptá, tudíž s díky vítám výzvu Svatopluka Horáka, abych se ve vzpomínkách vrátil do doby, kdy byla založena samotná Fakulta tělesné kultury. Vzhledem k tomu, že šlo o dobu čerstvě popřevratovou, bylo možné řešit bez větších průtahů věci, na které dnes potřebujeme řadu schválení. Prvními dvěma pracovníky katedry ve stavu zárodečném byl Ladislav Kopečný, bývalý primář rehabilitačního oddělení olomoucké vojenské nemocnice, a rehabilitační pracovnice Zuzana Řehořová. Tito byli zpočátku zařazeni pod „katedru anatomie“, kterou vedla Jarmila Riegerová. Prvním sídlem naší fakulty byla budova bývalého OV KSČ na Envelopě, nynější sídlo právnické fakulty. Výuka prvního studijního ročníku byla zahájena v září 1991. Pokud je mi známo, jednalo se teprve o druhé vysokoškolské studium fyzioterapie v českých zemích. V únoru 1992 byl pedagogický sbor budoucí katedry zcela zásadně a významně posílen bývalým pracovníkem I. interní kliniky FN Olomouc, tedy mnou.

O rehabilitaci jsem nevěděl vůbec nic. Zajímal mne ale pohyb a hlavně se mi nechtělo strávit mládí na službách v nemocnici, i když tehdejší společenský život na odděleních a lékařských pokojích nebyl nezajímavý, ježto nebyl svázán dnešními zákony, směrnicemi, ředitelskými oběžníky a etickými kodexy. Lákala mne tehdy především vidina možnosti trávit zimu na horách a léto na vodě tak jako předtím za dob studií. Toho mi pak bylo dopřáno měrou vrchovatou i díky tomu, že jsem navázal úzké kontakty s katedrou rekreologie, jejíž název ve mně okamžitě vzbudil pocit sdílení společných hodnot a přístupu k životu. V této souvislosti musím také vzpomenout manžele Radka a Vlastu Dorazilovy z tehdejší katedry učitelství TV pro I. stupeň základních škol, kteří pořádali skvělé kurzy pro budoucí učitelky prvního stupně, a to jak v tehdejším fakultním zařízení na Horním Údolí u Zlatých Hor, tak například v kempu Merkur u Novomlýnských nádrží.

V době příchodu na fakultu jsem vlastnil Lewitovu Manipulační léčbu v rámci léčebné rehabilitace a obdobnou publikaci doc. Rychlíkové, samozřejmě dosud nečtené. Dr. Kopečný určil, že jako atestovaný internista začnu s výukou fyzikální terapie, o které jsem se tak dozvěděl, že existuje. Obdržel jsem proto příslušnou učebnici autorů Hupka, Kolesár a Žaloudek a také Fyziatrii autorů Ipser a Přerovský. Mimo to jsem dostal ještě kopii Jandova skripta Základy kliniky funkčních (neparetických) hybných poruch, kterou jsem si později nechal od slovutného autora podepsat i s věnováním, abych ji vzápětí někomu půjčil a už se s ní neshledal. A také jsem od dr. Kopečného dostal kopii tří dílů Kapandjiho učebnice The physiology of the joints, podle které vlastně učím dodnes. Rozsáhlá osobní knihovna dr. Kopečného byla v té době prakticky jediným zdrojem informací, vyjma několika málo středoškolských učebnicí pro rehabilitační nástavbové studium a skript pro fyzioterapeuty na FTVS UK v Praze. Možnosti kopírování byly ve srovnání s dneškem žalostné, počítače dřevěné a šlapací, kapacita přenosných paměťových disket úžasných 1,2 MB, obsahově chudičký internet se načítal s rychlostí 19,2 kbps, takže i plagiátorství byla poměrně těžká práce. Mobilní telefony vážily půl kila a tahal se s nimi málokdo, kamery nás nehlídaly na každém kroku a svět byl zalitý sluncem a život plný dřiny a neodříkání. Dr. Kopečný v té době vedl mně záhadné vizionářské řeči o komplexní rehabilitaci, ergoterapii a testování pacientů a horoval pro Vojtovu metodu, na jejíž kurz mne obratem přihlásil. Potkala mne ale ta nehoda, že jsem místo na Vojtovský kurz odjel raftovat do Norska s Jiřím Kratochvílem, což mého vedoucího nemile překvapilo a mé osvícení se tím dosti podstatně opozdilo. Vojtovu metodu hodlal dr. Kopečný kombinovat ještě s něčím, nedokážu si teď vzpomenout s čím, snad šlo o Brüggerovu metodu. Celkově jsem vizím a proslovům dr. Kopečného jen pramálo rozuměl a podezíral jej z megalomanie, zato v poslední době na něj poměrně často vzpomínám, když se na mne mí studenti dívají při přednáškách dosti podobně jako tehdy já na něho. Faktem je, že mu po těch letech musím dát v mnoha věcech zapravdu, zvláště v důrazu na význam ergoterapie, resp. v tom, že podstata rehabilitace není v manipulacích a mobilizacích, ale v tom, že pomůžeme pacientovi k návratu do domácího prostředí. A to v takovém stavu, aby vyžadoval co nejmenší péči rodiny, a naopak se co nejvíce zapojil do jejího běžného denního provozu a v optimálním případě se vrátil do zaměstnání.

V červenci 1992 se členkou našeho kolektivu stala Pavlína Šťastná a v září k nám nastoupili dva čerství absolventi tehdejšího nástavbového studia rehabilitace, Dáša Hradilová a Petr Gedeon.  Současně odešla Zuzana Řehořová na Rehabilitační kliniku I. LF UK. Na výuce studentů se podílel jako externista dr. Josef Bazala, primář rehabilitačního oddělení FN Olomouc, a významnou posilou se v únoru 1993 stala zkušená rehabilitační pracovnice Anna „Hanka“ Aláčová, která k nám přišla z Bánské Bystrice. Někdy v té době vznikla samostatná Katedra fyzioterapie a ergoterapie. Celé naše pracoviště sestávalo ze tří kanceláří a učebny v suterénu, která byla vybavena lavicemi a lehátky. Stolní počítač byl na katedře jen jeden, a to v pracovně dr. Kopečného, který nás k němu pouštěl dosti neochotně, takže sloužil spíše jako vyšší verze psacího stroje pro sekretářku. Vše se řešilo a tvořilo za pochodu, ale bylo ještě málo studentů a spousta volného času, neexistoval tlak na publikační činnost a akademický růst, nebo jsem si ho alespoň nepřipouštěl. Z dnešního pohledu je zajímavé, že první studijní ročníky studentů absolvovaly i typicky „tělocvikářské“ předměty, jako je například rytmická gymnastika, které byly později zrušeny, což zpětně hodnotím jako chybu. Již první studijní ročník absolvoval v první polovině 90. let neoficiální zimní lyžařský kurz na Horním Údolí a taktéž neoficiální kurz vodní turistiky na Vltavě, a to tehdy ještě klasickou etapovou metodou s veškerým vybavením v lodi. Počasí nám přálo natolik, že jsme z důvodu kompletního promočení strávili jednu noc pod mostem, na druhé straně jsme díky dostatku vody podnikli fakultní prvosjezd Trilčova jezu v Českých Budějovicích. Při zpětném pohledu se člověk může už jen zasnít, co všechno šlo zařídit jen na základě ústní domluvy s řidičem autobusu a bez sepisování záznamů o proškolení účastníků, jak se chodí po ledu a sněhu a že se nemají snažit nadechnout pod hladinou.

Někdy na začátku třetího školního roku (1993) jsme se přestěhovali do nového sídla fakulty v areálu bývalého sídliště pro rodiny důstojníků Sovětské armády u letiště v Neředíně. Kanceláře jsme měli v přízemí hlavní budovy fakulty, kde byla také učebna, a v suterénu bylo dobře vybavené pracoviště pro praktickou výuku. Až někdy v druhé polovině 90. let jsme se přesunuli do prvního patra nově zrekonstruované budovy NC (Neředín C), odkud jsme se nedávno vrátili zpět do budovy NA (budova děkanátu), tentokrát do suterénu. Již při převzetí pracoviště pro praktickou výuku bylo zvažováno zahájení standardního rehabilitačního provozu, takže bylo nutno provést dodatečně některé stavební úpravy, které by to umožnily. Právě díky tomu, že pracoviště bylo původně plánováno jako čistě výukové, mělo mimo jiné i rozsáhlou vodoléčbu včetně uhličitých koupelí, skotských střiků, podvodních masáží, Hubbardova tanku a podobně. Faktem je, že tato vodoléčba neměla valný význam pro výuku ani pro provoz pozdějšího RRR Centra, zato však sehrála významnou roli ve společenském životě katedry a dalších spřátelených pracovníků FTK. Dokonce i závěrečný večírek prvních absolventů magisterského studia se odehrál právě zde, doprovázen vyzvanými přednáškami pedagogů. Bohužel, s rostoucí intenzitou a náročností pedagogické a výzkumné práce, jakož i se změnou praktického povozu RRR Centra, a s tím i klesající intenzitou společenského života, ztratila vodoléčba svůj význam a při jedné z přestaveb téměř zcela zanikla. Nadále ale přetrvává ve vzpomínkách pamětníků a v některých archivních materiálech, které je, díky uplynulé promlčecí lhůtě, nyní možno opatrně uvolnit z režimu utajení. Pokud je někomu záhadný vznik názvu RRR Centra, pak vězte, že vznikl ze slovního spojení rehabilitace – rekondice – regenerace, které mi utkvělo v hlavě snad při četbě skript doc. Javůrka. Za přesné pořadí těch slov již po těch letech neručím.

Na začátku roku 1994 se první studijní ročník přiblížil bakalářským zkouškám a bylo nutné vyřešit, jak tyto zkoušky proběhnou a jak bude organizováno další magisterské studium. Významnou pedagogickou posilou a také novým vedoucím katedry se v září 1994 stal Jaroslav Opavský, který k nám přestoupil z lékařské fakulty. Ještě o měsíc dříve na katedru nastoupil Radmil Dvořák, do té doby vedoucí lékař polikliniky vojenské vysoké školy ve Vyškově a ordinář pro fyziatrii, balneologii a léčebnou rehabilitaci. Tak složitě se dříve jmenoval lékařský obor, který je dnes nazýván rehabilitace a fyzikální medicína. V osobě dr. Dvořáka jsem získal skvělého kolegu a spolustolovníka v kanceláři, k čemuž jako perličku uvádím, že jsme si první dva či tři roky vykali a oslovovali se „pane doktore“, na což se chodili dívat kolegové z celé fakulty. Oba vědou pedagogickou nepolíbeni jsme se výborně shodli na dvou základních vojensko-pedagogických zásadách, které praví, že když nechytíš koně za uzdu, tak za ocas ho neudržíš, a že pouze zastrašený člověk je tvárný. Tyto jsme pak také prakticky uplatňovali v různé míře a neochvějné víře, že tak činíme pro dobro našich studentů a jejich budoucích pacientů. Se zahájením magisterského studia byli v říjnu 1994 angažováni na částečný úvazek významní odborníci z praxe, a to doc. Dobroslava Jandová (Jeseník), dr. Jiří Poděbradský (Hodonín) a dr. Alois Krobot (Zlín). Samotný prof. Vladimír Janda přijížděl zkoušet kinezioterapii, v jejíž praktické části nechával dr. Poděbradský studenty palpovat sám na sobě, oblečen pouze v plavkách. Dr. Krobot a dr. Poděbradský byli také členy komisí státních zkoušek a mnozí z přísedících dodnes vzpomínají na jejich dohady o tom, na co se kdo vlastně ptá a jak má znít správná odpověď. To vše přímo v průběhu zkoušky před zraky studentek a studentů, jejichž duševní stav není těžké si představit.

Ale zpět – i nadále se všechny koncepční a praktické problémy řešily za pochodu, mimo jiné i zajištění praktické výuky, koncepce magisterského studia a oficiální spuštění provozu RRR Centra dne 1. 11. 1994. V této době byl také změněn název katedry na Katedra fyzioterapie a algoterapie (současný název Katedra fyzioterapie je platný od roku 2004). S dalšími studijními ročníky ubývalo zábavy a přibývalo povinností včetně nutnosti publikovat a každý z nás učil řadu předmětů. Přes narůstající důraz na odbornou kvalitu studia, což byla nesporná zásluha J. Opavského, byl na konci 90. let zařazen do sylabu předmětů i povinný letní kurz vodní turistiky, čímž se mi povedlo zlegalizovat můj prapůvodní důvod příchodu na fakultu.

První oficiální kurz konaný v roce 1998 je zajímavý jednak tím, že se ho jako hosté zúčastnili i dr. Krobot a doc. Miroslav Janura s rodinami, a dále výkonem R. Dvořáka spolu Martinou „Voďou“ Vodičkovou (nyní Šlachtovou), kteří provedli fakultní prvosjezd vyšebrodské šlajsny pozadu – sice omylem, zato úspěšně. Radek Dvořák projevil takto nesporný vodácký talent a v roce 2002 převzal funkci vedoucího kurzu, pročež byl jednoho deštivého rána kamarády vypuzen z teplého stanu a přioděn pouze v plavkách bloudil lesy u Dívčího kamene a hledal signál, s jehož pomocí by přivolal autobus a sehnal traktor k odtažení vleku a zachránil tak účastníky kurzu před rozvodněnou Vltavou. Funkci posléze předal Josefu „Pepínovi“ Urbanovi, který v této činnosti pokračoval s pro něj tak typickou důsledností a odhodláním a také s dlouhodobou organizační podporou Jiřího Vrby a Svatopluka Horáka, takže i v roce 2020 kurz proběhl v celém rozsahu navzdory koronavirové nejistotě, což byl zřejmě fakultní unikát. Na závěr tohoto kurzu pak jeho vedení květnatými projevy vyzdvihlo a zdůraznilo nezastupitelné a významné místo tohoto kurzu v celém konceptu studia fyzioterapie, a řečnilo tak přesvědčivě a vytrvale, že jsem začal pochybovat, zda jsem ho skutečně kdysi prosadil jen z pohnutek čistě osobních a nízkých. Současně s letním kurzem byly také zahájeny pravidelné povinné zimní výcvikové kurzy, jejichž organizace se chopil Jiří Skoumal z katedry rekreologie a pokračoval v tom až do loňského roku, za což mu patří velký dík. Když jsem v tom děkování, tak nesmím zapomenout na Svatopluka Horáka, který mne zásadně inspiroval při zavedení předmětu balneopraxe. Tu první (rok 2003) jsme pojali opravdu důkladně a týden jsme autobusem objížděli naše lázně, pak se již ale nedostávalo času z důvodu uvedeného níže a organizace předmětu se změnila, nicméně zůstává oblíbenou součástí výuky i navzdory občasným snahám o jeho zrušení.

V roce 2001 jsem výrazně zredukoval úvazek na fakultě a řadu předmětů jsem postupně předal kolegům, z nichž mnozí byli mými dřívějšími studenty. Posledních dvacet let jsem se na životě katedry nepodílel ani zdaleka tak intenzívně jako v první třetině existence fakulty, takže by to období měl popsat spíše někdo jiný. Postupně probíhala zákonitá generační obměna a také prof. Opavského vystřídal ve vedení katedry David Smékal, který se v nové funkci výborně osvědčil, což mimo jiné dokládá i jeho práce na rozvržení a vybavení současných prostor katedry. Do zaslouženého důchodu odešli dlouholetí a oblíbení učitelé, jako byl například Pavel Maňák. S jinými se již bohužel nesetkáme ani mimo fakultu, ať již s prof. Oldřichem Ošťádalem či doc. Michalem Mayerem. Loňský rok 2021, ve kterém uplynulo 30 let od založení fakulty a zahájení výuky fyzioterapie, znamenal pro katedru vskutku bolestnou ztrátu v podobě tragické smrti Pepína Urbana. A jen krátce poté, co se členové katedry a studenti začali vzpamatovávat ze ztráty skvělého kolegy a oblíbeného učitele, zastihla nás na podzim zpráva o náhlém úmrtí dr. Poděbradského, který se po letech chystal vrátit na katedru a převzít výuku fyzikální terapie. Ale i z těchto ran se katedra zotavila a dále pokračuje ve výchově nových fyzioterapeutů, kteří šíří její dobré jméno na pracovištích, kam po promoci odcházejí. Na závěr chci proto ještě vzpomenout právě na některé studenty, přičemž výběr bude nutně velmi omezený. Při zpětném pohledu je řada situací úsměvných, i když tehdy to účastnící samozřejmě vnímali jinak. Například Pepínovi Urbanovi, který po mně před dvaceti lety převzal výuky fyzikální terapie, jsem dal při zkoušce z toho předmětu za dvě.

S odstupem času musím konstatovat, že to bylo proto, že přemýšlel až příliš samostatně, jak ostatně bylo jeho zvykem. Později se situace obrátila a volal jsem mu pokaždé, když jsem potřeboval poradit, a raději si nechci představovat, co by dal u zkoušky on mně. Ondřeji Němečkovi jsem kdysi nechtěl dávat za dvě z interny, a jelikož měl na doplňující otázku dokonalé okno, tak zkoušku složil až na druhý pokus. Dnes je mým nepostradatelným kolegou ve vedení Rehabilitační kliniky Fakultní nemocnice Hradec Králové, kde výborně zastává funkci vrchní sestry, resp. vrchního terapeuta. Kdysi studentka nadšená tématem plicní rehabilitace, dnes již docentka, Kateřina Neumannová (roz. Burianová), je naší přední odbornicí na tuto problematiku a má zásadní podíl na vědeckých výstupech katedry a výchově postgraduálních studentů. Jiné dvě naše bývalé studentky, Petra Valouchová (roz. Murcková) a Júlia Demeková, jsou předními odbornicemi v metodice DNS. Obdobně jsou našimi předními odborníky ve Vojtově metodě Miroslav Kutín, Blanka Vlčková (roz. Beranová) a Eva Machačová a k našim studentům kombinovaného studia patřila dokonce i Věra Skaličková - Kováčíková. Známou propagátorkou metody akrální koaktivační terapie je Ingrid Palaščáková Špringrová. Kdysi výborná studentka, později magistra a nyní lékařka, Marcela Míková (roz. Sípalová), je ředitelkou Ústavu fyzioterapie a vybraných medicínských oborů Jihočeské Univerzity. V obdobné funkci působila také Petra Bastlová na Fakultě zdravotnických věd Univerzity Palackého v Olomouci. Tímto krátkým a zdaleka ne úplným výčtem chci povzbudit současné studenty, aby si uvědomili, že slovo zkouška znamená, že to mají zkusit, a že jejich skutečné kvality ukáže až vlastní praxe. Ale především chci všem našim studentům poděkovat nejen za to, co vše jsem s nimi za ta léta prožil, ale hlavně za to, že nejvíce jsem se toho naučil právě od nich a díky nim.

Doc. MUDr. Ivan Vařeka, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra Fyzioterapie

Historie studijních programů zabezpečovaných Katedrou aplikovaných pohybových aktivit ve vzpomínkách i v datech ve vzpomínkách Zbyňka Janečky, Ondry Ješiny a Martina Kudláčka

Představte si setkání dvou starých známých. Můžeme jim říkat třeba Martin a Ondra, ale můžou se jmenovat taky úplně jinak, jelikož své životy s obory Aplikovaná tělesná výchova nebo později i Aplikované pohybové aktivity propojila spousta studentů z Česka, Slovenska, ale i Bosny a Hercegoviny, Srbska, Itálie, ale v rámci specializace oboru Physical Activity and Active Living či v kooperaci se zahraničním partnerem Katolickou Univerzitou v Leuven ze zájmem v Olomouci “APU” studovali zájemci z Thajska, Brazílie, USA, Myanmaru, Iránu, Japonska, Číny, Austrálie, Španělska, Belgie, Irska, Francie, Zambie, Řecka, zkrátka téměř z celého světa. V poslední dekádě však v souvislosti s Katedrou APA nelze zapomínat i na třetí garantovaný obor/program, a to Ochrana obyvatelstva.

Pojďme zpět k těm dvěma starým známým. Život jim do cesty přinesl mnohé, ostatně stejně jako vám. Přes svou rozdílnost povah, zkušeností i zájmů mají přeci jenom jedno společné. Vlastně nejen jedno, ale to jedno je na dlouho spojilo a propojilo jejich světy. Rozhodnutí, kterých člověk udělá jen pár za život, a hlavně mnohdy už nejdou vrátit, takže po letech nemůžete vzít své rozhodnutí zpět. Je toho totiž za vámi už hodně na to, abyste se vraceli nebo řešili “coby, kdyby”. To, co je spojilo, bylo rozhodnutí podat přihlášku na studijní obor aplikovaná tělesná výchova, který sice v současné době nese jiný název, ale tehdy se zkrátka tak jmenoval. Tito dva však nejen obor studovali a úspěšně absolvovali, ale rozhodli se s ním propojit i své profesní životy a vlastně životy jako takové.

Ale protože i současní vysokoškolští “učitelé” mají své vlastní “učitele” a ti mají své vzpomínky na svá studentská léta, pak vězte, že ….

ONDRA: Jak si vlastně vybavuješ své začátky v APA (Aplikovaných Pohybových aktivitách), respektive zahájení studia oboru aplikovaná tělesná výchova (ATV)?

MARTIN: Při rozhodování o vysokoškolském studiu mě zaujal studijní obor Tělesná výchova – Speciální pedagogika, na který jsem byl přijat v roce 1992. Měl jsem rád sport a práci s dětmi (to říkají dodnes při přijímačkách skoro všichni uchazeči /pozn. Ondra/), a proto jsem hledal studium, které by propojilo obě oblasti mého zájmu. Pravdou je, že v té době jsem neměl vůbec tušení, že se jedná o práci s osobami se zdravotním postižením.

ONDRA: To mě nepřekvapuje… A jak vzpomínáš na své studium a první kontakty s postiženými sportovci?

MARTIN: Hodně sportu a nových podnětů. Kromě hodin v přednáškových sálech a přejíždění mezi tělocvičnou, sportovní halou, atletickým stadionem a plaveckým bazénem si vzpomínám na první kontakty s osobami se zdravotním postižením. Ten začal již v létě před nástupem na studium, kdy jsem více než měsíc strávil ve speciálním zařízení (tehdy Ústavu sociální péče) pro osoby s mentálním postižením. To byl intenzivní vstup do tohoto světa. Každý den, více než 10 hodin práce a společného času… Hned v prvním ročníku jsem se setkal se sportem vozíčkářů, který mě doslova pohltil a inspiroval mou další profesní dráhu. Osobní příběhy a nasazení sportovců na vozíku byly pro mě inspirující a po dobu studia jsem se od nich hodně naučil o životě s handicapem a o životě vůbec. Účast na soustředění atletů na vozíku, basketbalistů i lyžařů přinesla spoustu znalostí, zkušeností a výzev, které byly doplňovány dramikou u osob s mentálním postižením. Významným milníkem v mé profesní kariéře bylo také absolvování letního tábora pro osoby s tělesným a mentálním postižením v USA v roce 1995.  Shrnul bych jej třemi slovy: INSPIRATIVNÍ, INTENZIVNÍ, INTERNACIONÁLNÍ.

ONDRA: Jaké jsou tvé vzpomínky na fakultu a pedagogy?

MARTIN: Náročné studium a inspirující pedagogové. Na katedře APA působily silné osobnosti, které mi byly vzorem po stránce odborné i osobní. Bylo jich mnoho, ale asi nejvíce vzpomínám na Zbyňka Janečku a Hanu Válkovou. Zbyněk byl velmi laskavý pedagog, který nás provázel světem zrakově postižených. Dokázal výborně propojovat teorii s praxí a měl úžasný pedagogický přístup. Paní profesorka Válková byla velmi dynamickou osobností, která inspirovala v mnoha směrech naší oblasti. Bylo těžké s ní držet krok, kdy na jedné straně rozvíjela sport vozíčkářů a zároveň pracovala na mezinárodním síťování v programu CEEPUS, ve volných chvilkách byla klíčovou osobností při budování Hnutí Speciálních Olympiád a v zimě se s plnou vervou vrhala do rozvoje aplikovaného lyžování. Paní profesorka byla také vedoucí mé diplomové práce s názvem „Integrace osob na vozíku prostřednictvím pohybových aktivit“. V roce 1996/1997 byla integrace (inkluze) v T V a sportu velmi novým tématem, které mi dávalo velký smysl. A paní profesorka mi dala prostor se do této problematiky hlouběji ponořit a hledat souvislosti, problémy a řešení optikou vědecké práce s využitím relevantních zdrojů a zahraničních zkušeností.

Historicky prvním vedoucím katedry se proti očekávání stal Jaroslav Hykel, který přišel z původní Katedry tělesné výchovy a sportu. To, že vedoucí katedry nebyla jmenována Hana Válková, bylo zapříčiněno poněkud napjatými vztahy mezi děkanem FTK Bohuslavem Hodaněm a Hanou Válkovou. Jaroslav Hykel vedl Katedru aplikované tělesné výchovy od roku 1992 do roku 1995. Zakládajícími členy katedry se stávají pracovníci původního pracoviště Katedry tělesné výchovy 1. stupně ZŠ Zbyněk Janečka, na fakultu nově příchozí Miroslav Hýža, Vlastimila Karásková a Hana Válková. Na tvorbě prvních studijních plánů se společně s Vlastimilou Karáskovou a Zbyňkem Janečkou aktivně podílí Hana Válková, která vytváří základní rámec nového studijního oboru. První posluchači nastoupili v roce 1991/1992 ke studiu do studijního oboru Učitelství pro SŠ a 2. stupeň ZŠ – Tělesná výchova se speciálním zaměřením, které se ve studijním roce 1993/1994 transformovalo na základě nové akreditace do oborového studia Aplikované tělesné výchovy.  V roce 1994 přichází na katedru Dana Štěrbová, která společně s Hanou Válkovou a Miroslavem Hýžou garantují výuku psychologie na FTK. Výuku speciálně pedagogického základu zabezpečují kolegové z Pedagogické fakulty (PdF) UP. Obdobně vyučující z FTK zabezpečují výuky tělesné výchovy v oborech studovaných na PdF UP. V roce 1995 střídá Jaroslava Hykela v čele katedry Hana Válková, která tuto katedru řídila až do akademického roku 2002/2003, kdy předala vedení katedry Vlastimile Karáskové poté, co byla zvolena děkankou FTK UP. Roku 1995 odchází z katedry Dana Šterbová na pracoviště mimo FTK a místo ní nastupuje další psycholog Emil Šiška. Ve studijním roce 1995/1996 také končí první absolventi studia aplikované tělesné výchovy a v roce 1997 byl schválen doktorandský studijní program v Kinantropologii – zaměřený na aplikované pohybové aktivity, který měl o dva roky později již 8 postgraduálních studentů. Katedra otevírá na FTK jako první kombinovanou formu studia pro obory ATV. V roce 1998 se Dana Štěrbová vrací na katedru zpět. V tomto roce dochází také k velkému stěhování katedry z tř. 17. listopadu na Envelopě do nových prostor FTK na tř. Míru v Neředíně. V roce 2000 doplňuje sestavu katedry Svatava Panská a o rok později přicházejí Martin Kudláček a Michal Šafář, který byl před příchodem na katedru vedoucím Profesně poradenského centra FTK a nastoupil místo těžce nemocného a později zesnulého Miroslava Hýži. Ve studijním roce 2004/2005 dochází ke změně názvu katedry. Z Katedry aplikované tělesné výchovy se stává Katedra aplikovaných pohybových aktivit (Katedra APA) a rozšiřuje se o další členy. Přichází Julie Wittmannová, na krátkou dobu i Jitka Žlunková a garantka učitelství TV pro I. stupeň ZŠ Ludmila Miklánková. Po restrukturalizaci pracovišť FTK v roce 2004/2005 přechází Dana Štěrbová společně s Michalem Šafářem na Katedru kinantropologie a společenských věd. Na katedru v roce 2005 přichází Ondřej Ješina.

MARTIN: Dost o mých začátcích. Jaké jsou tvé první vzpomínky, Ondro? Vždyť jsi nezahájil svá studia zase tak dlouho po mně. Jinak řečeno … už taky nejsi žádný mladík ;-).

ONDRA: Ty Martine, to máš naprostou pravdu, ale věř, že vždycky budu mladší než ty a to mi pokaždé vyloudí škodolibý úsměv ve tváři ;-).

MARTIN: No dobrá, tak mi odpusť. Jak tedy vypadá obor Aplikovaná tělesná výchova v období tvých studijních let?

ONDRA: Byla to celkem divočina. Studia jsem začal v roce 1999. Kreditní systém byl doslova a do písmene v plenkách. O rozdělení bakalářských a magisterských studií se jen mluvilo. Jen obor Aplikovaná tělesná výchova měl nejméně tři různé obsahy dle toho, jak byl rok po roce nově akreditovaný.

MARTIN: Na rozdíl ode mě jsi ale už věděl, do čeho jdeš, nebo se mýlím?

ONDRA: No to by ses divil. Ty jsi v tu dobu “emigroval” na studijní stáž do USA, ale my, co jsme pilně uzavírali porevoluční velmi nevyzpytatelné “devadesátky” v ČR, jsme většinou neměli ani páru o tom, co to je ATV, Paralympijské hry nebo pohyb či sport postižených. Vlastně jsme kolegiálně tyto informace sdíleli se všemi na chodbě těsně před přijímacím pohovorem. Nejsebevědomněji působil jeden pozdější spolužák, který alespoň věděl, co to je dětský domov ;-). Mimochodem, zrovna ten nedostudoval. A víš, co u mě nakonec rozhodlo, že jsem dal přednost ATV před všemi ostatními možnostmi vysokoškolského studia?

MARTIN: No to mi pověz…

ONDRA: No kromě toho, že mě jinde nechtěli a pouze akademici z Fakulty tělesné kultury se projevili jako vizionáři a objevili ve mně nečekaný talent, tak na přijímačkách do Olomouce byly nejhezčí holky ;-).

MARTIN: Ne … vážně? Kdy ses v oboru našel.

ONDRA: Poměrně hodně brzo. Ještě před nástupem do prvního ročníku byla “povinná” praxe u organizací v oblasti pomáhajících profesí. Tam jsem pochopil, že ty důvody výběru oboru ATV u mě byly už dávno napsány ve hvězdách a že jsem si jen k němu musel dojít. Od nástupu do prvního ročníku mi začalo dospívání, uvědomění si mojí cesty i pochopení, proč jsem se dostal právě na FTK, a právě na tento obor. Při studiu jsem využíval všech pro mě dostupných praxí, ve druhém ročníku nasbíral snad 120 kreditů, zahájil jsem svou pracovní “kariéru” hlavního vedoucího táborů a kurzů pro Český červený kříž, stal se členem Výboru pro sport, tělovýchovu a volný čas Královéhradeckého kraje. Najednou byl život jak “helter skelet”.

ONDRA: Martine, ty jsi nastoupil na místo odborného asistenta na katedře v roce 2001. Co tomu předcházelo a jaké byly tvé začátky?

MARTIN: Po absolvování magisterského studia jsem se rozhodl nabrat vítr do plachet a získat více zahraničních zkušeností. V letech 1998-2001 jsem absolvoval doktorandské studium na Texas Woman´s University pod vedením prof. Claudine Sherrill. Velmi cenné byly také zkušenosti profesorů Rona Frenche, Jean Pyfer a Carol Huettig. Měl jsem příležitost účastnit se konferencí, kde jsem poznal mnoho inspirativních kolegů z celého světa, zapojil jsem se do projektu Adapted Physical Education National Standards a měl možnost učit na místních školách, vést lekce aplikovaného plavání, trénovat juniorský tým basketbalu na vozících a zapojit se do para hokeje (tehdy sledge hokeje) v týmu Dallas Stars. Byly to intenzivní tři roky mého života a já přemýšlel, kde pokračovat na své profesní cestě v USA, když přišla nabídka od profesorky Válkové posílit tým katedry na FTK. Začátky mé práce na fakultě bych popsal těmito slovy: NADŠENÍ, TRANSFORMACE a HLEDÁNÍ. Jako čerstvý doktor se vzděláním z USA jsem byl připraven tvořit, budovat a nasadit maximum svých sil na budování oblasti APA v našich zemích. Mnohokrát jsem narážel na nepochopení a neviditelné hranice a velmi jsem si vážil příležitostí, které jsem dostával. V úvodu své kariéry jsem vrhnul své síly do budování českého para hokeje a svůj výzkum jsem zaměřil na integraci v TV a kompetence pedagogických pracovníků. Na první čtyři roky, které byly velmi náročné, navázala etapa, kterou bych osobně definoval slovy: INTERNACIONALIZACE, PROJEKTY a TÝMOVÁ SPOLUPRÁCE. To je také doba, kdy katedru posiluje mladý asistent Ondřej JEŠINA...

MARTIN: Jak na toto období vzpomínáš ty, Ondro?

ONDRA: Na přerod studenta v akademického člena katedry vzpomínám jako na jedno z nejkomplikovanějších období mého života. Tzn., že zas tak komplikovaný život nemám ;-). Chtěl jsem udělat něco pro obor a fakultu, která mně dala šanci. Nevěděl jsem, co všechno kdo na katedře dělá, kdo se před studenty přetvařuje, kdo to s nimi myslí vážně, kdo je pracant, kdo je mluvka, kdo je vizionář a kdo je dotahovač. Vím ale, že nám dvěma se podařilo udělat tandem, který během pár let dost zvedl povědomí o oboru, a povedlo se nám začít, ať společně nebo každý zvlášť, pár dost zajímavých věcí. Asi bych začal tvým sledge hokejem (dneska parahokejem).

Ondra: Jak dlouho jsi vlastně vedl český parahokej, proč ses do něj vlastně pustil a jak na něj vzpomínáš?

MARTIN: To jsou pěkné i intenzivní vzpomínky. Začal jsem vlastně ještě před mým návratem z USA, kdy jsem se v roce 2000 setkal s Romanem Herinkem, který sledge hokej (tak se parahokej v té době jmenoval) začal rozvíjet ve Zlíně. Mé zkušenosti z USA, podpora ze strany katedry a výzva vybudovat něco nového a smysluplného byly velkou motivací. Chtěl jsem rozšířit možnosti sportu tělesné postižených v Česku, propojit odbornost vysokoškolského prostředí a využít potenciál našich studentů a mladých absolventů. Byla to tak trochu cesta proti proudu, protože paralympijský sport byl (a dosud je) podfinancován a sledge hokej byl drahým týmovým sportem s malou pravděpodobností rychlého získávání paralympijských medailí. Nicméně jsme ve Zlíně uspořádali první Mistrovství Evropy a v roce 2009 do té doby nejúspěšnější Mistrovství světa, které český parahokej postavilo právem mezi světové velmoce. S koncem mé parahokejové kariéry se pojí dva nádherné zážitky. Ten první byl mezinárodní turnaj v Naganu, kde naše reprezentace ukázala obrovskou sílu (V Naganu musí být jakási česká hokejová magie…) Druhým zážitkem byla první účast českého hokeje na Paralympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010. Ale to už byl čas předat otěže nové generaci lídrů…. a vrhnout svou pozornost do práce na místě proděkana pro zahraničí a prezidenta v Evropské federaci APA.

MARTIN: Ty jsi vlastně byl důležitou součástí organizačního týmu MS ve sledge hokeji v Ostravě v roce 2009. Jaké jsou tvé vzpomínky na Ostravu?

ONDRA: Jo, díky, žes mi dal šanci vyniknout ;-). To nejdůležitější, co se mi na MS povedlo, bylo to, že jsem tam objevil moji pozdější manželku a produkty našeho vztahu mi momentálně naplňují život neskutečným štěstím.

V následujících letech jako záskok za rodičovskou dovolenou přichází Hana Bednářová, která zastupuje Julii Wittmannovou. Mezi lety 2005 - 2010 byla Katedra APA velmi úspěšná při řešení několika projektů financovaných v systému EU a MŠMT. Díky tomu mohla Katedra APA začít uvažovat o akreditaci nového oboru a dala základy vzniku pozdějšího aplikačního centra. Mezi projektové pracovníky se zařadili např. Pavla Kukolová, Tomáš Vyskočil, Marcel Nikoli nebo Milada Truksová. Kromě jiného Katedra APA v tomto období pořádala Evropský kongres aplikovaných pohybových aktivit a došlo k přesunu sídla Evropské federace aplikovaných pohybových aktivit na půdu FTK. Významným projektem podporovaným přímo Evropskou komisí byl projekt spojující celou řadu států EU, což byl projekt vedený Martinem Kudláčkem European Standards in Adapted Physical Activities. Od roku 2009 se rozšiřuje nabídka o nový studijní obor Aplikované pohybové aktivity, který se díky modulárnímu uspořádání studia doplňuje se studiem Aplikované tělesné výchovy. Ve stejném roce byla Katedra APA vůdčím subjektem při založení České asociace aplikovaných pohybových aktivit. Následně katedra začala vydávat časopis Aplikované pohybové aktivity v teorii a praxi.

Z Katedry funkční antropologie a fyziologie po její restrukturalizaci v roce 2010 přichází na Katedru aplikovaných pohybových aktivit Iva Dostálová. V lednu roku 2011 dochází ke změně ve vedení katedry. Vlastimilu Karáskovou střídá Zbyněk Janečka a jeho zástupkyní se stává Ludmila Miklánková. Na katedru jsou v rámci reorganizace pracovišť převeleni dva noví kolegové z Katedry sportu. Jsou to Jaromír Novák a Zdeněk Melichařík. Mají na starosti koordinaci oboru Ochrana obyvatelstva. Nástupem nového vedoucího se ještě zintenzivnil vstup Katedry APA do praxe a oficiálně byl legitimizován vznik aplikačního Centra APA.

ONDRA: Které mezinárodní partnery a projekty jsi vnímal jako klíčové pro rozvoj našeho pracoviště?

MARTIN: Mé aktivity navázaly na předchozí iniciativy profesorky Válkové a spolupráci s evropskými partnery. Klíčovými partnery byly pro nás univerzity spojené s programy Thematic Network in Adapted Physical Activity a European Masters in APA a projekty CEEPUS - síťování v oblasti APA. Na tuto spolupráci navázaly naše aktivity spojené s obnovením organizace European Federation of Adapted Physical Activity a organizováním kongresu EUCAPA v roce 2006. Velkou inspirací byly pro nás také partnerské univerzity ve Finsku, Norsku a Irsku. Přelomovým okamžikem byla naše účast v projektu Paralympic School Day (2004-2006), který koordinoval Mezinárodní paralympijský výbor a profesor Yves Vanlandewijck z KU Leuven. Tento projekt, v němž klíčovou roli sehrála také Iva Machová z Katedry sportu, nám ukázal potenciál aktivní mezinárodní spolupráce a příležitost využívání projektových prostředků pro rozvoj našeho mladého studijního programu, profese a akademické disciplíny. Na tento projekt vzápětí navázal projekt EIPET (European Inclusive Physical Education Training 2007-2009) koordinovaný partnery z Irska, v němž jsme si poprvé vyzkoušeli práci v tandemu Kudláček-Ješina. Na tyto dva projekty jsme jako hlavní řešitelé navázali projektem EUSAPA (European Standards in Adapted Physical Activity). Bylo mi ctí vést silný tým FTK UP ve složení prof. Válková, dr. Ješina, dr. Smékal a Mgr. Truksová a navázat spolupráci s partnery z Finska, Švédska, Belgie, Francie, Portugalska, Polska, Lotyšska, Irska a Velké Británie.

MARTIN: Jak na tyto projekty vzpomínáš ty, Ondro?

ONDRA: Já tyto projekty považuji za velmi inspirativní. Zároveň nám dodaly sebevědomí podávat svoje vlastní, daly nám nejen ponětí o tom, v čem jsou v zahraničí dobří, ale také v čem jsme dobří v ČR my. Kam nasměrovat aktivity oboru. Jo a taky jsem vzhledem ke štědře placeným dietám přibral při jejich řešení skoro 15 kilo. Víš ty vůbec, jak jsem se musel začít otáčet, abych to postupně zase shodil dolů :-)?

MARTIN: Narážíš na všechnu tu práci a začátky řešení takřka nepřerušené série společných projektů, které daly základ vzniku Centru APA, časopisu APA v teorii a praxi nebo České asociaci APA, zahájení tradice společenské akce Karneval APA, propagační vlajkové lodi Punče s APA, na zahájení zážitkově orientovaných letních kurzů pro studenty prvních ročníků, rozšíření magisterského zimního výcvikového kurzu, zahájení série seminářů Integrace jiná cesta, všechny Národní konference APA  nebo jednoho z mediálně nejúspěšnějších počinů FTK a APA vůbec, tedy Expedice PřesBar?

ONDRA: Ano, přesně o tom mluvím. Měl jsi vždycky “koňské” nápady, podobně jako profesorka Válková ;-). Když říkám “koňské”, tak myslím samozřejmě “silné” ;-). Hele, vy oba vizionáři jste dobří, ale někdo to za vás musí dělat. Takže jsme začali řešit rozvojové projekty také kvůli tomu, abychom náš tým doplnili, omladili, rozšířili a mohli začít plnit tzv. třetí roli vysokých škol a tou je podpora praxe, komunity či na národní úrovni působit i nadregionálně. Lidi mají rádi čísla, takže můžu napsat, že v součtu se jednalo o více než deset víceletých projektů, z nichž některé jsme neřešili jen my dva, ale zejména tehdejší vedoucí katedry paní Karásková, později jeden z “young guns” Tomáš Vyhlídal. V součtu možná více než 30 let (řada projektů byla řešena paralelně), rozhodně v desítkových řádech finanční podpory, z nichž největší 2 dosahovaly rozpočtu ke 30 000 000 korun českých. Jeden projekt, který vedl Zbyněk Janečka, podpořil etablování na katedře nového oboru Ochrana obyvatelstva. Všechny tyto projekty byly propojeny se sdílením know-how, uplatněním absolventů oborů, etablováním APA, ATV i Ochrany obyvatelstva. Jedním z nejpřínosnějších efektů bylo i to, že jako výstupy těchto projektů vzniklo nepřeberné množství odborných knih, skript, metodických karet, DVD, monografií, metodických videí. Provozujeme nepřetržitě již více než 15 let webový portál apa.upol.cz, úspěšně doplňujeme youtube kanál Centra APA. Pro naše zkušenosti v praxi i v teorii jsme jako pracoviště poptáváni v rámci expertních týmů pro vypracování celonárodních strategických dokumentů, připomínkování legislativních norem, jako spolutvůrci školních kurikul. Zřídili jsme největší půjčovnu sportovně-kompenzačních pomůcek v ČR, realizovali jsme největší množství vzdělávacích dnů typu Paralympijský školní den zřejmě na světě. Je toho více než hodně, co se podařilo.

Centrum APA je od svého vzniku jednotkou Katedry APA na FTK. Jsme tak trochu tím, čím nás chcete mít. Nevíme, jestli to je dobře či nikoliv, ale jdeme napříč resorty různých ministerstev, napříč různými obory, napříč věkovými skupinami, napříč celým portfoliem speciálních potřeb, napříč všemi podobami pohybových aktivit. Hlavním pojítkem naší činnosti je podpora konkrétních osob se speciálními potřebami v jejich snaze o zapojení do aktivního životního stylu s cílem zlepšení kvality jejich života. Při své činnosti se však zdaleka nesoustředíme pouze na ně, ale zejména se snažíme o celospolečenské pojetí a pracujeme i s lidmi bez speciálních potřeb.

Svou činností symbioticky doplňujeme klasickou akademickou práci a vytváříme most mezi teorií a praxí. Jsme značkou Katedry APA navenek. Jsme partnerem pro vás – rodiče, pedagogy, sociální pracovníky, sourozence, manžele a manželky, studenty, děti i dospělé, seniory i předškoláky, zástupce firem i neziskovek. Každého z vás, koho se nějak osobně nebo pracovně dotýká téma aplikovaných pohybových aktivit – tedy pohybových aktivit ve volném čase, školní tělesné výchově, sportu či komplexní rehabilitaci.

Mezi činnosti Centra APA patří:

Propojení akademické sféry s praxí.

• Podpora organizací napříč resorty MŠMT, MPSV, neziskového sektoru, ale i komerčních firem.
• Realizace celoročních volnočasových pohybových programů (kroužků) - plavání, všestranná pohybová příprava.
• Účast na vytváření strategických dokumentů, zákonných i podzákonných norem a standardů, doporučení.
• Podpora celoživotního vzdělávání.
• Pořádání seminářů a konferencí.
• Tvorba odborných knih, online, DVD a jiných forem metodik pro využití v praxi i teorii.
• Vydávání časopisu Aplikované pohybové aktivity v teorii a praxi (vydávaný společně s Českou asociací aplikovaných pohybových aktivit).
• Spravování elektronických platforem – dnes již nejen webové stránky, ale i edukativní YouTube kanál, informativní FcB nebo Instagram.
• Správa a koordinace největší půjčovny sportovně-kompenzačních pomůcek v ČR.
• Podpora vysokoškolských předmětů zaměřených na praxe studentů, kurzy (včetně Expedice PřesBar) a jednorázové eventy (např. Karneval APA).
• Mapování bezbariérovosti sportovních zařízení a areálů.

Svou činností mimo akademickou oblast naplňujeme požadavek tzv. třetí role vysokých škol. Za více než 10 let naší činnosti (a více než 30 let činnosti Katedry APA) jsme si vytvořili pozici "metodického centra pro oblast aplikovaných pohybových aktivit". Mezi aktuálně nejzajímavější konkrétní aktivity s reálným celonárodním dopadem zřejmě patří tyto:

• Jako hlavní a garantující pracoviště jsme vytvořili podmínky pro pilotní vznik pracovní pozice konzultant APA s celonárodním působením jako jediní v Evropě (a s ohledem na poměr množství obyvatel/konzultant APA i na světě).
• Spravujeme největší půjčovnu sportovně-kompenzačních pomůcek co do portfolia i do množství zapůjčovaného materiálu (zahájení činnosti již v roce 2003).
• Vytváříme v praxi realizované metodiky pro podpůrná opatření ve školní televizi přijímané v celé ČR.
• Program Paralympijský školní den (který jsme pro Mezinárodní paralympijský výbor společně s dalšími 5-ti státy vytvořili) a upravený program pÁPÁ hrátky (mateřské školy a mladší školní věk) jsme zrealizovali již pro více než 40 000 dětí/žáků a 5 tisíc pedagogů (čímž jsme jako ČR dle evidence International Federation of Adapted Physical Activity suverénně nejaktivnější na celém světě).
• Realizujeme akreditované i neformální kurzy zaměřené pro pedagogické i nepedagogické pracovníky v kontextu APA.
• Pravidelně a dlouhodobě pořádáme unikátní nesportovní (ale pohybové) akce, které slouží jako inspirace pro další organizace – Expedice PřesBar, inkluzivní lyžařské kempy (seriál zimních lyžařských kurzů), Dny na monoski, Karneval APA, S APAči na vodě, APA větrání aj.

MARTIN: Ondro ty jsi v současnosti předsedou České asociace APA (ČAAPA). Jak vzpomínáš na začátky asociace a jakou roli hraje v rozvoji APA v ČR?

ONDRA: Díky vzniku sítě spolupracovníků a sympatizantů v rámci ČAAPA se podařilo zrealizovat řadu společných setkání, seminářů a národních konferencí. Sladili jsme společný pohled na rozvoj oboru a díky tomu se postupně daří implementovat APA do kurikul vysokých škol. I na Univerzitě Karlově už ATV říkají stejně jako my ;-). Setkávání a společná spolupráce je klíčová na všech úrovních, včetně spolupráce s MŠMT, při přípravě studentů a v řadě jiných odvětví.

MARTIN: Ty jsi hlavním tvůrcem DESATERA APA. Vysvětli, prosím, v čem tkví a co tě k jeho sepsání vedlo?

ONDRA: Desatero pro pracovníky v APA je jakýmsi doporučením či vodítkem pro přemýšlení v naší oblasti. Neznamená to, že jsme stejní, ale že se můžeme dívat stejným směrem. Jednou ze základních premis je, že nejdůležitější na světě a při práci v APA je člověk a s ohledem na jeho potřeby, přání, důstojnost je nutné upravit i svoje myšlení a osobnostní nastavení. Impulsem pro vytvoření desatera byl vzrůstající počet studentů, jejichž osobnostní nastavení se neslučovalo s mojí představou toho, jak se má absolvent oborů zaměřených na APA stavět k cílovým skupinám, jak se má chovat, jak přemýšlet, když pracuje s osobami se speciálními potřebami. Vždycky se mezi našimi studenty budou vyskytovat postojově velmi vyhranění jedinci s často nevhodnou mluvou a chováním vůči ostatním lidem, zejména pak lidem z cílové skupiny. Možná je jejich orientace na sebe samotné v mnohém osvobozující, pak ale hold nepatří na obdobné obory jako je APA, chcete-li ATV. A měli by to vědět…

V roce 2011 proběhlo oficiální ukotvení aplikačního Centra APA. Založené bylo Martinem Kudláčkem již v roce 2007 jako součást jednoho z rozvojových projektů Katedry APA. V jeho čele stojí Ondřej Ješina a členy projektového týmu jsou: Radka Číháková (dříve Bartoňová), Tomáš Vyhlídal, Alexander Gebauer, Martin Kučera, Alena Vyskočilová, Lucie Ješinová (dříve Rybová). V následujícím roce doplňuje tým katedry Radka Bartoňová. V roce 2012 odchází Hana Bednářová a z rodičovské dovolené se vrací Julie Wittmannová. Ve stejném roce přechází z Centra APA mezi akademické pracovníky katedry Tomáš Vyhlídal a nahrazuje Vlastimilu Karáskovou. Krátce personálně Katedru APA doplnila Petra Kurková, která však záhy přechází na Pedagogickou fakultu, podobně jako v rámci restrukturalizace i Ludmila Miklánková. Skupinu učitelů Ochrany obyvatelstva doplňují kolegové, kteří jsou součástí projektového týmu ESF. Katedru posiluje ve studijním roce 2015/2016 Jiří Vrba, který znamená podporu týmu pro obor Ochrana obyvatelstva.

V dalším roce se stává Martin Kudláček členem týmu rektora Univerzity palackého. Jeho studijní agendu přebírá Daniel Mikeška. V tomto období je Katedra APA vůdčím pracovištěm pro podporu praxe v oblasti speciálně pedagogického a kinantropologického poradenství pro celou ČR. Díky projektové činnosti se ČR stává jediným státem světa, který má pokryto celé své území servisem v podobě práce konzultantů APA. Olomoucký kraj posléze zakomponuje práci konzultantů APA a celkově podporu aplikované tělesné výchovy do systému vzdělávání na svém území. Díky tomu je vytvořena platforma pro dlouhodobou a systémovou spolupráci. Olomoucký kraj zřizuje ve spolupráci s Centrem APA Regionální Centrum APA, jehož prvním vedoucím je Martin Lajza, posléze je vystřídán Ondřejem Ješinou. Mezi konzultanty APA se postupně zapojují Ladislav Baloun, Jana Tomišková (dříve Sklenaříková), Adam Jarmar, Markéta Hajduková, Eliška Vodáková, Pavel Pleva, Kateřina Fiedlerová (dříve Tesařová), Lucie Kutheilová, Michal Šmíd. Na rodičovskou dovolenou odchází Radka Číháková. Na její místo na záskok za rodičovskou dovolenou nastupuje Klára Botková a z katedry do důchodu odchází garant studia oboru Ochrany obyvatelstva Jaromír Novák. Konkurz na jeho místo vyhrává Pavel Otřísal. Centrum APA zakládá ve spolupráci s Olomouckým krajem Regionální centrum APA, dočasně i Krajské centrum prevence předčasných odchodů ze vzdělávání a Krajské centrum kariérové poradenství v odborném vzdělávání. Stává se tak nedílnou součástí vzdělávacího systému, zejména pak psychologického a speciálně pedagogického poradenství v Olomouckém kraji. Z katedry bohužel navždy odchází kolega Zdeněk Melichařík. V roce 2022 vyhrává konkurz na toto uvolněné místo Olga Halásová, která je staronovým členem katedry, protože na tomto pracovišti již působila v rámci projektu ESF.

MARTIN: Prozradím na tebe, že jsi milovníkem historie. Jak z tohoto pohledu hodnotíš 30 let APA na naší Alma Mater a jaké jsou tři nejdůležitější věci, které podle tebe APA v ČR potřebuje?

ONDRA: Každá etapa života člověka i subjektu, jako je např. Katedra APA, prochází obdobným vývojem od dětských nemocí, konfrontace sebe s okolním světem, hledáním sebe sama a svojí pozice, řešením sociálních vztahů a networkingu, hledáním priorit a svého směřování. Tím vším si prošla logicky i Katedra APA. S ohledem na ženský rod dokonce podobně jako většina dívek a žen u nás změnila v průběhu tohoto vývoje i své jméno ;-). Nikdy asi nebude patřit mezi ty, jejímž oborům či vysokoškolským programům bude věnovat pozornost masa tisíců zájemců. To však ale skromné a slušně vychované dívky ani nepotřebují ;-). Nejde o kvantitu zájemců, ale o kvalitu těchto lidí, tedy zejména konečných absolventů. APA patří mezi obory, které nejen vzdělávají, ale také vychovávají, kultivují, formují, a to by si měl obor i nadále udržet. APA není oborem pro každého. Spojit sportovní drive a snahu někoho překonat či porazit s prosociální, charitativní či empatii vyžadující rovinou osobnosti bývá obtížné a ve společnosti méně zastoupené. Tři nejdůležitější věci? Za prvé využiji výroku kolegyň programu ATV z Prahy… APA musí být ryzí, stejně jako lidi, kteří její vize naplňují. Za druhé by APA neměla být konzervativním oborem, měla by zůstat otevřeným oborem hledajícím inspiraci, flexibilně se přizpůsobujícím současnému světu a potřebám cílových skupin. Za třetí by APA měla zůstat “svou”, uvědomovat si svou sílu a být sebevědomou spolupracující alternativou pro rodičovské obory, tedy speciální pedagogiku a kinantropologii, ale také pro bratrské, sesterské a dalších příbuzné obory, jako je sociální práce, fyzioterapie, ergoterapie a částečně i psychologie.

ONDRA: Apropo … Martine, ty se vracíš na katedru po 3 letech v roli prorektora pro zahraničí. Plný úvazek na rektorátě ti vlastně umožnil udělat si jakousi pauzu a odstup od rozvoje naší disciplíny. Jak vnímáš aktuálně APA u nás a v zahraničí? Situaci, potřeby a příležitosti.

MARTIN: V posledních letech jste na katedře udělali obrovský kus práce…. Projekty Olomouckého kraje, realizované pod tvým vedením, umožnily příchod nových členů katedry. Ti v roli konzultantů APA každý den prokazují kvality našeho pracoviště a pomáhají naplňovat potřeby škol a žáků se zdravotním postižením v oblasti TV. Tvé aktivity ve vztahu k pracovní uplatnitelnosti absolventů našich studijních programů, k zakotvení pohybové gramotnosti ve strategiích rozvoje TV a sportu, nebo k problematice uvolňování z TV, jsou klíčové pro další rozvoj APA. Katedru posílilo mnoho mladých kolegů, kteří se věnují různým oblastem APA, jakými jsou například: (a) aktivity u dětí a mládeže s onkologickými problémy, (b) lyžování a outdoor osob se zdravotním postižením, (c) aplikované plavání, (d) poradenství v APA nebo (e) pohybové aktivity seniorů. Součástí naší katedry jsou také kolegové z oblasti Ochrany obyvatel, kde došlo také k velkým personálním změnám, které mohou umožnit užší propojení obou oblastí a jejich další rozvoj. Týmový přístup, pracovní nasazení a talent všech na katedře z nás činí národně i mezinárodně uznávané pracoviště, které má velký potenciál pro další rozvoj praxe i teorie v oblasti Aplikovaných pohybových aktivit a Ochrany obyvatel.

ONDRA: Moc bych si přál, abychom v týmu pracovníků, studentů, absolventů a dalších sympatizantů ještě dlouho naplňovali a zkvalitňovali činnosti, které jsou tak trochu obsaženy v následujících heslech:

Aplikované pohybové aktivity jsou svobodným prostředím, kde hledáme způsob řešení, nikoliv důvody, proč to nejde ....

Tam, kde jiní končí, my začínáme...

PaedDr. Zbyněk Janečka, Ph.D.
Mgr. Ondřej Ješina, Ph.D.
Prof. Mgr. Martin Kudláček, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra aplikovaných pohybových aktivit

Historie studijních programů zabezpečovaných Katedrou aplikovaných pohybových aktivit ve vzpomínkách i v datech ve vzpomínkách Zbyňka Janečky, Ondry Ješiny a Martina Kudláčka

Představte si setkání dvou starých známých. Můžeme jim říkat třeba Martin a Ondra, ale můžou se jmenovat taky úplně jinak, jelikož své životy s obory Aplikovaná tělesná výchova nebo později i Aplikované pohybové aktivity propojila spousta studentů z Česka, Slovenska, ale i Bosny a Hercegoviny, Srbska, Itálie, ale v rámci specializace oboru Physical Activity and Active Living či v kooperaci se zahraničním partnerem Katolickou Univerzitou v Leuven ze zájmem v Olomouci “APU” studovali zájemci z Thajska, Brazílie, USA, Myanmaru, Iránu, Japonska, Číny, Austrálie, Španělska, Belgie, Irska, Francie, Zambie, Řecka, zkrátka téměř z celého světa. V poslední dekádě však v souvislosti s Katedrou APA nelze zapomínat i na třetí garantovaný obor/program, a to Ochrana obyvatelstva.

Pojďme zpět k těm dvěma starým známým. Život jim do cesty přinesl mnohé, ostatně stejně jako vám. Přes svou rozdílnost povah, zkušeností i zájmů mají přeci jenom jedno společné. Vlastně nejen jedno, ale to jedno je na dlouho spojilo a propojilo jejich světy. Rozhodnutí, kterých člověk udělá jen pár za život, a hlavně mnohdy už nejdou vrátit, takže po letech nemůžete vzít své rozhodnutí zpět. Je toho totiž za vámi už hodně na to, abyste se vraceli nebo řešili “coby, kdyby”. To, co je spojilo, bylo rozhodnutí podat přihlášku na studijní obor aplikovaná tělesná výchova, který sice v současné době nese jiný název, ale tehdy se zkrátka tak jmenoval. Tito dva však nejen obor studovali a úspěšně absolvovali, ale rozhodli se s ním propojit i své profesní životy a vlastně životy jako takové.

Ale protože i současní vysokoškolští “učitelé” mají své vlastní “učitele” a ti mají své vzpomínky na svá studentská léta, pak vězte, že ….

ONDRA: Jak si vlastně vybavuješ své začátky v APA (Aplikovaných Pohybových aktivitách), respektive zahájení studia oboru aplikovaná tělesná výchova (ATV)?

MARTIN: Při rozhodování o vysokoškolském studiu mě zaujal studijní obor Tělesná výchova – Speciální pedagogika, na který jsem byl přijat v roce 1992. Měl jsem rád sport a práci s dětmi (to říkají dodnes při přijímačkách skoro všichni uchazeči /pozn. Ondra/), a proto jsem hledal studium, které by propojilo obě oblasti mého zájmu. Pravdou je, že v té době jsem neměl vůbec tušení, že se jedná o práci s osobami se zdravotním postižením.

ONDRA: To mě nepřekvapuje… A jak vzpomínáš na své studium a první kontakty s postiženými sportovci?

MARTIN: Hodně sportu a nových podnětů. Kromě hodin v přednáškových sálech a přejíždění mezi tělocvičnou, sportovní halou, atletickým stadionem a plaveckým bazénem si vzpomínám na první kontakty s osobami se zdravotním postižením. Ten začal již v létě před nástupem na studium, kdy jsem více než měsíc strávil ve speciálním zařízení (tehdy Ústavu sociální péče) pro osoby s mentálním postižením. To byl intenzivní vstup do tohoto světa. Každý den, více než 10 hodin práce a společného času… Hned v prvním ročníku jsem se setkal se sportem vozíčkářů, který mě doslova pohltil a inspiroval mou další profesní dráhu. Osobní příběhy a nasazení sportovců na vozíku byly pro mě inspirující a po dobu studia jsem se od nich hodně naučil o životě s handicapem a o životě vůbec. Účast na soustředění atletů na vozíku, basketbalistů i lyžařů přinesla spoustu znalostí, zkušeností a výzev, které byly doplňovány dramikou u osob s mentálním postižením. Významným milníkem v mé profesní kariéře bylo také absolvování letního tábora pro osoby s tělesným a mentálním postižením v USA v roce 1995.  Shrnul bych jej třemi slovy: INSPIRATIVNÍ, INTENZIVNÍ, INTERNACIONÁLNÍ.

ONDRA: Jaké jsou tvé vzpomínky na fakultu a pedagogy?

MARTIN: Náročné studium a inspirující pedagogové. Na katedře APA působily silné osobnosti, které mi byly vzorem po stránce odborné i osobní. Bylo jich mnoho, ale asi nejvíce vzpomínám na Zbyňka Janečku a Hanu Válkovou. Zbyněk byl velmi laskavý pedagog, který nás provázel světem zrakově postižených. Dokázal výborně propojovat teorii s praxí a měl úžasný pedagogický přístup. Paní profesorka Válková byla velmi dynamickou osobností, která inspirovala v mnoha směrech naší oblasti. Bylo těžké s ní držet krok, kdy na jedné straně rozvíjela sport vozíčkářů a zároveň pracovala na mezinárodním síťování v programu CEEPUS, ve volných chvilkách byla klíčovou osobností při budování Hnutí Speciálních Olympiád a v zimě se s plnou vervou vrhala do rozvoje aplikovaného lyžování. Paní profesorka byla také vedoucí mé diplomové práce s názvem „Integrace osob na vozíku prostřednictvím pohybových aktivit“. V roce 1996/1997 byla integrace (inkluze) v T V a sportu velmi novým tématem, které mi dávalo velký smysl. A paní profesorka mi dala prostor se do této problematiky hlouběji ponořit a hledat souvislosti, problémy a řešení optikou vědecké práce s využitím relevantních zdrojů a zahraničních zkušeností.

Historicky prvním vedoucím katedry se proti očekávání stal Jaroslav Hykel, který přišel z původní Katedry tělesné výchovy a sportu. To, že vedoucí katedry nebyla jmenována Hana Válková, bylo zapříčiněno poněkud napjatými vztahy mezi děkanem FTK Bohuslavem Hodaněm a Hanou Válkovou. Jaroslav Hykel vedl Katedru aplikované tělesné výchovy od roku 1992 do roku 1995. Zakládajícími členy katedry se stávají pracovníci původního pracoviště Katedry tělesné výchovy 1. stupně ZŠ Zbyněk Janečka, na fakultu nově příchozí Miroslav Hýža, Vlastimila Karásková a Hana Válková. Na tvorbě prvních studijních plánů se společně s Vlastimilou Karáskovou a Zbyňkem Janečkou aktivně podílí Hana Válková, která vytváří základní rámec nového studijního oboru. První posluchači nastoupili v roce 1991/1992 ke studiu do studijního oboru Učitelství pro SŠ a 2. stupeň ZŠ – Tělesná výchova se speciálním zaměřením, které se ve studijním roce 1993/1994 transformovalo na základě nové akreditace do oborového studia Aplikované tělesné výchovy.  V roce 1994 přichází na katedru Dana Štěrbová, která společně s Hanou Válkovou a Miroslavem Hýžou garantují výuku psychologie na FTK. Výuku speciálně pedagogického základu zabezpečují kolegové z Pedagogické fakulty (PdF) UP. Obdobně vyučující z FTK zabezpečují výuky tělesné výchovy v oborech studovaných na PdF UP. V roce 1995 střídá Jaroslava Hykela v čele katedry Hana Válková, která tuto katedru řídila až do akademického roku 2002/2003, kdy předala vedení katedry Vlastimile Karáskové poté, co byla zvolena děkankou FTK UP. Roku 1995 odchází z katedry Dana Šterbová na pracoviště mimo FTK a místo ní nastupuje další psycholog Emil Šiška. Ve studijním roce 1995/1996 také končí první absolventi studia aplikované tělesné výchovy a v roce 1997 byl schválen doktorandský studijní program v Kinantropologii – zaměřený na aplikované pohybové aktivity, který měl o dva roky později již 8 postgraduálních studentů. Katedra otevírá na FTK jako první kombinovanou formu studia pro obory ATV. V roce 1998 se Dana Štěrbová vrací na katedru zpět. V tomto roce dochází také k velkému stěhování katedry z tř. 17. listopadu na Envelopě do nových prostor FTK na tř. Míru v Neředíně. V roce 2000 doplňuje sestavu katedry Svatava Panská a o rok později přicházejí Martin Kudláček a Michal Šafář, který byl před příchodem na katedru vedoucím Profesně poradenského centra FTK a nastoupil místo těžce nemocného a později zesnulého Miroslava Hýži. Ve studijním roce 2004/2005 dochází ke změně názvu katedry. Z Katedry aplikované tělesné výchovy se stává Katedra aplikovaných pohybových aktivit (Katedra APA) a rozšiřuje se o další členy. Přichází Julie Wittmannová, na krátkou dobu i Jitka Žlunková a garantka učitelství TV pro I. stupeň ZŠ Ludmila Miklánková. Po restrukturalizaci pracovišť FTK v roce 2004/2005 přechází Dana Štěrbová společně s Michalem Šafářem na Katedru kinantropologie a společenských věd. Na katedru v roce 2005 přichází Ondřej Ješina.

MARTIN: Dost o mých začátcích. Jaké jsou tvé první vzpomínky, Ondro? Vždyť jsi nezahájil svá studia zase tak dlouho po mně. Jinak řečeno … už taky nejsi žádný mladík ;-).

ONDRA: Ty Martine, to máš naprostou pravdu, ale věř, že vždycky budu mladší než ty a to mi pokaždé vyloudí škodolibý úsměv ve tváři ;-).

MARTIN: No dobrá, tak mi odpusť. Jak tedy vypadá obor Aplikovaná tělesná výchova v období tvých studijních let?

ONDRA: Byla to celkem divočina. Studia jsem začal v roce 1999. Kreditní systém byl doslova a do písmene v plenkách. O rozdělení bakalářských a magisterských studií se jen mluvilo. Jen obor Aplikovaná tělesná výchova měl nejméně tři různé obsahy dle toho, jak byl rok po roce nově akreditovaný.

MARTIN: Na rozdíl ode mě jsi ale už věděl, do čeho jdeš, nebo se mýlím?

ONDRA: No to by ses divil. Ty jsi v tu dobu “emigroval” na studijní stáž do USA, ale my, co jsme pilně uzavírali porevoluční velmi nevyzpytatelné “devadesátky” v ČR, jsme většinou neměli ani páru o tom, co to je ATV, Paralympijské hry nebo pohyb či sport postižených. Vlastně jsme kolegiálně tyto informace sdíleli se všemi na chodbě těsně před přijímacím pohovorem. Nejsebevědomněji působil jeden pozdější spolužák, který alespoň věděl, co to je dětský domov ;-). Mimochodem, zrovna ten nedostudoval. A víš, co u mě nakonec rozhodlo, že jsem dal přednost ATV před všemi ostatními možnostmi vysokoškolského studia?

MARTIN: No to mi pověz…

ONDRA: No kromě toho, že mě jinde nechtěli a pouze akademici z Fakulty tělesné kultury se projevili jako vizionáři a objevili ve mně nečekaný talent, tak na přijímačkách do Olomouce byly nejhezčí holky ;-).

MARTIN: Ne … vážně? Kdy ses v oboru našel.

ONDRA: Poměrně hodně brzo. Ještě před nástupem do prvního ročníku byla “povinná” praxe u organizací v oblasti pomáhajících profesí. Tam jsem pochopil, že ty důvody výběru oboru ATV u mě byly už dávno napsány ve hvězdách a že jsem si jen k němu musel dojít. Od nástupu do prvního ročníku mi začalo dospívání, uvědomění si mojí cesty i pochopení, proč jsem se dostal právě na FTK, a právě na tento obor. Při studiu jsem využíval všech pro mě dostupných praxí, ve druhém ročníku nasbíral snad 120 kreditů, zahájil jsem svou pracovní “kariéru” hlavního vedoucího táborů a kurzů pro Český červený kříž, stal se členem Výboru pro sport, tělovýchovu a volný čas Královéhradeckého kraje. Najednou byl život jak “helter skelet”.

ONDRA: Martine, ty jsi nastoupil na místo odborného asistenta na katedře v roce 2001. Co tomu předcházelo a jaké byly tvé začátky?

MARTIN: Po absolvování magisterského studia jsem se rozhodl nabrat vítr do plachet a získat více zahraničních zkušeností. V letech 1998-2001 jsem absolvoval doktorandské studium na Texas Woman´s University pod vedením prof. Claudine Sherrill. Velmi cenné byly také zkušenosti profesorů Rona Frenche, Jean Pyfer a Carol Huettig. Měl jsem příležitost účastnit se konferencí, kde jsem poznal mnoho inspirativních kolegů z celého světa, zapojil jsem se do projektu Adapted Physical Education National Standards a měl možnost učit na místních školách, vést lekce aplikovaného plavání, trénovat juniorský tým basketbalu na vozících a zapojit se do para hokeje (tehdy sledge hokeje) v týmu Dallas Stars. Byly to intenzivní tři roky mého života a já přemýšlel, kde pokračovat na své profesní cestě v USA, když přišla nabídka od profesorky Válkové posílit tým katedry na FTK. Začátky mé práce na fakultě bych popsal těmito slovy: NADŠENÍ, TRANSFORMACE a HLEDÁNÍ. Jako čerstvý doktor se vzděláním z USA jsem byl připraven tvořit, budovat a nasadit maximum svých sil na budování oblasti APA v našich zemích. Mnohokrát jsem narážel na nepochopení a neviditelné hranice a velmi jsem si vážil příležitostí, které jsem dostával. V úvodu své kariéry jsem vrhnul své síly do budování českého para hokeje a svůj výzkum jsem zaměřil na integraci v TV a kompetence pedagogických pracovníků. Na první čtyři roky, které byly velmi náročné, navázala etapa, kterou bych osobně definoval slovy: INTERNACIONALIZACE, PROJEKTY a TÝMOVÁ SPOLUPRÁCE. To je také doba, kdy katedru posiluje mladý asistent Ondřej JEŠINA...

MARTIN: Jak na toto období vzpomínáš ty, Ondro?

ONDRA: Na přerod studenta v akademického člena katedry vzpomínám jako na jedno z nejkomplikovanějších období mého života. Tzn., že zas tak komplikovaný život nemám ;-). Chtěl jsem udělat něco pro obor a fakultu, která mně dala šanci. Nevěděl jsem, co všechno kdo na katedře dělá, kdo se před studenty přetvařuje, kdo to s nimi myslí vážně, kdo je pracant, kdo je mluvka, kdo je vizionář a kdo je dotahovač. Vím ale, že nám dvěma se podařilo udělat tandem, který během pár let dost zvedl povědomí o oboru, a povedlo se nám začít, ať společně nebo každý zvlášť, pár dost zajímavých věcí. Asi bych začal tvým sledge hokejem (dneska parahokejem).

Ondra: Jak dlouho jsi vlastně vedl český parahokej, proč ses do něj vlastně pustil a jak na něj vzpomínáš?

MARTIN: To jsou pěkné i intenzivní vzpomínky. Začal jsem vlastně ještě před mým návratem z USA, kdy jsem se v roce 2000 setkal s Romanem Herinkem, který sledge hokej (tak se parahokej v té době jmenoval) začal rozvíjet ve Zlíně. Mé zkušenosti z USA, podpora ze strany katedry a výzva vybudovat něco nového a smysluplného byly velkou motivací. Chtěl jsem rozšířit možnosti sportu tělesné postižených v Česku, propojit odbornost vysokoškolského prostředí a využít potenciál našich studentů a mladých absolventů. Byla to tak trochu cesta proti proudu, protože paralympijský sport byl (a dosud je) podfinancován a sledge hokej byl drahým týmovým sportem s malou pravděpodobností rychlého získávání paralympijských medailí. Nicméně jsme ve Zlíně uspořádali první Mistrovství Evropy a v roce 2009 do té doby nejúspěšnější Mistrovství světa, které český parahokej postavilo právem mezi světové velmoce. S koncem mé parahokejové kariéry se pojí dva nádherné zážitky. Ten první byl mezinárodní turnaj v Naganu, kde naše reprezentace ukázala obrovskou sílu (V Naganu musí být jakási česká hokejová magie…) Druhým zážitkem byla první účast českého hokeje na Paralympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010. Ale to už byl čas předat otěže nové generaci lídrů…. a vrhnout svou pozornost do práce na místě proděkana pro zahraničí a prezidenta v Evropské federaci APA.

MARTIN: Ty jsi vlastně byl důležitou součástí organizačního týmu MS ve sledge hokeji v Ostravě v roce 2009. Jaké jsou tvé vzpomínky na Ostravu?

ONDRA: Jo, díky, žes mi dal šanci vyniknout ;-). To nejdůležitější, co se mi na MS povedlo, bylo to, že jsem tam objevil moji pozdější manželku a produkty našeho vztahu mi momentálně naplňují život neskutečným štěstím.

V následujících letech jako záskok za rodičovskou dovolenou přichází Hana Bednářová, která zastupuje Julii Wittmannovou. Mezi lety 2005 - 2010 byla Katedra APA velmi úspěšná při řešení několika projektů financovaných v systému EU a MŠMT. Díky tomu mohla Katedra APA začít uvažovat o akreditaci nového oboru a dala základy vzniku pozdějšího aplikačního centra. Mezi projektové pracovníky se zařadili např. Pavla Kukolová, Tomáš Vyskočil, Marcel Nikoli nebo Milada Truksová. Kromě jiného Katedra APA v tomto období pořádala Evropský kongres aplikovaných pohybových aktivit a došlo k přesunu sídla Evropské federace aplikovaných pohybových aktivit na půdu FTK. Významným projektem podporovaným přímo Evropskou komisí byl projekt spojující celou řadu států EU, což byl projekt vedený Martinem Kudláčkem European Standards in Adapted Physical Activities. Od roku 2009 se rozšiřuje nabídka o nový studijní obor Aplikované pohybové aktivity, který se díky modulárnímu uspořádání studia doplňuje se studiem Aplikované tělesné výchovy. Ve stejném roce byla Katedra APA vůdčím subjektem při založení České asociace aplikovaných pohybových aktivit. Následně katedra začala vydávat časopis Aplikované pohybové aktivity v teorii a praxi.

Z Katedry funkční antropologie a fyziologie po její restrukturalizaci v roce 2010 přichází na Katedru aplikovaných pohybových aktivit Iva Dostálová. V lednu roku 2011 dochází ke změně ve vedení katedry. Vlastimilu Karáskovou střídá Zbyněk Janečka a jeho zástupkyní se stává Ludmila Miklánková. Na katedru jsou v rámci reorganizace pracovišť převeleni dva noví kolegové z Katedry sportu. Jsou to Jaromír Novák a Zdeněk Melichařík. Mají na starosti koordinaci oboru Ochrana obyvatelstva. Nástupem nového vedoucího se ještě zintenzivnil vstup Katedry APA do praxe a oficiálně byl legitimizován vznik aplikačního Centra APA.

ONDRA: Které mezinárodní partnery a projekty jsi vnímal jako klíčové pro rozvoj našeho pracoviště?

MARTIN: Mé aktivity navázaly na předchozí iniciativy profesorky Válkové a spolupráci s evropskými partnery. Klíčovými partnery byly pro nás univerzity spojené s programy Thematic Network in Adapted Physical Activity a European Masters in APA a projekty CEEPUS - síťování v oblasti APA. Na tuto spolupráci navázaly naše aktivity spojené s obnovením organizace European Federation of Adapted Physical Activity a organizováním kongresu EUCAPA v roce 2006. Velkou inspirací byly pro nás také partnerské univerzity ve Finsku, Norsku a Irsku. Přelomovým okamžikem byla naše účast v projektu Paralympic School Day (2004-2006), který koordinoval Mezinárodní paralympijský výbor a profesor Yves Vanlandewijck z KU Leuven. Tento projekt, v němž klíčovou roli sehrála také Iva Machová z Katedry sportu, nám ukázal potenciál aktivní mezinárodní spolupráce a příležitost využívání projektových prostředků pro rozvoj našeho mladého studijního programu, profese a akademické disciplíny. Na tento projekt vzápětí navázal projekt EIPET (European Inclusive Physical Education Training 2007-2009) koordinovaný partnery z Irska, v němž jsme si poprvé vyzkoušeli práci v tandemu Kudláček-Ješina. Na tyto dva projekty jsme jako hlavní řešitelé navázali projektem EUSAPA (European Standards in Adapted Physical Activity). Bylo mi ctí vést silný tým FTK UP ve složení prof. Válková, dr. Ješina, dr. Smékal a Mgr. Truksová a navázat spolupráci s partnery z Finska, Švédska, Belgie, Francie, Portugalska, Polska, Lotyšska, Irska a Velké Británie.

MARTIN: Jak na tyto projekty vzpomínáš ty, Ondro?

ONDRA: Já tyto projekty považuji za velmi inspirativní. Zároveň nám dodaly sebevědomí podávat svoje vlastní, daly nám nejen ponětí o tom, v čem jsou v zahraničí dobří, ale také v čem jsme dobří v ČR my. Kam nasměrovat aktivity oboru. Jo a taky jsem vzhledem ke štědře placeným dietám přibral při jejich řešení skoro 15 kilo. Víš ty vůbec, jak jsem se musel začít otáčet, abych to postupně zase shodil dolů :-)?

MARTIN: Narážíš na všechnu tu práci a začátky řešení takřka nepřerušené série společných projektů, které daly základ vzniku Centru APA, časopisu APA v teorii a praxi nebo České asociaci APA, zahájení tradice společenské akce Karneval APA, propagační vlajkové lodi Punče s APA, na zahájení zážitkově orientovaných letních kurzů pro studenty prvních ročníků, rozšíření magisterského zimního výcvikového kurzu, zahájení série seminářů Integrace jiná cesta, všechny Národní konference APA  nebo jednoho z mediálně nejúspěšnějších počinů FTK a APA vůbec, tedy Expedice PřesBar?

ONDRA: Ano, přesně o tom mluvím. Měl jsi vždycky “koňské” nápady, podobně jako profesorka Válková ;-). Když říkám “koňské”, tak myslím samozřejmě “silné” ;-). Hele, vy oba vizionáři jste dobří, ale někdo to za vás musí dělat. Takže jsme začali řešit rozvojové projekty také kvůli tomu, abychom náš tým doplnili, omladili, rozšířili a mohli začít plnit tzv. třetí roli vysokých škol a tou je podpora praxe, komunity či na národní úrovni působit i nadregionálně. Lidi mají rádi čísla, takže můžu napsat, že v součtu se jednalo o více než deset víceletých projektů, z nichž některé jsme neřešili jen my dva, ale zejména tehdejší vedoucí katedry paní Karásková, později jeden z “young guns” Tomáš Vyhlídal. V součtu možná více než 30 let (řada projektů byla řešena paralelně), rozhodně v desítkových řádech finanční podpory, z nichž největší 2 dosahovaly rozpočtu ke 30 000 000 korun českých. Jeden projekt, který vedl Zbyněk Janečka, podpořil etablování na katedře nového oboru Ochrana obyvatelstva. Všechny tyto projekty byly propojeny se sdílením know-how, uplatněním absolventů oborů, etablováním APA, ATV i Ochrany obyvatelstva. Jedním z nejpřínosnějších efektů bylo i to, že jako výstupy těchto projektů vzniklo nepřeberné množství odborných knih, skript, metodických karet, DVD, monografií, metodických videí. Provozujeme nepřetržitě již více než 15 let webový portál apa.upol.cz, úspěšně doplňujeme youtube kanál Centra APA. Pro naše zkušenosti v praxi i v teorii jsme jako pracoviště poptáváni v rámci expertních týmů pro vypracování celonárodních strategických dokumentů, připomínkování legislativních norem, jako spolutvůrci školních kurikul. Zřídili jsme největší půjčovnu sportovně-kompenzačních pomůcek v ČR, realizovali jsme největší množství vzdělávacích dnů typu Paralympijský školní den zřejmě na světě. Je toho více než hodně, co se podařilo.

Centrum APA je od svého vzniku jednotkou Katedry APA na FTK. Jsme tak trochu tím, čím nás chcete mít. Nevíme, jestli to je dobře či nikoliv, ale jdeme napříč resorty různých ministerstev, napříč různými obory, napříč věkovými skupinami, napříč celým portfoliem speciálních potřeb, napříč všemi podobami pohybových aktivit. Hlavním pojítkem naší činnosti je podpora konkrétních osob se speciálními potřebami v jejich snaze o zapojení do aktivního životního stylu s cílem zlepšení kvality jejich života. Při své činnosti se však zdaleka nesoustředíme pouze na ně, ale zejména se snažíme o celospolečenské pojetí a pracujeme i s lidmi bez speciálních potřeb.

Svou činností symbioticky doplňujeme klasickou akademickou práci a vytváříme most mezi teorií a praxí. Jsme značkou Katedry APA navenek. Jsme partnerem pro vás – rodiče, pedagogy, sociální pracovníky, sourozence, manžele a manželky, studenty, děti i dospělé, seniory i předškoláky, zástupce firem i neziskovek. Každého z vás, koho se nějak osobně nebo pracovně dotýká téma aplikovaných pohybových aktivit – tedy pohybových aktivit ve volném čase, školní tělesné výchově, sportu či komplexní rehabilitaci.

Mezi činnosti Centra APA patří:

Propojení akademické sféry s praxí.

• Podpora organizací napříč resorty MŠMT, MPSV, neziskového sektoru, ale i komerčních firem.
• Realizace celoročních volnočasových pohybových programů (kroužků) - plavání, všestranná pohybová příprava.
• Účast na vytváření strategických dokumentů, zákonných i podzákonných norem a standardů, doporučení.
• Podpora celoživotního vzdělávání.
• Pořádání seminářů a konferencí.
• Tvorba odborných knih, online, DVD a jiných forem metodik pro využití v praxi i teorii.
• Vydávání časopisu Aplikované pohybové aktivity v teorii a praxi (vydávaný společně s Českou asociací aplikovaných pohybových aktivit).
• Spravování elektronických platforem – dnes již nejen webové stránky, ale i edukativní YouTube kanál, informativní FcB nebo Instagram.
• Správa a koordinace největší půjčovny sportovně-kompenzačních pomůcek v ČR.
• Podpora vysokoškolských předmětů zaměřených na praxe studentů, kurzy (včetně Expedice PřesBar) a jednorázové eventy (např. Karneval APA).
• Mapování bezbariérovosti sportovních zařízení a areálů.

Svou činností mimo akademickou oblast naplňujeme požadavek tzv. třetí role vysokých škol. Za více než 10 let naší činnosti (a více než 30 let činnosti Katedry APA) jsme si vytvořili pozici "metodického centra pro oblast aplikovaných pohybových aktivit". Mezi aktuálně nejzajímavější konkrétní aktivity s reálným celonárodním dopadem zřejmě patří tyto:

• Jako hlavní a garantující pracoviště jsme vytvořili podmínky pro pilotní vznik pracovní pozice konzultant APA s celonárodním působením jako jediní v Evropě (a s ohledem na poměr množství obyvatel/konzultant APA i na světě).
• Spravujeme největší půjčovnu sportovně-kompenzačních pomůcek co do portfolia i do množství zapůjčovaného materiálu (zahájení činnosti již v roce 2003).
• Vytváříme v praxi realizované metodiky pro podpůrná opatření ve školní televizi přijímané v celé ČR.
• Program Paralympijský školní den (který jsme pro Mezinárodní paralympijský výbor společně s dalšími 5-ti státy vytvořili) a upravený program pÁPÁ hrátky (mateřské školy a mladší školní věk) jsme zrealizovali již pro více než 40 000 dětí/žáků a 5 tisíc pedagogů (čímž jsme jako ČR dle evidence International Federation of Adapted Physical Activity suverénně nejaktivnější na celém světě).
• Realizujeme akreditované i neformální kurzy zaměřené pro pedagogické i nepedagogické pracovníky v kontextu APA.
• Pravidelně a dlouhodobě pořádáme unikátní nesportovní (ale pohybové) akce, které slouží jako inspirace pro další organizace – Expedice PřesBar, inkluzivní lyžařské kempy (seriál zimních lyžařských kurzů), Dny na monoski, Karneval APA, S APAči na vodě, APA větrání aj.

MARTIN: Ondro ty jsi v současnosti předsedou České asociace APA (ČAAPA). Jak vzpomínáš na začátky asociace a jakou roli hraje v rozvoji APA v ČR?

ONDRA: Díky vzniku sítě spolupracovníků a sympatizantů v rámci ČAAPA se podařilo zrealizovat řadu společných setkání, seminářů a národních konferencí. Sladili jsme společný pohled na rozvoj oboru a díky tomu se postupně daří implementovat APA do kurikul vysokých škol. I na Univerzitě Karlově už ATV říkají stejně jako my ;-). Setkávání a společná spolupráce je klíčová na všech úrovních, včetně spolupráce s MŠMT, při přípravě studentů a v řadě jiných odvětví.

MARTIN: Ty jsi hlavním tvůrcem DESATERA APA. Vysvětli, prosím, v čem tkví a co tě k jeho sepsání vedlo?

ONDRA: Desatero pro pracovníky v APA je jakýmsi doporučením či vodítkem pro přemýšlení v naší oblasti. Neznamená to, že jsme stejní, ale že se můžeme dívat stejným směrem. Jednou ze základních premis je, že nejdůležitější na světě a při práci v APA je člověk a s ohledem na jeho potřeby, přání, důstojnost je nutné upravit i svoje myšlení a osobnostní nastavení. Impulsem pro vytvoření desatera byl vzrůstající počet studentů, jejichž osobnostní nastavení se neslučovalo s mojí představou toho, jak se má absolvent oborů zaměřených na APA stavět k cílovým skupinám, jak se má chovat, jak přemýšlet, když pracuje s osobami se speciálními potřebami. Vždycky se mezi našimi studenty budou vyskytovat postojově velmi vyhranění jedinci s často nevhodnou mluvou a chováním vůči ostatním lidem, zejména pak lidem z cílové skupiny. Možná je jejich orientace na sebe samotné v mnohém osvobozující, pak ale hold nepatří na obdobné obory jako je APA, chcete-li ATV. A měli by to vědět…

V roce 2011 proběhlo oficiální ukotvení aplikačního Centra APA. Založené bylo Martinem Kudláčkem již v roce 2007 jako součást jednoho z rozvojových projektů Katedry APA. V jeho čele stojí Ondřej Ješina a členy projektového týmu jsou: Radka Číháková (dříve Bartoňová), Tomáš Vyhlídal, Alexander Gebauer, Martin Kučera, Alena Vyskočilová, Lucie Ješinová (dříve Rybová). V následujícím roce doplňuje tým katedry Radka Bartoňová. V roce 2012 odchází Hana Bednářová a z rodičovské dovolené se vrací Julie Wittmannová. Ve stejném roce přechází z Centra APA mezi akademické pracovníky katedry Tomáš Vyhlídal a nahrazuje Vlastimilu Karáskovou. Krátce personálně Katedru APA doplnila Petra Kurková, která však záhy přechází na Pedagogickou fakultu, podobně jako v rámci restrukturalizace i Ludmila Miklánková. Skupinu učitelů Ochrany obyvatelstva doplňují kolegové, kteří jsou součástí projektového týmu ESF. Katedru posiluje ve studijním roce 2015/2016 Jiří Vrba, který znamená podporu týmu pro obor Ochrana obyvatelstva.

V dalším roce se stává Martin Kudláček členem týmu rektora Univerzity palackého. Jeho studijní agendu přebírá Daniel Mikeška. V tomto období je Katedra APA vůdčím pracovištěm pro podporu praxe v oblasti speciálně pedagogického a kinantropologického poradenství pro celou ČR. Díky projektové činnosti se ČR stává jediným státem světa, který má pokryto celé své území servisem v podobě práce konzultantů APA. Olomoucký kraj posléze zakomponuje práci konzultantů APA a celkově podporu aplikované tělesné výchovy do systému vzdělávání na svém území. Díky tomu je vytvořena platforma pro dlouhodobou a systémovou spolupráci. Olomoucký kraj zřizuje ve spolupráci s Centrem APA Regionální Centrum APA, jehož prvním vedoucím je Martin Lajza, posléze je vystřídán Ondřejem Ješinou. Mezi konzultanty APA se postupně zapojují Ladislav Baloun, Jana Tomišková (dříve Sklenaříková), Adam Jarmar, Markéta Hajduková, Eliška Vodáková, Pavel Pleva, Kateřina Fiedlerová (dříve Tesařová), Lucie Kutheilová, Michal Šmíd. Na rodičovskou dovolenou odchází Radka Číháková. Na její místo na záskok za rodičovskou dovolenou nastupuje Klára Botková a z katedry do důchodu odchází garant studia oboru Ochrany obyvatelstva Jaromír Novák. Konkurz na jeho místo vyhrává Pavel Otřísal. Centrum APA zakládá ve spolupráci s Olomouckým krajem Regionální centrum APA, dočasně i Krajské centrum prevence předčasných odchodů ze vzdělávání a Krajské centrum kariérové poradenství v odborném vzdělávání. Stává se tak nedílnou součástí vzdělávacího systému, zejména pak psychologického a speciálně pedagogického poradenství v Olomouckém kraji. Z katedry bohužel navždy odchází kolega Zdeněk Melichařík. V roce 2022 vyhrává konkurz na toto uvolněné místo Olga Halásová, která je staronovým členem katedry, protože na tomto pracovišti již působila v rámci projektu ESF.

MARTIN: Prozradím na tebe, že jsi milovníkem historie. Jak z tohoto pohledu hodnotíš 30 let APA na naší Alma Mater a jaké jsou tři nejdůležitější věci, které podle tebe APA v ČR potřebuje?

ONDRA: Každá etapa života člověka i subjektu, jako je např. Katedra APA, prochází obdobným vývojem od dětských nemocí, konfrontace sebe s okolním světem, hledáním sebe sama a svojí pozice, řešením sociálních vztahů a networkingu, hledáním priorit a svého směřování. Tím vším si prošla logicky i Katedra APA. S ohledem na ženský rod dokonce podobně jako většina dívek a žen u nás změnila v průběhu tohoto vývoje i své jméno ;-). Nikdy asi nebude patřit mezi ty, jejímž oborům či vysokoškolským programům bude věnovat pozornost masa tisíců zájemců. To však ale skromné a slušně vychované dívky ani nepotřebují ;-). Nejde o kvantitu zájemců, ale o kvalitu těchto lidí, tedy zejména konečných absolventů. APA patří mezi obory, které nejen vzdělávají, ale také vychovávají, kultivují, formují, a to by si měl obor i nadále udržet. APA není oborem pro každého. Spojit sportovní drive a snahu někoho překonat či porazit s prosociální, charitativní či empatii vyžadující rovinou osobnosti bývá obtížné a ve společnosti méně zastoupené. Tři nejdůležitější věci? Za prvé využiji výroku kolegyň programu ATV z Prahy… APA musí být ryzí, stejně jako lidi, kteří její vize naplňují. Za druhé by APA neměla být konzervativním oborem, měla by zůstat otevřeným oborem hledajícím inspiraci, flexibilně se přizpůsobujícím současnému světu a potřebám cílových skupin. Za třetí by APA měla zůstat “svou”, uvědomovat si svou sílu a být sebevědomou spolupracující alternativou pro rodičovské obory, tedy speciální pedagogiku a kinantropologii, ale také pro bratrské, sesterské a dalších příbuzné obory, jako je sociální práce, fyzioterapie, ergoterapie a částečně i psychologie.

ONDRA: Apropo … Martine, ty se vracíš na katedru po 3 letech v roli prorektora pro zahraničí. Plný úvazek na rektorátě ti vlastně umožnil udělat si jakousi pauzu a odstup od rozvoje naší disciplíny. Jak vnímáš aktuálně APA u nás a v zahraničí? Situaci, potřeby a příležitosti.

MARTIN: V posledních letech jste na katedře udělali obrovský kus práce…. Projekty Olomouckého kraje, realizované pod tvým vedením, umožnily příchod nových členů katedry. Ti v roli konzultantů APA každý den prokazují kvality našeho pracoviště a pomáhají naplňovat potřeby škol a žáků se zdravotním postižením v oblasti TV. Tvé aktivity ve vztahu k pracovní uplatnitelnosti absolventů našich studijních programů, k zakotvení pohybové gramotnosti ve strategiích rozvoje TV a sportu, nebo k problematice uvolňování z TV, jsou klíčové pro další rozvoj APA. Katedru posílilo mnoho mladých kolegů, kteří se věnují různým oblastem APA, jakými jsou například: (a) aktivity u dětí a mládeže s onkologickými problémy, (b) lyžování a outdoor osob se zdravotním postižením, (c) aplikované plavání, (d) poradenství v APA nebo (e) pohybové aktivity seniorů. Součástí naší katedry jsou také kolegové z oblasti Ochrany obyvatel, kde došlo také k velkým personálním změnám, které mohou umožnit užší propojení obou oblastí a jejich další rozvoj. Týmový přístup, pracovní nasazení a talent všech na katedře z nás činí národně i mezinárodně uznávané pracoviště, které má velký potenciál pro další rozvoj praxe i teorie v oblasti Aplikovaných pohybových aktivit a Ochrany obyvatel.

ONDRA: Moc bych si přál, abychom v týmu pracovníků, studentů, absolventů a dalších sympatizantů ještě dlouho naplňovali a zkvalitňovali činnosti, které jsou tak trochu obsaženy v následujících heslech:

Aplikované pohybové aktivity jsou svobodným prostředím, kde hledáme způsob řešení, nikoliv důvody, proč to nejde ....

Tam, kde jiní končí, my začínáme...

PaedDr. Zbyněk Janečka, Ph.D.
Mgr. Ondřej Ješina, Ph.D.
Prof. Mgr. Martin Kudláček, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra aplikovaných pohybových aktivit

Historie studijních programů zabezpečovaných Katedrou aplikovaných pohybových aktivit ve vzpomínkách i v datech ve vzpomínkách Zbyňka Janečky, Ondry Ješiny a Martina Kudláčka

Představte si setkání dvou starých známých. Můžeme jim říkat třeba Martin a Ondra, ale můžou se jmenovat taky úplně jinak, jelikož své životy s obory Aplikovaná tělesná výchova nebo později i Aplikované pohybové aktivity propojila spousta studentů z Česka, Slovenska, ale i Bosny a Hercegoviny, Srbska, Itálie, ale v rámci specializace oboru Physical Activity and Active Living či v kooperaci se zahraničním partnerem Katolickou Univerzitou v Leuven ze zájmem v Olomouci “APU” studovali zájemci z Thajska, Brazílie, USA, Myanmaru, Iránu, Japonska, Číny, Austrálie, Španělska, Belgie, Irska, Francie, Zambie, Řecka, zkrátka téměř z celého světa. V poslední dekádě však v souvislosti s Katedrou APA nelze zapomínat i na třetí garantovaný obor/program, a to Ochrana obyvatelstva.

Pojďme zpět k těm dvěma starým známým. Život jim do cesty přinesl mnohé, ostatně stejně jako vám. Přes svou rozdílnost povah, zkušeností i zájmů mají přeci jenom jedno společné. Vlastně nejen jedno, ale to jedno je na dlouho spojilo a propojilo jejich světy. Rozhodnutí, kterých člověk udělá jen pár za život, a hlavně mnohdy už nejdou vrátit, takže po letech nemůžete vzít své rozhodnutí zpět. Je toho totiž za vámi už hodně na to, abyste se vraceli nebo řešili “coby, kdyby”. To, co je spojilo, bylo rozhodnutí podat přihlášku na studijní obor aplikovaná tělesná výchova, který sice v současné době nese jiný název, ale tehdy se zkrátka tak jmenoval. Tito dva však nejen obor studovali a úspěšně absolvovali, ale rozhodli se s ním propojit i své profesní životy a vlastně životy jako takové.

Ale protože i současní vysokoškolští “učitelé” mají své vlastní “učitele” a ti mají své vzpomínky na svá studentská léta, pak vězte, že ….

ONDRA: Jak si vlastně vybavuješ své začátky v APA (Aplikovaných Pohybových aktivitách), respektive zahájení studia oboru aplikovaná tělesná výchova (ATV)?

MARTIN: Při rozhodování o vysokoškolském studiu mě zaujal studijní obor Tělesná výchova – Speciální pedagogika, na který jsem byl přijat v roce 1992. Měl jsem rád sport a práci s dětmi (to říkají dodnes při přijímačkách skoro všichni uchazeči /pozn. Ondra/), a proto jsem hledal studium, které by propojilo obě oblasti mého zájmu. Pravdou je, že v té době jsem neměl vůbec tušení, že se jedná o práci s osobami se zdravotním postižením.

ONDRA: To mě nepřekvapuje… A jak vzpomínáš na své studium a první kontakty s postiženými sportovci?

MARTIN: Hodně sportu a nových podnětů. Kromě hodin v přednáškových sálech a přejíždění mezi tělocvičnou, sportovní halou, atletickým stadionem a plaveckým bazénem si vzpomínám na první kontakty s osobami se zdravotním postižením. Ten začal již v létě před nástupem na studium, kdy jsem více než měsíc strávil ve speciálním zařízení (tehdy Ústavu sociální péče) pro osoby s mentálním postižením. To byl intenzivní vstup do tohoto světa. Každý den, více než 10 hodin práce a společného času… Hned v prvním ročníku jsem se setkal se sportem vozíčkářů, který mě doslova pohltil a inspiroval mou další profesní dráhu. Osobní příběhy a nasazení sportovců na vozíku byly pro mě inspirující a po dobu studia jsem se od nich hodně naučil o životě s handicapem a o životě vůbec. Účast na soustředění atletů na vozíku, basketbalistů i lyžařů přinesla spoustu znalostí, zkušeností a výzev, které byly doplňovány dramikou u osob s mentálním postižením. Významným milníkem v mé profesní kariéře bylo také absolvování letního tábora pro osoby s tělesným a mentálním postižením v USA v roce 1995.  Shrnul bych jej třemi slovy: INSPIRATIVNÍ, INTENZIVNÍ, INTERNACIONÁLNÍ.

ONDRA: Jaké jsou tvé vzpomínky na fakultu a pedagogy?

MARTIN: Náročné studium a inspirující pedagogové. Na katedře APA působily silné osobnosti, které mi byly vzorem po stránce odborné i osobní. Bylo jich mnoho, ale asi nejvíce vzpomínám na Zbyňka Janečku a Hanu Válkovou. Zbyněk byl velmi laskavý pedagog, který nás provázel světem zrakově postižených. Dokázal výborně propojovat teorii s praxí a měl úžasný pedagogický přístup. Paní profesorka Válková byla velmi dynamickou osobností, která inspirovala v mnoha směrech naší oblasti. Bylo těžké s ní držet krok, kdy na jedné straně rozvíjela sport vozíčkářů a zároveň pracovala na mezinárodním síťování v programu CEEPUS, ve volných chvilkách byla klíčovou osobností při budování Hnutí Speciálních Olympiád a v zimě se s plnou vervou vrhala do rozvoje aplikovaného lyžování. Paní profesorka byla také vedoucí mé diplomové práce s názvem „Integrace osob na vozíku prostřednictvím pohybových aktivit“. V roce 1996/1997 byla integrace (inkluze) v T V a sportu velmi novým tématem, které mi dávalo velký smysl. A paní profesorka mi dala prostor se do této problematiky hlouběji ponořit a hledat souvislosti, problémy a řešení optikou vědecké práce s využitím relevantních zdrojů a zahraničních zkušeností.

Historicky prvním vedoucím katedry se proti očekávání stal Jaroslav Hykel, který přišel z původní Katedry tělesné výchovy a sportu. To, že vedoucí katedry nebyla jmenována Hana Válková, bylo zapříčiněno poněkud napjatými vztahy mezi děkanem FTK Bohuslavem Hodaněm a Hanou Válkovou. Jaroslav Hykel vedl Katedru aplikované tělesné výchovy od roku 1992 do roku 1995. Zakládajícími členy katedry se stávají pracovníci původního pracoviště Katedry tělesné výchovy 1. stupně ZŠ Zbyněk Janečka, na fakultu nově příchozí Miroslav Hýža, Vlastimila Karásková a Hana Válková. Na tvorbě prvních studijních plánů se společně s Vlastimilou Karáskovou a Zbyňkem Janečkou aktivně podílí Hana Válková, která vytváří základní rámec nového studijního oboru. První posluchači nastoupili v roce 1991/1992 ke studiu do studijního oboru Učitelství pro SŠ a 2. stupeň ZŠ – Tělesná výchova se speciálním zaměřením, které se ve studijním roce 1993/1994 transformovalo na základě nové akreditace do oborového studia Aplikované tělesné výchovy.  V roce 1994 přichází na katedru Dana Štěrbová, která společně s Hanou Válkovou a Miroslavem Hýžou garantují výuku psychologie na FTK. Výuku speciálně pedagogického základu zabezpečují kolegové z Pedagogické fakulty (PdF) UP. Obdobně vyučující z FTK zabezpečují výuky tělesné výchovy v oborech studovaných na PdF UP. V roce 1995 střídá Jaroslava Hykela v čele katedry Hana Válková, která tuto katedru řídila až do akademického roku 2002/2003, kdy předala vedení katedry Vlastimile Karáskové poté, co byla zvolena děkankou FTK UP. Roku 1995 odchází z katedry Dana Šterbová na pracoviště mimo FTK a místo ní nastupuje další psycholog Emil Šiška. Ve studijním roce 1995/1996 také končí první absolventi studia aplikované tělesné výchovy a v roce 1997 byl schválen doktorandský studijní program v Kinantropologii – zaměřený na aplikované pohybové aktivity, který měl o dva roky později již 8 postgraduálních studentů. Katedra otevírá na FTK jako první kombinovanou formu studia pro obory ATV. V roce 1998 se Dana Štěrbová vrací na katedru zpět. V tomto roce dochází také k velkému stěhování katedry z tř. 17. listopadu na Envelopě do nových prostor FTK na tř. Míru v Neředíně. V roce 2000 doplňuje sestavu katedry Svatava Panská a o rok později přicházejí Martin Kudláček a Michal Šafář, který byl před příchodem na katedru vedoucím Profesně poradenského centra FTK a nastoupil místo těžce nemocného a později zesnulého Miroslava Hýži. Ve studijním roce 2004/2005 dochází ke změně názvu katedry. Z Katedry aplikované tělesné výchovy se stává Katedra aplikovaných pohybových aktivit (Katedra APA) a rozšiřuje se o další členy. Přichází Julie Wittmannová, na krátkou dobu i Jitka Žlunková a garantka učitelství TV pro I. stupeň ZŠ Ludmila Miklánková. Po restrukturalizaci pracovišť FTK v roce 2004/2005 přechází Dana Štěrbová společně s Michalem Šafářem na Katedru kinantropologie a společenských věd. Na katedru v roce 2005 přichází Ondřej Ješina.

MARTIN: Dost o mých začátcích. Jaké jsou tvé první vzpomínky, Ondro? Vždyť jsi nezahájil svá studia zase tak dlouho po mně. Jinak řečeno … už taky nejsi žádný mladík ;-).

ONDRA: Ty Martine, to máš naprostou pravdu, ale věř, že vždycky budu mladší než ty a to mi pokaždé vyloudí škodolibý úsměv ve tváři ;-).

MARTIN: No dobrá, tak mi odpusť. Jak tedy vypadá obor Aplikovaná tělesná výchova v období tvých studijních let?

ONDRA: Byla to celkem divočina. Studia jsem začal v roce 1999. Kreditní systém byl doslova a do písmene v plenkách. O rozdělení bakalářských a magisterských studií se jen mluvilo. Jen obor Aplikovaná tělesná výchova měl nejméně tři různé obsahy dle toho, jak byl rok po roce nově akreditovaný.

MARTIN: Na rozdíl ode mě jsi ale už věděl, do čeho jdeš, nebo se mýlím?

ONDRA: No to by ses divil. Ty jsi v tu dobu “emigroval” na studijní stáž do USA, ale my, co jsme pilně uzavírali porevoluční velmi nevyzpytatelné “devadesátky” v ČR, jsme většinou neměli ani páru o tom, co to je ATV, Paralympijské hry nebo pohyb či sport postižených. Vlastně jsme kolegiálně tyto informace sdíleli se všemi na chodbě těsně před přijímacím pohovorem. Nejsebevědomněji působil jeden pozdější spolužák, který alespoň věděl, co to je dětský domov ;-). Mimochodem, zrovna ten nedostudoval. A víš, co u mě nakonec rozhodlo, že jsem dal přednost ATV před všemi ostatními možnostmi vysokoškolského studia?

MARTIN: No to mi pověz…

ONDRA: No kromě toho, že mě jinde nechtěli a pouze akademici z Fakulty tělesné kultury se projevili jako vizionáři a objevili ve mně nečekaný talent, tak na přijímačkách do Olomouce byly nejhezčí holky ;-).

MARTIN: Ne … vážně? Kdy ses v oboru našel.

ONDRA: Poměrně hodně brzo. Ještě před nástupem do prvního ročníku byla “povinná” praxe u organizací v oblasti pomáhajících profesí. Tam jsem pochopil, že ty důvody výběru oboru ATV u mě byly už dávno napsány ve hvězdách a že jsem si jen k němu musel dojít. Od nástupu do prvního ročníku mi začalo dospívání, uvědomění si mojí cesty i pochopení, proč jsem se dostal právě na FTK, a právě na tento obor. Při studiu jsem využíval všech pro mě dostupných praxí, ve druhém ročníku nasbíral snad 120 kreditů, zahájil jsem svou pracovní “kariéru” hlavního vedoucího táborů a kurzů pro Český červený kříž, stal se členem Výboru pro sport, tělovýchovu a volný čas Královéhradeckého kraje. Najednou byl život jak “helter skelet”.

ONDRA: Martine, ty jsi nastoupil na místo odborného asistenta na katedře v roce 2001. Co tomu předcházelo a jaké byly tvé začátky?

MARTIN: Po absolvování magisterského studia jsem se rozhodl nabrat vítr do plachet a získat více zahraničních zkušeností. V letech 1998-2001 jsem absolvoval doktorandské studium na Texas Woman´s University pod vedením prof. Claudine Sherrill. Velmi cenné byly také zkušenosti profesorů Rona Frenche, Jean Pyfer a Carol Huettig. Měl jsem příležitost účastnit se konferencí, kde jsem poznal mnoho inspirativních kolegů z celého světa, zapojil jsem se do projektu Adapted Physical Education National Standards a měl možnost učit na místních školách, vést lekce aplikovaného plavání, trénovat juniorský tým basketbalu na vozících a zapojit se do para hokeje (tehdy sledge hokeje) v týmu Dallas Stars. Byly to intenzivní tři roky mého života a já přemýšlel, kde pokračovat na své profesní cestě v USA, když přišla nabídka od profesorky Válkové posílit tým katedry na FTK. Začátky mé práce na fakultě bych popsal těmito slovy: NADŠENÍ, TRANSFORMACE a HLEDÁNÍ. Jako čerstvý doktor se vzděláním z USA jsem byl připraven tvořit, budovat a nasadit maximum svých sil na budování oblasti APA v našich zemích. Mnohokrát jsem narážel na nepochopení a neviditelné hranice a velmi jsem si vážil příležitostí, které jsem dostával. V úvodu své kariéry jsem vrhnul své síly do budování českého para hokeje a svůj výzkum jsem zaměřil na integraci v TV a kompetence pedagogických pracovníků. Na první čtyři roky, které byly velmi náročné, navázala etapa, kterou bych osobně definoval slovy: INTERNACIONALIZACE, PROJEKTY a TÝMOVÁ SPOLUPRÁCE. To je také doba, kdy katedru posiluje mladý asistent Ondřej JEŠINA...

MARTIN: Jak na toto období vzpomínáš ty, Ondro?

ONDRA: Na přerod studenta v akademického člena katedry vzpomínám jako na jedno z nejkomplikovanějších období mého života. Tzn., že zas tak komplikovaný život nemám ;-). Chtěl jsem udělat něco pro obor a fakultu, která mně dala šanci. Nevěděl jsem, co všechno kdo na katedře dělá, kdo se před studenty přetvařuje, kdo to s nimi myslí vážně, kdo je pracant, kdo je mluvka, kdo je vizionář a kdo je dotahovač. Vím ale, že nám dvěma se podařilo udělat tandem, který během pár let dost zvedl povědomí o oboru, a povedlo se nám začít, ať společně nebo každý zvlášť, pár dost zajímavých věcí. Asi bych začal tvým sledge hokejem (dneska parahokejem).

Ondra: Jak dlouho jsi vlastně vedl český parahokej, proč ses do něj vlastně pustil a jak na něj vzpomínáš?

MARTIN: To jsou pěkné i intenzivní vzpomínky. Začal jsem vlastně ještě před mým návratem z USA, kdy jsem se v roce 2000 setkal s Romanem Herinkem, který sledge hokej (tak se parahokej v té době jmenoval) začal rozvíjet ve Zlíně. Mé zkušenosti z USA, podpora ze strany katedry a výzva vybudovat něco nového a smysluplného byly velkou motivací. Chtěl jsem rozšířit možnosti sportu tělesné postižených v Česku, propojit odbornost vysokoškolského prostředí a využít potenciál našich studentů a mladých absolventů. Byla to tak trochu cesta proti proudu, protože paralympijský sport byl (a dosud je) podfinancován a sledge hokej byl drahým týmovým sportem s malou pravděpodobností rychlého získávání paralympijských medailí. Nicméně jsme ve Zlíně uspořádali první Mistrovství Evropy a v roce 2009 do té doby nejúspěšnější Mistrovství světa, které český parahokej postavilo právem mezi světové velmoce. S koncem mé parahokejové kariéry se pojí dva nádherné zážitky. Ten první byl mezinárodní turnaj v Naganu, kde naše reprezentace ukázala obrovskou sílu (V Naganu musí být jakási česká hokejová magie…) Druhým zážitkem byla první účast českého hokeje na Paralympijských hrách ve Vancouveru v roce 2010. Ale to už byl čas předat otěže nové generaci lídrů…. a vrhnout svou pozornost do práce na místě proděkana pro zahraničí a prezidenta v Evropské federaci APA.

MARTIN: Ty jsi vlastně byl důležitou součástí organizačního týmu MS ve sledge hokeji v Ostravě v roce 2009. Jaké jsou tvé vzpomínky na Ostravu?

ONDRA: Jo, díky, žes mi dal šanci vyniknout ;-). To nejdůležitější, co se mi na MS povedlo, bylo to, že jsem tam objevil moji pozdější manželku a produkty našeho vztahu mi momentálně naplňují život neskutečným štěstím.

V následujících letech jako záskok za rodičovskou dovolenou přichází Hana Bednářová, která zastupuje Julii Wittmannovou. Mezi lety 2005 - 2010 byla Katedra APA velmi úspěšná při řešení několika projektů financovaných v systému EU a MŠMT. Díky tomu mohla Katedra APA začít uvažovat o akreditaci nového oboru a dala základy vzniku pozdějšího aplikačního centra. Mezi projektové pracovníky se zařadili např. Pavla Kukolová, Tomáš Vyskočil, Marcel Nikoli nebo Milada Truksová. Kromě jiného Katedra APA v tomto období pořádala Evropský kongres aplikovaných pohybových aktivit a došlo k přesunu sídla Evropské federace aplikovaných pohybových aktivit na půdu FTK. Významným projektem podporovaným přímo Evropskou komisí byl projekt spojující celou řadu států EU, což byl projekt vedený Martinem Kudláčkem European Standards in Adapted Physical Activities. Od roku 2009 se rozšiřuje nabídka o nový studijní obor Aplikované pohybové aktivity, který se díky modulárnímu uspořádání studia doplňuje se studiem Aplikované tělesné výchovy. Ve stejném roce byla Katedra APA vůdčím subjektem při založení České asociace aplikovaných pohybových aktivit. Následně katedra začala vydávat časopis Aplikované pohybové aktivity v teorii a praxi.

Z Katedry funkční antropologie a fyziologie po její restrukturalizaci v roce 2010 přichází na Katedru aplikovaných pohybových aktivit Iva Dostálová. V lednu roku 2011 dochází ke změně ve vedení katedry. Vlastimilu Karáskovou střídá Zbyněk Janečka a jeho zástupkyní se stává Ludmila Miklánková. Na katedru jsou v rámci reorganizace pracovišť převeleni dva noví kolegové z Katedry sportu. Jsou to Jaromír Novák a Zdeněk Melichařík. Mají na starosti koordinaci oboru Ochrana obyvatelstva. Nástupem nového vedoucího se ještě zintenzivnil vstup Katedry APA do praxe a oficiálně byl legitimizován vznik aplikačního Centra APA.

ONDRA: Které mezinárodní partnery a projekty jsi vnímal jako klíčové pro rozvoj našeho pracoviště?

MARTIN: Mé aktivity navázaly na předchozí iniciativy profesorky Válkové a spolupráci s evropskými partnery. Klíčovými partnery byly pro nás univerzity spojené s programy Thematic Network in Adapted Physical Activity a European Masters in APA a projekty CEEPUS - síťování v oblasti APA. Na tuto spolupráci navázaly naše aktivity spojené s obnovením organizace European Federation of Adapted Physical Activity a organizováním kongresu EUCAPA v roce 2006. Velkou inspirací byly pro nás také partnerské univerzity ve Finsku, Norsku a Irsku. Přelomovým okamžikem byla naše účast v projektu Paralympic School Day (2004-2006), který koordinoval Mezinárodní paralympijský výbor a profesor Yves Vanlandewijck z KU Leuven. Tento projekt, v němž klíčovou roli sehrála také Iva Machová z Katedry sportu, nám ukázal potenciál aktivní mezinárodní spolupráce a příležitost využívání projektových prostředků pro rozvoj našeho mladého studijního programu, profese a akademické disciplíny. Na tento projekt vzápětí navázal projekt EIPET (European Inclusive Physical Education Training 2007-2009) koordinovaný partnery z Irska, v němž jsme si poprvé vyzkoušeli práci v tandemu Kudláček-Ješina. Na tyto dva projekty jsme jako hlavní řešitelé navázali projektem EUSAPA (European Standards in Adapted Physical Activity). Bylo mi ctí vést silný tým FTK UP ve složení prof. Válková, dr. Ješina, dr. Smékal a Mgr. Truksová a navázat spolupráci s partnery z Finska, Švédska, Belgie, Francie, Portugalska, Polska, Lotyšska, Irska a Velké Británie.

MARTIN: Jak na tyto projekty vzpomínáš ty, Ondro?

ONDRA: Já tyto projekty považuji za velmi inspirativní. Zároveň nám dodaly sebevědomí podávat svoje vlastní, daly nám nejen ponětí o tom, v čem jsou v zahraničí dobří, ale také v čem jsme dobří v ČR my. Kam nasměrovat aktivity oboru. Jo a taky jsem vzhledem ke štědře placeným dietám přibral při jejich řešení skoro 15 kilo. Víš ty vůbec, jak jsem se musel začít otáčet, abych to postupně zase shodil dolů :-)?

MARTIN: Narážíš na všechnu tu práci a začátky řešení takřka nepřerušené série společných projektů, které daly základ vzniku Centru APA, časopisu APA v teorii a praxi nebo České asociaci APA, zahájení tradice společenské akce Karneval APA, propagační vlajkové lodi Punče s APA, na zahájení zážitkově orientovaných letních kurzů pro studenty prvních ročníků, rozšíření magisterského zimního výcvikového kurzu, zahájení série seminářů Integrace jiná cesta, všechny Národní konference APA  nebo jednoho z mediálně nejúspěšnějších počinů FTK a APA vůbec, tedy Expedice PřesBar?

ONDRA: Ano, přesně o tom mluvím. Měl jsi vždycky “koňské” nápady, podobně jako profesorka Válková ;-). Když říkám “koňské”, tak myslím samozřejmě “silné” ;-). Hele, vy oba vizionáři jste dobří, ale někdo to za vás musí dělat. Takže jsme začali řešit rozvojové projekty také kvůli tomu, abychom náš tým doplnili, omladili, rozšířili a mohli začít plnit tzv. třetí roli vysokých škol a tou je podpora praxe, komunity či na národní úrovni působit i nadregionálně. Lidi mají rádi čísla, takže můžu napsat, že v součtu se jednalo o více než deset víceletých projektů, z nichž některé jsme neřešili jen my dva, ale zejména tehdejší vedoucí katedry paní Karásková, později jeden z “young guns” Tomáš Vyhlídal. V součtu možná více než 30 let (řada projektů byla řešena paralelně), rozhodně v desítkových řádech finanční podpory, z nichž největší 2 dosahovaly rozpočtu ke 30 000 000 korun českých. Jeden projekt, který vedl Zbyněk Janečka, podpořil etablování na katedře nového oboru Ochrana obyvatelstva. Všechny tyto projekty byly propojeny se sdílením know-how, uplatněním absolventů oborů, etablováním APA, ATV i Ochrany obyvatelstva. Jedním z nejpřínosnějších efektů bylo i to, že jako výstupy těchto projektů vzniklo nepřeberné množství odborných knih, skript, metodických karet, DVD, monografií, metodických videí. Provozujeme nepřetržitě již více než 15 let webový portál apa.upol.cz, úspěšně doplňujeme youtube kanál Centra APA. Pro naše zkušenosti v praxi i v teorii jsme jako pracoviště poptáváni v rámci expertních týmů pro vypracování celonárodních strategických dokumentů, připomínkování legislativních norem, jako spolutvůrci školních kurikul. Zřídili jsme největší půjčovnu sportovně-kompenzačních pomůcek v ČR, realizovali jsme největší množství vzdělávacích dnů typu Paralympijský školní den zřejmě na světě. Je toho více než hodně, co se podařilo.

Centrum APA je od svého vzniku jednotkou Katedry APA na FTK. Jsme tak trochu tím, čím nás chcete mít. Nevíme, jestli to je dobře či nikoliv, ale jdeme napříč resorty různých ministerstev, napříč různými obory, napříč věkovými skupinami, napříč celým portfoliem speciálních potřeb, napříč všemi podobami pohybových aktivit. Hlavním pojítkem naší činnosti je podpora konkrétních osob se speciálními potřebami v jejich snaze o zapojení do aktivního životního stylu s cílem zlepšení kvality jejich života. Při své činnosti se však zdaleka nesoustředíme pouze na ně, ale zejména se snažíme o celospolečenské pojetí a pracujeme i s lidmi bez speciálních potřeb.

Svou činností symbioticky doplňujeme klasickou akademickou práci a vytváříme most mezi teorií a praxí. Jsme značkou Katedry APA navenek. Jsme partnerem pro vás – rodiče, pedagogy, sociální pracovníky, sourozence, manžele a manželky, studenty, děti i dospělé, seniory i předškoláky, zástupce firem i neziskovek. Každého z vás, koho se nějak osobně nebo pracovně dotýká téma aplikovaných pohybových aktivit – tedy pohybových aktivit ve volném čase, školní tělesné výchově, sportu či komplexní rehabilitaci.

Mezi činnosti Centra APA patří:

Propojení akademické sféry s praxí.

• Podpora organizací napříč resorty MŠMT, MPSV, neziskového sektoru, ale i komerčních firem.
• Realizace celoročních volnočasových pohybových programů (kroužků) - plavání, všestranná pohybová příprava.
• Účast na vytváření strategických dokumentů, zákonných i podzákonných norem a standardů, doporučení.
• Podpora celoživotního vzdělávání.
• Pořádání seminářů a konferencí.
• Tvorba odborných knih, online, DVD a jiných forem metodik pro využití v praxi i teorii.
• Vydávání časopisu Aplikované pohybové aktivity v teorii a praxi (vydávaný společně s Českou asociací aplikovaných pohybových aktivit).
• Spravování elektronických platforem – dnes již nejen webové stránky, ale i edukativní YouTube kanál, informativní FcB nebo Instagram.
• Správa a koordinace největší půjčovny sportovně-kompenzačních pomůcek v ČR.
• Podpora vysokoškolských předmětů zaměřených na praxe studentů, kurzy (včetně Expedice PřesBar) a jednorázové eventy (např. Karneval APA).
• Mapování bezbariérovosti sportovních zařízení a areálů.

Svou činností mimo akademickou oblast naplňujeme požadavek tzv. třetí role vysokých škol. Za více než 10 let naší činnosti (a více než 30 let činnosti Katedry APA) jsme si vytvořili pozici "metodického centra pro oblast aplikovaných pohybových aktivit". Mezi aktuálně nejzajímavější konkrétní aktivity s reálným celonárodním dopadem zřejmě patří tyto:

• Jako hlavní a garantující pracoviště jsme vytvořili podmínky pro pilotní vznik pracovní pozice konzultant APA s celonárodním působením jako jediní v Evropě (a s ohledem na poměr množství obyvatel/konzultant APA i na světě).
• Spravujeme největší půjčovnu sportovně-kompenzačních pomůcek co do portfolia i do množství zapůjčovaného materiálu (zahájení činnosti již v roce 2003).
• Vytváříme v praxi realizované metodiky pro podpůrná opatření ve školní televizi přijímané v celé ČR.
• Program Paralympijský školní den (který jsme pro Mezinárodní paralympijský výbor společně s dalšími 5-ti státy vytvořili) a upravený program pÁPÁ hrátky (mateřské školy a mladší školní věk) jsme zrealizovali již pro více než 40 000 dětí/žáků a 5 tisíc pedagogů (čímž jsme jako ČR dle evidence International Federation of Adapted Physical Activity suverénně nejaktivnější na celém světě).
• Realizujeme akreditované i neformální kurzy zaměřené pro pedagogické i nepedagogické pracovníky v kontextu APA.
• Pravidelně a dlouhodobě pořádáme unikátní nesportovní (ale pohybové) akce, které slouží jako inspirace pro další organizace – Expedice PřesBar, inkluzivní lyžařské kempy (seriál zimních lyžařských kurzů), Dny na monoski, Karneval APA, S APAči na vodě, APA větrání aj.

MARTIN: Ondro ty jsi v současnosti předsedou České asociace APA (ČAAPA). Jak vzpomínáš na začátky asociace a jakou roli hraje v rozvoji APA v ČR?

ONDRA: Díky vzniku sítě spolupracovníků a sympatizantů v rámci ČAAPA se podařilo zrealizovat řadu společných setkání, seminářů a národních konferencí. Sladili jsme společný pohled na rozvoj oboru a díky tomu se postupně daří implementovat APA do kurikul vysokých škol. I na Univerzitě Karlově už ATV říkají stejně jako my ;-). Setkávání a společná spolupráce je klíčová na všech úrovních, včetně spolupráce s MŠMT, při přípravě studentů a v řadě jiných odvětví.

MARTIN: Ty jsi hlavním tvůrcem DESATERA APA. Vysvětli, prosím, v čem tkví a co tě k jeho sepsání vedlo?

ONDRA: Desatero pro pracovníky v APA je jakýmsi doporučením či vodítkem pro přemýšlení v naší oblasti. Neznamená to, že jsme stejní, ale že se můžeme dívat stejným směrem. Jednou ze základních premis je, že nejdůležitější na světě a při práci v APA je člověk a s ohledem na jeho potřeby, přání, důstojnost je nutné upravit i svoje myšlení a osobnostní nastavení. Impulsem pro vytvoření desatera byl vzrůstající počet studentů, jejichž osobnostní nastavení se neslučovalo s mojí představou toho, jak se má absolvent oborů zaměřených na APA stavět k cílovým skupinám, jak se má chovat, jak přemýšlet, když pracuje s osobami se speciálními potřebami. Vždycky se mezi našimi studenty budou vyskytovat postojově velmi vyhranění jedinci s často nevhodnou mluvou a chováním vůči ostatním lidem, zejména pak lidem z cílové skupiny. Možná je jejich orientace na sebe samotné v mnohém osvobozující, pak ale hold nepatří na obdobné obory jako je APA, chcete-li ATV. A měli by to vědět…

V roce 2011 proběhlo oficiální ukotvení aplikačního Centra APA. Založené bylo Martinem Kudláčkem již v roce 2007 jako součást jednoho z rozvojových projektů Katedry APA. V jeho čele stojí Ondřej Ješina a členy projektového týmu jsou: Radka Číháková (dříve Bartoňová), Tomáš Vyhlídal, Alexander Gebauer, Martin Kučera, Alena Vyskočilová, Lucie Ješinová (dříve Rybová). V následujícím roce doplňuje tým katedry Radka Bartoňová. V roce 2012 odchází Hana Bednářová a z rodičovské dovolené se vrací Julie Wittmannová. Ve stejném roce přechází z Centra APA mezi akademické pracovníky katedry Tomáš Vyhlídal a nahrazuje Vlastimilu Karáskovou. Krátce personálně Katedru APA doplnila Petra Kurková, která však záhy přechází na Pedagogickou fakultu, podobně jako v rámci restrukturalizace i Ludmila Miklánková. Skupinu učitelů Ochrany obyvatelstva doplňují kolegové, kteří jsou součástí projektového týmu ESF. Katedru posiluje ve studijním roce 2015/2016 Jiří Vrba, který znamená podporu týmu pro obor Ochrana obyvatelstva.

V dalším roce se stává Martin Kudláček členem týmu rektora Univerzity palackého. Jeho studijní agendu přebírá Daniel Mikeška. V tomto období je Katedra APA vůdčím pracovištěm pro podporu praxe v oblasti speciálně pedagogického a kinantropologického poradenství pro celou ČR. Díky projektové činnosti se ČR stává jediným státem světa, který má pokryto celé své území servisem v podobě práce konzultantů APA. Olomoucký kraj posléze zakomponuje práci konzultantů APA a celkově podporu aplikované tělesné výchovy do systému vzdělávání na svém území. Díky tomu je vytvořena platforma pro dlouhodobou a systémovou spolupráci. Olomoucký kraj zřizuje ve spolupráci s Centrem APA Regionální Centrum APA, jehož prvním vedoucím je Martin Lajza, posléze je vystřídán Ondřejem Ješinou. Mezi konzultanty APA se postupně zapojují Ladislav Baloun, Jana Tomišková (dříve Sklenaříková), Adam Jarmar, Markéta Hajduková, Eliška Vodáková, Pavel Pleva, Kateřina Fiedlerová (dříve Tesařová), Lucie Kutheilová, Michal Šmíd. Na rodičovskou dovolenou odchází Radka Číháková. Na její místo na záskok za rodičovskou dovolenou nastupuje Klára Botková a z katedry do důchodu odchází garant studia oboru Ochrany obyvatelstva Jaromír Novák. Konkurz na jeho místo vyhrává Pavel Otřísal. Centrum APA zakládá ve spolupráci s Olomouckým krajem Regionální centrum APA, dočasně i Krajské centrum prevence předčasných odchodů ze vzdělávání a Krajské centrum kariérové poradenství v odborném vzdělávání. Stává se tak nedílnou součástí vzdělávacího systému, zejména pak psychologického a speciálně pedagogického poradenství v Olomouckém kraji. Z katedry bohužel navždy odchází kolega Zdeněk Melichařík. V roce 2022 vyhrává konkurz na toto uvolněné místo Olga Halásová, která je staronovým členem katedry, protože na tomto pracovišti již působila v rámci projektu ESF.

MARTIN: Prozradím na tebe, že jsi milovníkem historie. Jak z tohoto pohledu hodnotíš 30 let APA na naší Alma Mater a jaké jsou tři nejdůležitější věci, které podle tebe APA v ČR potřebuje?

ONDRA: Každá etapa života člověka i subjektu, jako je např. Katedra APA, prochází obdobným vývojem od dětských nemocí, konfrontace sebe s okolním světem, hledáním sebe sama a svojí pozice, řešením sociálních vztahů a networkingu, hledáním priorit a svého směřování. Tím vším si prošla logicky i Katedra APA. S ohledem na ženský rod dokonce podobně jako většina dívek a žen u nás změnila v průběhu tohoto vývoje i své jméno ;-). Nikdy asi nebude patřit mezi ty, jejímž oborům či vysokoškolským programům bude věnovat pozornost masa tisíců zájemců. To však ale skromné a slušně vychované dívky ani nepotřebují ;-). Nejde o kvantitu zájemců, ale o kvalitu těchto lidí, tedy zejména konečných absolventů. APA patří mezi obory, které nejen vzdělávají, ale také vychovávají, kultivují, formují, a to by si měl obor i nadále udržet. APA není oborem pro každého. Spojit sportovní drive a snahu někoho překonat či porazit s prosociální, charitativní či empatii vyžadující rovinou osobnosti bývá obtížné a ve společnosti méně zastoupené. Tři nejdůležitější věci? Za prvé využiji výroku kolegyň programu ATV z Prahy… APA musí být ryzí, stejně jako lidi, kteří její vize naplňují. Za druhé by APA neměla být konzervativním oborem, měla by zůstat otevřeným oborem hledajícím inspiraci, flexibilně se přizpůsobujícím současnému světu a potřebám cílových skupin. Za třetí by APA měla zůstat “svou”, uvědomovat si svou sílu a být sebevědomou spolupracující alternativou pro rodičovské obory, tedy speciální pedagogiku a kinantropologii, ale také pro bratrské, sesterské a dalších příbuzné obory, jako je sociální práce, fyzioterapie, ergoterapie a částečně i psychologie.

ONDRA: Apropo … Martine, ty se vracíš na katedru po 3 letech v roli prorektora pro zahraničí. Plný úvazek na rektorátě ti vlastně umožnil udělat si jakousi pauzu a odstup od rozvoje naší disciplíny. Jak vnímáš aktuálně APA u nás a v zahraničí? Situaci, potřeby a příležitosti.

MARTIN: V posledních letech jste na katedře udělali obrovský kus práce…. Projekty Olomouckého kraje, realizované pod tvým vedením, umožnily příchod nových členů katedry. Ti v roli konzultantů APA každý den prokazují kvality našeho pracoviště a pomáhají naplňovat potřeby škol a žáků se zdravotním postižením v oblasti TV. Tvé aktivity ve vztahu k pracovní uplatnitelnosti absolventů našich studijních programů, k zakotvení pohybové gramotnosti ve strategiích rozvoje TV a sportu, nebo k problematice uvolňování z TV, jsou klíčové pro další rozvoj APA. Katedru posílilo mnoho mladých kolegů, kteří se věnují různým oblastem APA, jakými jsou například: (a) aktivity u dětí a mládeže s onkologickými problémy, (b) lyžování a outdoor osob se zdravotním postižením, (c) aplikované plavání, (d) poradenství v APA nebo (e) pohybové aktivity seniorů. Součástí naší katedry jsou také kolegové z oblasti Ochrany obyvatel, kde došlo také k velkým personálním změnám, které mohou umožnit užší propojení obou oblastí a jejich další rozvoj. Týmový přístup, pracovní nasazení a talent všech na katedře z nás činí národně i mezinárodně uznávané pracoviště, které má velký potenciál pro další rozvoj praxe i teorie v oblasti Aplikovaných pohybových aktivit a Ochrany obyvatel.

ONDRA: Moc bych si přál, abychom v týmu pracovníků, studentů, absolventů a dalších sympatizantů ještě dlouho naplňovali a zkvalitňovali činnosti, které jsou tak trochu obsaženy v následujících heslech:

Aplikované pohybové aktivity jsou svobodným prostředím, kde hledáme způsob řešení, nikoliv důvody, proč to nejde ....

Tam, kde jiní končí, my začínáme...

PaedDr. Zbyněk Janečka, Ph.D.
Mgr. Ondřej Ješina, Ph.D.
Prof. Mgr. Martin Kudláček, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra aplikovaných pohybových aktivit

A jak na studium trenérství na Fakultě tělesné kultury vzpomíná jeho garant Michal Lehnert?

Historie „Trenérství a sportu – pedagogiky volného času“ (jedná se o aktuální název studijního programu, původní název „Management sportu“ se několikrát změnil), tříletého bakalářského studijního programu v kombinovaném studiu na Fakultě tělesné kultury v Olomouci se začala psát ve školním roce 2002-2003.

Na samém počátku byl nápad Tomáše Dohnala a Dušana Tomajka rozšířit stávající studijní programy „Rekreologie“ o nový atraktivní obor. Při několika jednáních postupně vznikal učební obor „Management sportu“. Koordinátorem příprav nového oboru byl pověřen František Langer. Pověření bylo zcela neformální – měřeno z pohledu dnešní administrativní procedury, tzn. bez předchozích jednání a schvalování. Práce na novém oboru tak mohla začít okamžitě.

Od zahájení prací na novém studijním oboru bylo jasné, že obsáhnout rozsáhlého „pavouka“ úkolů spojených s přípravou nového oboru nebude možné bez spolupracovníků. Kolega z Katedry kinantropologie Michal Lehnerta studijní referentka Lenka Hrabalová byli první, kteří byli Františkem Langerem osloveni a kteří souhlasili se zapojením do nelehkého poslání. Samozřejmě, že po inspirování z českých, a především zahraničních kurikul už zavedených podobných sportovně manažerských oborů přišlo na řadu zjišťování interních možností. V popisované fázi ne všichni vedoucí odborných kateder byli pro zapojení učitelů do výuky nového oboru. Hlavním důvodem bylo nemalé navýšení vyučovacích hodin ať už teoretických nebo praktických v kombinovaném „víkendovém“ studiu. Dále otevření nového oboru znamenalo účast pedagogů na kurzech v letní i zimní přírodě, nárůst obligátních zápočtů, zkoušek a ve „finále“ vedení bakalářských prací a zkoušení na státních závěrečných zkouškách. Po osobních jednáních a intervencích proděkanů vzniklé pracovní skupině pomáhali organizovat nový studijní obor především kolegové z Katedry rekreologie – T. Dohnal, J. Kratochvíl, M. Hradec, R. Rozsypal, J. Skoumal, H. Kotíková, a L. Šebek. Vstříc nám vyšli i učitelé z katedry společenských věd – J. Čihovský, M. Šafář a S. Horák.

Přestože se podařilo v relativně krátké době nový studijní program úspěšně akreditovat a přijmout první studenty, nebylo ještě vyhráno. Především nám stále vázlo plánování výuky, a tak nezbývalo, aby Lenka Hrabalová vždy po víkendových konzultacích zahájila práci na tvorbě rozvrhu pro další víkendový blok. Obnášelo to zasáhnout do na FTK zaběhnutého systému rezervací kapacitě vyhovujících učeben, obejít učitele svolné s výukou v pátek, v sobotu či v neděli a obeslat studenty právě vzniklým rozvrhem.

Je potřeba poznamenat, že nebýt tolerance a spolupráce studentů 1. ročníku, možná by úvodní školní rok příliš úspěšný nebyl… Velkou roli sehrálo, že v tomto ročníku studia (a několika dalších) se většinou jednalo o studentky a studenty ve středním věku, často již působící ve sportovní praxi na pozicích managerů nebo trenérů. V průběhu 1. ročníku se také ukázalo, jak prospěšné mohou být rozhovory se studenty. Stávalo se, že komentáře nebo návrhy studentů byly opakovaně probírány na poradách katedry a díky komunikaci se studenty jsme tak vyřešili k oboustranné spokojenosti spoustu ožehavých problémů (…a že jich bylo). Pro rozhovory však byl největší prostor na kurzech pobytu v zimní přírodě v Jeseníkách a v letní přírodě ve Výcvikovém středisku FTK na Pastvinách, a to především po skončení plnohodnotného profesního programu.

V souvislosti s kurzy (interně „kempy“), které v rámci studia oboru byly dříve de facto jedinou formu praktické výuky, je třeba zmínit, že pro mnoho studentů představovaly (a nadále představují) jeden z „vrcholů“ studia. Téměř týdenní každodenní sportovní aktivita v rámci bohatého programu dá totiž zabrat i dobře trénovaným sportovcům. Co je ale hlavní, z kurzů většina studentů odjíždí spokojená, obohacená o řadu nových zkušeností, poznatků, nezapomenutelných zážitků a kladně hodnotí přínos kurzů pro své další působení. Mezi aktivity s největším potenciálem studenti nejčastěji považují na zimním kurzu kondiční výšlapy na sněžnicích, lyžování na krátkých lyžích, lyžařské závody a přednášku člena horské služby, na letním kurzu pak ježdění na kánoích, slaňování skály, méně známé hry a orientační závod. Nezapomenutelné zážitky z kurzů však máme i my kantoři a některé příhody se nesmazatelně zapsaly do historie studijního programu. Protože se jedná o historky velmi „rozmanité“, snad kvalita tohoto sdělení příliš neutrpí, když si je budeme i nadále připomínat jen ústní formou a zde jen „pootevřeme dvířka“…

• Při sjezdovém lyžování se studenti zdokonalují ve sjíždění a zatáčení. Výjimkou byl jeden úspěšný reprezentant ČR, kterému zatáčení nepřirostlo k srdci, svahy téměř výhradně sjížděl „šusem“ a k zatáčení se uchyloval jen po důrazných upozorněních instruktora.
• Mezi pravidelně zařazované hry na letním kurzu patří švédská hra „Bränball“, která dosud zaujala všechny skupiny studentů. Přihodilo se, že na jednom kurzu se sešlo několik hráčů „srdcařů“ z jiných týmových sportů, kteří se do hry ponořili tak, že když se při vyhlašování výsledků rozhodčí/instruktor dopustil menší nepřesnosti, vyvolalo to mezi hráči takové emoce, že se schylovalo k hromadné bitce. K té naštěstí nedošlo, neboť situaci se podařilo zklidnit díky rychlému a důraznému zásahu instruktora.

O správnosti rozhodnutí otevřít tento studijní obor nás především ujišťovaly (a stále ujišťují) počty hlásících se studentů, rezultáty státních závěrečných zkoušek, včetně vysoké kvality řady bakalářských prací, a také zpětná vazba od absolventů. Jak již bylo avizováno, bakalářské kombinované studium managementu sportu prošlo za téměř desetiletou historii několika „názvoslovnými“ změnami. Zásadní bylo, že na základě rozhodnutí „Akreditační komise“ muselo být v názvu studijního oboru nejdříve upozaděno, a nakonec i vynecháno slovo „management“. A tak jsme měli a stále máme při objasňování zaměření studijního programu Trenérství a sport – pedagogika volného času, jak se v současnosti program nazývá, co vysvětlovat. Za téměř dvacet let existence se také vyvíjel studijní plán oboru. Mezi nejdůležitější změny patřilo uplatnění modulového uspořádání studijního plánu, vytvoření menšího počtu více kreditových předmětů (což není pro studijní plány oborů studovaných na FTK obvyklé) a začlenění studijního modulu Pedagogická způsobilost, díky kterému se rozšířilo spektrum uplatnění absolventa o některé profese ve školství. Významnou změnou rovněž bylo začlenění modulu Fakultní základ, v rámci kterého se mj. výrazně zvýšilo zastoupení praktických předmětů. Tyto změna reagují na fakt, že věková skladba studentů se v průběhu let změnila – ubylo sportovců končících s kariérou, a především bývalých sportovců se zkušenostmi s managerskou nebo trenérskou činností a zvýšilo se zastoupení uchazečů, kteří se ke studiu hlásí těsně nebo jen několik let po maturitě.

Za neméně významný krok je třeba považovat otevření navazujícího magisterského studijního oboru „Trenérství a management sportu“. Po tomto studiu dlouhodobě „volali“ absolventi bakalářského studia a za logický a žádoucí krok jej považovala i většina vyučujících. Z nejrůznějších důvodů byl první pokus o získání akreditace učiněn až v roce 2011. Jako potenciální garant oboru byl pověřen Michal Lehnert, který na přípravě úzce spolupracoval především s kolegy Františkem Langerem, Vladimírem Hobzou, Jiřím Skoumalem a Svatoplukem Horákem. Bohužel, první pokus nám nevyšel, a tak se neustále se dotazující a magisterského studia chtiví absolventi bakalářksého studia dočkali až ve školním roce 2014/15. Je vhodné poznamenat, že roli při udělování akreditace zřejmě sehrálo i zapojení kolegů z Filozofické fakulty UP do výuky managerských předmětů. Zájem absolventů bakalářksého studia o pokračování v navazujícím magisterském studiu byl v prvním roce značný, a to i přes to, že mnoho kvalitních absolventů, které bychom v dalším studiu rádi viděli, nemělo trpělivost (a není se čemu divit) a po letech čekání dalo přednost jinému magisterskému studijnímu programu.

I přes poměrně krátkou dobu existence navazujícího magisterského studia tohoto studijního programu můžeme s radostí konstatovat, že program se úspěšně rozvíjí, a kromě krátkého období dvou let, kdy se snížil počet studentů, kteří absolvovali bakalářské studium, je o toto studium značný zájem. Těší nás rovněž vysoká kvalita většiny studentů, resp. absolventů, a že v posledních letech se ke studiu hlásí také studenti z jiných fakult v ČR a na Slovensku.

Prof. PaedDr. Michal Lehnert, Dr.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra sportu

Jak na obor vzpomíná jeho tvůrce, bývalý děkan fakulty Dušan Tomajko?

Po dvanácti letech od vzniku Fakulty tělesné kultury, kdy byla děkankou profesorka Válková, jsme začali uvažovat o otevření dalšího studijního oboru. Nabízí se otázka, co nás k tomu vedlo. V tomto období jsme pokračovali v komunikaci se sportovními svazy a sportovními federacemi a také s vedením Českého svazu tělesné výchovy, jmenovitě s jeho předsedou Ing. Vladimírem Srbem, který se stal členem vědecké rady Fakulty tělesné kultury.

Na základě spolupráce se sportovními svazy jsme na fakultě otevřeli studia pro získávání nejvyšších trenérských licencí v těchto sportech. Profi licence UEFA ve fotbale, licence A v tenise a licence A v basketbalu (bylo už otevřeno za děkana profesora Vaverky), licence A v házené, licence A v ledním hokeji, ve volejbale a licence A ve společenských tancích.

To byl jeden z důvodů pro přípravu nového studijního oboru Tělesná výchova a sport. Druhý důvod byl ten, že v jednooborových studijních programech, které profilují fakultu, nedochází k dělení finančních prostředků s jinými fakultami.

Studijní program oboru Tělesná výchova a sport vycházel ze společného kinantropologického základu a byl rozšířen o předměty specializace v jednotlivých sportech. Po absolvování bakalářského a magisterského studijního programu získali absolventi klíčové kompetence jak k výuce TV na základních a středních školách, tak i kompetence pro trenérskou praxi.

Studijní obor Tělesná výchova a sport jsme předložili k akreditaci jak v prezenční, tak i v kombinované formě.

Doc. PhDr. Dušan Tomajko, CSc.
Dříve
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra sportu

A jak na doktorský studijní program vzpomíná jeho první absolvent a dnes garant doktorského studijního programu na FTK Miroslav Janura?

Mezi důležité faktory, které jsou známkou kvality každé vysoké školy (fakulty), patří akreditace a realizace doktorského studijního programu. Tuto skutečnost si dobře uvědomovali i naši kolegové, kteří měli rozhodující podíl na vzniku Fakulty tělesné kultury. Vzhledem k tomu, že jsem byl v různých pozicích účasten procesu vzniku a průběhu doktorandského studia od jeho počátku až do současnosti, dovolím si zaznamenat některé důležité i méně důležité skutečnosti.

Protože jsem po nástupu na univerzitu v roce 1990 po většinu týdne „bydlel a přespával“ přímo v kanceláři, ve které probíhala také některá jednání k zahájení doktorandského studia, měl jsem aktuální informace o stavu příprav. Po dobu jednání jsem sice kancelář opouštěl, ale profesor Vaverka, se kterým jsem sdílel kancelář a který byl jednou z klíčových osob přípravy studia, se zajímal o názory potenciálních uchazečů o studium. Proto se mnou často diskutoval o podmínkách a časových možnostech uchazečů a o jejich názorech na tuto formu studia.

Na základě některých dat je možné konstatovat, že příprava doktorského studijního programu byla opravdu nedílnou součástí činností, které směřovaly k zahájení provozu nové fakulty. Jako člověk (matematik), který je těsně spjatý s čísly a s operacemi s nimi souvisejícími, se nemohu vyhnout tomu, abych některá konkrétní čísla (data) neuvedl. Již na začátku roku 1991 došlo ke koncipování forem a obsahu doktorandského studia (původní zkratka, kterou budu používat v tomto textu, odpovídala termínu postgraduální doktorandské studium, tedy PDS) na FTK, po kterém následovalo oslovení k zaslání předběžných přihlášek studia. Toto oslovení sloužilo pro získání přehledu o tom, kolik uchazečů o zahájení studia v PDS uvažuje. Rigorózní řád PDS byl schválen na zasedání Vědecké rady FTK 3. 4. 1991 a v červenci tohoto roku byla vyhlášena výzva k zaslání oficiální přihlášky do studia s termínem odevzdání do 20. 9. 1991. Přijímací řízení do PDS, které se skládalo z odborného pohovoru a jazykové zkoušky (možnost výběru AJ, NJ nebo FJ), se uskutečnilo 12. 12. 1991.

Vzhledem k tomu, že v této době probíhala souběžně celá řada dalších činností, které byly důležité pro zdárný chod fakulty, došlo v některých případech k drobnému šumu v informovanosti jednotlivých uchazečů. Vzpomínám si, že v termínu přijímacího řízení jsem měl výuku biomechaniky na sportovní hale a byl jsem z výuky odvolán k telefonu na vrátnici (poznámka pro později narozené – mobilní telefony v této době ještě nebyly běžnou každodenní součástí života). Tam jsem se dozvěděl o probíhajícím řízení a o tom, že se mám okamžitě dostavit na Envelopu (současné sídlo právnické fakulty), kde byl v té době děkanát FTK. Odpověděl jsem, že mám výukové povinnosti a vrátil jsem se pokračovat ve výuce. Během několika minut se telefonát opakoval a byl jsem vyzván osobně předsedou zkušební komise, že pokud se do třiceti minut nedostavím k přijímacímu řízení, nebude na moji žádost o studium brán zřetel. Dnes nevím, zda si mám více cenit toho, že jsem byl přijat do studia, nebo toho, že se mi podařilo časový limit splnit. V této souvislosti je nutné poznamenat, že v prvních letech studia byla většina studentů kmenovými zaměstnanci fakulty, protože vedení fakulty logicky očekávalo, že úsilí investované do těchto studentů se v případě jejich setrvání na pracovišti fakultě v dalších letech vrátí. Navíc bylo pravděpodobné, že PDS nebude otevíráno v každém roce.

První konzultace ke studiu, kterou lze označit jako zahájení studia, proběhla 22. 1. 1992. Na rozdíl od současného studia bylo nutnou podmínkou pro jeho zahájení získání školitele, který byl ale sdělen až na této první konzultaci. Slavnostní zahájení PDS se uskutečnilo 4. 3. 1992 a první specializace, které úzce souvisely s odborným zaměřením školitelů, byly antropomotorika, biomechanika, didaktika tělesné výchovy a sportu, filozofie a sociologie a fyziologie zátěže. Zde bych chtěl upozornit na skutečnost, že z předloženého textu se může zdát, že vše, co uvádím, odpovídá přesně realitě. Pravdou však je, že o počátcích PDS na fakultě se zachovalo poměrně málo materiálů. Zatímco uvedenými daty jsem si jistý, použité termíny se v některých případech mohou mírně lišit. To souvisí také s tím, že po zahájení studia docházelo opakovaně k drobným úpravám v terminologii. Pro všechny zájemce o historii FTK však platí, že o informace uvedené v textu je možné se bez obav opřít.

Prvními studenty, kteří zahájili PDS na naší fakultě, byli (v abecedním pořadí, bez titulů) – Radko Dorazil, Mojmír Fryčák, Svatopluk Horák, Miroslav Janura, Michal Lehnert, Vítězslav Prukner, Zbyněk Svozil a Jiří Zháněl. Protože v uvedené době ještě nebyla genderová otázka zdaleka skloňována v takové míře jako v současnosti, uvádím těchto osm mužů s klidným svědomím a bez nutnosti dalšího vysvětlování.

Studium v prezenční formě bylo tříleté, pro kombinovanou formu studia činila tato doba pět let. Jako každé studium, které je v počáteční fázi, se také PDS na naší fakultě potýkalo s drobnými problémy. Z mého hlediska se nejednalo o problémy zásadní a podobně jako současní studenti jsme tyto problémy v podstatě nevnímali. Teprve později, když jsem se věnoval průběhu studia „z druhé strany“, jsem poznal, že příprava a realizace studijního programu s sebou přináší neustále nové a nové úkoly, které je třeba řešit tak, aby případné problémy z těchto úkolů vyplývající, se studentů dotkly co nejméně. Nejlepší je, pokud o nich vůbec nevědí. Nyní se však vrátím k počátkům studia. Mluvím za sebe, ale domnívám se, že většina z nás, původních studentů, vzpomíná na tuto dobu pozitivně. Možná to souvisí s tím, že jsme byli mladší, v kontextu současné terminologie „méně zkušení“. Pravdou je, že některé předměty, které byly součástí povinného základu, jsme absolvovali společně, někdy i mimo Olomouc. Při takových výjezdech se mohlo podařit získat kredity za příslušný předmět, ale, a to je z mého pohledu člověka, který společnost příliš nevyhledává, neméně důležité, také se blíže seznámit s ostatními kolegy. S odstupem času jsem se také dozvěděl, že někteří kolegové právě v tuto dobu zjistili, že ne vše, co říkám, myslím vážně, i když tak vypadám. Je ale možné najít i jiné příklady, které jsou v současné době obtížně představitelné. Určitě se současní studenti nesetkají s tím, že by jim zkoušející neumožnil vykonání zkoušky, protože se na ni dostavili ve sportovní obuvi (tím nemyslím brusle apod.).

Velice náročná byla zkouška z předmětu metodologie vědy a výzkumu u prof. Blahuše. Protože většině z vás toto jméno už moc neříká, je nutné zmínit, že se jednalo o významného odborníka, který nároky, často odpovídající jeho kvalitám, uplatňoval také na studenty. Při konzultacích s ním jsem se tak dozvěděl, že v podstatě nedokážu odpovědět na žádnou otázku a že metodika mojí práce má četné nedostatky. Při následné zkoušce, která proběhla s velice krátkým odstupem, kdy jsem prakticky neměl možnost do metodiky práce zasáhnout, pan profesor konstatoval, že jsem při našich společných setkáních prokázal velice dobré znalosti, a tedy v podstatě není nutné nic dalšího řešit. Prof. Blahuš byl člověkem, který otevřeně pojmenovával problémy a neváhal svůj názor vyjádřit ani v situacích, kdy věděl, že reakce jeho okolí nebude pozitivní. Dodnes si velice vážím toho, že až do jeho předčasného úmrtí se ke mně vždy srdečně hlásil a že naše diskuse byly velice přátelské.

Když už jsem zmínil některé osoby (osobnosti), určitě nesmím opomenout ty kolegyně a kolegy, kteří se přímo podíleli na přípravě a realizaci PDS. První oborovou radu tvořili prof. Frömel, prof. Hodaň, prof. Měkota, doc. Stejskal, prof. Válková a prof. Vaverka. Funkci předsedy oborové rady vykonával prof. Měkota. Na pozici školitelů doplnili tuto skupinu doc. Novosad a prof. Riegerová. Na rozdíl od současnosti působili v počátku studia na pozicích školitelů také externí pracovníci prof. Bunc a doc. Dovalil. V roce 1996 převzal vedení oborové rady prof. Vaverka, následně byl do této pozice zvolen doc. Stejskal. V roce 1998 se členy oborové rady stali prof. Opavský a prof. Riegerová. To už se ale dostáváme do období, kdy první studenti úspěšně ukončili studium nebo se na ukončení studia připravovali.

K úspěšnému dokončení studia bylo nutné splnit stanovené podmínky, které se postupně vyvíjely a měnily v souladu s novými poznatky a zkušenostmi. Program studia v prvních letech se skládal z povinného a výběrového programu. Do povinného programu byly zařazeny předměty kinantropologie – biologické základy, filozofie tělesné kultury, motorické problémy kinantropologie, metodologie vědy a výzkumu, matematická statistika a pro současné studenty možná trochu překvapivě dva jazyky, kdy studenti povinně absolvovali zkoušku z angličtiny a dále si zvolili jeden z dalších jazyků, kterými byla němčina nebo ruština.

Nejsem si jistý, zda všichni v první fázi přijatí studenti si uvědomovali důležitost studia pro jejich další působení na fakultě. Vycházím-li z vlastních vzpomínek, pak mohu říct, že se tento pocit dostavoval postupně s tím, jak se zvyšoval tlak na ukončení studia. V této souvislosti musíme přihlížet ke skutečnosti, že studenti doktorandského studia byli zaměstnanci fakulty a ve většině případů plnili další povinnosti, které souvisely s jejich plným pracovním úvazkem. Tím nechci říct, že jsme byli něčím výjimeční oproti současným studentům, dobře vím, že takové případy existují na fakultě i v současné době. Spíše se jedná o vysvětlení toho, proč se při tříleté době studia žádný z nás neblížil v roce 1994 jeho ukončení. Přiznejme si, že na začátku studia existovaly drobné nejasnosti a prodlevy (pejorativně řečeno drobné zmatky), které byly způsobeny tím, že probíhalo něco nového, s čím neměl nikdo z účastníků (na jedné i druhé straně) prakticky žádné zkušenosti. Výše uvedený text by tedy neměl vyznít jako kritický. Naopak se domnívám, že to, že zhruba pět let po zahájení PDS se k ukončení studia připravovali první studenti, lze zařadit mezi jeden z významných (prof. Jirásek by možná řekl heroických) ukazatelů kvalitní práce, která byla na fakultě od jejího založení vykonána.

Tím se dostávám k ukončení (úspěšnému) studia prvních absolventů, kterými byli M. Janura a J. Zháněl. Je to trochu zvláštní psát o sobě jako „o někom“, používání osobnějšího „já“ by mohlo zavánět chlubením. Byl jsem to ale „já“, čtenáři prominou, a proto budu v další části vzpomínání (někdy i zapomínaní) používat první osobu jednotného čísla. K předání informace o termínu a průběhu zkoušky využiji oficiální dokument, ve kterém se uvádí: „Rada postgraduálního doktorandského studia na FTK na svém zasedání dne 21. 3. 1996 stanovila termín konání rigorózních zkoušek na den 18. 6. 1996. Složení komise a absolvované předměty byly pro oba uchazeče prakticky stejné. Zkušební komise: prof. PhDr. P. Blahuš, DrSc.; doc. PhDr. K. Frömel, DrSc.; prof. PhDr. B. Hodaň, CSc.; prof. PhDr. K. Měkota, CSc.; doc. MUDr. P. Stejskal, CSc.; prof. PhDr. F. Vaverka, CSc. Zkušební předměty: metodologie výzkumu, filozofie tělesné kultury, antropomotorika, biomechanika, funkční antropologie a anatomie.“ Z průběhu zkoušky si nepamatuji vůbec nic, z čehož lze usoudit, že se neudálo nic zásadního, co by stálo za zmínku. Po vykonání zkoušky následovala 30. 10. 1996 obhajoba disertační práce. Zde si opět pomohu textem, který připravil prof. Vaverka pro uveřejnění v Žurnálu UP. „Každá nová fakulta má zpočátku řadu premiér. Jedna z velmi důležitých pro naši fakultu se odehrála dne 30. října 1996. Obhajobou disertačních prací ukončili studium první dva postgraduální studenti, pracovníci FTK: RNDr. M. Janura a RNDr. J. Zháněl. Téma jejich disertační práce bylo „Vývoj kinematografické vyšetřovací metody a její aplikace při výzkumu přechodové fáze skoku na lyžích“ (M. Janura) a „Struktura motorických předpokladů studujících tělesné výchovy“ (J. Zháněl).“ K přípravě obhajoby disertační práce a jejímu průběhu mám dvě osobní poznámky. Pro obhajobu disertační práce jsem připravoval prezentaci, která by odpovídala v současné době horší prezentaci v ppt. V dané době se však jednalo o něco zcela nového a technicky velice obtížného, zejména proto, že jsem se pokoušel do prezentace zařadit také „pohyblivé“ sekvence. Když jsem se vracel domů, abych mohl prezentaci dodělat, přestala mi svítit světla u auta. Musel jsem tedy cca 200 km od domova přečkat v autě noc a ráno s prvním kuropěním vyrazit dodělat to, co bylo nutné. V tuto chvíli mi zásadním způsobem pomohl, dnes už dlouholetý kolega, RNDr. Elfmark. S trochou nadsázky by se dalo říct, že bez jeho pomoci mohl tyto řádky dnes psát někdo úplně jiný (třeba by byl text vtipnější a kvalitnější). Druhá poznámka se týká skutečnosti, že členem mojí komise byl prof. João Abrantes z Lisabonu. Pro mě to mj. znamenalo připravit zkrácený text disertační práce o rozsahu asi 40 stran v anglickém jazyce. Z hlediska průběhu PDS na naší fakultě byla „mezinárodní“ komise při obhajobě práce hodnocena vně fakulty velice pozitivně.

Po prvních dvou úspěšně ukončených studentech následovali další kolegové, M. Lehnert a Z. Svozil (1997), V. Štekr (1998), hned sedm kolegů v roce 2000 a také první dvě kolegyně S. Formánková a P. Murcková v roce 2001 (všechny absolventy studia je možné dohledat na internetových stránkách fakulty). To už se ale pomalu dostáváme od historických začátků do současnosti. Za zmínku tak stojí ještě poznamenat, že studium prošlo několika zásadními úpravami, mezi které lze zařadit přípravu podkladů a následnou akreditaci pro doktorské studium v anglickém jazyce v roce 2000 (v roce 2007 úspěšně ukončil u školitele doc. Stejskala své studium Esseid Gaddurr); změna koncepce výuky v PDS, zahraniční stáž, nová povinná + volitelná složka, nová forma zkoušky z angličtiny v roce 2002; dokončení kreditového systému studia pro čtyřleté studium v roce 2009; příprava nové akreditace studia z kvantitativně i kvalitativně novým přístupem v roce 2021.

Co říct na závěr? Když jsem byl dotázán, zda bych připravil tento text, dlouho jsem neváhal. Vnitřně jsem cítil, možná neskromně, že mé působení v oblasti PDP na naší fakultě mě k tomu opravňuje. Na jedné straně jsem byl u začátků studia jako student a stal se jedním z prvních absolventů. Na straně druhé jsem od roku 2003 školitelem v PDS a od stejného data členem Oborové rady FTK. Zhruba 12 let jsem zastával nebo zastávám funkci předsedy oborové rady. Po dobu mého působení ve funkci školitele ukončilo úspěšně studium cca 20 studentů. Pominu-li uvedená fakta, která do značné míry souvisí s pracovní náplní mého působení na fakultě, musím ještě zmínit jednu důležitou skutečnost. Jako student jsem měl možnost se setkávat a diskutovat s významnými odborníky v oblasti kinantropologie; jako školitel mám každodenní příležitost setkávat se se studenty, z nichž někteří mají předpoklady a šanci se těmito odborníky stát. Z hlediska pochopení smyslu práce je to asi to nejlepší, co mě mohlo potkat.

prof. RNDr. Miroslav Janura, Dr.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra přírodních věd v kinantropologii

V té době jsem však byl i já stále ještě studentem, ovšem univerzity olomoucké. Po ukončení Pedagogické fakulty na jaře 1990 jsem cítil svoji žalostnou nedovzdělanost v humanitních disciplínách a rozhodl jsem se získat větší přehled studiem filozofie a politologie na místní Filozofické fakultě. Zmiňuji to proto, že pro mé budoucí dlouhodobé angažmá na FTK se to ukázalo jako jedno z klíčových rozhodnutí, zásadně rozhodujících o proměně osobní budoucnosti. Zmíněný prvotní kontakt, tedy nově koncipovaný kurz, probíhal v úchvatném středisku Lom na Hřebenech u Lipnice nad Sázavou (kde se katedrální kurzy realizují podnes). Tento odlehlý kout Vysočiny u zatopeného lomu propojuje se světovou moderní architekturou osobnost Jaroslava Vaculíka (posledního žáka Le Corbusiera), autora budovy dokonale přizpůsobené okolnímu přírodnímu prostředí. Organická spirálovitá architektura mocně zapůsobí na každého návštěvníka, neboť specifický genius loci propojuje skály, vodní plochy, lesy a louky, silniční okruh a další aspekty prostředí samovolně vybízející k mnoha různorodým aktivitám, spolu s panoramatickým výhledem z klubovny, krbem se světlíkem a trámovým stropem do emotivně mocně působící kombinace. To, co mnozí tělocvikáři cítí ke středisku Pastviny, to já – a jistě i mnozí další – cítím k tomuto kousku země, tolik prosáklému silnými prožitky, proměňujícími kouzelné místo v „pařeniště libých emocí“. V tomto průsečíku přírody a kultury, zkušeností Prázdninové školy Lipnice a relativně nedávno ustavené katedry rekreologie, došlo k interesantnímu setkání. Instruktorské působení Radka Hanuše a mé zcela přirozeně nalezlo sympatickou kongeniální spolupráci s dr. Jiřím Kratochvílem – Kráťou, oblíbeným kantorem, vodákem, jehož lidský přístup ke studentům i kolegům je mi nedostižným vzorem, stejně jako s tehdy nově nastoupivším Jiřím Skoumalem. Nabídka ke spolupráci přišla pro nás pro oba, podpořena několika rozhovory s tehdejším vedoucím katedry, všestranně inspirativním dr. Jaroslavem Bokůvkou.

V době vypsání konkurzu však nastalo nemilé překvapení – pro rekreologii bylo určeno místo jediné. A tu mi Kráťa prorocky povídá: je vypsáno místo také na filozofii tělesné kultury, pokud půjdeš touto cestou, určitě nalezneme možnosti spolupráce s katedrou a oborem. Přiznávám se ke své tehdejší pyšné nadutosti: královnu myšlení jsem si nedokázal ústrojně propojit s měřením centimetrů a sekund, rozhodujících tak závratně o úspěchu a nezdaru sportovců. Avšak vidina rekreologie, tak úzce se snoubící s mým tehdejším koníčkem zážitkových kurzů, byla velmi lákavá. Na konkurz jsem se tedy přihlásil, přestože jsem nebyl žádným sportovcem. Je to asi zahanbující přiznání, ale můj život nebyl formován úsilím o dosažení rychlých časů či zvládáním herních taktik. Nicméně – opět náhodná shoda okolností – ještě před svými vysokoškolskými studiemi jsem absolvoval základní vojenskou službu, a to v letech 1983-1985, v čase nácviku poslední spartakiády. Po splnění několika rozřazovacích kritérií jsem se stal cvičitelem armádního vystoupení, nafasoval jsem 80 borců a ty jsem musel naučit dokonale každý detail pohybové skladby. V době následujících studií na Pedagogické fakultě jsem absolvoval spoustu kurzů na řekách a horách (i zde stál Kráťa jako neopomenutelná ikona osobnostních proměn), v rámci Instruktorského kurzu Prázdninové školy Lipnice jsem byl přezkušován z široké plejády pohybových aktivit (vysokohorská turistika, táboření, orientační běh, plavání, kanoistika, triatlon, softbal, horolezectví a cyklistika), takže úplně panicky nepolíbený pohybem jsem nebyl a snad i díky tomu (a samozřejmě zejména díky studiím filozofie) jsem v roce 1995 u konkurzu uspěl. Nastoupil jsem na FTK jako asistent na tehdejší katedru kinantropologie, vedenou prof. Karlem Měkotou, významným představitelem antropomotoriky, kde se usilovalo o rozvoj vědeckého poznání lidského pohybu a jeho kultivace, včetně humanitních a společenskovědních disciplín.

Doba před více než čtvrtstoletím těmto oborům přála. Budoucí učitelé tělesné výchovy měly ve svých studijních plánech nejenom pedagogické a psychologické disciplíny, ale svůj prostor dostaly rovněž předměty, jako dějiny filozofie, základy filozofie, filozofie a sociologie tělesné kultury, historie tělesné kultury, etika a dokonce i estetika. Něco takového je v dnešní době už jen stěží představitelné… Kromě lopotného klopýtání při získávání prvních učitelských zkušeností jsem se začínal orientovat rovněž v druhé části akademické profese, v kolegiálním sdílení odborných názorů na konferencích, doprovázené publikační činností. A nestačil jsem se divit: to, co jsem ve své nabubřelé neznalosti považoval za nejapnou hříčku, totiž propojení filozofických idejí a tematiky těla, hry, volného času či pohybu, se ukazovalo jako něco navýsost inspirativní a hodné hlubokých úvah a širokého studia. Na katedře jsem nejúžeji spolupracoval zejména se třemi kolegy: s prof. Bohuslavem Hodaněm, jehož zásluhou se šíře humanitních disciplín na fakultě etablovala, s dr. Vlastimilem Štekrem, který se věnoval historii a s dr. Svatoplukem Horákem, jenž převzal po prof. Hodaňovi teorii tělesné kultury a sociokulturní kinantropologii. Filozofická a etická témata, olympijské ideály, fair play, volný čas, humanitní základy kinantropologických studií, tam všude jsme se setkávali, ale také přeli a snažili se argumentačně podkládat odlišně formulovaná stanoviska. Velmi si vážím toho, že jsme se s prof. Hodaněm dokázali vzájemně respektovat, přestože jsme navzájem hledali slabá místa v argumentaci toho druhého, nabízeli alternativní pojmenování a ideové pozadí. Neúprosně a tvrdě jsme kritizovali navzájem svá myšlenková pojetí (např. tělesná kultura versus pohybová kultura, neboť vedle sportu, výchovy a rekreace by podle mého vnímání měl mít i terapeutický a umělecký pohyb nárok na zakotvení v daném kulturním subsystému), ale nikdy jsme neklesli do argumentace ad hominem, vždy jsme se dokázali udržet ve věcném poměřování idejí. Mnohá z těchto setkání v druhé polovině 90. let a na počátku nového milénia byla organizována v rámci pravidelných česko-polsko-slovenských „symposií“. Univerzitní pracoviště v Olomouci, Varšavě a Bratislavě se každoročně střídala v organizaci těchto setkávání. Kuloární jednání a neformální večerní rozpravy u vína byly asi ještě důležitější než oficiální vystoupení s připravenými referáty. Při preferenci svého oborového zaměření jsem vyhledával příležitosti k rozhovorům zejména s mezinárodně uznávaným sociologem prof. Zbigniewem Krawczykem, vrstevníkem a přítelem prof. Hodaně, a s prof. Jerzym Kosiewiczem, s nímž mě pojil společný zájem o filozofické analýzy lidského pohybu, včetně spirituálních a religiózních aspektů. Byla to zajímavá zkušenost nejenom věcně, protože v těch dobách jsme ještě záměrně používali rodné jazyky a tápavě jsme šmátrali po významech některých polských slov. Zdá se mi, že dnes už s nikým nelze komunikovat jinak než v angličtině, což do jisté míry zplošťuje mnohé ze smyslu řečeného. Z Bratislavy jsem opakovaně a cíleně diskutoval zejména s prof. Josefem Oborným, rozvíjejícím filozofii a etiku sportu, se sociologem doc. Dušanem Leškem a s historikem dr. Františkem Semanem. Byla to krásná doba, plná rozprav a hledání, objevování nových idejí a souvislostí, plná veselí a neformálních uvolňujících večerů.

Při jedné konferenční příležitosti zaměřené na filozofii sportu, kterou v Praze organizovala prof. Anna Hogenová, s naší fakultou velmi úzce spolupracující fenomenologicky orientovaná filozofka, mě oslovil prof. Mike McNamee z Velké Británie, jehož zaujal můj tehdejší příspěvek „Noetika v tělesné kultuře – pravda těla“ a pozval mě – jako jediného zahraničního účastníka – na ustavující konferenci British Philosophy of Sport Association. Ó – jak jsem byl hrdý! A jak naivní! Tato klíčová osobnost filozofie sportu v celosvětovém měřítku mě totiž pozvala proto, abych anglickým kolegům sdělil to, s čím jsem vystoupil v Praze. Zdálo se mi to jako málo důstojné, opakovat stejné téma, a tak jsem přednesl terminologicky pojatý příspěvek o sousloví tělesná kultura. Ach, kdybych tak mohl vrátit čas… Takto trapně nevyužité příležitosti už bych se nikdy nechtěl dopustit. Ale i chybami se učíme a nemůžeme zkrátka zapůsobit s každým tématem, které nás zajímá. Přesto právě toto pozvání bylo zcela zásadním pro další orientaci v mezinárodních souvislostech oboru. Nebyl jsem jediným vyžádaným řečníkem, vystoupil zde ještě prof. Jim Parry, další nepřehlédnutelná osobnost světové filozofie sportu, s nímž dodnes spolupracujeme nejenom při organizaci konferencí. Mj. byl ochoten zapojit se i jako člen fakultního týmu řešící projekt GAČR Modely tělesně zakotvené zkušenosti v teoretických základech zážitkové pedagogiky a jejích kinantropologických souvislostí.

Díky těmto kontaktům jsem se postupně zaměřil i na účast na konferencích International Association for the Philosophy of Sport (IAPS), kde jsem se potkával s největšími autoritami oboru, často s jeho zakladateli. Z USA Scott Kretchmar, William J. Morgan, Warren P. Fraleigh či Heather Reid, osobnosti, u nichž mě zaujal především otevřený kolegiální přístup, v rozhovorech vystupujících z pozice přímé otevřené diskuse. Nerozhodovalo formální postavení (jako v té době bylo ještě zřetelně patrné třeba u polských kolegů), tituly či životní zkušenosti, ale pouze originalita názorů a hloubka myšlení. To samé se týkalo inspirativních evropských představitelů oboru a autorů známých z literatury, jako Gunnar Breivik a Sigmund Loland z Norska, Lev Kreft ze Slovinska, Arno Müller z Německa a celá řada dalších, v útlé filozoficko-sportovní komunitě proslavených jmen.

Na počátku století však vysoké školy trpěly zásadním podfinancováním a účast na zahraniční konferenci rozhodně nebyla tak snadnou záležitostí jako dnes. Vzpomínám, jak jsem nechtěl přerušit navázané kontakty a hledal způsob, jak ekonomicky takovou cestu zajistit. Osmělil jsem se tedy a šel žebrotou po jednotlivých katedrách se žádostí o podporu. Částkou v řádu několika tisíc korun mi přispěly dvě: APA vedená prof. Hanou Válkovou a rekreologie díky doc. Tomáši Dohnalovi. Přiznávám, že nebýt této solidarity, pravděpodobně bych neudržel motivaci k další činnosti na mezinárodním poli filozofie sportu. To, že jsem následně pracoval ve výboru IAPS, jejíž výroční konference se v roce 2005 konala v Olomouci (jako v první ze zemí střední a východní Evropy), že jsem byl při založení European Association for the Philosophy of Sport a od počátku v jejím výboru, že jsem byl od zahájení existence International Society for the Social Sciences of Sport jejím víceprezidentem, bylo možná – kromě celé řady dalších okolností – dílčím důsledkem rovněž i rozhodnutí zmiňovaných kolegů, kteří nezištně podpořili moji účast na jedné mezinárodní konferenci… Od roku 2005 jsem měl již s ekonomickým zajištěním odborných činností mnohem méně starostí, díky velkorysé podpoře z výzkumného záměru prof. Karla Frömela (o němž se později ještě zmíním) a posléze i systematickému přístupu k rozvoji vědy a výzkumu na FTK.

Přestože jsem od dětství nebyl uhranut sportem, jistá míra soutěživosti a aktivity je mi vlastní. Snad i díky foglarovkám a oddílové výchově stavějící na táboření v přírodě se rád nechávám motivovat k výkonu, pokud před sebou vidím pomyslný herní zápas. Ten může nabývat mnoha rozmanitých podob. Jednou verzí může být ideál učitelských snah o rozšíření studentských obzorů a férový boj, jestli doporučená literatura bude přečtena. Přiznávám, že v tomto klání velmi často prohrávám, byť je někdy odborná kolegiální rozprava v podobě ústní zkoušky vskutku povznášející duchaplnou událostí. Stejně tak je možno vnímat úsilí o publikační výsledky odborných bádání v pokud možno kvalitních časopisech jako formu soutěže a hry mezi autorem, recenzenty a editorem. Vyjde to? Nevyjde? Občas se to podařilo a přímým důsledkem tištěných výstupů (monografií i časopiseckých příspěvků) byl postupný kvalifikační růst a posbírání všech „akademických bobříků“. Vedle těchto dvou hlavních činností jsem se pouze v jednom volebním období angažoval ve fakultním senátu a po dobu šesti let převzal roli proděkana pro vědu a výzkum v týmu děkana doc. Zbyňka Svozila. Přiznávám, že obdivuji každého, kdo je ochoten převzít osobní zodpovědnost, věnovat svůj čas a energii akademickým funkcím, a to s vidinou povznesení fakulty, zkvalitnění všech jejích činností a rozvoje veškerého zázemí. Je to do jisté míry nevděčná, v mých očích však obdivuhodná služba.

Velmi si vážím osobností, které dovedly pohnout kormidlem a změnit kurz, určující směřování fakulty na dlouhou dobu dopředu. Jako nejzřetelnějšího vizionáře v tomto smyslu musím opětovně zmínit prof. Karla Frömela, z jehož předvídavého zaměření fakultního výzkumu na hodnotu excelence, bez ohledu na potenciální krátkodobé ekonomické zájmy, můžeme těžit dodnes. Vize, že kvalita a exkluzivní výsledky budou hodnoceny vždy pozitivně, bez ohledu na momentální proměny celostátně platné metodiky hodnocení vědy a výzkumu, opravdu radikálně proměnily fakultní chování, zejména v publikačních zvyklostech. Právě on byl nejzřetelnějším mluvčím strategie orientované do budoucna. Proto to, co dnes považujeme za téměř samozřejmé, totiž orientace na první kvartily impaktovaných časopisů na Web of Science, je důsledkem jeho dřívějšího tlaku na změnu pohodlných zvyklostí a přechod od publikování konferenčních sborníků a českých časopiseckých studií k mezinárodním periodikům, databázovaným časopisům, výstupům s impaktem. Takto nastavený směr dodržoval v roli proděkana i prof. Miroslav Janura, jehož pracovitost a věcnost nepostrádající humor je mi velmi blízká, i stávající proděkan dr. František Chmelík, který dovede obdivuhodnými analýzami přesně poukázat na silné i slabé stránky fakulty srovnáváním nejenom s domácími pracovišti, ale také s těmi zahraničními univerzitami, jejichž výkon může být pro nás stále ještě vzdáleným vzorem.

Tato svým způsobem bilancující vzpomínka může nastínit dosavadní tři fakultní dekády pouze z útlounkého paprsku osobního pohledu. Ze zájmu o rozvoj filozofie tělesné kultury a v posledním desetiletí o rozvoj rekreologie, kam jsem po výše zmíněných peripetiích přece jenom zamířil před zhruba desetiletím jako garant oboru. Tím se proměnila i moje odborná a publikační aktivita, zaměřená méně na filozofii (jisté ozvuky si ponechávám v tematice náboženských a spirituálních dimenzí pohybové aktivity) a více na neformální výchovu v přírodě, včetně chůze na sněžnicích a táboření na sněhu, na hledání rozhraní mezi poutí, putováním a turistikou, diskurs zážitkové pedagogiky vnímající prožitek jako možnou proměnu životního horizontu. Taková cesta, zde popsaná v optimistických barvách, může být jistě hodnocena a nahlížena zcela jinou optikou od kolegů, s nimiž se lišíme v pohledu na to, co bylo třeba v průběhu předchozích desetiletí existence fakulty udělat a jaké změny realizovat. V podstatě ve mně zůstává jediná rozpačitá vzpomínka či jistá míra trpkosti, a to ze způsobu, jakým byla ukončena spolupráce s některými spolupracovníky. Poprvé jsem si to uvědomil u dr. Mojmíra Vážanského, vedoucího katedry rekreologie, který nastoupil po dr. Bokůvkovi. Stejně tak v někom jiném bezpochyby zůstává pachuť přiboudliny ze způsobu rozloučení s následným vedoucím katedry, doc. Tomášem Dohnalem, či s některými bývalými kolegy, včetně předchozích děkanů a proděkanů, či s dalšími členy katedry. Osobně je mi velmi líto nedorozumění, které v souvislosti s odchodem doc. Dohnala a dr. Šlachty padlo – pro mě neomluvitelně – na mimořádně milou a vstřícnou dr. Hanu Kostihovou, neporozuměl jsem ani zdůvodnění při odchodu několikrát zmiňovaného dr. Radka Hanuše. Ale akceptuji, že mé subjektivní vnímání nedisponuje uceleným kontextem a to, co je z jedné strany možno vnímat jako generační výměnu či přirozenou personální obměnu, má bezpochyby někdo jiný právo hodnotit jako mocenské střetávání. Neinklinuji k těmto typům interpretace, ale současně se neumím těchto nemilých pocitů zbavit. Přál bych fakultě, aby nejenom personální záležitosti a nutné kroky ke zvýšení jejího postavení v českém i zahraničním univerzitním prostoru byly vedeny se zájmem o náročnost a kvalitu všech vykonávaných činností, s čímž souvisí dostatečný tlak na výkon, ale také s důrazem na kvalitu mezilidských vztahů, včetně jisté míry noblesy, tolik slušící akademickému prostředí.

prof. PhDr. Ivo Jirásek, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra rekreologie

Jak to vlastně začalo? Místo prvních začátků si vybavuji na Envelopě (sídlí zde nyní Právnická fakulta UP) a na „Hynaisce“. Přivítal mě tehdy do řad psychologů pan doktor Jaroslav Hykel, vedoucí Katedry aplikované tělesné výchovy, pod jehož vedením byla zaštiťována výuka psychologie na fakultě. Na katedře působila též dr. (dnes prof.) Hana Válková (pozdější vedoucí katedry a ještě později děkanka). A také zde byl dr. Miroslav Hýža. Tito tři milí lidé byli tělem i duší spjati se sportem (volejbal, košíková, tanec) a s psychologií. V tu dobu byly pro výuku psychologie pro učitele na fakultě vymezeny čtyři semestry, a to formou přednášek a seminářů. Studenti se seznamovali s psychologií obecnou a psychologií osobnosti, psychologií vývojovou, psychologií sociální a pedagogickou. A to vše ve 2. a 3. ročníku studia. Dostávali poznatky o psychologii tělesné výchovy a sportu.

V čase se fakulta (a s ní i psychologové) přesunula do Neředína. Tam v budově ve 2. podlaží v malé místnůstce se třemi dveřmi byla pracovna dr. Hýži a k němu jsem byla posazena. Místnost měla troje dveře. Jedny vedly z chodby, druhé do tělocvičny, třetí do učebny. Ano, byl to malý sklad (skutečně v něm byly pomůcky do TV), který nám sloužil jako pracovna. Od pana dr. Hýži jsem získala mnoho jako od člověka, který hodně věděl a neměl potřebu vnucovat. Byl to člověk, jenž měl v sobě nadhled a dobro. Boj s těžkou nemocí nevyhrál. Na jeho místo do oné místnůstky přišel poté pan dr. Emil Šiška. Přišel z praxe z dětské onkologie FN v Olomouci. Jeho působení na fakultě bylo směřováno mj. na rozvoj fyzioterapeutů v oblasti klinické psychologie. Věnoval se krizové intervenci. I on byl pro mne mimořádně významnou postavou. I jeho čas na fakultě byl limitován náhlým a nečekaným odchodem na pravdu boží. A já jsem mnohým jeho moudrům porozuměla až posléze. Děkuji vám oběma, pane dr. Hýžo, a děkuji, Emile. Je potřeba poděkovat i externistům, mezi nimiž byla vynikající paní prof. Jarmila Koluchová, která se podílela na formování osobností psychologů a byla naší průvodkyní a rádkyní. I Vám, paní profesorko, děkuji.

V toku času si někteří kolegové a kolegyně, co studovali TV, dodělávali studium odborné psychologie. A tak se z bývalého studenta TV a pedagogiky dr. Šafáře stal časem kolega, co učil sportovní psychologii (s paní prof. Válkovou). A objevovalo se též více žen psycholožek. Přišla dr. Denisa Otipková, která se převážně věnovala výuce základů psychologie pro učitele. Tehdy byl již významně pokrácený čas pro výuku základů psychologie, ale přibývaly další předměty s obsahem psychologie, jako např. psychologie zdraví, sebepoznání, asertivní výcvik, patopsychologie atd. Dr. Otipková se po několika letech rozhodla odejít do praxe klinické psychologie. Přišla dr. Radka Hrubá, aby se s dalšími námi psychology podílela na plnění výzkumného záměru k pohybové aktivitě a inaktivitě. A pak se tu krátce „zdržely“ paní prof. Hana Vykopalová a Mgr. Ivona Vysloužilová. Tak jak se do rodiny občas podívá návštěva a chvilku se zdrží.

Jak šel čas, stávala jsem se z mladší kolegyně kolegyní starší. A přicházeli mladší kolegové a kolegyně. A to již na přelomu restrukturace fakulty, co se týká kateder a jejich zaměření dle původních a nově zakládaných studijních programů a dle seskupení pedagogů a vědců rozvíjejících své obory. A na nově vytvořené Katedře společenských věd v kinantropologii se seskupili psychologové (s dalšími kolegy z pedagogiky a sociologie), kteří jsou v kontaktu i s jinými psychology na jiných katedrách fakulty. Aby to neznělo tajemně, jde o katedru rekreologie, v níž se nejen zážitkovou pedagogikou zabývá dr. Michal Vičar (sportovní psycholog) a dr. Jana Hoffmannová. A jde též o katedru aplikovaných pohybových aktivit s dr. Julií Wittmannovou. V rodinném seskupení si rozumíme, spolupracujeme a nehledíme si jen svého :-).

V současné době jsme na Katedře společenských věd v kinantropologii tři ženy psycholožky a jeden muž: již zmiňovaný dr. Šafář (sportovní psycholog, děkan ve svém 2. funkčním období), dr. Jana Harvanová (se zaměřením na tanec, sportovní psycholožka), která něžnou, avšak důslednou pílí rozvíjí mj. oblast pedagogické psychologie obohacenou o transakční analýzu. A dr. Hana Pernicová (bývalá atletka, sportovní psycholožka), jež se se svou zaníceností plně věnuje mj. sportovní psychologii. Všichni psychologové společně vytváříme základ pro kvalitu výuky psychologie na FTK UP.

K psychologické práci patří i poradenství. Vysokoškolské poradenství nebylo vždy samozřejmou součástí poskytování služeb studentům či zaměstnancům. Prof. Hana Válková realizovala nabídku takové služby v době, ještě než to bylo „povinné“, a ustavila systém vysokoškolského poradenství, do něhož mj. vstoupil na krátkou dobu dr. Šafář (v roli vedoucího poradny) a postupně se zapojili se svými specializacemi do poskytování poradenských služeb další kolegové a kolegyně. V současné době je poradenství nabízeno nejen v oblasti studijní, ale v oblastech pracovní, osobní, rodinné, sexuální a v oblasti sportovní psychologie. Takové spektrum je úctyhodné.

A na závěr...

FTK UP připravuje studenty na práci s lidmi. Při příjmu studentů na fakultu se neprovádí cílený výběr s tím, zda se uchazeči na budoucí profesi „hodí“ a zda a jak v ní budou úspěšní :-). Ostatně těžko bychom hledali člověka, který by byl ve věku cca 19 let úplně a jasně „vyprecizován“. K tomu má ještě čas a může využít nabízených příležitostí, např. převzít si něco od svých vyučujících na vysoké škole… Myslím, že tuto šanci nabízí a dává samotný proces výuky psychologických disciplín, a to studentům jak v pregraduálním studiu, tak i těm, kteří si v kombinované formě studia doplňují či rozšiřují vzdělání, mnozí již s lidmi pracují. Neměli bychom zapomenout na psychologickou kinantropologii, kterou je možné dosáhnout další akademický postup – Ph.D. Studenty jsou i ti, kteří se odborně v praxi již pohybují a např. v trenérském studiu si zvyšují či rozšiřují stávající kvalifikaci. Je zřejmé, že v žádném z těchto typů studia nechybí a nechyběla a chybět nemůže výuka psychologie. Výuka psychologie je to nejširší možné pojmenování, které volím a které v sobě zahrnuje spoustu diferencovaných směrů, disciplín a předmětů s obsahem psychologie jako vědy.

Psychologie je věda. Ale tvoří ji lidé. Proto jsem ráda, že za dobu těch 30 let byli a jsou na fakultě lidé, kteří vědí, jak a proč dávat prostor těm, kdo poznatky této vědy přinášejí do mysli a života studentů. Lidé, kteří psychologii rozvíjejí ve všech oblastech, včetně vědecké. Lidé, kteří obohatili různé studijní obory a provázeli studenty. Lidé, kterým bylo přáno být duší s mladými. A tito lidé – vyučující, byli vybíráni moudrými a rozumnými lidmi, co vedli fakultu v různých obdobích jejího života ve funkci děkana. Za těch třicet let prošlo rukama psychologů, co učili a učí na FTK, mnoho studentů, kteří jsou v současné době profesory, docenty, doktory nejen zdejší fakulty a univerzity a kteří předávají dál poznatky z vědy a výzkumu. Jsou to výborní učitelé, fyzioterapeuti, rekreologové, trenéři a odborníci ve svých profesích, včetně ochrany obyvatelstva. A ti, kteří svou profesi nedělají, jistě na psychology fakulty nějak (třeba i s láskou :-)) vzpomínají.

Všem, co čekali, že se dozví detailní informace o konkrétních předmětech psychologie a směrech a tendencích v čase, jak se fakulta rozrůstala a kvetla, se tímto omlouvám :-). Nebyla jsem na fakultě po celou dobu její stávající existence, měla jsem pauzu, kdy jsem byla plně v praxi psychologa. Moje vzpomínka je vzpomínkou na ty, co mne obklopovali, co mě učili, co mi spoustu krásného dali a stále dávají. Nezachytila jsem zde jejich profesní, akademický vědecko–pedagogický růst. Jsou vykresleni tak, jak je mám v mysli. Vztah k této profesní rodině a jejím členům mám silný a pevný a jsem tomu ráda.

Mějme na paměti, že v rodině existuje různá dynamika a struktura, ale že rodina funguje i s chybičkami. Je potřeba mít dostatek otevřenosti a respektu. A to na FTK UP u psychologů bylo, je a věřím, že nadále bude.

Autorka příspěvku: VŠ pedagog, VŠ poradce, klinický psycholog, manželský a rodinný poradce, supervizor a trochu i sportovní psycholog. Přednáší témata např. z patopsychologie, klinické psychologie, sexuality.

doc. PhDr. Dana Štěrbová, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra společenských věd v kinantropologii

Umístění KAF bylo původně v centru města na Envelopě, současná budova Právnické fakulty. Po celou dobu jsem sdílela kancelář s Pavlem Vodičkou. Myslím, že jsme si spolu rozuměli, respektovali se a byli kamarádi.

KAF byla svou náplní pedagogické činnosti vždy tou „obecnou“, která neměla „své vlastní“ studenty a zajišťovala výukový „servis“ pro ostatní katedry. Již z názvu katedry je zřejmé, že pod sebou soustředila předměty, které u studentů a studentek mohly vyvolávat obavy, strach, ale také nezájem, odpor, avšak také nádech něčeho neznámého, tajuplného a odborně ohromujícího, co stojí za zvládnutí a pokoření; výzva a tělocvikářská čest být odborně vzdělán v těchto předmětech; vědět, jak fungují všechny orgánové systémy ve stabilních podmínkách a při zátěži; jaké změny nastanou při adaptaci; jaké jsou vývojové periody v ontogenezi; znát všechny svaly na lidském těle, abych je uměl v danou chvíli správně pojmenovat…

Neměli jsme anatomické atlasy, nebyly učebnice ani učební texty, nebyly prezentace; plakáty byly 20 let staré, animace neexistovaly, promítalo se na meotarech, přes fólii, na které jsme si sami překreslovali obrázky a fotili texty. V seminářích studenti a studentky pracovali s kostmi a demonstrovali svaly na svém těle. Všechno se teprve chystalo k napsání a překladům.

První skupiny v anatomických a fyziologických seminářích byly děleny dle pohlaví. Studenti a studentky byly více bezprostřední než dnes a ve výuce anatomie byli schopni např. demonstrovat svaly. Více jsme psali a kreslili. Ale možná je to jen úhel pohledu. Byla jsem mladší a motivace byla snazší.

Kromě anatomie, funkční antropologie a fyziologie katedra zajišťovala výuku předmětů s biologickým základem, jako je zátěžová fyziologie; následně aplikaci anatomických poznatků do zdravotní tělesné výchovy, výživy, biologické propedeutiky, kineziologie, kinantropometrie, somatopatologie, obecné biologie, masážních a regeneračních technik, první pomoci, neurologie, ekologie člověka; prakticky pojatých předmětů, jako podpora zdraví a životní styl a zdraví. Výše uvedené předměty se vyučují s mírnými obměnami názvů a s různými obměnami obsahu, které si vyžádaly nové akreditace, změnu akademického prostředí ve smyslu mj. restrukturace studia na bakalářské a magisterské, na FTK dodnes.

Původními členy KAF byli kromě Jarmily Riegerové kolegové Zdeněk Vaňhara (†) a Václav Frank, kteří na FTK UP zavítali ze spřátelených fakult PřF a PdF, kde se původně vyučovala kombinace tělesné výchovy s jinými předměty (dvouoborová studia). Odborníky na oblast zdravotní TV (ZTV) byli na KAF Zdeňka Bartošková, Pavel Vodička a Petr Kolisko. Jako lékaři na KAF působili téměř od jejího vzniku Renata Vařeková, Ivan Vařeka a Igor Tozzi. Původní členkou katedry byla také lékařka Pavlína Šťastná a fyzioterapeutka Řehořová, neboť součástí KAF byla i výuka fyzioterapie.

Jarmila Riegerová jako zakladatelka KAF, garantka širokého spektra předmětů, zakladatelka koncepce a olomoucké školy funkční antropologie byla pečovatelkou a ochranitelkou všech svých “oveček“ na katedře, o které se zodpovědně starala, které inspirovala svou vlastní pílí a pracovitostí a zodpovědným pracovním přístupem. Byla velkorysá, pozitivní, vstřícná, pomáhající, všeobjímající a liberální. Atmosféra na katedře byla přátelská, téměř rodinná.

Od prvopočátku existence KAF byla vysoká úspěšnost v grantových soutěžích GAČR a FRUP. Tím byl podpořen rozvoj katedry po odborné a vědecké stránce a po stránce technického zajištění přístrojovou technikou. Ta byla odpovídající pro evropské špičkové pracoviště. Hlavními řešiteli byli především Jarmila Riegerová a Petr Kolisko. V grantech realizovalo svůj odborný potenciál široké spektrum katedrálních členů. Výstupy grantových projektů směřovaly do katedrou vyučovaných teoretických předmětů, ale také do praktických klinických, pedagogických, antropologických, lázeňských a tělovýchovných oborů. „Lázeňství“ bylo specialitou Petra Koliska. Tyto odborné „výlety“ do lázeňského prostředí v počátcích odborného rozvoje KAF, které byly doplněny a obohaceny po odvedené práci společenským lázeňským programem, katedru velmi stmelovaly a vztahy mezi lidmi posilovaly. Tento životní styl s Petrem byl vždy nějaký radostnější a volnější. Petr byl rozvážný, charismatický, osobnostně i charakterově stálý, pracovitý a výborný tanečník. Poslední zmíněné prokazoval, pokud byla příležitost, na mimopracovních setkáních různých oslav narozenin, kolaudací, svátků aj. Původní narozeninový seznam katedrálních členů mám ještě nad svým pracovním stolem. Tato setkání byla relativně častá a byla téměř vždy doprovázena hrou na kytaru a zpěvem Pavla Vodičky. Pavlův zpěv a kytara byly součástí také fakultních kulturních programů, v širším pojetí Pavlovy kapely, ve které působili také mj. Šárka Rýznarová a Jan Řihošek.

Od roku 1994 Jarmila Riegerová pořádala pod hlavičkou KAF FTK UP mezinárodní konference Diagnostika pohybového systému (Metody vyšetření, primární prevence, prostředky pohybové terapie). VI. ročník (poslední) se konal v roce 2002 (†). Internacionalita v té době nebyla ještě podmínkou a primární prioritou úspěšnosti VŠ tak jako v současnosti, a především se opírala o sousední státy, jako bylo Polsko a Slovensko. S odborníky z těchto států se rozvíjela odborná spolupráce dlouhodobě, a to až do současnosti.

Oblast obecné fyziologie a fyziologie zátěže garantoval v počátcích existence KAF Zdeněk Vaňhara a na výuce participovali kolegové Renata Vařeková a Igor Tozzi. Po odchodu Zdeňka Vaňhary (1994) přichází na KAF fyziolog a lékař Pavel Stejskal (1994). Za jeho působení úsekem fyziologie prošli kolegové a kolegyně (event. někteří bez přerušení nebo s přerušením stále působí): Iva Řehová (Klimešová), Vlaďka Kráčmarová, Kateřina Dorazilová, Pavel Nenička, Milan Petr (†), Martin Kalina, Tomáš Brychta, Aleš Jakubec, Michal Botek (poslední dva stále vzdělávají a publikují v oblasti fyziologie, podobně jako Iva Klimešová).

Pavel Stejskal, do příchodu na FTK UP dlouhodobě působící v oblasti pražské medicíny, byl dalším Guru na KAF (původ slova ze sanskrtského slovního kořenu gur – „povznést“ nebo „snažit se“). Brilantně ovládal svůj obor, byl skvělým přednášejícím, byl aktivní, pracovitý optimista, s obrovským životním elánem, vždy ochoten poradit, snažil se obohatit stávající fyziologii o nové metody, posunout fyziologické poznání na evropskou úroveň. To se mu podařilo.

Oblast ZTV byla posílena příchodem Ivy Dostálové. Výuku anatomie posílili Michal Valenta a Aleš Gába. Katedra v tomto období je stále mladší.

Atmosféra 90. let na katedře byla podmíněna obecným společenským volnomyšlenkářským naladěním „devadesátek“, přílivem euforie ze znovunabytí svobody, rozvojem a přístupností moderních oborů, postavených na moderní přístrojové technice a technologiích, rozvojem informačních technologií, produkcí nových předmětů inspirovaných mj. internacionalizací, možnostmi vycestovat volně bez předsudků do zahraničí na kongresy, konference a stáže, kde v rámci social program byla možnost navazovat nové kontakty a získávat nové inspirace pro výzkum.

V tomto období dochází k přesunu sídla KAF z Envelopy do Neředína, blízko letiště, do rekonstruovaných budov, které dlouhodobě obývala sovětská armáda. Komfort i prostorové zázemí KAF se zkvalitnily, přibyly antropometrická a fyziologická laboratoř, učebna anatomie a fyziologie.

Počátek 21. stol. s sebou přináší příliv nových informací a inovací do akademického prostředí. S rozvojem informačních technologií se výuka přetransformovává do elektronických prezentací, on-line přednášek a konferencí, živých přednášek, výukových opor aj. Přístup k novým poznatkům je pro studující čím dál snazší, pro akademiky jsou přípravy čím dál časově náročnější, avšak své zúročení nacházejí v modernizaci výuky.

Změny obsahu biologicky zaměřených předmětů byly podmíněny restrukturací na bakalářský a magisterský typ studia, technologickými inovacemi, změnami v počtu studentů studujících na FTK, profilem absolventů, evaluacemi, financováním VŠ, tedy vědy i výzkumu (metodika MŠMT).

Předměty s biologickým základem – anatomie, fyziologie, výživa, somatopatologie i ty směřující do oblasti funkční antropologie, se stávaly stále méně oblíbené, protože vyžadovaly pevný teoretický základ z jiných oborů. Obsah poznatků ke zkoušce z daného předmětu, který byl v devadesátkách pro studující samozřejmostí, je dnes nedostižnou představou. Změnila se doba, změnila nás doba, změnili se studenti, obsahy, témata, způsoby zakončení, požadavky, předpoklady, zkušenosti….

V roce 2011 vzhledem k výše uvedenému došlo k restrukturalizaci FTK UP. Katedry biomechaniky, antropomotoriky a KAF se sloučily pod jednu katedru přírodních věd v kinantropologii (KPK). Jejím vedoucím se stal Miroslav Janura, který do té doby působil na katedře biomechaniky a na KPK je jednou z osobností zaujímající profesorský post. Druhým profesorem KPK a osobností rozvíjející obor antropomotorika zastupuje Rudolf Psotta a jeho žák Ludvík Valtr. Spolu s ním se stávají součástí KPK také mladší kolegové Zdeněk Svoboda, Jakub Krejčí, Jiří Novotný, Petr Bartoš a Petr Štěpaník. Nedílnou součástí katedry biomechaniky a následně KPK je Milan Elfmark. Známe ho všichni, protože řadě z nás pomohl se prokousat vědou statistiky a poradil, co s ní.

V současnosti je KPK stále pod vedením Miroslava Janury a její součástí jsou mladí kolegové a kolegyně, s velkým odborným a pedagogickým potenciálem, který je výsledkem jejich píle, pracovitosti, oborového nadšení a entuziasmu a zúročením pozitivního vlivu svých starších kolegů - učitelů; v biomechanice své poznatky předává Lucie Bizovská, Zuzana Gonosová, Tomáš Klein; v antropomotorice Reza Abdollahipour a již zmiňovaný Ludvík Valtr. Obecnou a zátěžovou fyziologii zastupují Michal Botek a Aleš Jakubec, kteří absolvovali PDS pod vedením Pavla Stejskala a Filip Neuls.

Po restrukturalizaci odchází František Vaverka, profesor, významná osobnost z oboru biomechaniky; Jarmila Riegerová, profesorka, významná osobnost z oboru funkční antropologie; Jiří Salinger (docent, biofyzika, informační technologie); Pavel Stejskal (docent, lékař, fyziolog); Pavel Vodička (osobní asistent, výuka anatomie, masáží, odborník na ZTV a psychomotoriku); Michal Valenta (osobní asistent, výuka anatomie) a v r. 2004 také Renata Slezáková.

ZTV se přesunula na katedru aplikovaných pohybových aktivit, kam asi oborově patří. Nicméně vzhledem k biologickému základu tohoto celého oboru ji pořád vnímám jako biologicky založený předmět se zásadní oporou o funkční anatomii. Z KPK odešla kolegyně Iva Dostálová, která „zdravotku“ dlouhodobě rozvíjela, z počátku s Petrem Koliskem a následně s Alešem Gábou. Oba, společně s Pavlem Vodičkou (a dříve i s Jarmilou Riegerovou) participovali na výuce masáží. Aleš Gába časem výuku ZTV opustil.

S Renatou Slezákovou (†) jsem pracovala ve velmi úzkém pracovním vztahu nejméně jedno desetiletí. Často jsme společně realizovaly výzkumy mimo fakultu. Byla velmi pracovitá, zodpovědná, pečlivá, rovná, vzdělávající se osobnost. Myslím, že jsme se obě respektovaly, jako technická síla mi byla velkou oporou a jsem ráda, že jsem jí to stačila říct. Některá setkání přijdou a odejdou; některá zůstanou v našich myslích.

V období nultých let se výrazně změnilo hodnocení vědy a výzkumu na VŠ, mj. souviselo s kvantifikací a hodnocením úrovně VŠ dle různých kritérií (RVVI), která znamenala mj. zcela jiné nastartování systému publikování odborných prací. Objevily se impaktované časopisy, quartily, Web of Science, uznání publikací v RIV … Myslím, že i to pozměnilo určitá dění v rámci katedry i mezi katedrami. Zažité publikační zvyky v místních českých a slovenských sbornících a časopisech byly nahrazeny mnohem vyššími nároky na publikační činnost v zahraničních časopisech nižšího i vyššího řádu. Domnívám se, že mladší kolegové, kteří jsou časoprostorově pružnější a adaptabilnější, se s těmito změnami vyrovnávali lépe a snadněji.

Věda a výzkum na FTK se během desetiletí na počátku 21. stol. významně progresivně posunuly. Zásadně k tomu přispěl projektový výzkumný záměr Karla Frömela, do kterého bylo zapojeno široké spektrum akademiků také z naší katedry. Stal se inspirací pro další výzkumné projekty a katedrální spolupráci.

Vědecký rozvoj katedry ve smyslu výuky a odborného růstu podporovali mladí postgraduální studenti a studentky, které na KAF vedli Jarmila Riegerová a Pavel Stejskal. Jako absolventi PDS FTK UP našli na FTK či jiných VŠ své pracovní místo Aleš Jakubec, Iva Klimešová (Řehová), Iva Dostálová, Michal Botek, Filip Neuls, Michal Valenta, Ondra Kapuš, Martin Sigmund, Martin Kalina, Lukáš Cyprián, Olga Bartáková, Veronika Drbošalová, Aleš Gába, Miloslav Klugar, Hana Cyprianová, Václav Krejčíř, Liběna Kováčová, Pavel Háp, Marcela Bezdičková, Petra Gaul-Aláčová, Radek Sluka, Martin Pšurný, Tereza Sofková.

Nedílnou součástí administrativní a logistické práce na katedře zastávaly vždy sekretářky a technické síly. První sekretářkou KAF byla Jaroslava Knajblová, následovaly Renata Kábrtová (Kolisková), Adéla Klásová (Teterová), Tereza Sofková. Technické síly na KAF, které zajišťovaly hladký průběh výzkumných šetření, zpracování dat a tvorbu a úpravy grafiky do publikací a projektů byly Šárka Dobrovolná (Špičková), Monika Andrésová (Klapilová), Gábina Dosoudilová (Sitárová), Šárka Rýznarová a Renata Slezáková. Sekretářkou KPK po Zdeně Hudcové se stala Miroslava Šubová.

Děkuji za možnost sdělit osobní dojmy a prožitky za 30 let svého působení na FTK, která se stala součástí mého života.

Vše, co je v tomto Průvodci biologickými obory uvedeno, je osobní pohled na vývoj v dané oblasti. Je zřejmé, že mnozí to mohou cítit a vnímat jinak; někteří nenašli to, co by chtěli, příp. by mohli jinak uchopit tento text odborného i méně odborného profesního života prožitého v náruči FTK UP.

Závěrem je možno dodat, že někteří lidé nás ovlivní na celý život, některé potkáme, projdou, opustíme se a zůstane málo nebo nic. Domnívám se, že pro optimální fungování vzájemných vztahů je nutná upřímnost. Jen si někdy nejsem jista, že lidé slyší vždy to, co jim sdělujeme.

doc. RNDr. Miroslava Přidalová, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra přírodních věd v kinantropologii

S biomechanikou jsem se poprvé důvěrněji setkal v době mých studií na PřF UP, tedy více než deset let před vznikem FTK. Kromě toho, že se jedná o předmět, který při řešení jednotlivých úloh vyžaduje také logické myšlení, mě zlákala skutečnost, že prof. Vaverka, který biomechaniku vyučoval, se velice intenzivně zabýval skokem na lyžích. Bylo to v době, kdy skok na lyžích patřil v Československu mezi „národní“ sporty, s významnými úspěchy na mezinárodní scéně. Pro mě, jako pro člověka, který pocházel z oblasti, kde se narodilo a žilo několik vynikajících skokanů na lyžích, byla možnost hlouběji proniknout do tajů této disciplíny něčím vpravdě snovým. Začal jsem tedy pracovat jako pomocná vědecká síla v oblasti biomechaniky skoku na lyžích a v této oblasti jsem také vypracoval a obhájil diplomovou práci (bakalářské studium v té době ještě neprobíhalo). Po ukončení studia někdy v roce 1983 jsem obdržel nabídku přihlásit se do výběrového řízení na místo biomechanika. Vzhledem k tomu, že pro úspěšné splnění podmínek výběrového řízení byly vyžadovány některé podmínky, které jsem nesplňoval, výběrového řízení jsem se nezúčastnil. Tím moje účinkování v oblasti biomechaniky na delší dobu skončilo.

I bez znalosti základních vzorců lze pochopit některé biomechanické zákonitosti a naučit se je využívat v praxi. Často je důležité nehledat složitosti tam, kde nejsou a zapojit do řešení problému vlastní zkušenosti. Snaha o hlubší pochopení toho, proč funguje něco, čemu rozumím a v čem jsem dobrý, je základem nalezení zákonitostí mezi biomechanikou a konkrétní činností. A vůbec nevadí, jestliže v praxi nepoužíváte správné termíny a pojmy.

Na moje další působení a návrat k biomechanice měla velký vliv náhoda. Po skončení základní vojenské služby jsem začal v Ostravě působit jako vyučující ve třídách se sportovním zaměřením. Někdy v roce 1989 jsem byl vyslán do Olomouce na seminář, na kterém zástupci univerzity seznamovali zástupce středních škol s nabídkou možností, kterými může vysokoškolská sféra přispět ke zlepšení přípravy mladých sportovců, testováním jejich výkonnosti, možnostmi analýzy pohybu apod. Na tomto semináři jsem se setkal s prof. Vaverkou a byl jsem mile překvapen tím, že si i po těch letech, které uplynuly od našeho posledního setkání, pamatoval, kdo jsem. Hodinovou polední pauzu jsme strávili tím, že jsme chodili kolem sportovní haly, kde seminář probíhal, a probírali možnosti spolupráce. Potom už události nabraly rychlý spád a od roku 1989 jsem pracoval v laboratoři jako externista. To spočívalo v tom, že vedení sportovní školy mi umožnilo přesunout výuku do čtyř dnů a každý pátek jsem jezdil do Olomouce. Mzda za tuto činnost nebyla nijak závratná, ale vše mi vynahrazovala možnost setkávat se s významnými odborníky v oblasti kinantropologie (přiznávám, že v té době jsem netušil, co se pod tímto termínem skrývá) a pracovat v té době s nejmodernějšími přístroji.

Rada pro studenty, kteří biomechaniku odmítají ještě dříve, než se s ní více seznámí. Uvědomte si, že studium na vysoké škole není o naučení se předmětu bez hlubšího pochopení dalších souvislostí. Nedílnou součástí studia je diskuse o problému. Pokud tedy problému nerozumíte a nevíte, jak dále, ptejte se vyučujícího a diskutujte s ním. Znalosti získané na základě takové diskuse jsou hlubší a trvalejší než ty, které získáte paměťovým učením. Pro biomechaniku platí toto pravidlo dvojnásobně.

Po delším úvodu se dostávám k tomu, co úzce souvisí se vznikem naší fakulty a s pracovišti, která se stala její nedílnou součástí. Mimochodem, je zajímavé, co člověk cítí, když píše „naší fakulty“. Je to zvláštní, obtížně definovatelné, ale velice příjemné, alespoň u mě to tak je. Ale postupme dále. V roce 1990 jsem byl přijat na UP do Laboratoře vrcholového sportu na pozici samostatný odborný pracovník specialista – zaměření biomechanika. Laboratoř vrcholového sportu lze právem označit za špičkové pracoviště, a to nejen v rámci Československa, které v letech (1979-1990) působilo na UP. Problémem v této době bylo, že i data získaná při výzkumu vrcholových sportovců byla zařazena mezi informace, jejichž možnost uveřejňování byla předpisy výrazně omezená. To se projevilo také ve snížené možnosti publikovat výsledky výzkumu a přednášet na konferencích v zahraničí. Na druhou stranu, požadovaná účast pracovníků laboratoře na závodech v zahraničí znamenala, že jejich možnosti vycestovat byly v porovnání s jinými zaměstnanci vyšší. Řekne-li se Laboratoř lidské motoriky, potom se mi vybaví tři jména – Jiří Novosad, Jiří Salinger a František Vaverka. Každý z nich byl významným odborníkem v jiné oblasti a společně vytvářeli tým, který dokázal připravit a realizovat výzkum v oblasti vrcholového sportu (zejména skok na lyžích a alpské lyžování) od teoretického zpracování problému, přes jeho praktické řešení, až po aplikaci získaných poznatků v praxi. J. Novosad byl odborníkem na sportovní trénink, s výbornými teoretickými znalostmi a bohatými zkušenostmi ze své trenérské praxe. J. Salinger působil v oblasti technické kybernetiky. V době, kdy bylo velice obtížné získat finanční prostředky na diagnostické přístroje pro testování v laboratorních a terénních podmínkách, dokázal se svými spolupracovníky tyto přístroje sestrojit a modifikovat je pro konkrétní prostředí skokanského můstku. Jak už vyplývá z předcházejícího textu, aplikaci biomechaniky na testování a analýzu pohybu zajišťoval František Vaverka. Zatímco v oblasti skoku na lyžích byly jeho znalosti založené na teoretických biomechanických základech, v oblasti alpského lyžování uplatňoval také poznatky z období, kdy aktivně závodil. F.Vaverka byl také tím, kdo se významně podílel na předávání zjištěných poznatků trenérům, od klubových až po ty reprezentační. V tomto období na fakultu nastoupili také někteří kolegové, kteří na ní působí i v současné době. V laboratoři začal u J.Novosada pracovat M. Lehnert, na Katedře kinantropologie zahájil práci Z. Svozil.

Se vznikem fakulty se Laboratoř vrcholového sportu přejmenovala na Laboratoř lidské motoriky. V průběhu přechodu pracoviště na nové podmínky došlo k odchodu skupiny zabývající se sportovním tréninkem na katedru kinantropologie. Se změnou názvu pracoviště nastal i určitý posun v jeho zaměření. Jednou z příčin této změny byla také skutečnost, že po roce 1989 se změnilo financování vrcholového sportu, což přinášelo riziko nedostatku peněz pro zajištění výzkumu. Hlavní řešené úkoly se tak více posunuly do oblasti motoriky „běžné“ populace, případně vybraných skupin pacientů a osob s různým typem postižení. Dominantní však, zejména v první etapě po vzniku Laboratoře lidské motoriky, zůstala oblast vrcholového sportu. Zde se musím na chvíli zastavit u výzkumu, který se zabýval analýzou pohybu ve skoku na lyžích. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem mohl pracovat po boku prof. Vaverky a využívat jeho bohaté zkušenosti v oblasti teorie skoku na lyžích. V této době jsme vytvořili vlastní systém pro 2D analýzu skoku (softwarovou stránku zajišťoval dr. Elfmark), jehož výsledky využívali, vedle české reprezentace, také závodníci Japonska, kteří patřili do světové špičky. Spolupráce s těmito reprezentacemi, podobně jako s reprezentačními družstvy Polska, Slovinska a Švýcarska, nám umožnila zúčastnit se mnoha závodů na můstcích doma i v zahraničí. Vznikla tak vpravdě unikátní data, kdy např. v období 1992-2001 byla na závodech v Innsbrucku v rámci Intersport turné analyzována data získaná ze stejného opakovaného umístění kamer na můstku po dobu deseti let. Samotné vyhodnocení záznamu a následné zpracování dat přitom nebyl jednoduchý proces a získání výsledků pro jednotlivé fáze skoku z jednoho skoku trvalo řádově několik hodin. V nezměněném rozsahu také pokračovalo laboratorní testování sportovců, kde kromě skoku na lyžích a sjezdového lyžování byly zastoupeny další disciplíny – severská kombinace, fotbal, travní lyžování, motokros. Mezi další směry výzkumu, které byly na pracovišti rozvíjeny, patřila spektrální analýza variability srdeční frekvence, analýza chůze, diagnostika držení těla, kinematická analýza vybraných pohybových aktivit a další. Z uvedených aktivit bych se rád zastavil u spektrální analýzy variability srdeční frekvence, kterou rozvíjeli J. Salinger, R. Vychodil a Jiří Novotný. Z pracovníků fakulty s nimi dále spolupracovali J. Opavský, Pavel Stejskal a Radim Šlachta. Na základě této spolupráce byl vytvořen přístroj VariaPulse TF3, který byl následně využíván nejen v oblasti analýzy vlivu pohybové zátěže člověka na jeho srdeční variabilitu, ale také v kardiologii, diabetologii a neurologii. Měření variability tepové frekvence se zařadilo mezi jednu z možností, jak včas upozornit na blížící se zdravotní komplikace. V upravené podobě jsou postupy vytvořené a ověřené v popisovaném období využívány i v současnosti.

K další změně názvu pracoviště došlo v roce 1999, kdy vznikla Katedra biomechaniky a technické kybernetiky. Již z názvu pracoviště vyplývá, jaké bylo jeho zaměření a které oblasti byly dominantní. Příčiny této změny názvu souvisí s několika faktory, pro jejichž posouzení mám pouze „poslechové“, tedy neoficiální podklady. Jedná se tedy pouze o můj subjektivní názor. Název „laboratoř“ se odlišoval od ostatních pracovišť na fakultě, která nesla označení „katedra“. Protože v dané době nebyl název laboratoř pro vysokoškolská pracoviště na úrovni katedry (zajišťující výuku některých předmětů) dostatečně zaběhnutý, měli někteří z mých spolupracovníků pocit, že název „laboratoř“ může označovat pracoviště, které je v hierarchii níže postavené než katedra. V dané době jsem s tímto názorem neměl problém, ale s odstupem času se domnívám, že změna názvu nebyla dobrým řešením. Laboratoř byla vědecko-pedagogickým pracovištěm s dlouhodobou tradicí, které se svým zaměřením odlišovalo od ostatních kateder. Píšu-li „odlišovalo“, nemyslím tím, že ve smyslu „horší nebo lepší“, ale ve smyslu „jiný“. Vždy jsem se domníval, a s postupem času se tento můj názor upevnil, že každé pracoviště na fakultě, vykonává-li svou činnost s maximálním nasazením, má pro fakultu nezastupitelný význam. Změnami, které nastaly po ustanovení katedry, došlo k tomu, že v činnosti nového pracoviště byl ve zvýšené míře kladen důraz na pedagogickou oblast a do určité míry došlo k „potlačení“ toho, v čem pracoviště dosahovalo špičkových mezinárodně srovnatelných výsledků. Profilujícími předměty na nové katedře byly biomechanika, biofyzika a předměty zaměřené na technickou kybernetiku a výpočetní techniku. Počet kmenových pracovníků se pohyboval kolem deseti osob. Velkým přínosem (doufám, že s oboustranným působením) pro práci katedry bylo zapojení studentů DSP, jejichž počet se průběžně zvyšoval s tím, jak docházelo k nárůstu počtu školitelů. Vznik týmu(ů) ve složení “školitel – DSP studenti – studenti bakalářské i navazující formy studia“, který(é) v oblasti biomechaniky vznikl(y), umožnil řešení úloh, které by jinak byly řešitelné s velkými obtížemi nebo by k jejich řešení ani nedošlo. Pro rozvoj pracoviště v oblasti vědy a výzkumu byla také nezbytná spolupráce s dalšími institucemi. V rámci UP se v této době jednalo zejména o Ústav biofyziky LF, Katedru aplikované fyziky PřF a oddělení rehabilitace a neurologie ve FN. Ze zahraničních pracovišť probíhala intenzivní spolupráce s Lakehead University (Kanada), Universidade Tecnica de Lisboa (Portugalsko), University of Ljubljana (Slovinsko), Institut für Biomedizinische Technik und Physik ve Vídni (Rakousko) a AWF Katowice (Polsko). I přes určitý posun v zaměření pracoviště lze katedru i v tomto období označit jako vědeckovýzkumné pracoviště, jehož vybavení sloužilo jako metodologická a výzkumná základna pro další členy akademické obce FTK UP.

K 1. 1. 2011 vzniklo sloučením tří kateder nebo jejich částí (Katedra antropomotoriky a sportovního tréninku, Katedra biomechaniky a technické kybernetiky, Katedra funkční antropologie a fyziologie) nové pracoviště – Katedra přírodních věd v kinantropologii. Z hlediska organizačního se, v porovnání s dříve popisovanými pracovišti, jednalo o naprosto odlišnou situaci. Z Katedry biomechaniky a technické kybernetiky se na nové pracoviště přesunula pouze biomechanická skupina, zatímco oblast technické kybernetiky byla postupně utlumena. Do určité míry byla tato skutečnost podmíněna tím, že se zmenšily požadavky na vývoj vlastních měřících systémů, dalším faktorem byla částečná změna priorit fakulty v oblasti výzkumu. To už je ale další kapitola, která se více než historie fakulty týká její současnosti, kterou většina z potenciálních čtenářů dobře zná.

Biomechanické znalosti a aplikace biomechaniky do praxe jsou důležité pro všechny studijní programy, které jsou realizovány na FTK UP. Pohyb je totiž typickou a nedílnou součástí života člověka, ať už se jedná o běžnou (zdravou) populaci, různé skupiny pacientů, osoby s deficitem nebo vrcholové sportovce. Těžko lze tedy mezi studenty (akademickými pracovníky) najít někoho, koho by se tato problematika netýkala. V mnoha situacích je důležité dosažení maximálního výkonu. Někdy to znamená výkon blížící se národnímu nebo dokonce kontinentálnímu rekordu, jindy to umožní, aby se pacient dokázal postavit ze židle a začal přecházet po místnosti. Pro řešení těchto úloh využíváte, často možná nevědomky, základní biomechanické principy. A vůbec nevadí, jestliže při tom nepracujete s přesnými termíny a pojmy.

Prof. RNDr. Miroslav Janura, Dr.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra přírodních věd v kinantropologii

Od roku 1970 do roku 1975 vedl katedru Vladimír Zeman, kterého následně vystřídala ve vedení Katedry tělesné výchovy základního školství Hana Válková. V roce 1980 dle nařízení vlády ČSSR č. 90/80 Sb. přechází na Pedagogickou fakultu i oborové studium tělesné výchovy pro střední z Přírodovědecké fakulty UP, včetně tam působících pacovišť. Katedru TV ZŠ i nadále vedla Hana Válková a jejími členy byli: Ludmila Bartošová, Tomáš Dohnal, Zdeněk Chromý, Broňa Kolářová, Dušan Kříž, Vlastimila Karásková, Ferdinand Mazal, Karel Strobl, Eva Šišková, Jaroslav Talpa, od roku 1980 Jan Binar (lyžování), v roce 1981 přichází na KTV Josef Bubeno (pobyt v přírodě). V roce 1985 nastupuje Zbyněk Janečka (atletika), 1987 Radko Dorazil (atletika), 1989 Vlasta Dorazilová (gymnastika), 1989 Michal Melnar (gymnastika a pobyt v přírodě). Po roce 1989 jsou poprvé voleni vedoucí kateder. Hanu Válkovou vystřídal Tomáš Dohnal a následně Radko Dorazil.

Vzhledem k tradici vzdělávání učitelů prvního stupně byla i Katedra tělesné výchovy pro 1. stupeň ZŠ začleněna do stuktury nově vzniklé Fakulty tělesné kultury. Vzdělávala studenty oborů Učitelství 1. stupně ZŠ, Předškolní pedagogika (Učitelství pro MŠ), Vychovatelství a Speciální pedagogika.

Pro všechny tyto kategorie dětí je pohyb důležitým základním projevem. Proto bylo toto pracoviště v době vzniku fakulty v roce 1991 její přirozenou součástí.

Katedra zajišťovala přípravu studentů pro jejich budoucí působení ve výuce tělesné výchovy. Studenti těchto oborů nebyli jednostranně zaměřeni a přinášeli neotřelé podněty do pohybového vzdělávání – jako hravost, pohybovou jednoduchost, zpěvnost, výtvarno a další.

Působila zde řada velmi kvalitních a zajímavých pedagogů. Na pracovišti se projevovala značně euforická pracovní atmosféra, všichni společně jsme usilovali o potvrzení nezbytnosti tohoto oboru pro pohybové, tělovýchovné a sportovní vzdělávání v systému tělesné kultury. Zkušení kolegové pečovali o odborný růst nás mladších a přímo doslova hýčkali nové začínající kolegy.

Na katedře v době vzniku FTK působili:

Dušan Kříž, Karel Strobl, Jaroslav Talpa, Ferda Mazal, Petr Kolisko, Michal Melnar, Petr Bazger, Lída Miklánková, Vlasta Dorazilová, Radko Dorazil, Ota Pavelka, Jitka Hromadová, Tomáš Dohnal, Vlasta Karásková, Zbyněk Janečka. Bohužel v tomto kvalitním obsazení pracovala katedra pouze první dva roky po vzniku fakulty. Někteří zvolili na fakultě jinou odbornou dráhu a jiní fakultu z různých důvodů opustili.

Studijní programy byly orientovány hodně na praktické dovednosti jak pohybové (např. atletika, gymnastika, pohybové hry, sportovní hry, tanec, rytmická gymnastika a další), tak také pedagogické. Součástí studia byla celá řada pobytových kurzů. Lyžařské kurzy (pobyt v zimní přírodě) jsme absolvovali v Horním Údolí u Zlatých Hor, na Pradědu a na Chopku. Letní kurzy (pobyt v letní přírodě) probíhaly v Horním Údolí, později na Pastvinách. Studenti se zúčastňovali také vodáckých kurzů na řece Váh a řece Morava, kurzů windsurfingu na „Mušově“ (vodní nádrž Nové Mlýny). Smyslem kurzů bylo představit různé modely řízených pohybových aktivit v přírodě. Při organizaci těchto kurzů nám zdatně pomáhali kolegové z jiných pracovišť fakulty, jako byli Michal Lehnert, Zbyněk Svozil, Svaťa Horák, Ivan Vařeka a mnozí další.

Vzhledem k tomu, že to byla v tehdejším Československu jediná katedra takto zaměřená, stali jsme se jakýmsi neformálním celorepublikovým centrem vzdělávání pedagogů zaměřených na pohybové aktivity pro předškolní děti a žáky mladšího školního věku. Této výhody jsme využili a pozvali jsme všechna vysokoškolská pracoviště zabývající se vzděláváním studentů pro 1. stupeň ZŠ na celorepublikové setkání, které jsme připravili v našem středisku v Horním Údolí u Zlatých Hor. Nádherné prostření v té době velmi málo navštěvované části Hrubého Jeseníku jen umocnilo úžasně bezprostřední předávání si zkušeností mezi kolegy z celého Československa. Akce měla obrovský úspěch. Následovalo setkání ve středisku PdF v Prešově (Univerzita P. J. Šafárika v Košicích), na Donovalech v Nízkých Tatrách (PdF Banská Bystrica).

Katedra organizovala také několik zahraničních sportovních zájezdů korfbalového týmu (např. Akademické mistrovství Evropy v Nizozemsku).

V době, kdy ještě podobné programy, jako např. Erasmus, neprobíhaly, jsme do Nizozemska připravili také velmi vydařený zájezd na Univerzitu v Groningenu (téměř 200.000 obyvatel). Naši studenti byli ubytováni v rodinách nizozemských studentů, zúčastňovali se s nimi společných přednášek, cvičení a besed. My, pedagogové, jsme navštěvovali místní školská zařízení, kde jsme se v praxi seznamovali se systémem a fungováním nizozemského školství. Všichni účastníci (cca 45 osob) jsme byli přijati na místní radnici vedením města Groningen.

Oprávněnost existence tohoto pracoviště byla potvrzena při aktivní účasti kolegyně Vlasty Dorazilové na mezinárodní konferenci v německé Postupimi, kde byla celá jedna sekce věnována problematice tělesné výchovy předškolních dětí a žáků mladšího školního věku. Byla navázána spousta mezinárodních kontaktů. Tomuto oboru byla a je věnována velká pozornost.

Je škoda, že tato katedra byla zrušena. Zánikem tohoto specializovaného pracoviště na FTK vznikla mezera, ztratil se prvotní článek v přípravě budoucích pedagogů a pracovníků v systému tělesné kultury.

RNDr. Radko Dorazil
dříve
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra tělesné výchovy pro 1. stupeň ZŠ

PaedDr. Zbyněk Janečka, Ph.D.
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra aplikovaných pohybových aktivit

Po stopách Járy Cimrmana

Na Pastvinách jsme pořádali v rámci letních kurzů tzv. tematické dny. Jejich témata jsme vymýšleli až po příjezdu na kurz, podle momentální nálady a podle složení účastníků kurzů. Moji kolegové, kteří mě pro kreativitu začali nazývat „Velký guru“, pomáhali všemi silami s organizací témat. Pravou rukou při organizaci byl Jakub Válek nazývaný „Malý guru“. Na jednom letním kurzu jsme se rozhodli realizovat téma kurzu „Po stopách Járy Cimrmana“. Motto tohoto tématu bylo následující:

Jára Cimrman znuděn a unaven společenským životem ve Vídni, kde byl mimo jiné obtěžován ženštinami nevalné pověsti, kterým se zásadně vyhýbal po předchozích zkušenostech z doby raného mládí, potřeboval najít nové inspirační zdroje pro svoje další geniální vynálezy a objevy. Řešením pro něho byl osamělý poustevnický život v některém zapadlém koutu CK mocnářství. Jeho pohled při studiu map maně padl na Orlické hory. Předpokládal, že přemítání, samota, pojídání kořínků, kobylek a bylinné čaje obnoví inspirační zdroje jeho génia. Dobu svého poustevnictví ve zdejší krajině trávil ve skalních slujích, kterých je zde dostatek. Právě zde našel svůj inspirační zdroj ke své oblíbené divadelní pohádce „Dlouhý, Široký a Krátkozraký“.

Na motivy této pohádky jsme zorganizovali pro studenty noční divadelní orientační hru, kde vystupovaly některé postavy této Cimrmanovy pohádky. Jedním ze zastavení na cestě okolím Pastvinské přehrady byl rozhovor koedukovaných skupinek studentů s Dědem Vševědem, kterým směrem mají dále pokračovat ve své pouti noční přírodou. Studenti předem poučeni, že s Dědem Vševědem je nutno rozmlouvat uctivě a tázat se ho pouze v rýmech, přicházeli k mohutnému rozložitému dubu, v jehož koruně seděl moudrý děd a ve verších se tázali na další cestu. Moudrý sklerotický děd, sedící v koruně stromu na dřevěném čihadle pro lovce, jim udílel, taktéž v rýmech, moudré rady, jak si mají dále počínat a kudy jít dále. Děda Vševěda jsem jako bývalý ostřílený ochotnický herec představoval já a pro zvýšení emotivního zážitku pro studenty jsem si vzal starý dlouhý hubertus, paruku a na oči tmavé sluneční brýle, takže jsem byl téměř nevidomý. Studenti chodili a chodili, tázali se a moudrý stařec jim udílel z vysokého stromu rýmované rady na další cestu. Konečně již nikdo dlouho nepřicházel, a tak jsem se vševědsky domníval, že všichni studenti již přešli kolem stromu, na kterém jsem seděl. Rozhodl jsem se tedy slézt z čihadla po přistaveném žebříku dolů. Po paměti, tmavé sluneční brýle na očích, v nočním temnu, jsem nohama hmatal po příčkách žebříku a sestupoval obezřetně dolů. Domnívaje se, že moje noha již spočine na zemi, pustil jsem nohu dolů na tušenou zem a současně se pustil rukama. Bohužel vzdálenost mezi příčkou žebříku a pevnou půdou jsem špatně odhadl a z výšky cca dvou metrů jsem s hlasitým tupým žuchnutím dopadl na záda pod strom. Leže na zemi přemítal jsem, bolestně sténaje, nad stavem svých údů. Kde se vzala, tu se vzala, přišla ke mně poslední dvojice studentů, kteří zřejmě prováděli v temném lese milostné hrátky a tak se zdrželi. Vidouce mě ležet na zemi v hábitu Děda Vševěda, v paruce a tmavými brýlemi na očích, uctivě mě oslovili svým připraveným rýmem: „Děde Vševěde, uctivě se ti klaníme, v temném lese bloudíme, ukaž nám ve své moudrosti kudy dále jíti a více neblouditi“. Sténaje bolestí, ale se sluncem v duši nad uctivým chováním zbloudilých milenců, jsem procedil věšteckým hlasem skrze zuby. „Ti trpaslíci zatrolení z čihadla mě shodili...; ležím si tady, přemítám, jak poradit vám mám… Jděte rovně, přímo dolů, cesta vás dovede domů.“ Po jejich odchodu jsem se pomalu, těžce zvedl, věda, že některá žebra jsou pochroumaná, a dobelhal jsem se do tábora, kde již netrpělivě čekali další účinkující kolegové, kteří svoje herecké role splnili bez újmy na zdraví. Okamžitě mně poskytli první pomoc, což bylo několik důkladných loků tuzemského rumu a uštěpačně s ironií chválili můj herecký výkon a pád.

Noc jsem přečkal v bolestném polospánku a ráno jsem se dobelhal ke snídani. Spokojeně snídaje nic zlého netuše, probíral jsem s kolegy včerejší událost, líčíc jim podrobně průběh svého hereckého vystoupení a jeho ohlas. Vtom ke mně nenadále přistoupil náš oblíbený lékař Ríša J…., který včerejšího večera spokojeně odpočíval po několika těžkých předešlých nocích plných zážitků a který netušil, co se včerejší noci odehrálo. Blahosklonně, žoviálně a srdečně mě vší silou mužně poplácal dlaní po zádech se slovy: „Tak jak se daří, doktore?!“. Žebra opět zapraskala a jeho kamarádský pozdrav mně vehnal slzy bolesti do očí. Polknutí žvýkaného sousta se stalo nemožným a dech se svíral v hrudi. Samozřejmě, že kamarádský ranní Richardův pozdrav vyvolal u mých kolegů opět bouři veselí. Jako správný rehabilitační lékař ihned začal s odbornou rehabilitační péčí, která byla natolik úspěšná, že ve mně křuplo ještě jednou a do konce kurzu jsem se mohl pohybovat pouze s obtížemi, bolestí sykaje při každém pohybu. Několik žeber bylo nalomených, ale čas posléze zacelil utržené šrámy. Zůstal však trvalý a nezapomenutelný prožitek zážitkové pedagogiky.

Během kurzu proběhly další tematické dny, jako byly např. Cimrmanovské sportovní soutěže. Jednou z nich byl běh s kufrem, který byl symbolikou mistrova útěku z Liptákova ztvárněného ve filmu „Ležící, spící“. Na konci kurzu jsem připravil pro účastníky archeologický nálezový skvost, který se mně tzv. podařilo vykopat v jedné sluji, která byla oblíbeným meditačním místem velkého mistra. V tichu a šeru sluje přemítal mistr o ženách a jako zatvrzelý odpůrce emancipace žen, v náhlém vzplanutí svého tvůrčího génia, stvořil sošku ženy. Soška z pálené hlíny, velikosti asi 20 cm, ze které se zachovalo pouze torzo těla, měla enormně zdůrazněné sekundární pohlavní znaky s proporcemi věstonické Venuše a ženštin, které s oblibou fotografoval náš slavný fotograf S… Mistr tak zřejmě chtěl symbolicky vyjádřit hlavní úlohu žen v dějinách lidstva a inspiroval se ideály ženské krásy v období paleolitu a eneolitu.

Nalezená soška byla s velkými poctami vystavena po několik dní na čestném místě pastvinské klubovny. Následně byla uspořádána pro studenty a pedagogy přednáška o nálezových okolnostech a symbolice nálezu. Náležitě byl také zdůrazněn význam nálezu nápisu, psaného uhlem na stěně sluje, „Torzo pokrokové ženy“. Nápis měl zřejmě přímý vztah k nalezené sošce a byl pravděpodobně mistrovým rukopisem. Na konci přednášky byla tato vzácná památka na pobyt mistra dražena. Sošku vydražil po velkém dražebním souboji řady dražitelů kolega Jakub V… Složená částka byla přeměněna následně do tekuté podoby a pomohla důstojně uctít na závěrečném večerním a nočním shromáždění studentů a dražitelů památku pobytu Járy C….. v Orlických horách.

Horolezecký výcvik

Jedním z pravidelných zaměstnání studentů na letních kurzech na Pastvinách byly základy horolezectví, které jsme praktikovali na tzv. Studeneckých skalách. To je skupina skal, asi 1 km od pastvinské táborové základny. Horolezecký výcvik jsme obvykle realizovali společně s kolegou Svaťou H…., zvaným tehdy Horác. Pokud jsme měli výcvik se skupinami dívek, snažili jsme u bázlivých dívek zvýšit jejich odhodlanost, statečnost a sebevědomí před zdoláním skalního masivu. Obvyklá byla prohlídka skal u jejich úpatí a smyšlené, barvitě líčené vyprávění o tom, že skály slouží jako příprava pro horolezecký výcvik alpských a himálajských horolezců. Zvláště bylo připomenuto několik tragických neštěstí na těchto skalách při pokusech o jejich zdolání a především okolnosti poslední tragické události. Dívky nevěřícně poslouchaly naše vyprávění, ale jejich obavy se zvýšily, když pod skalami našly několik zapomenutých předmětů jako čepici, botu, ponožku, o kterých jsme prohlásili, že jsou připomínkou poslední tragické události z minulého roku. Po základních instrukcích, jak si mají počínat během výstupu a že budou pro zvýšení bezpečnosti připoutány na jistící lano, které je sice staré a chatrné, ale pravděpodobně je udrží, jsem odešel vzhůru na vrchol skal a Svaťa zůstávaje na úpatí skal vázal adeptky na jistící lano, dodával jim odvahy a zvyšoval atmosféru adrenalinového zážitku tím, že pokud lano praskne, aby zůstaly pevně přitisknuty ke skále a volaly o pomoc, kterou jim, pokud to bude možné, poskytneme. Já ze shora jsem pomalu soukal lano s dívkami nahoru a sledoval jejich lezecké umění. Je pravda, že některé bázlivé svěřenky se tiskly ke skále tak usilovně, že jsem je musel vší silou táhnout nahoru, sledoval jejich zoufalou snahu a jejich hysterické výkřiky při pokusech překonat sama sebe. Stres, hladina adrenalinu v krvi a pud sebezáchovy dělaly divy. Po výstupu na vrchol se vždy u dívek dostavil obrovský pocit euforie, úlevy a štěstí. Některé lezkyně, které se ke skále tiskly příliš usilovně, vylezly značně znečištěné mechem a lišejníkem, ale euforie ze záchrany vlastního života převýšila strach a obavy. Pokud je mně známo, pouze několik zvláště bázlivých a citlivých svěřenek trpělo po několik dalších dní nočními děsy, do kterých se promítal tento zvlášť silný tělesný a citový prožitek.

A o tom je zážitková pedagogika…. zapamatovat si navždy prožitou událost.

Celkní kontrola „GRANICA PANSTVA POLSKEGO“

Pravidelným celodenním výletem na Pastvinách během letního výcvikového kurzu byl výlet na Zemskou bránu a zpět. Část výletu se odehrávala na lodích po Pastvinské přehradě od Studenecké zátoky k tzv. pastvinskému mostu a odtud pěšky proti proudu řeky Orlice na Zemskou bránu, která leží nedaleko hranice s Polskem. Během trasy se obvykle organizovala zážitková stanoviště, která měla zvýšit motivaci poutníků a prezentovat některé zajímavosti zdejšího kraje. Jedno z obvyklých stanovišť byla jeskyně loupežníka Ledříčka, kde zmíněný lupič přebýval do té doby, než se dostal do rukou zákona. Ledříčka představoval kolega Přáda (Miloš Hradec), který pod slují číhal na skupiny nebohých studentů a olupoval je o tekuté alkoholické poživatiny, pokud je studenti pašovali tajně s sebou.

Dalším zastavením byl most na Zemské bráně u hranic s Polskem, kde byla zřízena na jednom z letních kurzů dočasná celnice, kde studenti při průchodu po mostě museli předkládat doklady a zavazadla k celní kontrole a kde byla zabavována zvláště kořalka, kterou si studenti občas tajně nesli s sebou. Pro zvýšení autenticity celní kontroly sehnal agilní „Malý guru“ (Kuba Válek) uniformu hajného, pásek na ruku s nápisem „Pomocník VB“ a uniformu bývalého příslušníka veřejné bezpečnosti s hodností kapitána včetně plácačky na zastavování vozidel. Na kraji silnice na mostě na Zemské bráně byl tehdy v 90. letech umístěn stolek a židle s nápisem „Celní a pasová kontrola“. Do uniformy hajného – pomocníka VB - se převlékl kolega Zbyněk Svozil a do uniformy příslušníka VB se převlékl Malý guru – Kuba a vyčkávali na příchod studentů. Pro zkrácení dlouhé chvíle se občas posilovali něčím pro zahřátí, a tak postupně rostlo jejich sebevědomí a ztotožnění se s rolemi strážců hranic. Zbyněk důležitě, vojenským krokem, se vzduchovkou na rameni, v uniformě hajného s páskou na ruce s nápisem „Pomocník VB“, přecházel po silnici u mostu sem a tam a Kuba v uniformě příslušníka veřejné bezpečnosti (VB) z doby totality, s plácačkou v ruce, zastavoval projíždějící automobily našich a polských turistů, kontroloval doklady cestujících a obsah kufrů automobilů se slovy „Dobrý den, Granica Pantva Polskego, celní a pasová kontrola“. K našemu velkému překvapení téměř všechna projíždějící auta zastavila a zkoprnělí řidiči předkládali bez reptání průkazy ke kontrole a otvírali zavazadlové prostory. Falešnou celní a pasovou kontrolu odhalil teprve jeden malý školák, který si všiml zelené uniformy VB, kterou už dávno policie ČR nenosí, a upozornil na to otce. Kuba duchapřítomně a kategoricky prohlásil, že tady se výměna uniforem zpozdila. Herecký výkon a autenticita pasové a celní kontroly byla impozantní. Naštěstí během kontroly nedošlo k žádnému incidentu s policií ČR a tak pasová a celní kontrola po hodině skončila.

doc. PaedDr. Petr Kolisko, Dr.
dříve
Univerzita Palackého v Olomouci
Fakulta tělesné kultury
Katedra funkční antropologie a fyziologie a Centrum kinantropologického výzkumu