Každý učitel je tak trochu herec, říká Soňa Formánková z FTK

Málokdo se může pochlubit, že se narodil na zámku. Soňa Formánková z fakulty tělesné kultury přišla na svět na zámku v Přílepích u Holešova a s humorem sobě vlastním dodává, že je poslední zámecká panna. Myšleno dle data narození a znamení zvěrokruhu. Svou bezprostředností již přes čtvrt století okouzluje i studenty, a když vedení fakulty přišlo před časem s výročními cenami pro akademiky, nejlepším pedagogem byla vyhlášena jako první právě ona.

Optimistická, tolerantní, temperamentní. Těmito slovy se vedoucí katedry sportu Soňa Formánková na začátek našeho povídání pro magazín Žurnál vystihne. „Optimismus pramení mimo jiné z toho, že si od dětství uvědomuji, jaké mám štěstí, že jsem zdravá, dělám to, co dělám a co mě baví, mám zdravé děti. Odlišné názory příliš nehrotím. A temperamentní? Jsem rychlá, není čas ztrácet čas,“ vysvětluje.

Kořeny má Soňa Formánková v Kroměříži. Zdejší porodnice byla tenkrát zavřená, proto ten přílepský zámek v rodném listě. V hanáckých Athénách žila do sedmé třídy, kdy se rodina přestěhovala do Olomouce, aby nevidomá sestra měla snazší dojíždění do školy. „Nemohla jsem si tu zvyknout, vstřebala jsem to až na gymnáziu. Do Kroměříže strašně ráda jezdím, děláme každý rok srazy se spolužáky ze základky. Vždycky si to tam projdu, je mi tam hezky. Ale už je to pro mě malé město,“ přiznává.

Učitel – herec

Na FTK nastoupila v roce 1992, téměř deset let vede katedru sportu a druhé období předsedá akademickému senátu. Učí základní gymnastiku. Učitelkou chtěla být odmala. Nebo herečkou. Každý učitel je ale podle ní tak trochu herec, takže se jí splnilo obojí. Ještě na gymnáziu ji přitom přitahovala biologie, koketovala i s matematikou. „Chtěla jsem si podat přihlášku na systematickou biologii. Brali ale velmi málo lidí, tak jsem šla na jistotu, na biologii s tělocvikem. Biologii jsem se chtěla věnovat v prvé řadě, takže po celé studium jsem si psala ‚Biologie – tělesná výchova‘, ne obráceně,“ uvádí Soňa Formánková.

Po promoci nastoupila jako učitelka přírodopisu a tělesné výchovy ve Vrahovicích u Prostějova. Na rok na tamní škole vzpomíná nesmírně ráda. „Ještě jsem učila pozemky. Já, která v životě ani nevypěstovala květinu. Naštěstí toho na pozemku moc nebylo a přes zimu se učivo probíralo z knížky a to už byla botanika, moje parketa,“ směje se. Poté učila v Těšeticích a na olomouckém Komeniu – až do konkurzu na vyučující gymnastiky na fakultě.

Pětikačka v zadku

Gymnastika je pro Soňu Formánkovou celoživotní záležitost. Sportovní gymnastice se věnovala na krajské úrovni ještě v Kroměříži, přestěhování do Olomouce přineslo zajímavou odbočku. „Chtěla jsem v gymnastice pokračovat, ale tady bylo centrum vrcholového sportu a na to jsem neměla. Dost jsem to oplakala. Spolužáci mě dovedli do šermu, kde bylo málo holek, tak jsem chvíli šermovala. Skončila jsem, když jsem měla trénovat na tzv. elektrice, to je člověk kabelem propojený s aparátem, který sleduje zásahy. V tu ránu jsem měla psychický blok, cítila jsem se jako pes u boudy. Chodila jsem se ale dívat na skoky na trampolínách, kde mě oslovili, jestli jim nechci dělat gymnastickou přípravu. Trénovala jsem tam pak děti, sama jsem i skákala ve starší ženské kategorii,“ objasňuje dáma, pro kterou ani dnes není problém udělat „provaz“. Po studentech takový rozsah pohybu nevyžaduje. Ale dát jejich zkrácené svaly trochu dohromady, aby si v jiných sportech neublížili, bývá náročné.

Při výuce přitom padá řada nezapomenutelných hlášek. Proč například jezdit tramvají jako s pětikačkou v zadku? „Na jedné z prvních hodin probíráme správné držení těla. To má několik prvků, mimo jiné stažené hýžďové svalstvo. Studentům říkám, že si mohou správné držení těla procvičovat v tramvaji mezi fakultním kampusem v Neředíně a tělocvičnou Hynaisova. Národ se hroutí v sedačkách, ale oni přijdou, srovnají se, staticky posilují hýžďové či břišní svalstvo. Když tramvaj přijede na zastávku, mohou se uvolnit, s rozjezdem se zase srovnají. A takhle mohou cvičit nahoru dolů,“ vysvětluje vedoucí katedry sportu a s úsměvem dodává: „Gymnastika není jednoduchá. Kdyby byla, jmenovala by se fotbal.“

Fakultní Ámos

Soňa Formánková je na fakultě jedním z nejoblíbenějších pedagogů. Jako vůbec první laureát obdržela v roce 2013 fakultní cenu Ámos roku, která zohledňuje výsledky evaluace výuky. „Na to jsem nesmírně hrdá. Utvrdilo mě to v tom, že tak, jak to vedu jako učitel-herec, to asi má smysl. A to jsem přísná, v tělocvičně mám ticho, že by byl slyšet špendlík spadnout.“

Nad svými učitelskými vzory přitom vůbec nemusí přemýšlet. „Na gymnáziu jsme na češtinu a dějepis měli Lidmilu Hrdličkovou. Byla svým způsobem ironická, těch bonmotů, kterými výklad prokládala. Bylo na ní vidět, že se baví sama – a to se mi často stává taky. Pak ruštinářku Hanu Stáncovou, to byla ta herečka. Přišla do třídy a už to lítalo, nikdo nemohl nedávat pozor. Z vysoké školy pak dvě učitelky s velkým U: Jana Šopková a Hana Krapková. Dodnes se s nimi scházím, jsou pro mě vzory lidskosti a přitom přísnosti a poctivosti v učitelském řemesle,“ vyjmenovává.

Podnikavá babička

Vysypat z rukávu může Soňa Formánková i spoustu zážitků z výcvikových kurzů na Pastvinách, na které nedá dopustit. Svým způsobem je pro ni srdcovka i budova v Hynaisově ulici, kde má po celou dobu působení na FTK svou kancelář. „Blížící se stěhování katedry na Neředín bude smutné. Navíc teď to mám z domova do práce sedmnáct a půl minuty ostré chůze, to mi bude chybět, v nové kanceláři budu za pět minut. Pokud ale budu chodit učit na sportovní halu, nemusím se obávat, že nesplním doporučovaných deset tisíc kroků denně. S krokoměrem ale nechodím, ani na kole nemám tachometr, nenechám se ničím řídit,“ tvrdí.

Mezi její koníčky patří tzv. babinec. Jednou týdně chodí s kamarádkami cvičit a následně při posezení proberou všechno potřebné. Také čte, aktuálně knihu životních příběhů sportovců Bez frází. Na vaření ji ale neužije. Až jednou bude mít vnoučata, na buchty prý k ní chodit nebudou. „Budu babička přísná a podnikavá. Pokud mi je děti svěří a já ještě budu fyzicky schopná, rozhodně s nimi budu cestovat a vymýšlet blbiny. Ale po svém,“ dodává na závěr.