Vždy upravená, v šatech a botách na podpatcích, s kabelkou přes rameno. Taková prý Karolína Nováková, studentka fakulty tělesné kultury, byla. Když se ale zaposloucháte do zážitků z jejích cest, těžko lze tomu tvrzení věřit. A že má co vyprávět: prodávala doutníky v USA, strávila Vánoce na ostrově kanibalů a není to tak dávno, co se po čtyřech tisících kilometrech vrátila z Jižní Ameriky. O své zážitky se podělila v rubrice Zkušenost v aktuálním čísle magazínu Žurnál UP.
Každá cesta mě posouvá něčím dopředu, vždy se vracím jako trochu jiný člověk, říká. Cestovatelského ducha v sobě objevila při putování Thajskem s rodiči, to už za sebou měla au pair pobyt v Anglii. „To byla neuvěřitelná škola. Ze začátku jsem tam po večerech brečela. Nejen že jsem se musela starat sama o sebe v cizí zemi, ale ještě se starat o někoho jiného,“ vzpomíná Karolína, která kdysi chtěla být manažerkou ČEZu. Tou se nestala a připouští, že reálnější je další z jejích dřívějších snů – dělat dobrovolníka v Keni.
Seznam zemí, do kterých dosud zavítala, čítá například Srí Lanku, Jihoafrickou republiku, Singapur, Egypt. Jako zlomovou označuje cestu na Nový Zéland před dvěma lety. Jednak tehdy opustila dobře placenou, ale náročnou práci a jednak překonala „dámu v sobě“. „Představa, že bych měla někam jet sama, něco tam ujít a být třeba dva dny bez sprchy, to by pro mě byl vrchol všeho. Dříve jsem si musela šminky kupovat každý měsíc, ale teď mi tam doma leží. Zjistila jsem, že jde fungovat jinak,“ poznamenává rekreoložka.
Na Novém Zélandu strávila necelý rok, s přítelem Tomášem projeli celou zemi. Top místem, ale určitě ne pro každého, je podle ní výběžek French Pass s nádhernými výhledy a delfíny. „Samozřejmě jsme tam museli i pracovat. Vedle hlídání dětí jsem si vydělávala úklidem domácností. To je dobře placená práce, místním se totiž nechce uklízet. Také jsem pracovala v půjčovně aut. Nejsem sice technický typ, ale ty běžné věci člověk rychle pochytí,“ tvrdí. Podobně přistoupila o něco později i k práci v prodejně doutníků na Floridě. Jako nekuřačka prostě při nástupu řekla, že se všechno naučí. Že se nebojí neznámého prostředí, ani třeba zkazek o kanibalství, dokládá zase vánoční cesta na tichomořské Vanuatu. „Byli k nám velmi milí, chtěli se na nás podívat, byli jsme pro ně trochu rarita. S pánem, u kterého jsme spali, jsme dodnes v kontaktu,“ uvádí Karolína.
Největším dobrodružstvím byla tříměsíční výprava z argentinské Ushuaiy do chilského Santiaga. Vyšla na zhruba 120 tisíc korun, přičemž polovinu částky se jim podařilo vybrat přes crowdfoundingový portál. Původně plánovali urazit po národních parcích Patagonie zhruba 2800 km, nakonec zvládli 4000 km. Denně v průměru ušli kolem 25 km, část cesty absolvovali na kolech, stopem nebo na lodi. „Vykašlat jsem se na to chtěla hned první nebo druhý den. Vyšli jsme, před námi dalších čtrnáct dní cesty, měli jsme s sebou všechno jídlo a já navíc ještě spoustu věcí, o kterých jsem si myslela, že je potřebuju. Když jsme první den večer došli, byla jsem úplně hotová, klepala jsem se, nemohla jsem vůbec nic. Jen jsem se chtěla vrátit,“ vzpomíná na začátek putování, během něhož si užili půvabů přírody And a mimo jiné navštívili horami obklopené městečko El Chaltén, které je podle Karolíny nejkrásnějším místem na světě.
A užili si i rozmarů počasí. Jižních mrazů i severnějších silných dešťů a povodní, které za nimi braly mosty a ničily vesnice. Ve všudypřítomné vlhkosti se těžko přemlouvá k dalšímu pochodu, když si máte nazout mokré boty. Mimochodem bez teplé sprchy byli nejdéle asi tři týdny a k historkám z cesty patří i to, že jim v jedné čistírně nechtěli přijmout oblečení. „Přišli jsme z divočiny, bylo špinavé, nasáklé vlhkem a také kouřem. Paní se rozčilovala, že to bude třeba vyprat několikrát, načež já jí odpovídala, že stačí bohatě jednou, že ještě pokračujeme v cestě,“ vypráví rekreoložka. Vzápětí na otázku, jaké tři části vybavení byly na expedici nejdůležitější, reaguje otázkou: „Věc jako věc, nebo můžu říct jídlo?“ Zmiňuje ještě kvalitní boty a spacák. „Důležité je, s kým jste. Ono se to nezdá, ale myslím si, že kdybych nešla s Tomášem, nedojdu.“
Zážitků a poznatků z cest má Karolína samozřejmě mnohem více a vůbec si nedovede představit, že by cestovat nemohla, ať už kvůli režimu nebo třeba kvůli škole. „Vybrala jsem si dobře obor, rekreologie je takovým zkušenostem otevřená. Někteří vyučující jsou dokonce rádi, že nesedíme jen v lavicích. Povinnosti si ale splnit musím,“ říká. A co se týče rodičů, jsou prý již na její výjezdy zvyklí. Dříve se o ni báli, nyní za ní občas dorazí.
Do hry ale vstupuje ještě jeden člověk. Karolína se totiž z Chile vrátila v požehnaném stavu a je otázkou, jak se miminko bude na plány rodičů tvářit. Dovolí jim uskutečnit zamýšlený autopřejezd z Aljašky do Argentiny, anebo budou nějakou dobu poznávat spíše Českou republiku a okolní země? Ať už to bude jakkoliv, Karolína Nováková, která se kdysi sama nazvala dámičkou na cestách, v souvislosti s cestováním vzkazuje: „Prostě si to zkuste. Pokud nad nějakou cestou uvažujete, jděte do toho. Maximálně zjistíte, že to není nic pro vás.“
Karolína Nováková (* 1995)
Studentka rekreologie na fakultě tělesné kultury. Pochází od Nového Jičína, aktuálně žije s přítelem v Olomouci. Již od gymnázia podniká v oblasti volnočasových aktivit, pořádá dětské tábory nebo lyžařské školy, píše blog s tipy na aktivity s dětmi, vymýšlí hry. Je také lektorkou projektu Zdraví do škol a živila se i jako event manažerka v jedné velké organizaci. Vedle cestování patří mezi její koníčky sport, zejména plavání, a vaření.